Deja vu

Jsem se včera doškrábal do sedmého patra, protože se porouchal výtah, a pak to bouchlo. Nejprve to vypadalo na byt, pak dům, pak čtvrť, pak město, než se vyjasnilo, že bez elektriky je celá Gruzie. Byt bez elektriky je dům bez vody a bez výtahu, tak mě to koplo zpět k první návštěvě před osmi lety, bo tenkrát Gruzie takto vypadala pořád. Zvlášť když jsem seskákal do krámu, abych koupil a nahoru vytáhl deset litrů vody. Porucha na centrálním rozvaděči Kartli-2 nakonec netrvala déle než hodinku, hodinku a půl, a byt se soustou hořících svíček též nevypadal úplně špatně.

Chviča

Včera byl v Gali večírek, loučili jsme se s Anou, která po třech letech opouští Abcházii. V nedávno otevřené restauraci, jediné v okresním městě, kam se vejde dvacet lidí. Z celkem asi pěti restaurací, které v Gali jsou. Po nijakém začátku to bylo nečekaně prima, spontánní, veselé a upřímné. Chviča byl tamada a hlavní fotoreportér večera. Jako všichni se velmi dobře bavil. Když jsem ráno dorazil do kanclu, Chviča všem předváděl své snímky a minifilmy. V poledne jsem se sebral a odjel do Tbilisi, zatímco inženýři se rozjeli za prací – potřebujeme rychle dokončit rozpočty na 120 domů, které chceme do zimy opravit. Já dojel v pohodě, inženýr Chviča to ale napálil do stromu a už se nikdy nevrátí. Po včerejší veselici se najednou chystá pohřeb. Galiwoodská story jak vyšitá, jako by si v té mizérii nikdo nezasloužil veselit se příliš dlouho.

U moře

Venku je vedro, větší než v Tbilisi. Hrstky ruských turistů, kterým nezbylo na dovolenou v Antálii, hordami nenazvete. Před pár a dvaceti lety nejnavštěvovanější letovisko v celém CCCP. Dnes klidné městečko, které však neztratilo na půvabu nehledě na pokročilý poločas rozpadu, na nějž oživovací ekonomické pokusy příliš vlivu nemají. Suchumi se mi líbí. Blasfemicky doufám, že klidným městečkem zůstane, na poločasa rozpadu nehledě.

O smrti

Nemám rád příměs heroismu, která se s naší prací občas pojí, ač klišé rádi živí mnozí moji kolegové. Motivací dělat cokoli je habaděj, touha namastit si ego bývá téměř univerzální (let me feel important!) a humanitární práce je k maštění ideální. Občas, prava, bývá neveselo, občas ještě hůř, a zprávy o padlých kolezích nemohou nešokovat. Náš foch není zas tak velký, na rozdíl například od profesionálních řidičů, kterých jistě též umírá nemálo, a po několika pátcích v branži je téměř jisté, že buď oběť znáte, nebo znáte někoho, kdo zná. Pokud se navíc jedná o vám povědomá místa, minimálně na povědomí mihne „it could have been me.“ Jakkoli patetické a asi trošku protiřečící úvodu odstavce.

Valná většina humanitárních smrtí je způsobena jen tím, že se člověk prostě ocitne ve špatný moment na špatném místě. Paradoxně je toto nezřídka spojeno se znalostí prostředí, vedoucí k oslabení ostražitosti. Dát si rychlý picknick v Badachšánu například není zas úplně marťanský nápad, zvláště když, jako Tom, znáte Afghánistán za třicet let jak své boty. Skoro na den přesně dva roky poté, co se holky nevrátily z Paktie.

International Assistance Mission je, čemu v praxi říkáme faith-based organizace, kterou Tálibán obvinil z šíření křesťanství, čímž si odůvodnil popravu deseti lidí. Asi se bude hojně zkoumat, zda obracení na jinou víru, bylo součástí práce IAMu, jistě se najdou mnozí, kteří si řeknou: „Dobře jim tak, neměli tam lézt.“ Mj. obvyklý závěr dementů diskutujících na českých zpravodajských serverech. Jako by vrazi nebyli vrazi a zavraždění měli podíl na vlastní smrti. Jiní moudří analytici zas dojdou k závěru, že vrahy jsou koneckonců všichni Afghánci, či ještě lépe Muslimové, jiní budou mudrovat, že mezinárodní přítomnost je součástí invaze atd atp. Mezi takovými argumenty (AIM je mimochodem v Afghánistánu od roku 1966) a argumentací Talibánu není příliš velký rozdíl. Snaha odůvodnit si či ostatním nesmyslnou a neosmyslitelnou smrt. Na tom, že bylo zbytečně zmařeno deset životů to nic nezmění. Apropos rozčílí, že některá západní média ve svých zprávách oddělují západní smrti od smrti Afghánců. Jako by lidský život měl jinde jinou cenu. Jako by si někdo zasloužil umřít méně než ostatní. Říkám si, že jen nevědí co činí. Ale i to je nakonec jedno. Všechno je to prostě jeden velký průser, se kterým nic nenaděláte.

Showmani

Takhle jsem se nad politikou nenasmál už dlouho, jakkoli je kontext velice tragický. Vova s Dimou si nenechají ujít žádnou příležitost k demonstraci své jednoty a síly. Začalo to vlastně celé před mnoha a mnoha lety, když Dimu ještě nikdo neznal a Vova byl v Kremlu začátečníkem. Přímé přenosy ze zasedání vlády, ve kterých Vova piloval svůj nově nabytý slovník: „Důrazně trvám na ... (Ubědítěljno nastájivaju)“ jsem si oblíbil hned. Pak přímé přenosy z tete-a-tete s ministry, při kterých nkdo nemohl zůstávat na pochybách, kdo je pánem. Ubědítěljno-nastájivajů bylo hodně a většinou následovaly po křížovém výslechu, proč to či ono nefunguje.

Dima po svém nástupu do funkce zdědil i mediální poradce i osvědčené PR postupy. Bylo mi zvláštně, když jsem v dubnu koukal na ruské zprávy ze Smolenska a asi po půl hodině hlasatel přerušil s tím, že mají živý vstup z Kremlu, ve kterém, nikdo se nediví, sedí Vova s Dimou ve známé místnosti a Dima začíná hovořit: „Vladimíre Vladimíroviči, stala se tragédie.“ Scénáristu měli vyměnit už dávno. Nic proti používání dialogu mezi dvěma hlavními představiteli státu coby sdělovacího prostředku nových informací národu, ale co je moc, to je příliš. Informovat takto o tragédii, když celý svět už hodinu nemluví o ničem jiném... Kdo se dívá na televizi, zprávy viděl, mám na mysli. Možná toho scénáristu rovnou zastřelit.

Zatímco si podobné mediální praktiky oblíbil Vovův arcinepřítel Míša, jak již psáno, Vova s Dimou se posunuli o stupínek výše. Ke svému sitcomu už nepotřebují být v jedné místnosti. Mohou si spontánně zatelefonovat a pokud budou mít štěstí, najde se na každém konci drátu maskér i kameraman, a dobrý rejža, co to ukočíruje, aby vypadalo přirozeně. Anebo to nebyl rejža? Střihače každopádně nestřílet!

S díky Ondřejovi za sdílení.

Soutěživý

Jsem asi nejméně soutěživý ze všech svých známých. Bude to tím, že sice nerad prohrávám, ale zase taky hodně nerad vyhrávám. I když, pravda, těch proher zas tak moc není. Nedávno jsem se například zúčastnil literární soutěže na jedněch veřejných strankách a bylo mi místy hloupé sledovat, jak nikdo jiný nestíhá uhodnout autory různých citátů. Ještě že nejsem soutěživý.
Nemám rád ping-pong a šachy: coby majitel staršího brachra, který se v uvedených tagzvaných sportech vyžíval, jsem do svých dvadvaceti nevyhrál ani partii. Prý znechutí. V jiných sportech jsem ale zas vynikal, skok na špek mi šel nejlíp. Možná škoda, že nejsem soutěživý.

Babička to byla, kurva fix.

Výhoda soukromých stránek asi nejvíc spočívá v tom, že tam facht můžete fláknout jakoukoli ptákovinu.

Požáry

Když někdo řekne léto 2002, vzpomenu si, jak jsem se po půl roce vydal do Čech na dovolenou, abych se na pražském letišti dozvěděl, že Prahu zrovna zaplavilo a já jsem evakuován. Domů jsem se dostal po dvou týdnech jen na pár hodin před koncem dovolené. Léto 2003 mám zas spojené se třemi pracovními nedělemi na Profsojuzné v Moskvě, kde se vůbec nedalo fungovat. Odšvabování trvalo několik dní, mrtvých brouků byly stovky, živých naštěstí mnohem méně. Netekla teplá voda, jak už je v Moskvě v létě zvykem. A hlavně hořela rašeliniště kolem Moskvy, což je jako když vám před domem někdo neustále pálí pneumatiky, kterýžto zápach se střídavou intenzitou proniká do každé mozkové buňky. V Čechách jsme si na povodně zvykli, o nedostatku letní tekoucí vody v Moskvě nemluvě. Co ale s požáry. Čtu si zprávy v Ruska a je mi mdlobno. Hrůza hrůzoucí.

Wikileaky

Podíval jsem se na Respekt Blog na psaní o úniku afghánských informací, jež měl zprostředkovat server WikiLeaks. Podával jsem se na leaky. Podíval jsem se na interview se šéfem WikiLeaků. Došel jsem k závěru, že válka je pořád špatná, že ji vedou negramoti a že zakladatel WikiLeaků je nafoukaný idiot, kterému vůbec nejde o svobodný přístup k informacím.