20. srpna 2015

Dav

Bojím se davu, kvůli čemuž se i spíše vyhýbám masovým akcím. Na koncertě Mashrou’ Leila jsem měl místy problém soustředit se na hudbu a nevnímat těch několik tisíc lidí kolem.

Rostoucím fenoménem je dav internetový, který se sesype jak hejno masařek. Nejprve pár více či méně úsečně komentujících či spravedlivě rozhořčených a za nimi masa šikanistů, kteří se valí jako sněhová koule, protože s davem se dostavuje i odvaha. Je s podivem, kolik virtuálních hrdinů bezostyšně na xichtoknihách plácá nesmysly a srší nenávist, užívajíce svou pravou identitu.

Přemítal jsem o chlapíkovi, který v Zimbabwe zastřelil lva. Zubař Palmer. Zabíjení zvířat pro zábavu dávno považuji za naprosto úchylného koníčka a povídání o potřebě regulace různých druhů zvěře mě příliš nebaví. Celosvětová kritika, jež se snesla na Palmera, se nicméně záhy přeměnila v hysterii, včetně výhružek smrtí. Šílený dav nabalil psychopaty, kteří se v jeho anonymitě ničeho nebojí.

Při sledování českých médií a veřejných debat není obtížné dojít k závěru, že se i naše společnost, náš malý Mindrákov stává šíleným davem. Pak se ale dozvím, že na demonstraci proti komusi, koho demonstrující v životě neviděli, přišlo patnáct lidí a mám radost, že dav je rozumný, šílená je menšina. Což též ale děsí, protože dějiny jsou plné šílených menšin, jež se dostaly k moci za tichého přihlížení netečné většiny. Takže zas dav.

Trochu té Leily alespoň.

19. srpna 2015

MHD

Spousta zkratek má různé významy, kdyby si třeba někdo myslel, že se zasním nad hromadnou dopravou. Jen připomenu den, výročí útoku na centrálu OSN v Baghdádu před dvanácti lety, ze kterého se stal Mezinárodní humanitární den, jenž má připomenout všechny, kteří zemřeli v práci, i ty, kteří v našem oboru pracují. Můj mezinárodní den tedy, kdy vzpomínáme na ty, kteří zaplatili práci životem, většinou proto, že se ocitli ve špatný čas na špatném místě. Nevedu si statistiky ani seznamy, většinou známí než opravdoví kamarádi, všichni jen odešli mnohem dřív než měli. Muslim, Nicole, Chviča, Debbie, Achmad, Anna, Filaret, Nataša, David, Koba, Zarema, Sergio, Abdi, Ibra, Jackie, Mohammad, Kayla, Chalil, Shirley a na několik dalších, na něž jsem určitě právě teď zapomněl. Jménem všech ostatních.

Ve 31 zemích světa potřebuje humanitární pomoc 78 miliónů lidí, zdaleka nejvíc od druhé světové, zatímco se humanitární práce stává stále nebezpečnější.

15. srpna 2015

Lejla s Arifem

Při četbě článků o Arifovi s Lejlou jsem si vzpomněl na Natašu. Arif s Lejlou jsou tedy dosud živí, ale i oni čelí nemilosrdnému a nespravedlivému útoku mocipánů. Podobnost mezi Natašou a manželi Junusovými má dvě roviny. Snažili se vlastně o totéž, poukazovat na strašnosti zkorumpovaných mocných a změnit svou zemi k lepšímu. Protože se ve svém úsilí postupem času stávali stále více osamělými, začali svůj diskurs maličko dramatizovat - asi jako když vnímáte, že vás nikdo neslyší. Máte pocit, že musíte křičet mnohem hlasitěji a přilákat pozornost občasným provokatinvím prohlášením.

Nemění nic na tom, že Lejla i Arif jsou a byli výjimečným zdrojem informací a vhledů na množství ázerbajdžánských a kavkazských témat. Když jsem psal ve svém bakuském kanclu krátkou rešerši na téma Arménů v Ázerbajdžánu, záhy bylo jasné, že krom Junusových nemá příliš smysl hovořit s kýmkoli jiným. Pamatuji, jak mi Lejla přišla nejprve nepatrně arogantní, než mi došlo, že podobných dotazů má spoustu, protože jinak opravdu není s kým si zasvěceně popovídat o jakémkoli lidskoprávním či společenském tématu.

To bylo před deseti lety. Arifa s Lejlou zatkli před rokem, v době, kdy Ázerbajdžán předsedal Radě Evropy, přezdívané též evropský lidskoprávní hlídací pes. Předevčírem dostal Arif sedm a půl a Lejla osm a půl let za vlastizradu, podvod, daňové úniky a falšování dokumentů. Valstizrada tedy zatím jen pro Arifa, Lejlin vlastizrádný případ nadále projednává jiný soud. Oba jsou nemocní (Arifovi bylo šedesát v lednu, Lejle bude v prosinci) a výrok přijali s tím, že se sice ven už asi nepodívají, ale alespoň zas snad budou po roce odloučeného věznění spolu. Beztak se nemají kam vrátit, protože jim vláda rozmlátila dům a soud je odsoudil ke konfiskaci veškerého majetku. Vše za zavřenými dveřmi, jak jinak.

Na totalitních zemích, zvlášť bohatých jako je Azer, mi nepatrně uniká panická hrůza mocipánů z pár kritiků, v případě Lejly s Arifem dokonce kritiků dlouhodobých, kteří se navíc postupně stahovali z veřejného života. Po nastavení ropovodu Baku-Ceyhan, zmíněné roli v Radě Evropy, uspořádání Eurovize a několika mezinárodních sportovních klání narostly vládcům v Baku křídla, která se zvětšují s každou další akcí. Lejla, Arif, Rasul, Intiqar, Anar, Chadiža, Emin a pár dalších beztak po pár mezinárodních výkřicích upadnou v zapomnění a sportovat se bude dál. Dalším velkým milníkem by měl být závod F1, předběžně plánovaný na příští červenec.

8. srpna 2015

Osmého osmý

Osm osm osm. Před sedmi lety začala jedna válka, která na rozdíl od většiny válek trvala jen chvilku, leč jako mnohé jiné války skončila novou mapou. Jihoosetíni věří, že válku rozpoutala Gruzie, aby zabránila osamostatnění. Gruzíni věří, že agresorem je Rusko, jež chtělo dát jižnímu sousedovi za vyučenou. Rusové věří čemukoli, co jim nabulíkuje státní televize. Minimálně od Katyně víme, že není úplně důležité, kdo začal, ale jak vše dopadlo. Zle i pro jihoosetíny i pro Gruzíny. Jen ten třetí se zas a dál směje.

Osmého osmý. Datum, které je třeba připomínat, minimálně proto, že každá válka má své oběti, které měly jen o pár minut předtím zcela jiné plány. Dějiny píší vítězové, kteří nám i budou sugerovat, jak vše tehdy bylo, zatímco se z obětí díky dějinopiscům opět stávají jen statistiky. Ironii si uvědomíte, teprve když se statistikou stanou vaši kamarádi a známí. I pro ně je třeba nezapomínat.

Wars do not determine who is right, only who is left.

Právě mě pobavilo Post Scriptum z gruzínského internetu: "Je určitý pocit zadostiučinění a spravedlnosti v tom, když sud gruzínského vína stojí víc než barel (sud) ruské ropy."

6. srpna 2015

Kdo to říká, ten to je

Dostal jsem email, kde jsou jiní lidé označovány zájmenem „to“. Věta zněla asi jako „to se k nám žene“ a „Evropa toho bude plná.“ Ani fotky několika jinak vypadajících lidí, odpočívajících v teplickém lázeňském parku, z lidí „to“ nedělají. Kdo „to“ říká, ten „to“ je. Chápu, že se nedokážeme vypořádat s jinakostí, jen nevím, proč se takto ponižovat a shazovat vlastní důstojnost.

Nejsem naivní: migrace, včetně té dnešní masové do Evropy, je problém, ale posílat si fotky desítky lázeňských hostů s tím, že „to“ se k nám žene, je bezmezná hloupost. Jako si posílat fotky labutí v lázeňském parku v diskusi nad hrozbou ptačí chřipky. Ano, i „to“ se k nám žene. Jednou za rok.

Důvod k radosti mohou dnes mít v ČR asi jedině Romové, protože jim Čecháček dá na chvíli pokoj, když si našel jinou oběť, na které lze ventilovat svůj mindrák a exhibovat to absolutně nejodpornější v sobě. Jako třeba když odpůrci Islandu vyzívají ke zplynování Muslimů a semletí na masokostní moučku. Kde já jsem jen podobné heky slyšel.

Největší současnou hrozbou jsou lidé, kteří se tváří, že chtějí chránit demokratické principy jejich popřením. Až se jim to podaří, nebude dál co bránit.

2. srpna 2015

Léto

Teploty v Ammánu se nám přehouply přes čtyřicet. V devíti stech metrech nad mořem. Jordánská poušť začala zmatkovat a poslala na letiště smršť, zatímco se o čtyřicet kilometrů dále ležící město zahalilo do žlutě písčitého dýmu. Vláda prý jednala o tom, zda nevyhlásit písečné prázdniny, zatímco já si poprvé letos pustil doma klimatizaci, protože jinak mi průvan na abdúnském vršku k ochlazení bytu stačí. Dnes ale vzduch ke krájení a spousta písku a prachu. Léto, jak má být.