31. prosince 2018

PF 2019

Posledních pár hodin osmnáctého roku a já po dlouhé době přivítám Nový rok v Čechii. Teprve potřetí v tomto století. To jsem už vícekrát silvestrovské slavení zaspal, jako třeba vloni v Erbílu. A klidně bych prospal i dnešní půlnoc, tentokrát z části i s nadějí, že se probudím do něčeho lepšího.

Bývaly doby, kdy jsem tu v poslední den roku heslovitě vyjmenovávával milníky uplynulých 365 (či 366) dní a zkoušel, zda si budu po letech pamatovat, co jsem hesly měl na mysli. Bilancovat mě nějak přestalo bavit. Posledních pár měsíců v prazvláštně všelijakém stavu beztíže mě zas utvrdilo v tom, že novoroční předsevzetí též k ničemu nejsou. Bude, jak bude a jak si zařídíme.

Here is to a great 2019!

19. prosince 2018

Vltava

Má sociální bublina chvíli žila neprodloužením smlouvy řediteli rozhlasové stanice Vltava. Necelý měsíc před jejím vypršením. Za podobné načasování bych asi náš ejčár obšťastnil důtkou. I v Iráku, Afghánistánu či Jižním Súdánu znají zásady slušného chování. V české de facto státní firmě ale asi nikoli. Ne že by se o možném Fíšově osudu nešuškalo už dříve, ale ve slušných společnostech by se mělo formálně komunikovat minimálně s tříměsíčním předstihem. Český rozhlas tedy slušnou společností není.

Sledoval jsem mlčky, protože zaujat. Mám totiž pana ředitele lidsky rád a i intelektuálně, kulturně či novinářsky ho považuji za jednoho z nejzajímavějších českých veřejných zjevů. I proto asi neměl šanci proti mašinerii vechsláků a hochštaplerů, která se motala kolem rozhodnutí o neprodloužení, v čele s generálním rozhlasovým říďou, který připadá jako závistivý a mstivý přizdisráč. Krom toho, že lže, jako když tiskne (hlásá), nesnesl, že lidé, kteří se též kulturou zabývají, Fíšovi fandí. Jako mu fandí třeba i rektor olomoucké university. Nebo rozhlasoví odboráři. Protože je Fíša dobrý člověk (Kláro, nesměj se!), jenže to se dnes nenosí. Vlastně mi nakonec přijde nejhorší, jak kvůli debilům nemůže kompetentní člověk dělat svůj dream job, který mu, dle mého soudu, i dobře jde. Aspoň ale konečně třeba už bude čas na to pivo.

13. prosince 2018

Královská doba

Koukal jsem se na fotbal. Liga mistrů se to jmenuje. Hrál prý nejlepší klub poslední pětiletky, královský. Bez krále, který šel filmovat a primadonovat jinam. Hrál ostudně trapně, byť nikterak proti soupeři z nejsilnějších. A nebylo to úplné béčko ani juniorka. Vzpomněl jsem si na někdejší reklamu stejné soutěže: „Jsou věci, které nelze koupit, na vše ostatní je Mastercard.“ Nebo tak nějak. Fotbalové zápasy tedy určitě koupit jde. I bez Mastercardu. Však by o tom čeští rybáři mohli povídat. Beztak má Mastercard dlouhodobě problémy.

Neříkám, že byl královský zápas koupen, a naznačovat nesmím. Jen byl trapný, až se i hosté divili, jak jde místy vše snadno. Jako jsou vůbec trapné prachy, které se ve vrcholovém fotbale a sportu točí. 2,7 miliónu EUR za výhru v zápase. A to mě, možná trochu blasfemicky, bo jde svým způsobem o mou kůru chleba, moc nebaví oblíbená mediální přirovnání, kolik vakcín, pytlů mouky, učebnic či nakrmených dětí lze pořídit za cenu pěti hamburgerů. Oder?

Devět set tisíc za remízu. Remízová odměna je třetinová oproti výhře, rozdělí si dvě družstva / mužstva, případně jedno mužstvo a jedno družstvo, neboť, podobně jako na tango, i na remízu jsou třeba dva. Zbyde třetina, tedy devět set tisíc europeněz, která jde do fondu a nakonec se jaksi přerozděluje zpět účinkujícím. Bůhví proč, jako by nikdy nebylo dost. Asi na nové kopačky.

Fotbal mě baví od dětství, i jsem nějaký čas čutával seriózněji než na hřišti u Botanky nebo na Políčkách. Čím dál vice ho ale vnímám jako jeden ze symbolů dobového obžerství, kterými se stírá hranice mezi důležitým a nedůležitým. Protože svět je čím dál vice komplikovanější a raději se schovat do pohody, případně si svůj stres z nepřehlednosti vyřvat na jiných. Jako když se stalo moderním v naší zemi nadávat na ”neziskovky,” protože k odvrácení pozornosti od vlastní inkompetence je třeba řvát na jiné. Apropos “neziskovka” nejtěsněji přisátá na státní kase se jmenuje… Fotbalová asociace ČR.

Dobrá, abych se nerouhal zas tak moc, i když se mi opravdu jakýkoli mesianismus dost příčí: V letošní základní skupině bylo remíz čtyřiadvacet, ergo 21,6 ušetřeného miliónu, tedy nějaká půlmiliarda korun, tedy dle stávajícího kursu komodit na neziskovém webu www.skutecnydarek.cz asi 86 400 kuřat, 2 880 oslů s povozem, 24 000 koz, 4 800 vodních pump, 27 000 bezpečně narozených dětí, 25 412 včelích úlů, oblečení pro 36 000 dětí, stejné množství latrín nebo pomůcky pro 1 008 000 školáků. 24 fotbalových remíz. Plus mínus, bez různých nastavení, 36 hodin, z nichž se aktivně fotbal hrál tak polovinu. Zbytek vyplnilo různé chystání, povalování se, simulování, hádání se, hledání či kutálení míče, hlavně že kamery míří na reklamní panely. A ještě zbývá dvacet devět zápasů. Krát devadesát minut each. Možná nějaké to prodloužení.

Jen aby nám to takto ještě chvíli vydrželo.

8. prosince 2018

Za tři kačky

Zajel jsem nakoupit do Alberta a zas si povzdechl, v jaké spoustě výrobků dominuje Agrofert. Odešel jsem nakonec bez masa a v regálech s vybranými mléčnými výrobky musel pečlivě vybírat. Načež doma nakonec stáhl aplikaci „Bez Andreje,“ abych případné následné nákupy urychlil. Sám už nezvládnu. Apka čítá celkem 78 členů holdingu. Kdepak jsou ty časy, kdy se Andrej při skupování českého potravinářského průmyslu schovával za kyperské firmy v obavě, že by jinak mohl přijít o kšefty se supermarkety, jež se jeho sračky zdráhaly kupovat. Teď bereme méně kvalitní potraviny dobrovolně, ba v rámci rodinných nákupů. Jen občas si někdo zasteskne, že je v Německu lépe a levněji. Jak by ne, když v ČR neexistuje poptávka po kvalitě. Sežereme vše a od kohokoli. Doslova i obrazně.

O tom jsem ale úplně nechtěl. Vzpomínka na albertský nákup vytanula kvůli čemusi jinému. Zatímco jsem zkoumal, co je a co není Babišovo (bo Agrofert má dost dotací ze státní kasy a příjem ode mě nepotřebuje), málem mě porazily dvě babky (chtěl jsem napsat „dámy pokročilého věku,“ ale za svou neomalenost si nezaslouží), které se prohnaly směrem ke zlevněninám. Jen za několik vteřin se ale vracely zpět, tentokrát už navykle plouživě, bez vrážení. Jedna na dálku smutně hlásila košík hlídajícímu pánovi v pokročilém věku: „Už to tam nemaj, ale fakt to bylo zlevněný, mohli sme ušetřit tři koruny.“ Nemyslím si, že stačí tři koruny, aby se někteří chovali jako burani. Někteří burani jsou. A za tři koruny jsou ochotni zapomenout. Nebo za koblihu.

7. prosince 2018

Agenti

Bezpečnostní a informační služba vydala výroční zprávu, ve které se mj. v kapitole o kontrarozvědné činnosti vyjímá popis ruské hybridní strategie. Kousek za Ruskem, nicméně v uctivém kvalitativním odstupu, je zmiňována Čína.

Kdo alespoň maličko chápe, jak tyto dvě země fungují, ani trochu se nepodivil. Vlastně by nebylo o čem hovořit. Prioritou čínské zahraniční politiky je, aby se čínští soudruzi měli co nejlépe, a pokud je čínský blahobyt a moc (pro vybrané) třeba zajistit zneužíváním či parazitováním na druhých, nemáme problém. Prioritou ruské politiky není mít se dobře, ale ničit reálné či imaginární protivníky, zejména ty vnější, abychom na ně mohli svést marasmus, který svým nezájmem, neschopností ba parazitismem stvoříme doma. A seznamu nepřátel jednoznačně dlouhodobě vévodí NATO a Evropská Unie, jejichž destrukce je ruskou absolutní zahraničněpolitickou prioritou. Zatímco pro Čínu je jakákoli diverzní činnost v jiných zemích prostředkem k dosažení politických a ekonomických cílů, pro Rusko je cílem samotným.

BIS se ve své krátké (jen pětadvacet stran) zprávě nevěnuje možným příčinám, jen shrnuje fakta, většina z nichž opravdu není neznámá. Nejzajímavější by na celé zprávě nakonec byla relativní otevřenost zprávy a způsob komunikace BIS s veřejností. Než se k tématu rozhodl vyjádřit sociopat, co nám sedí na hradě. Asi se ho totiž dotkl následující odstavec:

„Velikost ruské diplomatické mise a její vysoká „promořenost“ osobami s afiliací na ruské zpravodajské služby dlouhodobě způsobuje nárůst rizik spojených s lehkovážným přístupem českých občanů, zejména politiků a státních zaměstnanců, k neutajovaným, ale interním, neveřejným informacím. Je vhodné akceptovat skutečnost, že pokud protistrana získá dostatek neutajovaných interních informací od většího počtu zdrojů, již akutně nepotřebuje krást informace utajované, a to, že si o někom myslíme, že je pouze diplomat, neznamená, že nepředstavuje riziko či problém.“

Mohl mlčet, ale nevydržel. Ozval se jako potrefená husa, která se navíc potřebuje zavděčit svým ruským chlebodárcům. Dobrá, rozšiřme tedy: mezi největší hrozby České republiky se řadí Rusko, Čína a president Zeman. Jen to pořadí asi bude trochu jinak.

4. prosince 2018

Nebezpečné ženy

Mezi lety 1923 a 1961 se dánskému ostrovu Sprogø říkalo Ostrov nebezpečných žen. Dánská vláda na něm internovala mentálně postižené ženy, původně aby zamezila šíření pohlavních chorob, protože přicvoklé ženy jsou prý lehčích mravů. Bylo částečně založeno na různých pavědách, nikoli nepodobných těm, jež masově a hlasitě hltali němečtí nacisté. Izolace nebezpečných žen měla totiž též chránit čistotu rasy. Sprogø nebylo první. Na Livø se mentálně postižení chlapi zavírali již od roku 1911 poté, co spáchali drobné přestupky, či trestné činy. Jako se do Austrálie posílali zloději ovcí. I když, pokud víme, Britové rasovými teoriemi pobláznění nebyli.

O století později navrhla dánská ministryně imigrace a dalších věcí internaci nechtěných imigrantů na jiný ostrov, Lindholm. Lipový ostrov. Možná též inspirována Austrálií, která již dávno zavírá migranty na ostrov Nauru, které bohužel nemá úplně na vybranou a nemůže se bránit, protože dluží, kam se podívá.

Samozřejmě, že je ministerské xichtoknižní vysvětlení zabalené do hávu bezpečnostních rizik s nutnou dávkou populistického patosu a jakéhos laskavého, domácího nacionalismu, se kterým přeci musí každý souhlasit: „Když je někdo nežádoucí v dánské společnosti, nemá obtěžovat obyčejné Dány (…) Jsou nežádoucí, a musejí to pocítit!“ Raději se ale nezajímat, jak bude v reálu. Pokud tedy nešlo jen o publicity stunt a nic se dít nebude.

Každopádně by se v Dánsku možná měli zamyslet nad tím, zda není na čase najít další ostrov, kam zas zavírat nebezpečné ženy. První kandidátka asi jasná. Anebo vlastně asi Sprogø bude ještě funkční.

3. prosince 2018

Globalizace

Je, když vám během jednoho dne napíše z osmnácti zemí sto omsdesát šest lidí pětadvaceti národností v třinácti jazycích. Sto osmdesát sedm. Osm.