Hokejka v Číně

Prezident Zemák se popáté vydal do Číny a tentokrát s sebou vzal i českou sportovní ikonu. Asi proto, že nám klesá vývoz a roste dovoz a s ním i schodek obchodní bilance. Anebo proto, že ikona už všechen výdělek projela v automatech a je třeba dívat se po alternativních zdrojích příjmu i nových přátelích. Ani trochu mě nepobuřuje. Pan Kolek, tehdejší řidič na dánské ambasádě a trenér slávistické hokejové mládeže mi dávno vysvětlil, že když pámbu naděloval, každému dal jednou. A tihle kluci umějí hrát hokej.

Bavím se spíš, jak snadné je vytvořit fiktivní příběh, kterým se dokola zaobírají desítky novinářů. Kdokoli Čínu alespoň maličko vnímá, přeci musí jednoznačně dojít k závěru, že česko-čínské obchodní partnerství je spíše iluze. Čína nemá zájem obchodovat s Českem, má zájem expandovat a šířit vlastní zájmy. Ať již skrz komunistickou stranou kontrolovanou mobilní společnost, jež buduje internetové sítě, nebo státní firmu napojenou na vojenskou rozvědku, která kupuje fotbalové kluby. Fakt lze ještě být skalním slávistickým fandou? Nebo kupovat věci od Mountfielda či pít pivo Lobkowicz?

Doma je Čína maximálně soběstačná a žádné velké české investice, které by se navíc vymykaly státní kontrole, nepotřebuje. Jako nepotřebuje investice americké, kanadské, maďarské, ruské či madagaskarské. Dobrá, existují technologie, jímž se v Číně musejí učit (kudos škodováckým motorům pro sučouské metro), ale i takové jsou jen dočasné, protože jakmile se naučíme, vyrobíme si sami. Je nás sakra půldruhé miliardy.

Až se za deset let budeme dívat na dnešní léta ekonomické čínské diplomacie, zbyde jen pachuť z ješitného kolaborantského staříka, kterého ani v Číně nikdo nebral vážně. Krom jednoho zmateného hokejisty.