Odpoledne mi paní v obchodě zničehonic začala vysvětlovat, jak se to má s tou migrací, že prý nic není černobílé, načež následovala salva rasistických názorů. Hodně černobílých.
Večer jsem měl domluvenou kontrolu u doktora: pomohl a hezky jsme si popovídali. Zrovna se vrátil z rodného syrského Tatousu. Bral vcelku sportovně, že se mu říká obecně „Arab“ (případně „nějakej Arab“, „Arabáč“, „čmoud“, „špína“, „terorista“ atd.) a že i to „Arab“ se na venkově vyslovuje se směsí posměšku a odporu.
Cestou od doktora jsem na Zámeckém náměstí na chvilku zašel do restaurace, kde jsem zahlédl známou tvář. Jiná, neznámá tvář na mě hned vyskočila, jestli prý mám doma černochy. Prosím? „Takhle se to přece říká. A říká dávno. Nebuď, prosím tě, přecitlivělej.“ Přemítám, co je horší: Že je otázka naprosto hloupá, nebo že je jednoznačně rasistická. Spojené nádoby, které nedokážeme rozlišit.
Když jsem si ráno V Praze vyhrnoval nohavice, já, zarytý odpůrce ostentatícních projevů čehokoli, přišlo mi spiklenecké, jak na českém venkově asi málokdo pochopí symboliku gesta vzpomínky na člověka, který se neustále zamýšlel nad stavem naší společnosti a upřímně se pokoušel formovat jakýsi společenský étos. Ať už jsme si o jeho jednotlivých názorech a činech mysleli cokoli. Budování společenského étosu totálně zazdili dva největší korupčníci polistopadové éry, oba, nikoli shodou náhod, postupně prezidenti též země. Jako by si masa řekla, že už má moralistů dost, že naše společnost potřebuje zloděje a lháře. Masa si žádá maso, momentálně bůček. A párky z Kostelce.
P.S. Nemám deprese, líbí se mi tu.
Žádné komentáře:
Okomentovat