Papuče do nového roku

Začal jsem blogovat, protože jsem chtěl popisovat své dumky a jejich zveřejněňování mě nutilo popisy hnát do čitelných forem, což je sám o sobě zajímavý proces, protože u nejednoho postřehu nutí dohledávat si informace, vzdělávat se, nezřídka přestat psát, protože vás hodí do slepé ulice. Psával jsem o věcech spojených s prací, leč jedna blogovací nehoda najednou celé blogování hodila za rámec pracovní etiky, takže jsem si musel říct, že o práci a s prací spojených tématech dále už ani slovo. A najednou není nic moc myšlének, o které by se člověk chtěl podělit. Jako by krom práce nic zajímavého v životě nehrozilo. Musel jsem si dát důkladnou inventůůůru, abych se přesvědčil, že tomu tak není. Facht není! Jen člověku (mně jako) přijde banální psát o životních postřezích, když jsem si v jedněch novinách před pár hodinama přečetl zásadní příspěvek, odhalující že pravidla slušného chování velí Čechům nosit méně papučí. Nedalo mi a pustil jsem se do recenzí trenek a slipů na Amazonu. High literature skrznaskrz, vedle které mé životní radosti a trable prostě nemají šanci.

Nedají mi ani ony papuče, protože jejich filipika vychází z představy, že kdesi echsistuje kodex slušného chování, který do nejmenších detailů popisuje, co se má a nesmí. Předpokládám, že estéti jsou si vědomi toho, že každý kraj má jiný mrav, takže by asi každý národ / země / kultura měla mít svůj detailní popis dobrého tónu. Občas se na analogické, mnohem zajímavější (bačkoráři prominou) téma bavím v souvislosti s cizími jazyky a postoji různých normokazatelů ke změnám v nich. Jedni zastávají názor, že jazyk je nástroj, který si lidé přizpůsobují svým potřebám, a tudíž cokoli se užívá a zažívá je správně (viz třeba změny v americko-anglické ortografii), jiní zase mají za to, že správnost jazyka má určovat jakýsi spolek moudrých, což třeba znamená, že dávno nenormotvorné mlsky v českém pravopisu budou trápit další a další generace školáků a že méně a méně obyvatel ČR bude psát správně česky (tedy krom lol, jj a dalších nových slov, jež se nicméně do pravidel beztak nedostanou).

Spjet k papučám ale. Dumám, jak naložit s informací, že se nemají nosit v práci pantofle, nebo návštěvy nutit k přezouvání. Kde je hranice mezi tzv. bontónem a elementární tolerancí k jinakému chování a zvykům. Asi nezjistím jinak, než že se budu muset začít v práci přezouvat do papučí, což, abych se přiznal, mě trochu sere.