27. listopadu 2020

Pravicový gauč

Modří ptáci odhlasovali brutální schodek státního rozpočtu v největší novodobé krizi země a jejich předseda se raduje, jak se zachovali krásně pravicově a jak jsou všichni hloupí, že nepochopili. Spolu s komanči a anonisty totiž snížili daně. Co na tom, že hra na pravici a levici je vyčpělá a imponuje snad jen zapáleným (čti: trochu divným) ideologům. Co na tom, že pravicové není snižování daní samo o sobě, ale snižování f#&$ing výdajů státu, pro což modří neudělali vůbec nic. Ba naopak si stát bude vesele za souhlasného hýkání Fialy a spol. půjčovat na úkor budoucích generací. Snížení daní se s největší pravděpodobností neprojeví ani v avizovaných úsporách domácností ani ve větší spotřebě, ale ve výdajích těch nejchudších na úkony, které dosud měli levnější. Což tedy asi pravicové je docela dost. Pomoct těm, co mají nejvíc, a ostatní v lepším případě ignorovat.

Dobrá, ODS nemám rád, nepovažuji ji za důvěryhodný spolek a na tom se nic nezmění, dokud z ní nezmizí lidé, kteří se podíleli na minulých rozkrádačkách, a partaj jako taková neprojde alespoň minimální reflexí. Což se nestane nikdy, i proto, že se dle všeho prudce snižuje intelektuální potenciál aktivních politiků a skalních voličů, takže je třeba se vracet zpět k jednoduchým schématům typu dělení na pravici a levici. Brutální zadlužování státní kasy nicméně nemá s pravicovou politikou ani moderní pravicovou stranou nic společného. Zároveň Fialovo hýkání připomíná radost z uhašení požáru, jehož následkem je vyplavení a zhroucení domu. Pokud se totiž modří spojili s kaťáky a topáky s cílem převzít po Burešovi moc, v případě úspěchu o ní následkem nezbytného zvyšování daní zase velmi rychle přijdou.

Aneb oblíbený rozdíl mezi krátkodobými a dlouhodobými řešeními. Jako že se třeba v zimě může zdát, že z krátkodobého hlediska je dobré se zahřát vymočením se do vlastních kalhot. No hlavně, že gauč neshořel. A to první nedoporučuji.

24. listopadu 2020

Tousťák z Penamu

 Už když byla stomilionová dotace přiřčena, bylo jasné, že jde o podfuk a státní podporu agrofertím ambicím ovládnout český pekařský trh a nandat to všem v čele s United Bakeries, které následně pohltil. Když byla navzdory vztyčenému bruselskému ukazováku vyplacena, bylo jasné, že si kdosi potřebuje pospíšit, než spadne klec. Nu a dnes jsme se definitivně dozvěděli, že EU dotaci Penamu na toastovou linku neproplatí, protože nesplňuje podmínky, za kterých byla udělena. Což jsme vlastně věděli hned od začátku, protože jednou z podmínek byla inovace, která se tak úplně nekoná, když vaše konkurence takovou linku již několik let provozuje.

Nicméně se nakonec splní Burešův sen. Chleba s Penamu do každé rodiny. Která platí daně a přispívá do rozpočtu na soukromníkův nákup zbytečných chlebových linek.

22. listopadu 2020

Augiášův chlév

Parlament měl hlasovat trochu o něčem jiném a nakonec ve dvě ráno schválil největší daňovou reformu posledních desetiletí. Poté co Bureš a spol zazdili změny, jež by vedly k prodloužení životnosti zeměkoule zpomalením jejího oteplování a rozkradli miliardy netransparentními nákupy ochranných protikovidových pomůcek a podporou agrofertích firem, schválili rozplácání dalších miliard na nesmyslný a nepotřebný projekt kanálu jako z devatenáctého století, či se snaží protlačit krajně nebezpečné ruské a čínské zájmy do strategických průmyslových odvětví, teď mění způsob danění, aby dále prohloubili schodek veřejných financí. Tentokrát o 130 miliard. Sbohem důchodová reformo.

Hraje se vysoká hra o budoucnost Čechie a já nevím, co je vlastně horší. Jestli skutečnost, že zahrávání si s budoucností země má posloužit primárně  k odvedení pozornosti od toho, že nám vládne estébák a mafián, který má na svědomí tisíce kovidových obětí, protože raději dlouhodobě rozkrádá veřejné rozpočty? Nebo že si daňovými změnami připravuje půdu na návrat k moci, protože kdokoli přijde po něm, bude muset zase daně zvýšit? Nebo to, že se daňové změny nejvíce dotknout nejchudších a nejpotřebnějších, kteří možná uvidí na výplatní pásce o pár stovek navíc, ale zároveň budou muset utratit řádově více za služby, jež dále nebude možné platit z veřejných rozpočtů.

Praha už hlásí, že spolu s kovidovými následky ji případné finální schválení daňových změn připraví asi o čtvrtinu rozpočtu. Předělávání rozpočtu Středočeského kraje prý zas začalo zdražením jízdného a pokračuje odebíráním peněz sportovcům, sociálním službám a dalším, kteří v hierarchii potřeb nejsou dostatečně vysoko. Zatímco krá(lo)v(n)a z instáče s titulem ministryně předložila do sněmovny návrh rozpočtu, který opomněl vzít v potaz snížení daňových příjmů, prosazené její partají. Tedy cár zbytečného papíru, jakožto podklad k jednomu z nejdůležitějších zákonů v zemi.

A dalo by se pokračovat dále, jenže asi nemá smysl dokola si připomínat, že stávající garnituře jde pouze o moc a prachy a že jim je budoucnost této země naprosto u řiti. Nepochybuji, že Senát pošle daňové změny zpět, případně se pokusí zmírnit jejich dopad na veřejné finance, nicméně hlasovací mašinerie, která teď kromě zlodějů, připodělánků a fašounků zahrnuje i stranu modrého ptáka – která má s rabováním veřejných rozpočtů koneckonců ty nejlepší zkušenosti – zákon téměř jistě nakonec prosadí. Úpadek pokračuje a za chvíli už téměř nebude, kam se schovat.

17. listopadu 2020

Slainte

Jako si každý rok připomínám pětadvacátý únor, vždy se zastavím i sedmnáctého listopadu. Začátek a konec doby temna v naší zemi. Nikoli toho Jiráskovského, jež nakonec zas tak temné nebylo, jen se o tom dobře vypráví, ale toho novodobého, komančského, které se soustředilo na pokřivování lidských charakterů a zmrazilo vývoj země někam za Nepál.

Dneska na Národní prý estébák Bureš řekl téměř památnou větu: „Ti, kteří to nezažili, si to možná neumí představit, jak to bylo předtím.“ Asi měl na mysli vlastní zkušenosti s přisluhováním totalitnímu režimu a práskaním těch, kterým se režim příčil. Já zažil a pamatuji si vcelku dobře. A jsem za tu paměť a možnost srovnávání rád, i když to stále méně znamená.

Ať mír dál zůstává s touto krajinou…

10. listopadu 2020

Dobojováno?

Dopsal jsem včera a najednou se zdá, že jsem téměř trefil, protože mi ranní zprávy popisují zastavení vojenských operací v Karabachu, kompletní stažení arménských vojenských sil a ustanovení ruského kontingentu „mírových pozorovatelů“ na pět let, nu a hlavně návrat velkých území Ázerbadžánu, a to včetně Kelbadžáru (do 15. listopadu) a Lačinu (do 1. prosince), tedy kritických okresů na západ od Karabachu. Samotný Karabach víceméně na půl. Zároveň Arménie souhlasí s pozemním propojením nachčevanské enklávy s Ázerbájdžánem.

V Baku se slaví výhra, Pašanjan se omlouvá národu, že to jinak nebylo možné, a Voloďa se usmívá, jak se mu zase povedlo stát se mírotvorcem. Záhy po zahájení azerské ofenzívy bylo jasné, že navzdory očekávání se Rusko tentokrát nepostaví jednoznačně na arménskou stranu, ba že více, než si dokážeme domyslet, stojí o azerské přátelství. Sám si dokola pročítám text dohody (rusky zde) a kroutím hlavou, čeho všeho Alijev dosáhl. Dohody, kterou Moskva prezentuje jako Putinovo oznámení, Ázerbájdžán jako oznámení Putina s Alijevem, a arménsky číst neumím. Jen si v arménských ruskojazyčných novinách čtu o prohře a zradě.

Oznámení o dohodě předcházelo sestřelení ázerbájdžánskou armádou ruského vrtulníku nad arménským územím a následná hbitá Alijevova veřejná omluva a nabídka uhrazení plné kompenzace. Když jsem si večer četl, přišlo mi tak nějak neobvykle mezinárodně uvědomělé, což hned kvitoval i Kreml. Samozřejmě mě nenapadlo, že v té době se už vedou jednání, při kterých jsou jasně definováni vítězové a poražení. Aneb jak nakonec řekl karabašský de facto prezident Aruťunjan, jedinou možnost, kterou měli, bylo souhlasit s azerskými ultimáty, jinak by celý Karabach přešel pod azerskou kontrolu.

Konec rozsáhlých bojových operací je nicméně, jako vždy, jen začátkem. Krom obrovských problémů snad i nepochybně křehkého míru, když naděje na klidné soužití Arménů a Azerů zemřela před více než třiceti lety. Fingers crossed nonetheless.

9. listopadu 2020

Písmeno

Ilham včera národu v televizi oznámil dobytí karabašského města Šuša a azerské noviny se předhánějí v tom, kdo udělá lepší fotošop s azerským vojákem přímo z místa, které má pro Azery téměř mytický význam. Táž Šuša, jejíž dobytí arménskou armádou před 28 lety bylo jejich prvním závažným vojenským vítězstvím a důležitým obratem v arméno-azerské válce, jež dopadla, jak dopadla. Táž Šuša, kterou tehdy bránil i Šamil Basajev se svými čečenskými bojci a již nakonec opustili s tím, že nebudou bojovat za azerské bratry, když nikdo z bratrů nehodlá bojovat. Táž Šuša, ze které je to do Stěpanakertu coby kamenem dohodil. A s kopce.

Šuša se arménsky jmenuje Šuši a její případné dobytí lze téměř považovat za dobytí celého Karabachu. Ze kterého prý mezitím už odešlo asi sto tisíc, tedy cca. tři čtvrtiny obyvatel. V Baku se slaví (Şuşa bizimdir = Qarabağ bizimdir) a já si kladu dotázku, co bude dál, jakmile se tedy prokáže, že je Šuša v azerských rukách, což bylo vlastně vždy jen otázkou času. Respektive jaký je asi Alijevův plán a jak daleko bude tlačit směrem k arménským hranicím. Dál totiž asi bude jen hůř a hůř a nešťastněji a nešťastněji. Jedinou nadějí vlastně zůstává možnost, že bude případné vzetí Šuši/y - i vzhledem k rozsáhlým, leč úspěšně tajeným azerským vojenským ztrátám - pojato jako příležitost k vyjednávání (čti: představení azerských ultimát).

Jedno písmeno v názvu města jako příběh tisíců uprchlíků a stovek mrtvých, jejichž počty zdaleka nejsou definitivní.

7. listopadu 2020

Kavárna v New Yorku

Zatímco v Americe se nadále počítají hlasy, v Rusku si připomínají sto třetí výročí výstřelu z Aurory. Náhoda? Nemyslím. 

Dobrá tedy. Chtěl jsem psát o Aurorách a výročích, ale americké volby jsou možná zajímavější. I když mi nepřijde důležité hlásit se o slovo v debatě, které všichni rozumí a mají jasno. Jako vlastně u každé dnešní debaty. Čím vyhraněněji, tím lépe. Samozřejmě doufám, že šílený conman z Bílého domu zmizí a že v USA bude první ženská vicepresidentka, ale to neovlivním. 

Je mimo jakoukoli pochybu, že stávající prezident a jeho partaj dlouhodobě usilovali o narušení řádného průběhu voleb. Například dobře dávno věděli, že významně více demokratů než republikánů hlasuje poštou, a proto je třeba neustále zpochybňovat legitimitu poštovního hlasování. Došlo též na vyměnu šéfa pošty, omezení poštovních kapacit, ba neschválení jejich rozpočtu, který právě kvůli volbám žádal více prostředků. Republikáni zároveď dlouhodobě posilovali různé soudy, včetně na poslední chvíli toho nejvyššího. Vlastně je toho spousta, co červení vymysleli, aby posunuli výsledek voleb vlastním směrem, takže se nedivme jejich zklamání, pokud  nakonec dopadne jinak.

Zatímco se asi většina Evropanů dokola podivuje podpoře, kterou dokáže oranžový exot získat, když je přeci nadmíru jasné, že je to profesionální podvodník a lhář s íkvé tykve. Jenže… Podobnosti s naší malou banánovkou čistě náhodné.

- Demokraté sami sebe vmanévrovali do pozice moralizujících lepšolidí, kteří umí promptně vyjádřit své rozhořčení nad spoustou věcí, co Trump a jeho parta dělají, ale jinak jim není příliš rozumět;

- Z jakéhosi bizarního (čti: fundraisingového) důvodu vybrali demokraté snad druhého nejstaršího prezidentského kandidáta v historii zeměkoule. Mugabeho nikdo hned tak nepřekoná;

- Žijeme v sociálně ekonomických bublinách i proto, že nám vadí, když se nám kdosi snaží vnucovat, co a jak si máme myslet. Právě moralističtí městští liberálové jsou na vnucování experti. Komu je sympatický někdo, kdo ho neustále poučuje, ať se přihlásí;

- Pro Trumpa a spol. nebylo obtížné vytvořit v demokratech obraz ňůjorské kavárny, která se jen vytahuje, ale vlastně ničemu, a hlavně nikomu nerozumí – a zároveň je neustále trollit, aby se dál rozčilovali a moralizovali, a tím pádem dávali za pravdu Trumpovi a spol., že se jedná jen o ňůjorskou kavárnu, která se jen vytahuje atakdále;

- Kdosi jiný již popsal, že následkem zdánlivého nebo opravdového demokratského elitářství je příklon nejchudších vrstev k republikánům, protože mluví jejich jazykem. A co na tom, že velká část republikánských rozhodnutí chudým bere a bohatým přidává. Slavné a otřepané „help me feel important“ funguje vždy a všude;

- Na rozdíl od svch předchůdců strávil Trump celé své funkční období v módu volební kampaně na mítincích, kde na sebe nechal "sáhnout" desetitisíce obyčejných everymenů - dotkout se, byť symbolicky, hvězdy, ba vlastního presidenta, je jistě jedním z největších životních zážitků;

- I když je počet amerických občanů, kteří vlastní cestovní pas, vyšší než často opakovaných 10% (což prý bylo v roce 1994), pořád většina necestuje za hranice a různé americké mezinárodní závazky je nezajímají. „America First“ je geniální slogan, který v USA náramně rezonuje, stejně jako obviňování kohokoli cizího z vlastních problémů;

- Stejně tak funguje neustálé porušování nejrůznějších pravidel, jež většině svobodomyslných tak trochu imponuje. V každém je maličko anarchie a nevůle k obecným pravidlům a Trump jen demonstruje, že nedodržovat pravidla, je vlastně tak nějak pořádku (nikdo není dokonalý!), zvlášť když tak dělá chlapík od vedle, co si na nic nehraje;

- Republikánům se dlouhodobě daří zobrazovat demokraty jako nesvobodymilovné komunistické nebezpečí a demokraté s tím neumějí pracovat. Američané tedy často nevolí Trumpa samého, jen mají strach z (ne)demokratické alternativy. A co na tom, že je to právě Trump a jeho partaj, kdo zásadně omezuje a oslabuje demokratické instituce;

- Nakonec totiž není důležité, co kdo dělá, ale jak o svém konání komunikuje, jak dávno víme. Někdo informace má, jiný informace potřebuje; jeden komunikuje dle pravidel, druhý má tendenci urážet a pokřikovat. Amerika tak nějak poprvé zažívá situaci, že kdo uráží a pokřikuje, má zároveň informace, jež jiné potřebují. Což zásadně leč asi nezvratně posouvalo hranice normálna.

A mnoho dalších. Zároveň je asi dobré připomínat, že americký volební systém je bizarní a výsledky často nevyjadřují většinové mínění. I když Trump může připadat jako absolutní idiot, neznamená to, že ho volí pouze idioti. Naopak myslet si to z nás snadno dělá elitářské, moralizující (teplické) kavárníky. 

2. listopadu 2020

Konspirace

Uběhlo pár dní spekulací na téma, kdo asi podkopl plukovníkovi nohy, když se fotka z hospody dostala až na první stranu Blesku. Jeden věhlasný komentátor, asi tížen čerstvým prezidentským metálem, dokonce zaspekuloval, že šlo o předem připravenou akci s cílem nebohého ex-ministra zdiskreditovat, protože přeci není možné, aby na místě byli zástupci jen jednoho „sdělovacího“ prostředku, a ještě tak dobře připraveného. 

Načež se objevila zpráva z hospody samotné: Na místě byl krom jiných i syn známého fotbalového bafuňáře a kamaráda mrtvých vexláků. Chlapci se veselili tak, že nechali útratu za čtyřicet litrů. Záhada vyřešena. Mafián Faltýnek šel zapařit s kámošema do hospody, kam pozval i troubu plukovníka, jenž si asi spočítal, že cesta k politické prebendě u nás vede přes Faltýnkovo rectum. Akorát si nespočítal, že ho, respektive jeho káru, kdosi uvidí a práskne, jak už u nás v kraji bývá zvykem. A mezitím je historka zapomenuta. A to je vlastně dobře.