Dekáda

Jaro je tu. Otevírám druhou dekádu za hranicemi všedních dnů. Před deseti lety mě poprvé zadržel policajt. Pravda, bylo to o pár dní později, po příletu z Moskvy do Ingušska. Prý proč mám v pasu razítko příletu ze Šeremetěva šestadvacátého, když mě v hotelu zaregistrovali pětadvacátého. Na ruskou půdu jsem vkročil pár minut po půlnoci a v hotelu stále registrovali jako předchozí den. Nevysvětlíš. Dvouhodinový výslech se zlým a hodným tajným, oba měli upito a hulili jak fabrika: Jeden mi vyhrožoval, že mě musí na dvaasedmdesát hodin zabásnout za účelem potvrzení mé totožnosti, druhý mi něžným chraplákem šeptal, jak je na Kavkaze nebezpečno a že jediným způsobem jak přežít je s nimi spolupracovat. Ještě že jsem tenkrát neuměl moc rusky a polovinu nerozuměl. Nakonec jsem odešel s desetibodovým seznamem dokumentů, které mám prásknout na svého zaměstanvatele. Deset let poté bych si klidně dal podobný rozhovor znovu, třeba jen abych otestoval, jestli jsem se za tu dobu čemusi přiučil. Minimálně bych jim rozuměl.

Toulouse svírá strach

Najednou mi došlo, koho mi česká média připomínají. Voisouvr amerických filmů z ranných dob VHS, lhostejný monotónní hlas, který čte z papíru „Au, au, co mi to děláte, au, proč mě mlátíte, au, zlomil jsi mi sanici...“ Anebo stokilová tetka v natáčkách s pletacími jehlami v ruce a od uzenin umaštěným papírem na stole, jak nadrženému týnejdžrovi navrkává do telefonu, co utikává pětku za vteřinu, že je veselá a hravá. Nula šest nula devět.

A k této epifanii stačilo jen, abych mrkl na zprávy, kde na mě svítí: „Toulouse svírá strach.“ Nevím, jestli má autor(-ka) článku natáčky nebo se cpe tlačenkou, ale nepochybuji, že emotivně na tom bude podobně jako tetka či dabér. Aneb je mu či jí úplně fuk, co se kde děje, hlavně, aby vydělalo. Ha, možná je prostě taková sama podstata médií aka sdělovacích prostředků. I když nevím, nevím: Abych nebyl nespravedlivý, gůglnul jsem si, jak francouzské události popisují světová, tzv. seriózní média, a podobně holyvůdsky (hodyvůlsky) dramatické slogany nezahlédl.

A o tom, kdo je vlastně zač, ten Toulous, též ani slovo.

Jeane, vejce!

Jeden z prvních vtipů, který si pamatuju. Asi první nebo druhá třída. Říkal ho brácha. Jeane, vejce! Natvrdo nebo naměkko pane? Ale ty hlupáčku, ...! Asi bych dnes měl doplnit "za sedum." Český trh s vejci dostal ránu, protože byly konečně zakázány slepičí koncentráky. Až v Číně (Pákistánu, Indii atd.) zakážou dětskou práci, zdraží zas obuv, sportovní potřeby, IKEA a kdo ví co ještě. Aniž bych chtěl srovnávat české slepice s dětmi kdekoli.

Se mi to lehce říká, co, když si dál v klidu kupuju vejce za třicet tetri (i tak si myslím, že u nás v krámku platím cizineckou přirážku). Co nebozí krajané, kterým prým obchodníci zdrařili až na sedm korun. V roce 2006 sežral průměrný Čech 245 vajec za rok (to jsem si facht našel, v roce 1999 to bylo 297 třeba), tedy jedno vejce za kažý pracovní den. Průměrné zdražení o tři koruny za kus nabourá měsíční rozpočet průměrného vejcežrouta o šest pětek, šestnáctičlenné rodině pak o celou tisícovku. A to je dost pádný důvod k tomu, aby začal boj o slepice a k tématu vyjádřil i vrchní Burgtrottel (za vše může a) EU, b) CIA, c) Vatikán? nikoli, tentokrát v tom dle všeho jede jedna neviditelná ruka) a média skrz na skrz proprala. To by v tom byl čert, abychom si tu blbou náladu alespoň trochu nezhoršili.

Ten první vtip, co si pamatuju, je o chlapíkovi, co jde ožralý po náměstí a křičí: "President je vůl, president je vůl!" Zastaví ho policajt řka: "Buďte zticha, člověče, to je státní tajemství."

Qolbám

Přestal jsem veřejně blogovat, protože se po jednom napsaném o mě začaly zajímat osoby napojené na tajné služby jedné jakési země. Vzhledem k jiné zemi, té, kde působím, by asi nebylo ku škodě, ale anžto nejsem jen osoba soukromá, přivolat si špacírní hubou povrtávání různě převlečených zvídavců je na hraně profesionální etiky. Proto jsem přestal fabulovat na téma mé oblíbené země a zjistil, že bez ní téměř nemám o čem psát. V té zemi teď proběhly volby, kterým se z jakéhosi důvodu vesměs říká presidentské. Kdo jen trochu zná, ví, že volby se dávno nejmenují podle úřadu, nicméně dle kandidáta, případně politického uskupení, o kterém je předem jasno, že vyhraje. Poslední nejasné volby v oné zemi proběhly před dvanácti lety a byly zmaseny právě proto, aby každému bylo jasno, o co půjde v podobných představeních následujících.

Několik frašek se stejným názvem jsem absolvoval na jihu té země. Byla válka, kterou pak přejmenovali na protiteroristickou operaci. Kdo mohl, z pochopiltených důvodů nevycházel o „volebním dni“ ven. K urnám šli jen vojáci a státní zaměstnanci, kteří se zrovna nemohli vymluvit na akutní záchvat tubery. Chodilo i pár zvědavých kamarádu, Maga jednou dokonce volil čtyřikrát – kdykoli ho zmerčila ostraha volebního okrsku, samopaly ho donutila ke vstupu do volební místnosti, na protesty, že již má odvoleno, nehledě. Dekádu poté si čtu, že obyvatelé zmíněného jihu opět téměř sta procenty podpořili chlapíka, kterou jim tam tu válku uspořádal. Další důkaz kolektivní amnésie samozřejmě, jak jinak.

Též si čtu, jak se z politického smetiště ozývá jeden z guru české kleptokracie, že prý naštěstí volby rozhodují voliči, nikoli pošklebující se komentátoři, kteří čerstvému vítězi nevěří ani dobré jitro. Máme presidenta, který se vzteká, že mu lidi krafou do vládnutí, tady zas jiný politický geront bájí o dobách, kdy lidé přestávají krafat i do voleb. Měčta!