Leatherman

Byli jsme spolu párkrát na jachtě, proto zůstal v baťůžku, kde ho neodhalila první letištní kontrola, takže jsme spolu doletěli do Istanbulu. Tam mě (ho) vychmátli.
- Ale tohle nemůžete mít v příručním zavazadle.
- Já vím, zapomněl jsem na něj.
- To my Vám musíme zabavit.
- Atd.
Pár planých pokusů o zachránění oblíbené hračky, aby si nemyslel, že ho nechám jen tak plavat. Navíc mě trochu vyprovokovaly svítící oči kontrolora rentgenu, kterému jsem nemohl nepřipomenout, ať si s mou hračkou nehraje, protože je zatím stále má, nikoli jeho. I když nám oběma bylo jasné, že se velmi záhy změní.
- OK, chovej se k němu hezky, já letím dál.

Galiwood road

Jedním z velkých témat v Gali je kvalita silnic a cest. V místním slangu se galským cestám říká „na shledanou tlumiče“ a kdo zkusil, ví, že pár dní popojíždění po gálském venkově zpevní břišní svaly desetkrát lépe než patnáct abflexů. Vloni abcházská vláda opravila silnici od kanálu až k gálskému policejnímu postu, čímž se doprava do stolice Suchumi zkrátila z půldruhé hodiny na hodinu a lépe. Před pár měsíci se v galském okrese objevil asfalt zas, nejprve od hraničního mostu směrem k městu na hlavní, která nás dopraví od řeky do Gali za dvacet místo původních čtyřiceti minut (15 km), ač se silnice stále v půlce mění ve výmoliště. Asi abychom si nepřestali vážit. Předminulý týden se asfaltéři začali hýbat z druhé strany, od policejního postu, a dnes už se i Leninova ulice, na které sídlí většina mezinárodních organizací, blyští novým asfaltem.

Že lze poprvé po čtvrt století přeřadit i na čtyřku se stalo stěžejním tématem většiny rozhovorů, které v žebříčku zpráv dokonce přebilo i včerejší atentát na místošéfa vojenské zprávy, jenž denodenně loví v gálských ulicích mladíky, aby si od něho koupili odklad. Až sto tisíc rublů (80,000 Kč) za rok bez služby v abcházské armádě, kde gruzínsky hovořící Mingrely čeká v lepším případě nejtvrdší šikana.

Píšu pod stříškou na zahradě a zastavila se u mě osmdesátiletá matka majitelek domu, ve kterém přebývám. Popovídali jsme si o asfaltu. Pak o válce, která ničí nejen asfalt. Pak zas o asfaltu. Ba, ba, bude líp.

Lidská tragédie (o nevolnictví)

Ve volných chvílích si pročítám historii velké říjnové z pera Orlando Figese (vyšlo i česky). Výborně rešeršovaná a napsaná kniha, která ale potřebuje velkou dávku pozornosti a energie, jíž se vždy nedostává. Kniha začíná na konci devadesátých devatenáctého století a mimo jiné zkoumá kořeny ruské revoluce v kontextu zrušení nevolnictví (1861 na většině území ruského impéria) a postupné emancipace osvobozených rolníků.

Několik týdnů se mi honí hlavou pasáže o tom, že z pohledu nevolníka má právo na plody země ten, kdo zem kultivuje, tedy on sám. Krást, šidit, či pytlačit na panském bylo tedy naprosto oprávněné, protože pán nepracoval, nevolník ano. Chudoba byla vnímána jako ctnost a „podvádět pána, či vládního úředníka nepodléhalo žádné morální censuře; podobná „troufalost“ byla pouze jednou z mnoha forem pasivního odporu, kterým se rolníci snažili narušit zavedený nespravedlivý řád.“ (s. 103)

Honí se mi hlavou, protože dosud člověk potkává plno jedinců, kteří své drobné i větší podvůdky a krádeže ospravedlňují bojem za správnost (spravedlnost), pasujíce se téměř do role anarchistů, případně svým právem na majetek druhých, bohatších, či amorfního státu. Bývalo by mě nenapadlo, že se za tím skrývá mentalita nevolníka, který se nedokázal popasovat s vlastní svobodou, v českých zemích poskytnutou již téměř před čtvrt tisíciletím. Zajímavé.

Nona

Restaurant Las&Ko patří sestrám Noně a Lali, které též pronajímají jedno patro svého domu, ve kterém v Gali přespávám. Nona s Lali a tři babky, jedna z nichž se jmenuje krásně Mimosa. Když se večer doplazím do hospůdky vedle brlohu, vyskočí Mimosa ze židle s pozdravem: Privjet Pjeťa, što buděš esť. Pokaždé mě napadne, že by se s takovým jménem měla oblékat žlutě.

Holky většinou sedí a čekají, zda se někdo staví. Devadesát procent surovin pochází z vlastního dvorku, jediným stálým klientem jsem já. Každý druhý den jediným vůbec. Restaurace je příliš honosný termín, i když se Las&Ko za dva roky, co do Gali jezdím, významně rozrostla. Ruský výraz „kafé“ sedí líp.

Veřejně stravování v Gali je téměř exklusivní záležitosti. V původně dvacetitisícovém, dnes asi populačně polovičním městě znám čtyři „kaféšky“. Jedna z nich příliš otevřená nebývá, do druhé před měsícem nakráčeli maníci s kalachy a nechali po sobě tři mrtvé. Na atraktivitě stravovny nepřidá, nehledě na nutné investice do opravy. I tak je zákazníků málo, protože jednak gálští nemají na hospody peníze a jednak stále není příliš bezpečno. I Las&Ko zavírá před setměním.

Čtyřicátnice Nona je duší podniku a její podnikatelský duch jako by do Gali ani nepatřil. Když jsem zašel poprvé před dvěmi lety, mělo kafé maličkou místnost, kam se ztěží vešlo dvacet lidí. Já sice dosud sedávám venku pod stříškou, do hostinového sálu se dnes nicméně vejde přes třista lidí. Krom restauračního businessu prodává Nona lístky na vlak a letenky (obojí z jihoruského Adleru) a plánuje malý pension. Zatím jen pronajímá vrchní patro domu a doufá, že nový kazeťák, už čtvrtý, z kaféšky tentokrát nikdo neukradne.

Nona u pece v kuchyni

Genderová lingvistika

Opilý Mark se kdysi smál, co že jsme to za národ, ve kterém se muži žení a ženy vdávají. Given a womened. Dějiny nezměníš (jakkoli se mnozí dosud snaží), naše kořeny jsou holt značně sexistické a jazyk je toho důkazem. Zatímco se ženy (v)dávají coby hmotný (místy velmi hmotný) majetek, muži se žení, ba ožeňují. Podobně jako se ozbrojují, oblékají, prostě čímsi vybavují, nadějíce se na přidanou hodnotu. A tu přidanou hodnotu bych teda jako chtěl jako hodně jako podtrhnout, protože nám opravdu jde zejména o ní jako, nikoli o ženu, coby nástroj, přístroj, případně okrasu. Koneckonců jsou manželský glejt a zbrojní pas dosud dva nezaměnitelné dokumenty.

Ruština je též zajímavá, protože se od češtiny liší v jednom podstatném. Zatímco muži se též ozbrojují (ženiťsja), žena není dána, leč tento krok činí - alespoň zdánlivě - dobrovolně (idti / vyjti zamuž). A to prosím v zemi, kde nevolnictví bylo zrušeno až ve druhé polovině 19. století a kde jsou muži dosud považováni za jedny z nejhorších v partnerských vztazích.

Marku, Marku, ta tvá rodná anglina z podobného srovnání vychází jen o fous lépe. Ač genderově neutrální, původ z románských jazyků převzatého slovesa “to marry” s největší pravděpodobností pochází od pannenského označení mladé děvy na vdávání obecným jménem Marie. Sečteno a podtrženo, “get married” značí “opannit se.” Pokrytci jedni, anglosasští!

Mrkl jsem i na jiný mně blízký jazyk, dánštinu, a vyšla ze srovnání o trošku lépe než Slované, což se koneckonců dalo očekávat s jejich DPH a delší demokratickou tradicí. Původní mužská forma popisující akt matrimonie mi není známa. Asi to mezi vikingy bývalo jednostrannou záležitostí a žena prostě byla vydána (gift) ve svazek manželský. V moderní dánštině se mezi gendery samo sebou nerozlišuje a muži i ženy se vydavájí stejně. Sloveso se nám dokonce i (ze)zvratnilo, takže člověk naprosto dobrovolně a dle nejlepších demokratických tradic vydavá sám sebe (gifte sig). I když v minulém čase, asi v alibistickém postesku nad vlastním nezralým rozhodnutím, se zas častěji potkáváme s pasivem. Byl/a jsem vydán/a (blev gift). Já nic já muzikant.

Celkový dojem nakonec napravuje němčina, jejíž heirat není genderově zabarvený. Ač dle všeho vyvinut od protogermánského (opět bezgenderového) označení pro druhou část páru, následně gótského pána/paní domu, po staletí se asociovalo s označením pro domov, rodinu atp. Ve svazek vstupující Němci se tedy na rozdíl od sexistických severogermánů a Slovanů již od osmého století zrodiňují. No není to od nich hezké?!

Mi to nedalo.

La vita e bella

Mé kolegy a kamarády vysvobodili v noci na pondělí somálští a keňští vojáci. Tři dny v zajetí strávili prý nejvíc pochodem z místa na místo. Ale jsou v pořádku. Říkal jsem si včera při pročítání zpráv a koukání na fotky, kdy mě euforie z dobrých zpráv přejde. Zatím úplně ne.