Zas qolbám. Damn

Podle delší verze volební kalkulačky mám nejvyšší názorovou shodu se Zelenými, následují STAN, po nich Piráti, čtvrté místo pro KDU, páté TOP09. Dobrá, dodám, že na šestém jsou Socani stále ještě se sedmdesátiprocentní shodou. Spodní pětku tvoří Blok proti Islamizaci, ČSNS, DSSS, Rozumní a Realisté. V kratší verzi kalkulačky jsem měl mezi nejhorší pětkou i ODS a Svobodné. Je téměř roztomilé, že desáté místo spolu sdílejí ANO a Komančové. Žádné velké překvapení, ani v tom, že za mě kalkulačka nevyřešila koho volit. Jsem neočekával. V každé straně jsou jedinci, ze kterých je mi zle. Každá strana má v programu návrhy, které mě jednoznačně děsí a svědčí buď o tom, že straníci nevědí, co dělají, případně vědí a blouzní, v jiném případě jen potvrzují, že se dnes bez trocha populismu v ČR politika dělat nedá. Damn.

I když volební program Zelených je asi nejlepší z těch, které jsem zatím přečetl (čti: prolistoval), Piráti a Zelení jsou dle mého gusta střídavě naivní a tak nějak příliš vlevo, pokud tedy pravolevé rozdělení ještě vůbec funguje. V každém případě mi některé mladické návrhy, jako třeba pirátské blouznění o přímé demokracii, přijdou nebezpečné. Stejně jako třeba návrh STANu, že k zacílení dávek pomůže převedení části odpovědnosti na obce, jež budou uchazeče lustrovat. Přestože KDU ve svém programu opatrně mlčí o tématech, na kterých se jinak radikálně neshodneme, KDU i TOP09 mě zas primárně ničí některými jedinci. I když třeba Kalouska nepovažuji za takového démona, jak se s oblibou traduje, pořád čekám na vysvětlení nákupu padáků na ministerstvu obrany, když tam před dvaceti lety náměstkoval. Od té doby měl lizů mnohem více. V KDU zas zuří boj mezi Bělobrádkovským a Čunskovským křídlem a druhý jmenovaný je dle mého soudu jen další populistický sociopat. Nu a Socani, když už jsem je zmínil: V dobách vládnutí bratří v triku, Klamana se Zeusem, tedy od neslavné Oposmlouvy, jednoho ze stavebních kamenů novodobé české korupce a klientelismu, kdy si kluci rozporcovali státní výdaje mezi ČSSD a ODS, se pro mě stali nevolitelnou partají (ne že bych kdy volil). Zároveň mě ale nejvíce děsí předvolební průzkumy, které predikují drtivou výhru ANO, která tu z nás udělá jedno velké čapí hnízdo - ano, opakujme si první slovo stále dokola, abychom si zvykli, jak to tu bude po takových volbách vypadat. Zkrátka si říkám, že pro setrvání demokracie v ČR potřebujeme další minimálně srovnatelně silnou partaj, která dokáže autokratům typu mistra Andrjuchy alespoň nějak oponovat. Jediná, kdo může takovou roli sehrát, je ČSSD, jejíž program navíc považuji za víceméně nekonfliktní. Jak ironické. Damn.

Apropos průzkumy, dle toho zářijového by se do PSP dostalo sedm partají: ANO, ČSSD, KSČM, ODS, SPD, Piráti a KDU. Komančové do vlády nepůjdou a v největším bizáru se nám rýsuje povolební koalice mezi ANO, ODS a SPD, jak napsal Ivan Dérer v Respektu. Spojení maniakálního sociopata v čele SPD s mafiánem z ANO může být vcelku zábavné, kdyby se tedy nejednalo o mou zemi. Ještě si pak znovu zvolit Zemana presidentem a asi už se bude chtít kouknout po jiném občanství, anebo se začít učit plavat v českém politickém bahňáku. Damn.

Již pár týdnů, vlastně od shlédnutí nového dokumentu Selský rozum, se bavím nad slovní hříčkou, že stejně jako lid žere podvodného Babiše, žere i jeho třetiřadé potraviny. Bavím se vlastně i nad zjištěním, že v kosteleckých uzeninách je méně masa, než v konzervách pro psy, a to i přesto, že se z německého či polského masa určeného pro též konzervy údajně ty uzeniny vyrábějí. Když jsme v devadesátých letech spekulovali, jak dlouho asi potrvá, než se česká společnost posune od zamindrákovaného maloměšťáckého, práskačského marasmu k moderní evropské společnosti, tipovali jsme dvě generace: Prý je třeba generace, která bude vychována rodiči a učiteli, nezatíženými komunistickou minulostí. Ukazuje se, že to nebude zas tak snadné, jak nám koneckonců před lety kongeniálně objasnil Slavomír Hubálek, dle něhož asi pětina lidí k životu svobodu nepotřebuje a třetina jsou prostě rození hlupáci. Zaráží nicméně, že právě hochštaplerům typu Babiše, neřku-li Okamury na lep skáče lidí mnohem více. Asi doopravdy masivně hloupneme. Damn.

Srandistka

Cestou z mostecké nemocnice jsem ráno v autě zapnul Radiožurnál, kde se probírala zásadní zpráva, že se česká eurokomisařka odhlásila z Facebooku, protože prý šíří nenávist, a to ona, cituji, podporovat nebude. Nevěděl jsem chvilku, jestli se smát či blinkat, když je podobná informace vydávána za zprávu ve sdělovacím prostředku, který chce být považován za seriózní. Naštěstí marasmus zachránil přivolaný IT expert, který ve výborném rozhovoru de facto řekl, že problém není v sociálních sítích, ale že prostě lidé určité generace jim nerozumí, ergo, že jedinou informací v této zásadní zprávě je, že paní eurokomisařka je stará. Jsem se podíval a je jí třiapadesát. A před jménem si píše Mgr. et Mgr. To je snad ještě směšnější.

Práce?

Člověk míní…, říká se. A jak jsem ještě předevčírem radostně odpovídal na otázku ohledně vlastní budoucnosti, že nic nevím, žádné plány nemám a do práce se určitě nechystám. Najednou je jinak. Bude to zhruba asi možná pravděpodobně přesně rok, co mě můj šéf prosil, ať se z Jordánska přesunu do Iráku, alespoň na pár měsíců, protože naše tamní mise byla na pokraji kolapsu. Odmítl jsem, protože jsem chtěl dotlouct v Ammánu a chystal se, jak si poté odpočinu. Na dodatečnou dávku stresu jsem fyzicky ani psychicky neměl, i když profesně by bylo bývalo nesmírně zajímavé. Parádní výzva. Uplynul tedy rok a včera se ozval týž, již bývalý šéf se stejným dotazem. A já dumám a dumám, i proto, že na váze plusů a mínusů je mínus vlastně jediný, jakkoli významný: Musel bych se přestat flákat, což mě dosud nesmírně bavilo. Irák říkáte? A bordel že je ještě větší než před rokem? Hmmm… dobrá, do soboty si promyslím.

Vlivy a vjemy

Napsal mi Mága z ingušské Nazraně, že se včera zhulil a koukal při tom na koncert Cure a že prý si vzpomněl na mě, protože jsem ho ke Cure přitáhl. Hulit jsem ho fakt neučil, přísahám, to se mladí lidé v podobně nešťastných koutech učí snadno a sami. Mágu jsem neviděl 12 let a vůbec si nepamatuji, že by v našich kulturně-výměnných konverzacích Kjůři figurovali.

Po Mágově zprávě, jež dorazila po několikaletém mlčení, mě napadlo, jak člověk neustále v životě potkává lidi, kteří mu něco ukážou, nějak ho ovlivní, aniž by si uvědomoval, a jak je zábavné si připomínat, že podobné vlivy přicházejí z nejrůznějších stran. Jako třeba, když řidič Saša jednou večer pustil cestou do Vladiku v autě Okean Elzy a od té doby je poslouchám. Nebo když mě Bekchan, který dělal v naší ingušské ochrance, zasvětil do díla Borise Akunina. Nebo když mi týž Mága ukázal svět počítačových her, u kterých jsem tedy dlouho nevydržel. Duškův snídaňový recept naopak tu a tam uvařím dosud. A to byl severní Kavkaz mou první štací, po níž jsem následně pobýval v mnoha místech a poznal stovky, ba tisíce různých lidí, kteří mě nějak ovlivnili, a na nichž jsem třeba zanechal nějakou stopu i já.

Asi je přirozené, že většina lidských interakcí se odehrává v rámci kulturně, sociálně či jinak dané hierarchie. Rodič-dítě, učitel-žák, starší-mladší, žena-muž, nadřízený-podřízený, chudý-bohatý, místní-cizinec atp. Nezřídka se i implicitně předpokládá, že v rámci též hierarchie existuje dominance jedné ze stran, rozložení síly, které a priori určuje kdo smí dávat a kdo smí brát, respektive kdo smí mluvit a kdo poslouchat. Od dětství mě bavilo apriorní hierarchie zkoumat a bořit (rodiče i učitelé jistojistě bez otálení potvrdí) a s přibývajícím věkem se z mluviče stávám poslouchačem, přijde mi, protože toho zas tolik říct nemám, zatímco příběhy, náměty a vhledy jiných mě baví poznávat, i když nemusím vždy souhlasit, či brát za své. Třeba Mágovo pozvání na Dutch Passion Brooklyn Sunshine při další návštěvě Severního Kavkazu s chutí odmítnu.

Severoirský Brexit

“Severní Irsko stojí Británii víc než EU,” říká Hugh u večeře, ke které uvařil jakési karikuře. “Kdyby to Angličani věděli, možná by nejdřív hlasovali o vystoupení z úplně jiné unie. Vystoupením z EU navíc Británie přijde o mnohonásobně více obchodu, než kolik do Unie posílá peněz. Ale to je všem jedno. Hloupý a laciný nacionalismus nevidí, že díky Brexitu už tak skomírající Severní Irsko půjde dále do [cenzurováno].”

Cestou z dublinského letiště na sever jsme předtím s Hughovou ségrou spekulovali, co všechno může Brexit pro Severní Irsko znamenat. Jak třeba asi bude vypadat dnes neexistující hranice mezi dvěma částmi ostrova, která se momentálně pozná více méně jen podle toho, že se cedule v kilometrech změní na míle a místo eura se platí sterlingem. Jak bude z jedné části ostrova na druhý proudit zboží, jaké celnice, pohraniční kontroly vzniknou. “Docela by mě bavilo, kdyby po Brexitu Republika začala jezdit vpravo,” rozjímá večer Hugh. Nezávislost na britské automobilové produkci by prý byla v mnoha ohledech dlouhodobě výhodná a záoveň by byla zábava sledovat britské investice do terminálů.” Když namítnu, že by irská investice do přeznačkování a výměny aut nebyla menší, mávne rukou: “I tak by to stálo za to.”

Hughova rodina jsou katolíci, tedy původní Irové, kteří dnes tvoří asi polovinu obyvatel britské části Irska. I po pěti stech letech britského osídlování Irska se místní komunita dělí na místní a přistěhovalce, kteří se dávno jako přistěhovalci necítí. Ač The Troubles jsou dávno za Severním Irskem a na povrchu se zdá, že co se stalo, stalo se, segregace a vzájemná nedůvěra, respektive vědomí, kdo je Ir a kdo je Brit nadále visí ve vzduchu a stále se vrací. Projevuje se například tak, že se Katolíci a Protestanti dosud potkávají v různých hospodách a obchodech.

V červnových britských parlamentních volbách vyhrála největší severoirská probritská strana, DUP, následovaná největší proirskou stranou, Sinn Féin. DUP, často označovaná za extremistickou, se před hlasováním o setrvání Británie v EU postavila na stranu Brexiterů a dnes vytváří parlamentní většinu jinak menšinové vládě Theresy May. I když Skotsko, Londýn a právě Severní Irsko byly jediné regiony, které většinově hlasovaly pro setrvání Británie v EU. Nikdo zatím neví, co bude Brexit pro Severní Irsko znamenat, krom všeobecné obavy zejména mezi irskými Severoiry, že vše bude bolet. „Britská vláda se pořád tváří, že v jednání s EU drží dobré karty, ale nemá vůbec nic. Ani plán. Je to trapně směšné a pro nás maličko schizofrenní. Na jednu stranu chceš, aby Unie Británii nedala nic zadarmo a aby si to ti idioti vyžrali až do dna. Na druhou stranu ale potřebujeme dohodu, která nás nepoloží. A k tomu bude třeba vstřícnosti a kompromisů ze strany EU,“ zamýšlí se Hugh a usmívá se nad posledním projevem Theresy May ve Florencii, který prý zase neobsahoval ani náznaky jakékoli strategie či plánu ze strany Británie. Vlastně jen požádala o prodloužení Brexitu o dva roky. „Bylo by to celé komické, kdyby na tom nezáležela naše budoucnost a budoucnost našich dětí.“

Poznámka pod čarou: Ač částečnou motivací skotsko-anglické okupace Irska historicky byla irská dekatolizace, rozdělování na Katolíky a Protestanty je v Severním Irsku spíše zkratkou. Mnohem více šlo o půdu a další zdroje obživy a anglickou touhu kontrolovat Irsko coby případnou líheň protianglických nálad. Vnímání severoirského konfliktu na základě náboženských rozporů, jak se tu a tam by tedy bylo zjednodušující a nepřesné.