31. července 2014

Zas o létání

Jsem se včera rozhodl, že zaletím na pár dní do Bejrútu, a už sedím zas na letišti, dokonce v business lounge, protože economy prý na mě nezbylo a s MEA létat nesmíme, anžto šetří a dosud létají přes Sýrii. Royal Jordanian letí sice o trochu déle, ale přelétají jen Západní břeh, tak snad nás netrefí žádná chytrá a přesně mířící izraelská raketa. Slunko zapadlo a muezzin svolává k modlitbě, tak to abych šel do gate-u.

29. července 2014

Ještě k té Gaze

Při zprávách o rozsahu izraelského bombardování a poslouchání výroků izraelských politiků mě napadá: Mírové sbory IDF se rozhodli ubránit Izrael tím, že učiní Gazu neobyvatelnou do té míry, že Gazané prostě budou muset odejít. Zatím není jasné kam, ale třeba se nějaký ten koridor časem najde a alespoň se bude snáz mířit. Čtu si o nočním bombardování, prý nejrozsáhlejším za poslední tři týdny, jistojistě nijak náhodou uprostřed největšího muslimského svátku, a vyvolává to ve mně vztek i pocit zmaru nad tím, jak kdokoli kdekoli pod jakoukoli záminkou může podporovat tohle vraždění.

Ammán

Čtyři týdny v novém působišti a pořád mám pocit, že jsem nezvolil vůbec špatně. Až mě to leká. Na první pohled nevábné město zůstává nevábné i na pohledy další, ale to pro začátek nikdy nevadí, protože sem člověk přijel pracovat, nikoli na výlet. A na výlety určitě dojde – zatím si o nich nechávám jen vyprávět. I to město, i když dost drahé, nabízí spoustu různých povyražení.

Tento týden Eid-al-Fitr, zbytky relativního klidu, který trval poslední měsíc, než se všichni zase aktivizují a začnou tropit neplechu. Počínaje našimi zaměstnanci a konče vládními úředníky, kteří měli celý měsíc na to, aby vymysleli, jak jen syrských uprchlíkům učinit život v zemi alespoň méně snesitelným. Není úplně nepochopitelné vzhledem k tomu, co se děje všude kolem, a rostoucí obavě o budoucnost Jordánska, coby poslední stabilní země v regionu.

Netuším zatím, jak co přesně v Jordánsku funguje, jen mě baví ta spousta mladých, inteligentních lidí, které potkávám a kteří jsou naprosto v klidu. Přes půl obyvatel Jordánska (tři čtvrtiny v Ammánu) jsou Palestinci, jejichž předci jsem přišli převážně po vyhnání z Izraele na konci čtyřicátých let, kdy vzniklo i dnešní Jordánsko. Máme mezi zaměstnanci i jednoho Čečence, jehož rodinu sem přivedl prapraděda. Dosud se leká a kroutí hlavou, když se ho ráno zeptám, jak se vede, mucha du olachaš. A královskou gardu tvoří Čerkesové.

Rozmanitá země s rozmanitými lidmi a rozmanitými možnostmi. Po čtyřech týdnech tedy zatím: U mě dobrý!

26. července 2014

Gaza, extremisté a diplomy

Dění v Gaze je zajímavým testem vzdělávacího systému různých zemí. Že se diskutující rozdělí na dva tábory (s šedě vidící menšinou uprostřed), je vcelku normální. Hranice mezi fanoušky se nepatrně posouvá dle skupiny hodnotících. Teď třeba sleduji diskursy v amerických, norských, ruských a českých médiích, všude zajímavě polarizované, nicméně s variacemi. Na západě se debatující a komentující vesměs dělí na dva základní tábory:

1) „Zabíjet“, převážně pod vlajkou izraelského práva na sebeobranu se zcela zřetelným implicitním vzkazem, že židovský život má mnohem větší hodnotu než život palestinský. Krom většiny Izraelitů, jsou mezi příznivci toho tábora i radikální muslimové (a čím déle bombardování trvá, tím více neradikálů volá po násilí), kterým samozřejmě imponují Kassámy, létající opačným směrem. Tábor zahrnuje i spoustu obdivovatelů IDF, kteří ho považují za jediný pravdivý zdroj informací, aniž by kriticky hodnotili a přemítali o validitě (nezřídka: směšnosti) předhazovaných argumentů. Jinak by museli sám zdroj a priori odepsat, což by byl problém. Na západě je tento postoj v mainstreamu slyšet vcelku málo, protože se tak nějak ví, že zabíjet se nemá, že jsou v této skupině opravdu jen vesměs extrémisté (a Hebrejci).

2) „Nezabíjet“, tedy výzvy k zastavení bombardování a masakrování civilního obyvatelstva. Tento tábor, pravda, zahrnuje nemálo lidí, kteří prostě mají problém s izraelským apartheidem. Nedivím se tomu, že kdo dokáže s informacemi pracovat, začne sympatizovat s údělem v ghettu zavřených Palestinců, jejichž území stále okusují osadníci a na jejichž domy právě padají bomby. Mám spoustu kamarádů, kteří pracovali léta v Gaze nebo na Západním břehu, a jejich postoje jsou po pohledu zevnitř více než jednoznačné.

V ČR jsou tábory rozděleny jinak - na pro-Izrael (včetně velmi silného anti-Arab) a proti-Izrael. Proto ani žádná normální debata nemůže proběhnout, jsme na fotbale. Většina českých debatujících by asi spadala do prvního tábora (tedy, bohužel, „zabíjet“) – i proto je zajímavé, kolik je zejména ve skupině pro-Izrael pacifistů, věřících, intelektuálů. Zatím málokdo je schopen uvidět, že kritika bombardování platí pro obě strany a není totéž co podpora Hamasu.

Nenapíšu nic nového, když si povzdechnu, že informace nejsou vědění a že v dnešním přebytku informací si každý snadno najde dostatek „argumentů“, jež ho utvrdí ve vlastních předsudcích, a dál nenutí přemýšlet. Jsem si akorát myslel, že učit kritickému myšlení, práci s daty je klíčovou rolí jakéhokoli vzdělávacího systému, abychom třeba někdy mohli dát rovnítko mezi vzdělaný = chytrý. Naivka. Napadá mě, jestli naše obskurní posedlost vysokoškolskými tituly není podvědomým přiznáním skutečnosti, že jsme hodně nevzdělaní a pár písmenek za či před jménem na tom cosi změní. Nevím. Jen vidím, že je král dnes hodně, ale hodně nahý.

14. července 2014

Jména

Potkali jsme se ráno u výtahu. Pozdravili se. Shodli jsme se, že už jsme se viděli před týdnem v Irbidu, já si dokonce vzpomněl, že k nám přišla z ministerstva školství a pracuje na jordánské akreditaci našich vzdělávacích projektů pro syrské uprchlíky. Její obličej se snáz pamatuje, protože patří v našem téměř čtyřsethlavém kolektivu jednoznačně k nejstarším. Já se jako obvykle omluvil, že si nepamatuji její jméno, že jich je na mě moc. "Mé jméno je Abír, to se dobře pamatuje, jako pivo, a beer." Slibuju, že nezapomenu a večer si jedno dám, na ramaddán nehledě.