26. července 2015
Pytlíci a pytlíky
24. července 2015
Postfaktuálně
Když jsem si nedávno byl veřejně popovídat o hordách uprchlíků, dostalo se mi různých reakcí, včetně vulgárních urážek jen proto, že mám na téma názor, který kdosi nesdílí. Od lidí, které jsem v životě nepotkal. Míra frustrace a agrese nejen v internetových debatách mě částečně zaráží a částečně fascinuje. A asi nejvíce utvrzuje v tom, jak progresívně hloupneme. Téměř prskám smíchy nad komentářem pod výrokem veřejné osoby typu: „Dosud jsem vás volil, ale po tomhle zapomeňte.“ Jako bychom vždy ve všem museli souhlasit a nesouhlas znamenal nepřátelství. Jako bychom měli být všichni naprogramováni na tytéž názory. Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.
Nedivím se, že se ze souboje myšlenek a vizí ohledně směřování společnosti politika změnila v pouhou technologii udržení moci. Že je tak málo politiků, kteří se nebojí mít na cokoli vyhraněný, argumenty podepřený názor. Velká část voličstva nebude souhlasit s jakýmkoli názorem a co pak v příštích volbách. I když je vlastně jedno při pohledu na politickou garnituru, ať už tu část, jež nejen nám vládne či na ty, co sedí v opozičních lavicích. Beztak bude v příštím parlamentu zas o trochu víc rasistů, xenofobů a hochštaplerů. A ze mě holt politik nebude, když jako blb dokola opakuju svým kolegům, že se mnou nemají souhlasit jen proto, že jsem jejich šéf, že potřebuju, aby si vytvořili svůj názor, protože nejlepší možné řešení vygenerujeme pouze skrz debatu, podrobné zkoumání různých názorů a porovnávání dat, na základě kterých si každý z nás názor vytvořil.
Vím, vím, když s někým nesouhlasím, nezřídka zvýším intenzitu hlasu a pustím se do vášnivé debaty, ve valné většině situací však jen kvůli debatě samotné. Přinejmenším do chvíle, než se můj spoludebatér urazí. Nebo řekne, že má právo si myslet, co chce. Respektuji. Jako já mám právo si myslet, že názory druhého jsou pitomost, i když je mi vždy líto, když ze sebe kdokoli mně milý dělá vola. Hm, před týdnem jsem jednomu téměř neznámému chlapíkovi řekl, že je full of shit. To jsem asi ještě nikdy neudělal. Asi se mi krátí zápalná šňůra. Nebo se jen snižuje má tolerance k rasistickým a xenofobním zhůvěřilostem. Od kohokoli. Včetně v Anglii žijícího Nepálce.
Postfaktuálno je potenciálně totalitní, nejen proto, jak je totalitními režimy protežováno. Všiml jsem si poprvé během války v Čečensku, kdy ruská média vypouštěla vždy několik verzí posledních událostí, vytvořila několik pravd (včetně dětsky absurdních lží), aby každý mohl věřit té své a skutečná pravda nakonec nevyšla najevo. Přestala existovat. Totéž jsme viděli i kolem MH17, jehož první výročí sestřelení ruskou armádou (sic!) jsme si nedávno připomněli. Totalitní mašinérii opět stačilo vypustit několik verzí příběhu a fakta přestala existovat. Každý si vybere vlastní verzi dle míry vzdělání, různých loyalit a dalších intelektuálních a emocionálních parametrů a ve všem ostatním uvidí konspiraci, protože pravdou je jen nakonec to, čemu sami chceme věřit, na fakty nehledě. Přestaly existovat.
Na chvilku jsem si teď připadal jako stařík, co varuje před nástrahami internetu a jiných moderních komunikačních technologií. Vím, že i před lokomotivou varovali jako před ďábelským strojem. Ale to jsem nebyl já. Ani před internetem nevaruji. Jen mě fascinuje. Včetně nepřímé úměry mezi zajímavostí mnohých autorů a množstvím slov, jež dokážou napáchat (aneb jedna rána do vlastního palce nikdy není ku škodě). Při pohledu na zpola plnou sklenku si raději myslím, že postfaktuální nakonec neznamená totéž co předtotalitní, že se Orwell nesekl o pár desetiletí a vše to byla a je jen fikce.
20. července 2015
Gaza +1
Operaci „Ochranné ostří“ jsem vloni sledoval zejména na BBC a Al Jazeera a nevěděl, zda se smát či plakat nad výroky ideologicky šílených politiků a komentátorů, reprezentujících obě strany konfliktu. Rozdíl byl nepatrný, ale byl. Možná jsem ale jen nespravedlivý. Bo mi je hůř při poslouchání lží a výmyslů proudících z úst vojenských a politických představitelů státu, který chce být považován za demokratický, než při sledování palestinských představitelů, od kterých toho zas tolik nečekám. K tomu všemu ještě český internet, jenž dychtivě hltal jakoukoli volovinu, kterou mu předhodila propaganda izraelské armády. Zatímco já měl v Gaze během války několik kamarádů, kteří ten masakr cítili na vlastní kůži a jejichž následný popis událostí vyvolal nejednu vzpomínku na zážitky z ruského bombardování Čečenska.
Válka je vůl. Úplně každá.
P.S: Nejstarší izraelský denník Haaretz vydal k prvnímu výročí zvláštní přílohu, která alespoň zčásti stojí za přečtení.
19. července 2015
Island v ČR nechceme
18. července 2015
Tvýt
15. července 2015
Ramadán
Vloni jsem měl pocit, že je jordánský Ramadán nervóznější, letos mi přijde opak. Možná i proto, že se ráno dostanu do práce za šest minut, zatímco běžně mi stejná cesta trvá klidně i třikrát déle. Krokem přes abdounský most troubícím davem plechovek. Ať už je jakkoli, usmívám se při vzpomínce na svůj první Ramadán před třinácti lety i při myšlence na to, jak se mé vnímání tohoto i jiných rituálů postupem času změnilo. Ramadan kareem, stále ještě, i když vlastně už Eid mubarak!