29. dubna 2011

Myslete na přírodu

Zase jsem dostal email, na jehož konci mě odesílatel nabádá, abych myslel na přírodu, než si email vytisknu. Nejen že si nepamatuji, kdy jsem si naposledy vytiskl jakýkoli email, tento poslední mi sděloval něco v duchu: „OK, zavolám, až budeš zpátky v Tbilisi.“ Sedím tu a myslím na přírodu – má mě ráda, nemá mě ráda... Ať už je jakkoli, tento email opravdu asi nevytisknu, abych ji ušetřil, chuděru.

Jako správný nerd nemohu nepodotknout, že na rozdíl ode mne, který maily nikdy netiskne (a tudíž dle logiky odesílatele mailu konstantně chrání přírodu), zbytečná zelená věta v mailu, nezřídka doplněná minigrafikou stromu či podobného, přidává bajty, které je třeba dopravit virtuální sítí, a tudíž nepatrně zvyšuje energetické nároky na přenos zprávy. Jinak též řečeno, odesílatel tedy przní přírodu více než příjemce, který beztak netiskne, a pokud by náhodou vytisknout potřeboval(a), slogan ho (ji) nezastaví. Ha, jsem vám to nandal, krysy kancelářské! Přiznejte se, že jde o mrzký reklamní trik, který vám snad ani nemůže dodávat pocit dobrakonání, vy rádobyekoteraristé. I když čort znajet. U nás v kanceláři mají někteří kolegové radost ze sebe a z toho, jak recyklují papír, zatímco jim nedělá problém namísto vypnutí při plně sálajícím topení otevřít okno.

Myslete na přírodu. Opravdu musíte vytisknout tento blábol?

28. dubna 2011

Tatort

Sedl jsem na velikonoční pátek do auta a odjel necelých šest set kilometrů do stolice vedlejší země, ve které jsem strávil půltřetího roku, leč dávno pořádně nebyl. V Baku jsem před necelými čtyřmi lety napsal svůj první blog, takže téměř návrat na místo činu.

Když se na Blízkém východě začali shromažďovat a bouřit mladí narkomané a bin-ladenisté, kdosi bakuským vládcům pošeptal, že nejlepším způsobem, jak předejít podobnému vývoji událostí v Ázerbajdžánu, je ukázat národu, že chtějí zatočit s největším společenským nešvarem zvaným korupce. Korupce v ázerbajdžánském kaspicko-ropném rozměru je nepopsatelná, dokud člověk nezažije. Já se časem uchýlil ke srovnání, že válečné a poválečné Čečensko, kde cokoli bylo za nevelký obnos možné (píše hrdý majitel platného - nikdy nepoužitého - čečenského řidičského oprávnění, doktorát z práv mi jako narozeninový dárek přišel přeci jen příliš), bylo mateřskou školou oproti ázerbajdžánskému postgraduálu, kdy vám úmyslně vyrobí špatné potvrzení o bezinfekčnosti, aby ho mohli za další peníz opravit. Ještě že se na severu Afriky dost fetuje a vládci ohňové země se mají čeho bát a jali se korupci kosit. Po svém.

Nejprve mi kamarádi, pracující ve (polo)státních (a polorodinných) ropných podnicích, hlásili shromážďování pracujících, při kterých jim vypasené šéfstvo vysvětlovalo, proč a jak korupce škodí. Následně se nestačili divit, když po nich ve styku s úřady nikdo nic nechtěl a na obvyklou otázku „tak kolik jsem dlužen“ následovalo smutné kývnutí směrem k vyvěšenému oficiálnímu ceníku. Registrace importovaných automobilů prý za poslední dva měsíce stoupla o pětinásobek. A všichni se večer modlí, kéž by blízkovýchodní rebélie pokračovaly dostatečně dlouho na to, aby se nikomu nechtělo vracet zpět do bakšišistánské kleptokracie.

Jediný, kdo si stěžuje, jsou majitelé luxusních obchodů a různých zkrášlovacích center, kterým významně klesly tržby. Ropná šlechta se bojí propagovat vlastní bohatství a přestala utrácet. Nu budiž. Bez toho se též obejdeme.

13. dubna 2011

Lichva

S lichvou jsem se poprvé dostal do styku před mnoha lety, když jsme na ni začali upozorňovat v některých českých romských lokalitách. Z počátku malé dluhy se látaly většími, výše úročenými, až oběť nijak nemohla ven z kola a ze spárů vyděračů.

Jak nedávná minulost nekompromisně potvrdila, mnohé státy se nechovají jinak než Romové – své půjčky záplatují novými půjčkami s vyššími úroky. V jedné takové zemi zrovna žiju. Na den kosmonautů hrdě vydala 500 dolaromiliónů obligací, aby zacementovala tři roky staré dluhy. Problém je v tom, že ta země má minimální vlastní příjmy a jejím nejvýnosnějším exportním artiklem je šrot. Ještě že nejsem ekonom...

1. dubna 2011

Smutno a prázdno

Pokaždé, když přiletí ze známých míst strašidelné zprávy. Nejdříve nějaký debil spálí v Americe posvátnou knihu, načež jiní debilové zavraždí několik lidí. Pár neděl si teď budeme číst o střetu civilizací, islámských hrozbách, radikálních katolících a já nevím o čem. Dále no comment.

Útok byl v pátek, předchozí odstavec jsem napsal v sobotu, v neděli na mě vyhrkla z obrazovky jména obětí, jedno z nichž bylo setsakra povědomé. Hodně zvláštní pocit, i když jsme se osm let neviděli. RIP.