2015

Konec roku, čas bilancování. 2015, pokud si budu vůbec pamatovat, asi ponejvíce s odstupem času vytane jako rok, ve kterém se český národ totálně zbláznil a já byl hodně sám, pracoval víc než kdy jindy a přestal objevovat nové kouty světa. Novoroční předsevzetí si dávno nedávám, ale asi vím, co bych v tom šestnáctém chtěl jinak. Aneb jak zpívá můj oblíbený rapper:

Нам было нелегко идти
по неизведанному пути,
но мы с уверенностью смотрим вперед,
успех и счастье Новый год принесет

Welcome home

Po půl roce v Tcích. Vystoupil jsem před domem z auta a potkám souseda, jak si nese ešus s jídlem dom. „Brzy ulici U Nových lázní přejmenujeme na ulici Alkajdy,“ řekl mi místo pozdravu. Zastavil jsem se u schránky, abych si nemusel povídat.

Odpoledne mi paní v obchodě zničehonic začala vysvětlovat, jak se to má s tou migrací, že prý nic není černobílé, načež následovala salva rasistických názorů. Hodně černobílých.

Večer jsem měl domluvenou kontrolu u doktora: pomohl a hezky jsme si popovídali. Zrovna se vrátil z rodného syrského Tatousu. Bral vcelku sportovně, že se mu říká obecně „Arab“ (případně „nějakej Arab“, „Arabáč“, „čmoud“, „špína“, „terorista“ atd.) a že i to „Arab“ se na venkově vyslovuje se směsí posměšku a odporu.

Cestou od doktora jsem na Zámeckém náměstí na chvilku zašel do restaurace, kde jsem zahlédl známou tvář. Jiná, neznámá tvář na mě hned vyskočila, jestli prý mám doma černochy. Prosím? „Takhle se to přece říká. A říká dávno. Nebuď, prosím tě, přecitlivělej.“ Přemítám, co je horší: Že je otázka naprosto hloupá, nebo že je jednoznačně rasistická. Spojené nádoby, které nedokážeme rozlišit.

Když jsem si ráno V Praze vyhrnoval nohavice, já, zarytý odpůrce ostentatícních projevů čehokoli, přišlo mi spiklenecké, jak na českém venkově asi málokdo pochopí symboliku gesta vzpomínky na člověka, který se neustále zamýšlel nad stavem naší společnosti a upřímně se pokoušel formovat jakýsi společenský étos. Ať už jsme si o jeho jednotlivých názorech a činech mysleli cokoli. Budování společenského étosu totálně zazdili dva největší korupčníci polistopadové éry, oba, nikoli shodou náhod, postupně prezidenti též země. Jako by si masa řekla, že už má moralistů dost, že naše společnost potřebuje zloděje a lháře. Masa si žádá maso, momentálně bůček. A párky z Kostelce.

P.S. Nemám deprese, líbí se mi tu.

Bombardovat, bombardovat, bombardovat

Na počátku bombardovací kampaně v Srbsku vyšel v Lidovkách Pojarův komentář s názvem Bombardovat, bombardovat, bombardovat. Rozčílil velkou část kolegů, takže jsme museli uspořádat mimořádnou schůzi a vše si tam vyříkat. Včetně toho, zda si ředitel humanitární organizace může dovolit veřejně lobovat za vojenskou intervenci, která nevyhnutelně povede ke ztrátám na civilních lidských životech. Pamatuji-li si správně, Požár tenkrát nevyšel z debaty nejlépe. Pamatuji si i své zaryté mlčení, když si ze mě v hospodě kamarádi kvůli témuž utahovali a já nevěděl, co říct.

Dnes se bombarduje v jiné zemi na S. A bombardování bude mít jen jediný výsledek, jímž nebude oslabení nenáviděné organizace. Pouze další mrtví, jejichž smrt ISIL umně využije k náboru nových příznivců. Není velký rozdíl mezi tím zda bombardují letadla syrská, ruská, americká, kanadská, nedávno i francouzská či britská. I proto je nepochopitelný výsledek nedávného hlasování v britském parlamentu. Je s podivem, jak klidně přijímáme rozhodnutí politiků, kteří zvednutím ruky odsoudí k smrti desítky, stovky, možná tisíce nevinných civilistů, kteří se provinili pouze tím, že žijí na území, kontrolovaném fanatiky.

Málokdo nebude souhlasit s tím, že je třeba ISIL eliminovat. Možná ještě důležitější je třeba eliminovat mýtus ISIL, který produkuje iracionální strach a je tak atraktivní pro šílence, co se k ISIL různě ve světě hlásí. Letecké nálety bez pozemní ofenzívy nicméně nemají žádný vojenský ani politický smysl, zatímco pozemní ofenzíva by byla sebevražedným krokem. Alespoň toto si politici v honbě za lacinými voličskými body uvědomují.

Zatímco si Cameron a spol. odhlasovali shazování plechu do syrské pouště, rozhodla se nová kanadská vláda dostát svým předvolebním slibům a z bombardovací kampaně se stáhnout. Ministr obrany při nedávné návštěvě Jordánska okomentoval tak, že stojí kanadský rozpočet asi miliardu doalrů ročně, a tytéž peníze se dají použít na něco jiného, třeba na podporu lidí, kteří potřebují pomoc. Zní vcelku rozumně. Rozumněji než přilévání benzínu do ohně.

War is Peace. Freedom is Slavery. Ignorance is Strength, napsal Orwell ve svém stěžejním díle. Nepodařilo se ani totalitním komunistickým režimům, ani kvazitotalitní špiónské kultuře po 9/11. Doufejme, že nás do Překrásného nového světa nedostanou ani džihádističtí fanatici.