29. července 2013

Zas qolbám

Na podzim nás zas čekají, tentokrát ty presidentské, které nic neřeší, poněvadž president se svou stranou změnili ústavu na parlamentní demokracii, aniž by si bývali jen na pikosekundu připustili, že loňské parlamentní volby nemusejí vyhrát. Leč stalo se a Míša má smůlu, protože bude muset od korýtka bez nároku na výživnou trafiku, jak jistojistě plánoval, když s návrhem na změnu ústavy před třemi lety přišel.

President měl povinnost vypsat volby na říjen, leč raději chvilku ještě sečkejme, než začneme věřit, který ze dvou termínů, jež presidentská administrativa vyhlásila je ten správný. Během osmačtyřicetihodin se z paláce ozvalo sedmadvacátého, ne pardon, administrativní chyba, jedenatřicátého, ne ježiš špatně, sedmadvacátého. Odvolávám, co jsem odvolal. Nezřídka se s kolegy dohadujeme, zda je lepší, když je president maniodepresivní, nebo pokud je alkoholik. Pár anekdot z dálné i blízké české minulosti vždy postačí, aby kolegové zaplesali, že může být i hůře. Na rozdíl od našeho trotla, v Gruzii už bude brzy president nový.

Kandidáti se zatím příliš moc nehrnou. Zatímco se ministr školství reprezentující vládní koalici ve srovnání s vlastní partají těší asi poloviční lidové podpoře, všeobecné očekávání, kohopak asi nominuje presidentské UNM, bylo nakonec saturováno jménem, které čekali všichni. Ani si vlastně nikdo nevšiml, že primárky v UNM proběhly dle stejného klíče jako všechny dosavadní volby krom té poslední říjnové. Zahrajeme si na napětí a konkurenci a nakonec vyhraje kandidát, o jehož vítězství od začátku nikdo nepochyboval. Tedy minimálně od té chvíle, co si korunní princ Vano šel sednout do cely předběžného zadržení, kde čeká na soud. Davita Bakradze tedy, bývalý předseda parlamentu. Rozdá si to s dnes už bývalým ministrem Margvelašvilim a nik jiný než dvě hlavní politické síly nemá šanci, ba ani veselé figurky typu Nino Burdžanadze, která jako kanagom dveřma ven a oknem zpět.

Termín bychom tedy měli (nu dobrá, sedmadvacátého), hlavní aktéry též, teď ještě zjistit, kdo má právo volit. Podle posledních údajů Centrální volební komise je v Gruzii zaregistrováno 3 537 249 voličů, asi o 76 tisíc méně než k říjnovým voleb, což by jaksi potvrzovalo již tak mnohokrát potvrzenou domněnku, že bývalá vláda ráda před volbami rozdávala mezi spřízněnými skupinami druhé občanky. Dejme si například do souvislosti s informací z centrální matriky (NAPR), která po volbách vydala nové dokumenty čtyřiašedesáti tisícům běžencům z Abcházie. Ve většině případů údajně šlo o sloučení dvou paralelních identit v jednu. Však nám též bylo chlapíků a holek z NAPR líto, že dostávali vydávání falešných dokumentů befelem.

Termín, kandidáti, voliči... vlastně vše v cajku, o co se tedy hraje? O nic. O prestiž. Budoucí president bude mít méně pravomocí než jiní presidenti v parlamentních demokraciích (o našem joudovi tu řeč neveďme). Volby budou nakonec zejména prvním veřejným testem vládní koalice a oznámkování její schopnosti naplnit naděje a tužby voličů z parlamentních voleb. I hry o nic bývají vcelku zajímavé, zvlášť když hlavní protagonisté vše berou jako velmi prestižní mistrák.

16. července 2013

Olympyjonycy

Všemi zapomenutý emír samozvaného kavkazského emirátu Doka Umarov se objevil na internetu s výhružkou chystané olympijádě v Soči a pár novinářů si vzpomnělo, že tam může být nebezpečno. Sám si myslím, že v takovém Londýně hrozilo nebezpečí mnohem více, pokud tedy pomineme všudepřítomné vrtochy matky přírody v chystaném sočském olympijském areálu. O bezpečnost olympyjády se nebojím, bo jsem přesvědčen, že si Rusko chystanou prezentaci znovunabytého majestátu pohlídá i kdyby mělo být na dobu konání her v okolí tisíce kilometrů vyhlášeno stanné právo. Pohlídá si i korupci, která v minulosti nejednou paralyzovala nejtvrdší bezpečnostní opatření. Jen aby nepadalo to kamení a neposouvaly se geologicky špatně vymyšlené stavby. A hlavně aby to vůbec stačili dostavět, což půl roku před zahájením zatím úplně nevypadá.

Nehýbou se jen šutry a podloží, ale i lidé. Tedy kdosi si přeje, aby se hýbali. Nejprve posunout v Abcházii působící mezinárodní organizace co nejdále od místa konání her (check). Poté přijít s nápadem, že by na dobu konání her měli kontrolu nad severní Abcházií převzít ruští policajti. Kosa se dotkla kamene, protože i v Suchumi si řekli, že když jednou přijdou, nikdy neodejdou, načež přestaly proudit ruské federální peníze. Holt si budeme muset v Galiwoodu na dostavbu kulturního střediska ještě chvilku počkat.

13. července 2013

Hrdinové (mnoho povyku)

Assange, Manning, Snowden, co mají společného, ententýky? Nic moc. Krom puncu hrdinů, kteří se v očích svých obdivovatelů postavili establišmentu. Pro mě spíš podivíni s hodně pošramoceným egem, kdo víc, kdo míň. Chudáci svého druhu, kteří se nedokázali srovnat s realitou a schovali se do virtuální. S výjimkou Assange asi tedy, pro něhož to celé, možná včetně údajného znásilnění ve Švédsku, byl jeden velký egotrip, a jehož i Manning nazval crazy white haired dude.

Teď tedy máme Snowdena, který nakonec jen prozradil to, co se všeobecně předpokládalo, a v určitých kruzích asi i dávno vědělo. Včetně těch evropských, jejichž rozhořčená reakce na údajné odhalení americké špionáže byla téměř směšná. Nejzajímavější na případu Snowden nakonec je, že se odehrává téměř jako dle studenoválečného scénáře, ve kterém hrdinovi naháněnému podlou imperialistickou mocností poskytne útočiště osvícený car ve svém Totalitaristánu, ať už je to matička Rus, Venezuela či jiný ráj na zemi.

Světové sdělovací (manipulační) prostředky pochopitelně nafoukly aféru Snowden do nečekaných rozměrů. Tiskové agentury nejprve vyslaly své zástupce do tranzitního prostoru, kde se měl Snowden potulovat. Nejčastěji se prý kupovaly letenky do Minsku s přestupem v Moskvě, který dotyčný novinář prostě vypustil. Letadlo na Kubu, v némž Snowden měl či mohl sedět, též vezlo nemálo novinářů, kteří si cestou tam a zpět fotili a natáčeli prázdné sedadlo. „Zde mohl sedět.“ Jako by všem unikalo, že podobně jako Manning, jenž se přiznal k porušení amerických zákonů v deseti bodech, spáchal i Snowden ve své zemi s největší pravděpodobností trestný čin, za který by měl být souzen. Tak to holt v určitých společnostech chodí, a neznalost zákona, případně skutečnost, že se mi zákon nelíbí, neomlouvá.

Snowden není žádný hrdina, ale od reality odtržený geek. Neumím se přimět, aby mi ho bylo byť trochu líto. Spíš smutním nad moudrými hlavami, které si hrdiny dělají ze Snowdenů a z jejich autokratických patronů. Robinov Gůdov ně chvatajet?

11. července 2013

Damned if you do, damned if you don’t

Ač se pár neděl po oficiálním oznámení zrušení embarga na dodávku zbraní syrské opozici většina zemí stále dohaduje, jak prakticky zajistit, aby se zbraně dostaly jen těm správně smýšlejícím, je vcelku jasné, že už se nebude muset létat z Chorvatska, odkud zbraně nějaký čas beztak více méně tajně putují. Čekalo se a je nakonec pochopitelné, byť nelze než povzdechnout, že více zbraní neznamená méně války.

Zatímco Rusko dál vesele dodává zbraně Assadovi, ke kterému se připojil libanonský Hizballáh, lámal si západ dlouho hlavu s tím, jak a kdy vstoupit do jámy lvové, ze která není úniku. Řekneš-li A, nelze neříct B, zvlášť když jde o válku, a A bylo vyřčeno v listopadu, když se zformovala Národní koalice syrijských revolučních a opozičních sil, jíž záhy uznalo 19 zemí v čele s USA, Tureckem, devíti členskými zeměmi EU atp. Jen pro upřesnění: Západní země uznaly koalici coby legitimního představitele syrského lidu, nikoli coby jediné legitimní představitele Sýrie coby země.

Co s tím tedy, když uznáváte koalici představující syrský lid, který je po tisících vražděn a po miliónech vyháněn ze svých domovů následkem války, ve které jedna strana evidentně masí druhou. Neříct B bylo nemožné, ať už se snažili oddálit jak se dalo. Nakonec kdosi namaloval rudou čáru vedle použití chemických zbraní a ta byla překročena již před pár měsíci, když jsem ještě seděl v Antiochii a s kolegy jsme popíjejíce Efes sledovali oblohu, zda k nám nemíří srandovně barevné mraky.

Osoby a obsazení

Na jedné straně státy podporující Assadův režim tedy primárně Čína, Rusko a Írán, jehož letci nezřídka pilotují syrské stíhačky. Každý je v tom z jiného důvodu, nikdo nicméně není škodný a tradičně je v těchto zemích vládcům jedno, co se děje s obyčejnými smrtelníky. Ironií osudu je fakt, že zatímco si rebelové krátí čekání na dodávky zbraní ze západu ruskými a čínskými zbraněmi, jež dorazily s největší pravděpodobností z Kataru a Saudské Arábie.

Na straně druhé Turecko, Arabská liga, vybrané západní státy, kteří usoudili, že bombardováním vlastních měst, kde se tehdy ještě vcelku mírně demonstrovalo, ztratil Assad legitimitu považovat se za představitele lidu, a momentálně utrácejí milióny, miliardy dolarů na humanitární následky krize v samotné Sýrii a ve všech okolních zemích. Cesta zpět žádná nevede a dál jedině bez v listopadu odepsaného Assada, kterého kryje Rusko.

Uvnitř Sýrie rostoucí rozměšky mezi jednotlivými částmi opozice, která od samého počátku zahrnuje všechny myšlenkové proudy od politiky západního typu po brigádu Al Nusra. Západ si dávno uvědomil, že po dříve či později nevyhnutelném Assadově pádu zbyde tak tři a půl minuty na to, aby se zformovalo nové politické vedení země, jinak chaos, občanská válka, případné následné rozdělení Sýrie na několik útvarů, z nichž zejména ten kurdský by byl velmi špatnou zprávou pro severního souseda. Turecko de facto nezávislý irácký a syrský Kurdistán ztěží ustojí. Nejeden si je vědom toho, že při současné hysterické náboženské a etnické polarizaci povede zastavení jednoho masakru ihned k druhému, aneb zkuste dnes na severu Sýrie říct, že jste Ší‘it.

Pravděpodobnost, že západ ve svém syrském angažmá uspěje je momentálně maximálně destiprocentní, což si politici samozřejmě uvědomují. Možná proto neslyšíme žádné hlasité reakce na otázku, zda by v přechodné vládě měli či mohli být zástupci Assadova režimu, což syrská Koalice samozřejmě odmítá. Odmítání Assadovců je však ostrakizací náboženské minority, což se jaksi příčí západním hodnotám, pod jejichž vlajkou chceme dodávat do Sýrie zbraně.

Patovou situaci si velmi dobře uvědomuje i Rusko, kterému se s vidinou tučných výdělků nemůže dočkat, jak jakýkoli posun v konfliktu, ve kterém tak jako onak nic pěkného čekat nelze, bude kvitovat lakonickým „my jsme vám to říkali“. Win-win situation v mnoha ohledech, nemluvě o tom, že o podobném oslabení Turecka (klidně i na chvilku opomiňme vnitřní tenze) se nezdálo ani Velikým Romanovovům.

S pádem paní železné se nijak nezměnilo a platí i zde, že ruský win-win je lose-lose pro západ. V momentě, kdy je Rada bezpečnosti naprosto zablokovaná a syrský problém nezadržitelně metastázuje do okolních zemí, by pouhé přihlížení bylo cestou do pekel. Někteří z nás si nicméně myslí, že jí je též vyzbrojování jedné ze stran konfliktu. Z pekla do pekla to holt není zas tak daleko.

9. července 2013

Datle a sklenice vody

Letos začíná uprostřed léta, takže bude tuho. Začíná zas beze mě, byť nelze než v hlavě prolétnout známými místy a vzpomenout na lidi s nimi spjaté. Nemůžu chvilku nepobýt u vzpomínky na Rešadovo zklamaní, ba rozhořčení nad nespravedlností světa, ve kterém Korán obsahuje mnoho referencí k Bibli, zatímco v Bibli o Koránu ani zmínka.

2:185 Postním měsícem je měsíc ramadán, v němž Korán byl seslán jako vedení správné pro lidi a jako vysvětlení tohoto vedení i jako spásné rozlišení. Kdo z vás spatří na vlastní oči měsíc, nechť se postí! Ten z vás, kdo je nemocen nebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později; Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné. Dodržujte plně tento počet a chvalte Boha za to, že správně vás vede - snad budete vděční!

Ramadan kareem!