Nemění nic na tom, že Lejla i Arif jsou a byli výjimečným zdrojem informací a vhledů na množství ázerbajdžánských a kavkazských témat. Když jsem psal ve svém bakuském kanclu krátkou rešerši na téma Arménů v Ázerbajdžánu, záhy bylo jasné, že krom Junusových nemá příliš smysl hovořit s kýmkoli jiným. Pamatuji, jak mi Lejla přišla nejprve nepatrně arogantní, než mi došlo, že podobných dotazů má spoustu, protože jinak opravdu není s kým si zasvěceně popovídat o jakémkoli lidskoprávním či společenském tématu.
To bylo před deseti lety. Arifa s Lejlou zatkli před rokem, v době, kdy Ázerbajdžán předsedal Radě Evropy, přezdívané též evropský lidskoprávní hlídací pes. Předevčírem dostal Arif sedm a půl a Lejla osm a půl let za vlastizradu, podvod, daňové úniky a falšování dokumentů. Valstizrada tedy zatím jen pro Arifa, Lejlin vlastizrádný případ nadále projednává jiný soud. Oba jsou nemocní (Arifovi bylo šedesát v lednu, Lejle bude v prosinci) a výrok přijali s tím, že se sice ven už asi nepodívají, ale alespoň zas snad budou po roce odloučeného věznění spolu. Beztak se nemají kam vrátit, protože jim vláda rozmlátila dům a soud je odsoudil ke konfiskaci veškerého majetku. Vše za zavřenými dveřmi, jak jinak.
Na totalitních zemích, zvlášť bohatých jako je Azer, mi nepatrně uniká panická hrůza mocipánů z pár kritiků, v případě Lejly s Arifem dokonce kritiků dlouhodobých, kteří se navíc postupně stahovali z veřejného života. Po nastavení ropovodu Baku-Ceyhan, zmíněné roli v Radě Evropy, uspořádání Eurovize a několika mezinárodních sportovních klání narostly vládcům v Baku křídla, která se zvětšují s každou další akcí. Lejla, Arif, Rasul, Intiqar, Anar, Chadiža, Emin a pár dalších beztak po pár mezinárodních výkřicích upadnou v zapomnění a sportovat se bude dál. Dalším velkým milníkem by měl být závod F1, předběžně plánovaný na příští červenec.
Žádné komentáře:
Okomentovat