Čtrnáct

Letí to. Čtrnáct let života za hranicemi všedních dnů, jež začaly ročním výletem jen tak na zkoušku. Už se mě moc lidí neptá, kdy se vrátím domů, asi pochopivše, že doma je tam, kde zrovna bydlím. Tedy momentálně na Suezské ulici č. 88. Tento týden někdy je to i deset let, co jsem začal pracovat pro svého současného zaměstnavatele, se kterým jsem dosud pracovně zavítal do osmi zemí. Statistiky a čísla, život plyne a já začínám dumat, zda na tomhle kolotoči vydržím i do patnáctky. Spíš ne, zdá se mi momentálně.

Teplo?

EU se rozhodla uplatit Turecko za pozastavení uprchlické vlny a mě se neustále vybavuje oblíbený příklad rozdílů mezi krátkodobými a dlouhodobými řešeními: Mrznoucímu člověku se může v zimě zdát, že dobrým řešením bude vyčůrat se do kalhot. Pocit tepla ovšem trvá jen velmi krátce a dál je ještě hůř. Ne že bych tedy znal z vlastní zkušenosti.

Oficiálně

V předvečer pátého výročí začátku syrské války VVP oznámil, že Rusko stahuje většinu svých vojenských sil ze Sýrie s tím, že úkoly uložené ministerstvu obrany byly splněny. Napadly mě přitom dvě myšlénky.

1. Od Afghánistánu se mi nevybavuje země, ze které by se kdy Rusko či jeho předchůdce dobrovolně stáhlo. Oficiální informace o částečném stažení je nicméně dalším geniálním tahem. Oficiálně nebude, i když bude, a navíc se ze součásti problému opět stává součástí řešení.

2. Pokud si pamatuji, oficiálním odůvodněním ruského bombardování byl boj s islámskými teroristy v čele s tzv. Islámským státem. Úkoly tedy byly splněny, aniž by se Rusko nějak významně ISIL-u dotklo, z čehož vyplývá, že ministerstvo obrany splnilo úkoly neoficiální. Ne že by kdo kdy o oněch neoficiálních úkolech pochyboval, jen je zajímavé, že je nyní VVP oficiálně potvrdil.

Napadla i třetí myšlénka: Pět let od začátku války je naprosto strašný milník. Jak ještě kurva dlouho? Oficiálně či jinak.

Plot

Stavíme plot. V uprchlickém táboře. Uprostřed pouště.

Druhý největší uprchlický tábor v Jordánsku momentálně pojme až 50 tisíc lidí. Oficiálně je v něm zaregistrováno třicet. Reálně v Azraqu žije tisíc tak patnáct. Tábor známe důvěrně, velkou část z něj jsme postavili. Původně měl sloužit jako doplňková ubytovací kapacita pro nově příchozí uprchlíky, ale dosud vlastně zel prázdnotou, protože hranice je už dlouho téměř neprodyšná. I když se nám na ní v poslední době začali hromadit noví a další lidé, kterých je dnes některých odhadů už tisíc čtyřicet. A další jsou na cestě.

Jordánský král se rozhodl pustit nové uprchlíky do země, prý deset až patnáct tisíc během dvou měsíců. Proto stavíme v Azraqu plot. Kolem jedné z prázdných částí, tzv. Village 5. Aby nikdo nemohl ven. Internační centrum uprostřed už tak dost uzavřeného tábora, ve které budou nově příchozí bydlet během bezpečnostních prověrek. Cokoli je lepší než zůstávat na čáře, kde nejen počty lidí, ale i kriminalita roste exponenciální rychlostí. A každý týden několik čekajících umře.

Dnes jsem podepsal objednávku na první dva kilometry pletiva, zítra se začne stavět a za týden budeme mít tři bloky páté vesnice za plotem. Jeden staví ploty, aby nikdo nesměl dovnitř, druhý zas, aby nikdo nesměl ven. My stavíme, aby se lidi mohli dostat dovnitř do Jordánska a my k nim nakonec měli alespoň trochu přístup a mohli jim pomoci. Bez plotu by je jordánská vláda nepřijala. Ploty nemám rád, ale tu je cokoli lepší než status quo. Snad se nám tenhle nevymstí.

Hitparády

Od včerejšího popisu schůzky s Paulem přemítám nad neonáckovskými internetovými hitpáradami. Že jsem se sám do jedné takové dostal, jsem zjistil jen náhodou. Dokonce jsem byl posléze i pozván na sraz lidí, co na podobných nástěnkách visí. Sám koncept sestavování seznamů nepohodlných jedinců či názorů je samozřejmě extremistický a totalitní a vlastně ani nezaráží podpora, jíž se některým sestavovatelům seznamů dostalo od posledních dvou prezidentů. Dva nesebereflektivní ješitové, kterým totalitní praktiky nakonec imponují, mj. proto, že eliminují jakoukoli kritiku. V Andropovem inspirovaném Prognosťáku holt bývalo krásně teplo a zatuchlo.

Momentálně nelze než se na hitparádami usmívat, i když se člověk neubrání myšlence, že od vcelku nevinné a marginální veřejné hany za postoj či názor není zas tak daleko k dramatickým činům. Přesto si nemohu pomoci a, asi netřeba zmiňovat, zařazení do náckovské hitparády mi lichotí. I společnost nemála kamarádů a známých, kterých ale zdaleka není tolik, kolik by mělo. Musíte se více snažit, přátelé.

Pivo bude

Paul Je Američan a žije v Pákistánu. Bude mu kolem sedmdesáti a šéf jordánského OSN ho najal, aby podpořil strategii OSN v Jordánsku, zejména s ohledem na zmapování kapacity státní správy konstruktivně spolupracovat, zabezpečovat základní potřeby lidí i správně utrácet peníze, které Jordánsko dostává od zahraničních kamarádů. Povídáme si nepříliš strukturovaně, za což může můj cyklický mozek, a debata se vesměs točí kolem stavu občanské společnosti a „good governance,“ což vůbec nevím, jak by se přeložilo do češtiny. Třeba „řádná správa věcí veřejných?“

Z původně plánované půlhodiny je půldruhé, během níž se Paul dozvídá, odkud jsem já. Při loučení dostávám otázku mimo soutěž: „V neziskovém prostoru pracuješ dlouho, co si myslíš o Klausově doktríně nepolitické politiky?“ „Je těžké polemizovat se sociopatem,“ odvětil jsem, „což nemyslím jako urážku bývalého presidenta, jen jako čistou diagnózu.“

Nemohl jsem se nerozpovídat, až mě udivilo, nakolik silné je ve mně přesvědčení o nutnosti občanského angažmá a nakolik si vážím lidí, kteří se snaží spojit síly, aby svět kolem nás vypadal byť jen nepatrně lépe. I tím, že donutí politiky k maximálně možné otevřenosti a odpovědnosti. Právě Klaus a jemu podobní nesou velkou část viny na míře frustrace většinové společnosti, které je dosud vnucováno, že má chodit jednou za čtyři roky k volbám, ale jinak držet hubu a krok. Že pouze politické partaje mají právo formovat, kam se naše společnost bude dále sunout. Přitom být (z mého pohledu hodně slabomyslně) ocejchován ekoterirstou či sluníčkářem je téměř táž pocta, jako když se ocitnete v hitparádě nepřátel na nějakém fašounském webu.

S Paulem jsme povídání ukončili s tím, že třeba budeme pokračovat někde u piva. Určitě máme rozdílné názory na spoustu věcí kolem nás, počínaje například tím, který z amerických prezidentských kandidátů je nejmenší sociopat, ale na pokec se těším. Nepochybuji, že bude pro oba zajímavý a obohacující.

Pětky

V největším blízkovýchodním uprchlickém táboře, jordánském Zaatari, se tento týden narodilo pětitisícé děcko. Pět let od začátku války, které si připomínáme příští týden, jsme v táboře natáčeli pětiletá děcka, jejichž život nic než válku nezná. I zemí, které mají primární vliv na to, jak dlouho se ještě bude valčit, je vlastně pět: Irán, Rusko, Saudská Arábie, Turecko a USA.

V čekárně

Pravidelná kontrola urvaného svalu. Dr. Amr je sympaťák, kolem padesáti, zcestovalý a rád si povídá. Při vstupu do čekárny koukám, kdo už sedí. Všichni místní. Pro zábavu si vypočítávám, kolik asi ještě zbývá, než na mě přijde řada. Místní po třech minutách, jen se zakecacím potenciálem jedné mladší dámy si nevím rady. Ještě že tu není žádný cizinec, říkám si, s tím by si doktor určitě povídal rád a dlouho. Nakonec všichni po másle, i mladá paní má hotovo za necelých deset minut, jen postarší vesničanka s dospělou dcerou, co byly těsně přede mnou, ne a ne z ordinace vyjít.

Nakonec vcházím s osmatřicetiminutovou sekerou. Doktor přivítá stiskem ruky, zeptá se, jak se daří, a omlouvá se, že ho předchozí pacientka zdržela. Někteří lidé prý potřebují více času, aby se uklidnili. Prohmátneme sval, který srůstá nádherně, popovídáme si o bolestech, jež nejsou nenormální a domluvíme se, že příště už začneme strečovat. O pět minut a dvacet dinárů později jsem zas venku. Nakonec jsem vypadl úplně nejrychleji ze všech a veškeré mé propočty a předsudky zas selhaly. A tak to má být.

Příměří ve sklenici

Co vlastně máme? Truce, ceasefire, cessation of hostilities. Klid zbraní, příměří, ukončení válčení. Drobné nuance, které v češtině nic neznamenají, pro mnohé z aktérů však obsahují rozdíl mezi tím, zda se alespoň na oko připojí či nikoli.

Už dlouho je jasné, že tahle válka skončí pouze tak, že se různé válčící strany, respektive jejich podporovatelé vyčerpají. Fronta se měsíce, ba roky hýbala jen minimálně, žádný z aktérů nezískával významně navrch, spíše se zdálo, že někteří jsou na pokraji imploze. Ruské angažmá jen vyčerpání urychlilo, včetně toho ruského, i když, nepopíratelně, významně zamíchalo kartami. Včetně tím, jak vyčerpalo všechny ostatní vojensky, politicky i lidsky. „Příměří“ logicky předcházelo zintenzívnění rusko-syrských náletů. Kolem Aleppa klidně i přes 200 náletů denně, včetně cílených zásahů na nemocnice. A šedesát tisíc nových lidí na oficiálně otevřené, de facto však zavřené syrsko-turecké hranici.

Oficiálně asi „cessation of hostilities“, tedy ukončení či přerušení válčení, protože příměří je formálnější, stálé, mělo by být formálně monitorováno a vyžaduje jednání, ke kterému nedochází, protože se zúčastněné strany zatím ani nemůžou dohodnout, kdo má být jednání přítomen. A do jednacího sálu se, nikoli s podivem, hrnou úplně všichni. Ne že by chtěli všichni vyjednávat, ale když už se jedná, všichni u toho chtějí být. Různí lokální aktéři, představitelé různých zemí či nadnárodní, mezivládní či mezinárodní organizace.

Asi je ještě brzy doufat, kam vše povede, zatím však sklenka definitivně zpola plná. Množství náletů se snížilo na 4-5 denně a do leta obklíčených enkláv se pomalu sune pomoc. I když stále není snadné, jak se třeba přesvědčil první konvoj do Muadamija, jemuž cesta z Damašku sice trvala jen hodinu, vyjednávání na místě však dalších šestatřicet. Z patnácti obklíčených enkláv, kde odhadem žije přes milión lidí, třetina z nich na pokraji hladomoru, je třináct obklíčeno syrskou armádou (ve dvou přpadech společně s libanonským hnutím Hizballáh) a dvě ISIL-em. Do každé je třeba dostat pomoc co nejdřív a nejrychleji a vlastně mě ani netrápí blamáž OSN při snaze o shoz pomoci do ISIL-em obklíčeného Deir ez-Zoru.

Po letech zmaru a beznaděje se cosi děje, mění, a to jak na politické úrovni tak pro lidi, kteří se snaží v Sýrii přežit. Zatím nevíme, jak dlouho vydrží a kam povede, ale naděje zůstává, nehledě na obrovské politické problémy, které je třeba vyřešit dřív, než kdokoli může začít přemýšlet o opravě a obnově Sýrie. Rusko si, zdá se, naštěstí uvědomilo, že „rozmlátit a vládnout“ není úplně nejlepší strategie a že samo nedokáže opravu rozmláceného zafinancovat. Saudům bylo asi dáno jasně najevo, že jejich výhružky pozemní ofensivou nikdo nebere příliš vážně, nejen proto, že pokračující saudská vojenská intervence v Jemenu zatím nikam příliš nevede a stojí spoustu peněz. Jen Turci zatím nevědí, co a jak dál, rozhádavši se postupně s Ruskem, USA, Evropou, Saudskou Arábií a dalšími arabskými boháči.

Je jedno, jak budeme současný stav nazývat, důležité je, že nad Sýrií vysvitlo po pěti letech slunko. Ač zatím jen jeden paprsek, o kterém nevíme, jak dlouho bude svítit. Možná jsme ale svědky začátku konce syrské války, snad je sklenice opravdu z půlky plná a slunko vydrží, inshAllah.