30. června 2016

In the air

V červnu jsem přistál v osmi různých zemích: v Německu, Belgii, Norsku, Francii, ČR, Jordánsku, Emirátech a Kataru, a vyzkoušel jsem si sedm různých leteckých společností: Air Brussels, SAS, Air France, Lufthansa, Qatar Airways, FlyDubai a Royal Jordanian. Možná je brzy bilancovat, když mě příští týden čekají další tři přistání a země a dvě společnosti, ale je lákavé se podělit o dojmy z cest, tím spíše, že jsem si poslední měsíc zas připadal jak před pár lety, kdy jsem trávíval na letištích více času než kdekoli jinde. Jako třeba na tom istanbulském, jež předvčírem dostalo od pár sráčů výprask. Chtěl jsem napsat "zbabělců", ale neumím být shovívavý. Jako by vám někdo zpozabuku zmlátil bráchu a vy s tím nic neuděláte. Zoufalství a bezmoc. Sráči ať shnijí v pekle.

Přes Ataturk hava limani se už rok snažím příliš nelétat, protože je neustále přecpané a ztrácí kufry, čemuž jsem se teď beztak nevyhnul. V Bruselu stávkovali nakládači zavazadel. I proto jsem si jinam radši žádná zavazadla nebral. Co se nevejde či co zapomenu, koupím. Z Dubaje mám třeba novou kravatu - kdybych jen věděl, kam jsem ji dal!

Čím horší společnost, tím více řad sedadel a méně místa na nohy. Pět hodin z Ammánu do Paříže byly jedny z nejbolavějších, které jsem kdy zažil. Přidáme-li k tomu výběr nápojů mezi vodou a žlutou cukrovou tekutinou, nabízeným pod názvem džus, nezadá si Air France s nejbanálnější nízkonákladovou společností. To si už raději koupím něco pitelného jako na palubě SAS.

To s Qatar Airways ani nevadilo, že jsem poprvé po letech, pokud ne vůbec, seděl na prostředním místě. Já, uličkář. Pravda, let z Dubaje je kraťoučký, navíc jsem po dvoudenním čekání byl rád, že mám vízum, navíc nepatrně otupělý po budíčku ve dvě ráno: "Vízum je vyřízené, posílám mailem spolu s letenkou, dle které letíš za tři hodiny." Přesto jsou Katařané a Emiráťané na špici pomyslného žebříku. Lufthansa mě též baví, třeba svým designem sedaček. Dokonce jsem si u nich dal i víno, i když během létání běžně abstinuji. A smířil se s tím, že bagáž zůstala v Bruselu.

Na severním Kavkaze jsme měli otevřenou soutěž o nejzoufalejší leteckou společnost. Dlouho jasně vedla Aviakompania Karat, zvlášť když letěl kapitán letadla Arbuzov (arbuz = meloun), jenž jako by pokaždé spěchal dom na večeři a přistával téměř střemhlav. Alespoň nám to tak připadalo. "To je dost, že jdeš, táto, pelmeně už budou pomalu studený!" Do Magasu létající Karát dlouho soupeřil s Aviakompanií Alania s domovským přístavem v Beslanu, zejména co do ošoupanosti pneumatik. Alania nakonec vymyslela trik, který už nikdo nepřekonal, když se u jednoho letadla asi minutu po vzletu otevřely jedny ze dveří.

Vedle dveří sedím i teď, na palubě Airbusu 321 společnosti Air France na lince z Paříže do Prahy, kde jsem tedy ještě nepřistál. Nevypadají, že by se chtěly otevřít, tedy alespoň za letu ne. Kapitán říká, že je v Praze osmnáct stupňů a že se těší, až mě zas poveze. Je ne sais pas, mon ami, s AF mám i zpáteční let do Ammánu, ale pak se asi chvíli zas kamarádit nebudu. Lowcosty moc nemusím. Dost už ale skuhrání v oblacích. Jdeme na přistání.

21. června 2016

VBIED

V Afghánistánu a Pákistánu jsme měli různé improvizované bomby, IED z anglického Improvised Explosive Device. Někdo se bombou opásal (Body Borne, ergo BBIED), jiný ho dal na auto (Vehicle Borne, tj. VBIED), měli jsme i MBIED, tedy motorky, i když místy z jakéhosi důvodu zahrnoval i bicykly, asi proto, že B už bylo zabrané. Tu a tam bouchla i DBIED od slova donkey.

Dnes ráno VBIED na hranici, kde přes šedesát tisíc čeká lidí na možnost dostat se do Jordánska. Útok směřoval na vojenský post a podle oficiálních informací si vyžádal minimálně 14 obětí. Technicky vzato, jde o první podobný útok na jordánském území za posledních deset let, i když nejbližší obec odtud leží asi 170 kilometrů. Stalo se v půl šesté ráno a celou pravdu o tom, jak se vše semlelo se asi nikdy nedozvíme.

Rukban je uprostřed pouště, na trojmezí, kde se potkávají Jordánsko, Sýrie a Irák. Asi sedm hodin jízdy z Ammánu, z nichž poslední dvě jsou bez silnice a dle kompasu. Dlouho víme, že se v blízkosti hranice pohybují chlapíci s černými vlajkami a že se i mezi čekateli na vstup do Jordánska najdou jejich sympatizanti. Na začátku března se v Rukbanu poprvé střílelo a od té doby to jde s bezpečností z kopce. Dnešní ráno vyvrcholením trendu, jež nikdo v takové intenzitě neočekával.

Uvidíme, co bude znamenat pro lidi, prchající před válkou – většina z nově přibyvších se tlačí k hranici v následku rusko-syrské ofenzívy a bezhlavého bombardování. Není obtížné si představit, že jordánská armáda hranici dále utěsní a lidé se budou muset rozloučit s nadějí, že se dostanou ze Sýrie ven. Na činy pár fanatických idiotů vždy nejvíc doplatí ti nejpotřebnější. UNICEF-u se nakonec podařilo dojednat denní dodávku minimálního množství vody, tj 15 litrů na osobu, veškerá ostatní pomoc stojí. Uvidíme, jak dlouho.

20. června 2016

#WRD2016

Dvacátého června je Světový den uprchlíků, World Refugee Day. Letos prý zas rekordní počty, přes 65 miliónů lidí momentálně nespí doma kvůli valkám a konfliktům. Třetina z nich musela odejít ze své země, polovina jsou děti. Nový uprchlík co dvě vteřiny. Tik... Tik... Tik...

Za poslední rok vzrostl počet světových uprchlíků o deset procent a křivka stále stoupá, zatímco schopnost a ochota svěových vládců na čemkoli se dohodnout a zastavit války a masové vraždění jsou nejhorší za poslední půl století.

Napadá, jak snadno dokážeme dehumanisovat, přestat vnímat druhé jako lidské bytosti jen proto, že žíjí jinde, vypadají jinak, modlí se jinak, či mluví jiným jazykem. Já sám nikdy neviděl více síly, lidskosti, kreativity a pevné vůle než v uprchlických táborech na jihu Ruska, v Pákistánu, Afghánistánu, severní Sýrii či v Jordánsku. Uprchlík není statut ani volba, uprchlík je nečekaná a neplánovaná situace, do které se většinou dostali lidé, které by ani ve snu nenapadlo, že budou muset odejít ze svých domovů. Mnozí se léta zdráhají uvěřit, že doma nejsou.

Záhy mi došlo, že uprchlík je úplně stejný člověk jako já. Jinak vzdělaný, s jinými schopnostmi a talenty, ale vesměs s podobnými plány, cíli a životními ambicemi. Světový den uprchlíků má připomínat osudy miliónů lidí, kteří se nikoli vlastní vinou dostali do průšvihu. Pro mě je připomínkou lidské síly, vytrvalosti a obdivuhodné schopnosti vypořádat se s nejhorším.

Války jsou vůl. A kdo pod jakouokoli záminkou podporuje či tvrdí opak, je ještě větší.

15. června 2016

Brexit

Dělení kontinentů se mi intuitivně příčí, takže asi nebudu k možnému britskému vystoupení z EU nikterak objektivní. Podobně jako jsem nedokázal vnímat skotské referendum o vystoupení ze Spojeného království, jež nicméně po případném Brexitu asi začnu podporovat.

Evropský projekt stále považuji za validní a vlastně čím dál víc vida, pod jakým náporem z různých stran se nachází a kdo, kde, jak o něm hovoří. Není vůbec ideální, potřebuje spravit, ale stále se z mého pohledu jedná o jeden z posledních ostrovů stability, těžký koráb, který se zdaleka nepotápí, jen potřebuje zásadní apgrejd a fejslift. Kdosi chce opravit, jiní zdrhají dříve než ona pověstná lodní zvířátka, aby ochránili své národní zájmy. Fish and chips. Pomazánkové máslo, co není máslo. A tuzemák, co nemá s rumem nic společného.

Brexit tedy, velmi reálný, a seznam prominentích podporovatelů je jako z učebnice populismu a lidské hlouposti:
- Boris Johnson, který doufá, že ho jeho kampaň vynese do premiérského křesla
- UKIP
- Donald Trump
- Mariane Le Pen
- Alternative fur Deutschland
- Vladimír Vladimírovič
- Rupert Murdoch se svým slavným výrokem: „Když jdu do Downing Street, udělají, co chci. Když jsem v Bruselu, nikdo si mě nevšímá.“

Good night, UK, and good luck, anebo sbohem, Somálsko, budeš nám scházet?

14. června 2016

Za deště

Ammán: 35. Brusel: 12. Oslo: 25. Brusel: 14. Po roce zas v samozvané evropské metropoli s odskokem na sever a zpět. Belgie žije fotbalem. Já žiji posedáváním na schůzích. I když nejen. Ač se na Grand Marktu stále paří a Manneken Pis dosud fintilsky obléká co chvíli nový ohoz, přijde mi letos Brusel trochu omámený. Nehledě na fotbalový svátek, paří se méně, prootže je asi méně důvodů se veselit. Aniž bych chtěl přehánět a přeinterpretovávat, vnímám jakousi kolektivní zkroušenost, a to nejen na superstřeženém letišti či poblíž stanice metro Maalbek, od níž teď sedím jedva 200 metrů, protože se nachází na též ulici, kde máme kancelář. Přeci jen je rána ještě čerstvá, jen několik měsíců.

Jel jsem ráno téměř prázdným metrem přes Maalbek do stanice Schumann a napadlo mě, kolik teroru je třeba, aby se z lidí stali netečné, anonymní stíny. A proč by tomu tak vůbec mělo být. A o kolik je lepší, když se z lidí tváří v tvář hrozbě stávají idioti. I bez hrozeb. Nejhorší je, že teror vlastně funguje, protože vystraší do netečna či iracionálna. I tvoří prostor pro nejhorší lidský odpad, který vždy rád surfuje na vlně strachu. Z idiotů se stávají celebrity, které mění společenský diskurs. Posunem hranic mezi přípustným a nepřípustným pak nenápadně mění i společnost, která hrubne a stává se agresívnější. Pravidla se mění, pravidla neexistují, pravidla jsem já a já říkám, jak věci jsou doopravdy. Vyhlašuji boj falešné politické korektnosti.

Ale kde jsme to...? Aha. V Bruselu pořád prší a prší.

6. června 2016

Iftar

V červnu je čekání dlouhé, bo slunko zapadá jak jen to pozdě jde. V Ammánu dnes až v 7.47, po šestnácti hodinách. Do muezzinova volání zbývá ještě asi dvacet minut a i já svůj dnešní půst už vydržím. Symbolicky, alespoň jednou, ze solidarity ke všem kamarádům, kteří budou držet celý měsíc. Pak sklenka vody, datle a hurá něco sníst, zatímco údolím zní mnohahlasné Alláhu akbar.

První den Ramadánu, mého celkem jedenáctého, z toho třetího v Ammánu. Ten úplně první jsem popsal takto a od té doby zažil mnoho variant. Ramadan kareem, přátelé! A příští sobotu jsem pozvaný na křtiny.

3. června 2016

Čudit, čudit, čudit

Při pročítání novinek z domoviny zaujala v poslední době zpráva o dalším nezdaru o civilizaci rodné hroudy schválením zákona, jímž se kuřáci vykazují na chodník před hospodu. Takzvaný protikuřácký zákon neprošel díky úsilí hlavního vládního hochštaplera a jeho partaje, jež prý shodou okolností v době projednávání dostala tučný bakšiš od tabákové společnosti. Po neschválení se takzvaně koaliční strany začali dohadovat, kdo za to může, primárně aby ANO mohla rozvířit trochu vody a zasít sémě pochyb. Ke schválení chybělo osm hlasů, z koalice se 16 poslanců ANO zdrželo, 15 bylo proti a 13 pro.

I když si rád dám v hospodě čouda, zákaz hulení považuji za projev vyspělosti společnosti. Nikdy mi nevadilo dát si čouda venku ani neovlivnilo mé rozhodnutí, zda do daného podniku zajít či nikoli. Smirting is fun! Argumenty o omezení svobody podnikání v soukromém prostoru považuji za směšné, třeba proto, že nikdo si na též argumenty nevzpomene, když je řeč o hygienických nárocích. Aneb stejně jako mi přijde normální, že existují normy, jež přikazují, že v kuchyních nemají běhat švábi, že zařízení mají mít teplou vodu a funkční toalety, přijde mi naprosto normální, že by měly existovat normy, jež zakazují v hospodách hulit. Minimální hygienický standard, jenž pomimo řady západních zemí převzali i u nás s oblibou opovrhovaní Turci či Libanonci.

Zpět ke slavné zlatokopské partaji a jejímu šéfovi, jenž jako klíště saje, co se dá. Je to jen několik měsíců, co zčistajasna navrhl snížit DPH na pivo. Teď tedy další malá domu tabáčníkům a maníkům ze čtvrté cenové. V mnoha ohledech fascinující fenomén Babiš není nepodobný fenoménu Trump. Sociální negramocie, extrémní populismus, silné finanční zázemí, patologické lhaní a posedlost mocí. Hm, třeba se nakonec zeměkoule trochu uklidní, když si po celém světě zvolíme do čela megalomany a sociopaty, protože si navzájem budou rozumět. Anebo ne.