Na čáře ruský neužtaktajný dlouho zkoumal můj pas, stránku po stránce ho infračerveně projel, zatímco já jen pobaveně přihlížel. Nakonec jsem se neudržel a zeptal se, jestli je vše v pořádku, že do Abcházie na týž pas jezdím čtyři roky. V odpověd se mi dostalo jen tichého: Pozdravljaju. Gratuluji. A listoval dál. Že by doopravdy BOLO? Be On the Look Out for... Prošel jsem. Naposled. Alespoň pro tentokrát.
Zatímco jsem čekal pod stříškou, než pláštěnky prohlédnou obsah auta, dveře po dveřích, počínaje kapotou motoru a konče odkládacími schránkami uvnitř auta, přiloudala se mladá uniforma: „Tak co, Petře, už tu končíte, že jo? Jak dlouho ještě.“ Mladý FSBčník, kterého jsem předtím v životě neviděl, se choval jako z literatury. Znal mé jméno, věděl víc než obyčejná guma, a dal znát. „Tak kam se chystáš dál?“ Žoviálně pohvízdl, že jediné, co chystám, jsou tři měsíce prázdnin, tak jsem ho za odměnu ujstil, že alespoň na nějaký čas se chystám z Kavkazu vypadnout. Zamrzelo mě, že jsem neměl čas dát se s ním do řeči.
Poslední výlet do Galiwoodu, který v zimě vypadá nepatrně nehostinně, protože ty obrovské baráky nejdou vytápět. Teda ty, co stále stojí, co neshořely. Když jsem přijel poprvé, ani dva přímotopy vedle postele mě nezbavily tunové, vlhkem prosycené peřiny. Předloni jsem zas testoval spaní ve třech svetrech. Dnes je nad nulou, i když slibují sníh, takže možná přeci jen simulace vysohorského kllimatu. A proč ne? Vždyť naposled.
Než jsem našteloval přímotop vedle postele, došlo mi, že jsem si nevzal baterku. Poprvé asi z těch zhruba padesáti výletů do Gali. Zrovna by se safra hodila, ale odpouštím jí. I všem ostatním.
Žádné komentáře:
Okomentovat