31. března 2019

Za volantem

Cestou do Prahy za volantem malého, roztomilého vozítka dumávám nad chováním spoluřidičů. Napadá mě, do jaké míry se právě za volantem člověk teprve stává sám sebou. Ať si moderní psychologie říká, že „sám sebou“ neexistuje, že se mění dle situací, ve kterých se nacházíme. Nemůžu si pomoci – jedny z nejhorších řidičů jsem potkal v Gruzii, kde se nekompromisně neustále závodí, protože, existují-li stereotypní společné rysy, Gruzínci jsou nadprůměrně netrpěliví. Proto se nestojí ve frontách, proto, když jsem si na úřadě vytáhl pořadové číslo více jak o pět vyšší, než které právě svítilo na tabuli, prosili mě moji kolegové, ať raději přijdeme jindy. I když šlo maximálně o dvouminutovou čekací dobu.

Pravidlo, že „first“ je důležitější než „fast,“ vyznávají i řidiči v řadě dalších východních zemí, ale třeba v Jordánsku po neúprosném boji o mezírku za autem před vámi dojde často k jakémusi tichému usmíření mezi soupeřícími řidiči. V Afghánistánu zas jako by každý jel sám za sebe a o ostatní se příliš nestaral. První den v Baku se zas můj taxikář popral s jiným taxikářem, který mu hodil myšku, zatímco řada gruzínských řidičů, abych se vrátil zas na začátek, jezdí jako notoričtí melancholici. „Zase jste se kochal, batono Giorgi?“

Ke každému stylu řízení lze téměř spolehlivě přiřadit společenskou charakteristiku, zejména pokud jde o napětí ve společnosti, frustrace jednotlivců, nebo sebevnímání řidiče v rámci celku. Míra choleriků v jakékoli skupině řidičů jako by předjímala funkcionalitu dané země.

I u nás máme řidiče predátory a zdá se, že existuje přímá úměra mezi velikostí vozu a mírou predátorství. Máme i melancholiky – dříve se jim říkalo kloboukáři – ale choleriků, přijde mi, tak nějak přibývá. Podobně jako se cholerizuje společenský diskurs. Díky precedentním případům vybržďovačů všeobecně víme, že se podobné dělat nemá, ale aut, jež se na silnici chovají jako prasata, je stále dost.

Přijde mi zajímavé, že se často jedná o firemní vozy, jejichž řidiči jako by ani nezauvažovali nad tím, jakou reklamu své firmě dělají. Napadá mě, jestli není nepodobné domněle anonymním internetovým komentářům, kde spousta lidí pod vlastním jménem píše v soukromí své jeskyně největší hlouposti a strašnosti. Přeci mě nemůžete vidět, když já vás nevidím.

Řekl jsem si, že podobně jako se některá média zaobírají odhalováním největších idiotů na internetu, budu si zaznamenávat firmy, jejichž auta mě během jízdy ohrozí či omezí. Na mou listinu dementních řidičů jsou tímto nominováni: Cablex, Chládek a Tintěra, Jihoměstská majetková a Bilfinger. Nu což, jel jsem jen osmdesát kilometrů, sbírka se určitě bude rozšiřovat.

25. března 2019

Dodávky

Ani jsem se nestačil pořádně zamyslet a Andrjucha už hlásí, že si neuvědomil, jak je časové omezení rodičovských dávek nešťastné a že tedy odvolává, co odvolal, a slibuje, co slíbil.

Když jsem byl děcko, dělal jsem spoustu věcí intuitivně, aniž bych věděl, ba se příliš trápil nad tím, co je správně a co je špatně. A občas (dobrá: často) jsem se netrefil. K zoufalství rodičů jsem vždy nemohl než potvrdit, že jsem si následky vlastního chování neuvědomil. Nepomohly žádné tresty a „sis zas neuvědomil, co?“ se stalo jednou z nejoblíbenějších tátových frází. Alespoň mi přišlo, že ji má rád, když ji tak často opakuje. Naštěstí jsem neměl ambici řídit stát. Protože kdo řídí stát, měl by mít více inteligence než dospívající dítě.

Jestli tedy estébák nekecá a o žádné neuvědomění nešlo, ba naopak jde o zcela cílenou strategii testování reakcí. Strategii, již jsem poprvé viděl zmáknout nikoho jiného než Vladimíra Vladimíroviče. Ten činí pouze taková rozhodnutí, která jsou výhodná jemu samému, a každé rozhodnutí má podpořené kvalitní mediání mašinerií. Když usoudí, že negativní reakce přesáhla určitou mez, rozhodnutí prostě změní a svede ho na někoho jiného. Nikoli nepodobně, jak když kdysi prý čitelný deník, dnes propagandistický plátek Agrofert Dnes, začne bušit do socanské ministryně, přesně dle Vladimírova návodu. I když „Nezastavitelný dávkomat“ možná není zas tak úplně špatná přezdívka.

24. března 2019

Na koncert

Kdysi dávno jsem měl velmi neobvyklý lístek na koncert mé v té době asi nejoblíbenější britské kapely, na který jsem nakonec z divného důvodu nešel. Tenkrát muzikanti byli v nejlepších letech, dnes jsou z nich důchodci, kteří slaví padesát let existence. Po sedmadvaceti letech si splácím dluh a vyrážím do Pakulu. Tak ať točí se svět mladší o sedmadvacet let na desce Jethro Tull.

P.S. Bylo to fajn. Ian sice už téměř nic neodspívá, ale stále křepčí a fouká náramně.

23. března 2019

Dávky

Vláda prý nemá dostatek peněz, tak schválila, že se rodičovský příspěvek od prvního ledna zvedne jen na děti, které se narodí po prvním lednu. Nehledě na to, že původně měl být příspěvek zvednut pro všechny, kteří na něj budou mít k prvnímu lednu nárok, tedy i dříve narozeným. Zpráva mě zaujala, protože mi ve věčném boji dobra proti špatnu nenaskočila jasná odpověď. Jistě zčásti i proto, že jedním z argumentů proti omezení příspěvku jsou příběhy lidí, kteří se rozhodli prodloužit si čerpání stávajícího příspěvku, aby to do toho prvního ledna tak nějak doklepali. Mělo to ve mně vyvolat soucit, ale spíše vyvolalo otázky, kdo všechno asi různě s dávkami spekuluje.

Dvě protichůdné myšlééénky. Nepředvídatelnost a netransparentnost státní správy vůči nejpotřebnějším (příspěvek náleží rodinám s příjmem do výše 2,7-násobku životního minima), ad hoc rozhodování a velká řada rodičů v nepochybně prekérní situaci vs. jakási vypočítavost těch, kteří dávky berou a rozhodli se, nezřídka i na doporučení úřadu, svou závislost na dávkách prodloužit, aby následně dostali(y) více. Ještě, že se v případech, o kterých čtu, jedná o gádže, jinak by se asi zas demonstrovalo proti zneužívaní a nepřizpůsobivým.

Kdosi prý slíbil, ať už to byl „stát“, konkrétní ministr(yně) či paní na úřadě, a na základě slibu se mnozí rozhodli spekulovat na budoucnost, asi netušíce, že od politických slibů je ke konkrétním zákonům a vyhláškám cesta dlouhá. Protože žijí v jiné zemi než já a v životě se nesetkali s politiky, kteří za loupák či s koblihou naslibují hory doly. Navíc je přeci třeba platit soukromým firmám za sedmdesátipětiprocentní slevu na jízdném pro studenty.

Nechci, aby vyznělo jako šmahný odsudek. Je naprosto legitimní, že každý hledá své finanční strategie v rámci možného, i s občasným opomíjením možných rizik. Neznám jednotlivé příběhy, či kontext každého z těch rozhodnutí. Nevím, kolik poběraček rodičovského příspěvku je třeba v exekuci, které u nás úspěšně ničí nejchudší domácnosti. Nebo kolik je žen samoživitelek bez přispívajícího otce, jež zas tak moc možností volby mít nebudou.

Zároveň platí, že by výše jakéhokoli příspěvku, pokud se tedy jedná o paušál, měla být stejná pro každého, kdo příspěvek v danou chvíli pobírá. Systém, který jedněm ve stejné situaci dává a druhým nikoli, podkopává a ironizuje sám sebe. Pokud tedy je cílem vlády dávat smysl. I když ani to není jisté, prý ani paní ministryni.

Jdu studovat tento přehled různých sociálních dávek, abych se trochu poučil, a třeba se nakonec vše projasní. Anebo ne.

15. března 2019

Teroristé

Ráno jsem se probudil se zprávou, že se v novozélandském Chrustchurchi střílí. Of all places. Masovou vraždu si prý střelci dali na internet, asi aby ukázali, jací to jsou hrdinové. Jako když si nacisté natáčeli masové popravy civilistů na východní frontě.

Mentálně nevidím rozdíl mezi magory střílejícími do lidí, kteří (a jen proto, že) vyznávají jiného Boha, pomateným staříkem, který háže klacky na koleje nebo lidmi, co se bouří proti záměru ubytovat v jejich okolí jiné nouzi. Mají společnou iracionální nenávist vůči lidem, jež neznají a které na základě přisuzování imaginárních kolektivních vlastností dehumanizují. Mají společnou i řadu politických a jiných predátorů, kteří se na nenávisti živí a profitují z ní, u nás v dnešní době primárně reprezentovaných Pitomiovou partou a prezidentem. Totality nezřídka začínají právě tak, že si najdeme někoho, koho neznáme a koho můžeme nenávidět.

Spolu se šimpanzem učenlivým (pan troglodytes) je homo sapiens prý jediným živočišným druhem, který je schopen se organizovat za účelem zabíjení příslušníků stejné rodu. Až se jednou budou děti ve školách učit o začátku 21. století… jestli se budou děti učit o začátku 21. století, bude to studium zániku civilizace. Zániku, který nepřišel zvenčí, ale zevnitř, z nás. Ze všech agresivních pologramotných idiotů, kteří projektují vlastní frustrace do slabších. Multikulturalismus neselhává kvůli nepřizpůsobivým menšinám, ale kvůli neschopnosti a neochotě většin menšiny a jinakost jako takovou respektovat.

Carl Linné nás nazval moudrými, sapiens. Stále častěji se tak nějak zdá, že to buď byl nabubřelý náfuka nebo nezměrný optimista.

13. března 2019

ET302

Od nedělního pádu Boingu 737 Max 8 etiopských avialinek se zjistilo, že vylepšený model letadla má jednu finesu, kterou se pilotům nikdo neobtěžoval příliš vysvětlovat. Spekuluje se, že jde o hlavní důvod, proč za necelý půl rok spadlo krátce po startu již druhé zbrusu nové letadlo téhož typu. Proč z Addisu do Nairobi letících 149 cestujících a osm členů posádky ze 36 zemí již nikdy nedorazí domů.

Přestože je letecká doprava se svými ročními cca. šesti miliardami člověkoletů jednou z nejbezpečnějších, co se počtu obětí na uživatele týče, nedokážeme uchopit její fatalitu. Asi i proto, že coby přirozeně empatičtí tvorové se obtížné vciťujeme do pocitů člověka, sedícího v padajícím letadle. Přesto či proto nicméně létáme dále, navíc dokážeme od anonymních obětí krásně abstrahovat. Podobně třeba jako od obětí válek či přírodních katastrof.

Nedělní pád ET302 jsem zaregistroval jen tak letmo, jako většinu dosavadních leteckých nehod. Řekla mi o něm Lenka a má reakce zůstala někde mezi aha a sakra. Než jsem včera večer zabrousil na xichtoknihu, jíž se snažím co nejvíce vyhýbat. Sama Pegrama jsem neznal, Clémence ano, i když mozek jako by chvíli odmítal informaci propojit a přiznat si, že tvář na fotce není cizí. S nedělním pádem letadla nic nenadělám. Alespoň tedy tichou vzpomínku všem obětem a jim blízkým.

12. března 2019

20

Dnes je tomu dvacet let ode dne, kdy se Česká republika včlenila do Severoatlantické aliance. A dál se mi ani nechce psát, jen si užít tu myšlenku. A veřejně deklarovat, že si opravdu myslím, že o vystoupení z NATO (idem z EU) může v ČR usilovat jen negramot, idiot, či ruský bot.

9. března 2019

Vlaštovka

Že se Andrjucha dostal do Bílého domu, by jistě byl velký úspěch, kdyby v Bílém domě vládl kdokoli připomínající racionálně uvažujícího presidenta, ať už s jakýmikoli názory. Dobrá ale: český premiér se hned tak do D.C. pracovně nepodívá, takže, budiž, za úspěch považujme. Humbuk, jenž kolem návštěvy ale uspořádala (nejen) veřejnoprávní média, byl nicméně na hraně či za hranou trapnosti. Spíše za tedy. I to se ale dá pochopit - když neexistuje příliš pozitivních zpráv, jež lze o českém premiérovi jinak odvysílat, je potřeba tuto jednu vlaštovku vyždímat do poslední kapičky. I proto, aby se neřeklo, že jsou veřejnoprávní média podjatá. Přesto možná asi nebylo úplně třeba chuděru vlaštovku zadusit k smrti.

Co jsem v televizních zprávách nezahlédl, nicméně co bylo asi jediné zajímavé na celé návštěvě, bylo, jak chlapíci zapomněli na společné foto a nechali ženské zaparkované před barákem.

P.S. o den později: Koukám, že téma zaujalo i Fíšu, tak to budeme muset zítra na pivu probrat.

7. března 2019

Půlrok

Šest měsíců poté, co jsem se přestal řádně hýbat, už zas nejen obrazně skáču přes kaluže. Stále tedy opatrně, ale skáču. Navíc jsem se za poslední půlrok dozvěděl spoustu věcí.

Třeba že se bolest i snížená hybnost dá snášet relativně (relativně) snadno, když si to srovnáte v hlavě, ale to na oplátku není úplně jednoduché. Naštěstí se stále učím přijímat věci, které nemůžu změnit, takže nakonec nebylo tak strašné. Alespoň pro mě ne. Jak moc jsem lezl a stále lezu na nervy druhým, asi úplně nevím. A asi mě to nějak méně trápí. Že bych konečně ve svých stoosmapadesáti letech dospěl? To by bylo velké zklámaní.

Nebo že nechybí ani nechyběla práce jako taková, ale procesy s ní spojené. Intelektuální výzvy i čemu se asi dá říkat ambice, kterou asi každý kvantifikujeme jinak. Někdo penězi, někdo veřejným uznáním, někdo mediální slávou, někdo lajkama na xichtonknize, já asi nejvíc vědomím, že dávám smysl. I když ten smysl bylo třeba řádně přehodnotit.

Nebo že se nedostatek intelektuálních výzev dá suplovat různými šolichy či studiem, ale že to chce něco déledobého, s cílem. Projekty, o kterých víte, kam vedou. Dostudovav třetí zábavný a záživný kurs na třetí severoamerické universitě, mi najednou 6-10 týdenní projekty, které díky přehršli času stihnu za třetinu času, přijdou příliš krátké. Každopádně těch několik neděl se Stevem Joordensem na Toronto Scaroborough nebo s Paulem Bloomem na Yale bylo nesmírně zábavných.

Nebo že dokážu soužít v jedné domácnosti se zvířetem, které jsem se v životě předtím nepotkal. Tedy se specifickým poddruhem, se kterým žiji a který se chová nepatrně odlišně od většiny, jsem se nepotkal. A nejedná se poddruh homo sapiens, kdyby se někdo ptal.

Nebo že české zdravotnictví není tak zlé, jak se o něm tu a tam říkává, ale bez vizionářských politiků asi hned tak lepší nebude. Což by si zejména ti pracující v českém zdravotnictví sakra zasloužili.

Nebo že když je člověku zle (respektive ne tak dobře, jako obvykle), nevyhledává příliš společnost ostatních a soustředí se více na sebe a vlastní přismyslechbytí. A že to někoho urazí, někdo to pochopí a někomu je to zcela šuma fuk.

Nebo že potřeba prezentovat vyhraněný názor na úplně všechno a na svých názorech tvrdošíjně trvat je nejčastěji vlastní lidem, kteří žádné vlastní názory nemají.

Nebo že když pečete chleba, opravdu záleží na tom, kolik do těsta dáte vody, a že se to napoprvé občas nepodaří. Ani napodruhé. Ani napotřetí.

Nebo že už je asi fakt potřeba začít se dívat po regulérnímu návratu do pracovního procesu.