29. dubna 2019

Hokejka v Číně

Prezident Zemák se popáté vydal do Číny a tentokrát s sebou vzal i českou sportovní ikonu. Asi proto, že nám klesá vývoz a roste dovoz a s ním i schodek obchodní bilance. Anebo proto, že ikona už všechen výdělek projela v automatech a je třeba dívat se po alternativních zdrojích příjmu i nových přátelích. Ani trochu mě nepobuřuje. Pan Kolek, tehdejší řidič na dánské ambasádě a trenér slávistické hokejové mládeže mi dávno vysvětlil, že když pámbu naděloval, každému dal jednou. A tihle kluci umějí hrát hokej.

Bavím se spíš, jak snadné je vytvořit fiktivní příběh, kterým se dokola zaobírají desítky novinářů. Kdokoli Čínu alespoň maličko vnímá, přeci musí jednoznačně dojít k závěru, že česko-čínské obchodní partnerství je spíše iluze. Čína nemá zájem obchodovat s Českem, má zájem expandovat a šířit vlastní zájmy. Ať již skrz komunistickou stranou kontrolovanou mobilní společnost, jež buduje internetové sítě, nebo státní firmu napojenou na vojenskou rozvědku, která kupuje fotbalové kluby. Fakt lze ještě být skalním slávistickým fandou? Nebo kupovat věci od Mountfielda či pít pivo Lobkowicz?

Doma je Čína maximálně soběstačná a žádné velké české investice, které by se navíc vymykaly státní kontrole, nepotřebuje. Jako nepotřebuje investice americké, kanadské, maďarské, ruské či madagaskarské. Dobrá, existují technologie, jímž se v Číně musejí učit (kudos škodováckým motorům pro sučouské metro), ale i takové jsou jen dočasné, protože jakmile se naučíme, vyrobíme si sami. Je nás sakra půldruhé miliardy.

Až se za deset let budeme dívat na dnešní léta ekonomické čínské diplomacie, zbyde jen pachuť z ješitného kolaborantského staříka, kterého ani v Číně nikdo nebral vážně. Krom jednoho zmateného hokejisty.

28. dubna 2019

Jaro

Když byla relativně nezvyklá, míval jsem tu kytku rád. Dánsky jsem si raps pletl s rasp, což znamená strouhanka. Anglicky se řekne rape, stejně jako znásilnění. Žlutá kytka, která se jako mor rozpíná českou krajinou, zabíjí hmyz, ničí půdu a zásoby vody a prská nám do očí, že tady je Babišovo. Lány a lány cestou z Českého středohoří do Prahy. Znásilňování české krajiny za hlasitého fandění momentálně třiceti procent národa.

22. dubna 2019

Delčevo

Z kopce na kopec kousíček od bulharských hranic patnáctiletým pežotem a opakujícím se rituálem, jenž začíná více méně stejně: „Dobar den, my nabljuduvači od OBSE.“ Začátek už v šest ráno, abychom mohli pozorovat otevření vybrané volební místnosti. A zatímco v prvním volebním okrsku jeden člen brumlá, že se mu dnešní volby vůbec nehodí, protože hodlal být úplně někde jinde, během dne se stále více projevuje svátečnost prezidentské volby. Alespoň v přístupu volebních komisařek a komisařů.

Rumunská kolegyně v každé námi navštívené místnosti úhledně vyplňuje kontrolní dotazník, já sleduji volební účast a povídám si přes překladatelku Tanju se členy volební komise. Reakce variují mezi nervózní formalitou a přátelskou zvědavostí, odkud jsme a nakolik asi ten divný strejda z Češky rozumí makedonštině. Ništo ne razbiram, nebojte.

Za jeden den nakonec nestíháme víc než šest volebních okrsků ve školách, jeden obecní úřad, vesnický kulturák, bývalý obchod a dvě garáže. Den končí v okresní volební komisi, kde se do půlnoci sčítají výsledky ze šestatřiceti okrsků v okresu Delčevo. Na chodbě trpělivě čekají šéfové a šéfky jednotlivých okrsků. Uvnitř místnosti si předseda okresní komise rázně sjednává pořádek a nařizuje Pýterovi, ať otevře okno, že už uvnitř dochází kyslík. Poslechnu, pustím dovnitř studeno a beru si od jeho zástupkyně ze starého hrnce jablko.
- „Odkud jsou?“ ptám se, „z Traboteviště?“
- „Kdepak, z Virče, tam jsou lepší.“

Dobrá. Příště určitě musíme zajet i do Virče tedy.

16. dubna 2019

Alláhu akbar

Nikdy by mě nenapadlo, že z hořícího domu daleko od domova může být tak zvláštně smutno. I když je dům starý a hezký. I když jde údajně o nejnavštěvovanější památku v Evropě. Co napadlo, je, že každá podobná událost vyvolá vcelku standartní reakce masy. Je přeci jasné, že šlo o muslimský útok na symbol katolicismu. V lepším případě prý o pojistný podvod, či úmyslné zapálení francouzskými vládci, aby odvedli pozornost od protestů tzv. žlutých vest. Ale spíš ti muslimové, protože, jak si mnozí všimli, se často na internetu objevuje zvolání alláhu akbar. Navíc když i Youtube se rozhodl šířit konspirativní teorie mezi prvními…

Zvolání, že bůh je největší, zvané takbír, jsem za svých cca. patnáct let života v různých muslimských komunitách po celém světě slyšel nesčetněkrát. Většinou vícekrát denně. Když se kamarádovi v Ázerbajdžánu narodilo dítě. Když jsme se v Afghánistánu dohodli na spolupráci s guvernérem jedné severní provincie. Když v Čečensku vytáhli člověka živého z auta, které předtím rozmašíroval ruský transportér. Když v Ingušsku tehdejší nejhledanější muž Ruské federace, Šamil Basajev, ironicky děkoval místní vládě, že ho nechala vyloupit vojenské sklady. Když kolegové v Sýrii opustili jednání právnických odborů jen půl hodiny předtím, než budovu rozbombardovala syrská letadla. Na konci politického mítinku v Jordánsku, kde se takbír vyvolával téměř místo potlesku. Od ochranky našeho kanclu v pákistánském Pešaváru, když kousek od nás bouchla bomba. Předpokládám, že si na velikost boha vzpomněli i ti, co bombu instalovali.

Zvoláním, že bůh je největší, začíná každá muslimská modlitba i volání muezzina. Velikost boha vzývají i někteří fotbaloví fanoušci. Takbír je též vepsán do bílého pruhu irácké vlajky. Zkrátka je v islámském světě všudypřítomný a největší jako bůh sám. A netřeba mu a priori přisuzovat význam, který nemá, i proto, že má významy všechny.

Velikost boha je zkrátka nekonečná pro ty, co věří. Občas i pro ty, co ne. Třeba když hoří božský symbol ve Francii. Alláhu akbar.

7. dubna 2019

Mačety a klávesnice

Dvacáté páté výročí začátku rwandské genocidy, ve které za sto dní přišel o život téměř milión lidí. Byli jsme tenkrát zmatení z válčení na Balkáně a Rwanda připadala tak nějak strašlivě daleko. Oba konflikty začaly podobně. Nálepkováním, vymezováním se vůči skupinám lidí, kteří se chovají, vypadají nebo modlí jinak. Nabídkou zoufalcům a ztracencům někým být, někam patřit a cítit se důležitě s pistolí, puškou či mačetou v ruce. Ještě, že se sapiens tak vyvíjí a dnes si zoufalci a ztracenci vybíjejí své mindráky primárně v anonymitě internetových komentářů a debat. Oder?

1. dubna 2019

Geobbelsovina

Andrejův PR tým každou neděli vydává na xichtoknize zprávu o tom, jak je náš mafiánský premiér skvělý. Zdánlivá rekapitulace uplynulého týdne má prezentovat slovenského miliardáře coby chlapíka z českého lidu, pojmenovat momentální nepřítele a dokázat, že vše hezké, co se kolem nás děje, se děje díky božskému Ájovi.

Mustr se více méně neliší: Ahoj lidi, strašně pracuju, ale kdo by se pro vás neobětoval, tohle jsem pro vás tento týden udělal, a támhleto překazili jiní. Většinou tak na sedmi až deseti stranách, které průměrný Andrejův obdivovatel nemá šanci přečíst. Potenciálně kontroverzní témata a kauzy, ve kterých jede ANO, jsou opomíjena. Aktivity jiných entit, které by mohly vést ke zlepšení životů v ČR, jsou prezentovány jako výdobytky samotného guru. Asi žádný jiný politik si takto pravidelně veřejně a dobrovolně nevymýšlí a nelže. Zeman a jeho prasátko jsou totiž značně nepravidelní.

Tuto neděli se Andrej pustil do tématu exekucí. Pár měsíců poté, co sněmovna při projednávání novely insolvenčního zákona přehlasovala ve prospěch exekutorů senát, primárně díky angažmá ANOnistických poslanců v čele s místopředsedou #mýto Faltýnkem. Tak nějak se dávno v kruzích ví, že špičkou exekutorské mafie býval přerovský Vrána a že k jeho skvadře a nástupcům má prostějovský Faltýnek setsakra blízko. Šušká se, že třeba komančskou podporu exekutorů vyhandloval za ANOnistické odhlasování zdanění církevních restitucí.

Andrej však v neděli, alespoň verbálně, vyrazil do boje. Nejprve pochválil svého ministra Kněžínka za změnu, kterou prosadil Kněžínkův předchůdce Pelikán, jenž zas ale prý dle Andreje nedělal nic. Následně pochválil sám sebe, že zrušil dvě stě tisíc exekucí, které však nadále probíhají, a na jejichž zrušení nedávno jedna neziskovka založil speciální web zvaný Doložkomat.

V jednom odstavci sedmistránkové litanie jako by byl shrnutý celý estébákův pýár: Pochválím svého kolegu za cosi, co udělal někdo jiný. Do ostatních se navezu, že jsou nemakačenkové. Smyšlenou informací dokážu, jak se rázně zasazuji o práva občanů, taktéž s přivlastněním úsilí někoho jiného. Když ale opravdu mohu reálně změnu prosadit, dělám, co je mně a mým blízkým nejprospěšnější.

Týdenní zprávy jako by byly technologickým apgrejdem dlouhých projevů, v nichž si hoví diktátoři. Světový rekordman Chavez například rád přerušoval večerní vysílání státní televize, aby se pak dlouhé hodiny s diváky dělil o sebe sama. K tomu se zatím Andrjucha nepropracoval, tak asi buďme rádi, že si je v češtině a bez předem připravených notiček stále nejistý.

P.S. Zmiňovaný xichtoknizí statut byl během dneška změněn.