31. prosince 2019

Petardy

Poslední den v roce se prý sluší bilancovat, plánovat, jak ten další bude o poznání lepší, zdravější a pohodovější. Taky jsem bilancovával, teď se spíš těším, aby už byl zas všední den. Asi mi též imponovávaly různá bouchátka a praskátka, byť se mi dávno nedaří si vybavit proč. Kdosi vymyslel, že budeme číslovat každých 365 dní. Kdosi jiný přišel na to, že je k této příležitosti třeba stvořit co nejvíce rámusu. Asi stárnu. A nejen proto, že mi zvuk ohňostroje evokuje zkázu a destrukci, jako koneckonců miliónům dalších v Jemenu, Sýrii, či na východní Ukrajině.

Napadlo mě, jestli existuje nějaká podobnost mezi domácí pyrotechnikou a třebas pomalováváním veřejných ploch. Potřeba se přihlásit, že tady jsem, zanechat po sobě stopu, na chvilku se vymanit ze všudypřítomných svazujících norem? Něco na tom bude, jen se je těch svátečních petardistů, co obrazně čmárají na okna tramvaje, exponenciálně více a žádný z nich Banksyho nepřipomíná.

Čím víc petard, tím víc retard.

24. prosince 2019

Přišly

Zas jsou tu vánoce, ty svátky zapomnění. Alespoň tak nějak zpíval Jan Burian. Od dětského těšení, přes pubertální znudění a postpubertální ostentativní ignorování se dostávám zpět k těšení. V dětství mezi hlavní atrakce patřily dary a světýlka (a láhev Liftu na silvestra), jež byly vesměs nahrazeny různými pospolitostmi. Vánoce ty svátky setkávání. Tož šťastné a veselé vespolek.

18. prosince 2019

Moc bezmocných

V posledních letech se mi nějak častěji stává, že chytím averzi k výpočetní technice do té míry, že se mi fyzicky příčí otevřít notebook a cokoli psát, třídit, spravovat či kdekoli brouzdat. A už máme osmnáctého, den krátkých kalhot a osmé výročí jedné smrti.

Fíša na xichtoknize připomněl část ikonického eseje, který tu sprostě a bez skrupulí obšlehnu. Pokud se za těch jednačtyřicet let od jeho napsání něco změnilo, tak asi nejvíce schopnost homo sapiens porozumět psanému textu:

"Skutečně: nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit „samopohybu“ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno – tolikrát už rozebráno a popsáno – opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe.

Solženicyn ve své Harvardské přednášce popisuje iluzornost svobod, nezaložených na odpovědnosti, a z toho pramenící chronickou neschopnost tradičních demokracií čelit násilí a totalitě. Člověk je tu sice vybaven mnoha nám neznámými osobními svobodami a jistotami, tyto svobody a jistoty mu však nakonec nejsou k ničemu: i on je posléze jen obětí „samopohybu“, neschopnou uhájit si svou identitu a ubránit se svému zvnějšnění, překročit rámec své starosti o soukromé přežití a stát se hrdým a odpovědným členem „polis“, participujícím reálně na tvorbě jejího osudu."

10. prosince 2019

Echsperti

Při rozhovoru s Tomášem v jedné holešovické hospodě mi najednou došlo, že by mě kdosi mohl považovat za experta na cosi. Tuším tedy, že znám několik témat na naše poměry nadprůměrně dobře, ale expertem jsem se nikdy neviděl. Každý přeci reflektuje svět kolem sebe, snaží se jej uchopit, pojmenovat a zasunout do logických souvislostí. Oder?

Zmínil jsem Tomášovi s tím, že se za experta nepovažuji, a on, sám novinář, mi několikrát opakoval, že jím jsem. Zpětně viděno, mohlo jít téměř o scénu z Audience. Byť jsem vůbec smutný nebyl. Navíc stále nemám pocit, že bych měl cokoli komukoli cpát. Bude-li kohokoli zajímat můj názor na mně blízké téma, zeptá se přeci. A žádné davy před domem nestojí. A není to tím, že je právě šest ráno.

Tu a tam jsem pozván na nějaké setkání či konferenci na rozličné téma, abych cosi jen tak od sebe řekl. Pokaždé mě potěší a udiví zároveň. Jako by přítomní již dávno neznali, či případně nedokázali sdělit lépe, jasněji. Přinejmenším bez drmolení.

Nu a pak se člověk podívá, kdo v různých médiích vystupuje jako expert a veškeré podobné úvahy mu přijdou naprosto zbytečné.

30. listopadu 2019

Pravdoláskaři a maloměšťáci

Během třicátin sametu jsem shlédl různé dokumenty, včetně části jednoho teprve vznikajícího, kde VH říká: „Já jsem na jedné velké manifestaci na Václavském náměstí…, cítil jsem, že na konci nějakého mého projevu, či vystoupení by mělo být něco vzletného a řekl jsem: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Za tuto vzletnou větu, za toto zvolání sklízím dvacet let posměch.“

Protože z pravdolásky jsme dávno vytvořili nálepku ba nadávku. Protože kdo dokáže veřejně připustit, že pravda je lepší než lež, je idiot. Jako by vytváření nálepek nebylo samo o sobě znakem totalitního myšlení. Jako by jeden víceméně spontánní výrok, odkazující se mimo jiné ke Gándhímu, byl nebezpečným útokem na české maloměšťáctví. Jako by měl jeden výrok garantovat, že se my všichni budeme mít lépe. Aniž se budeme muset příliš snažit. A když to nevyjde, zfackujeme autora výroku, který našemu maloměšťáctví nepasuje, ba za něj i může. Lež a nenávist, závist a zloba.

Naštěstí po pár týdnech piety za to, že lidé jsou jen lidé, začíná advent, takže vzhůru k vánocům a to by bylo, abychom letos nákupní rekordy nepřekonali. Hlavně že bude v telce stardance.

17. listopadu 2019

Třicet

Tiché zamyšlení s dávkou radosti a zadostiučinění, že mocenská buzerace už tři dekády není normou. Všem komančům a jiným extrémistům navzdory.

12. listopadu 2019

Seznam

Zrovna jsem si cvičně smolil dopis pro šéfa imigračního v Nižněgorodské oblasti a gůgloval dvě varianty svého jména v ruštině, abych zjistil, která verze bude méně problematická, dá-li se Vladimír Grigorjevič zjišťovat, kdo že mu to píše, a hle přiletěla mi zpráva, že byl Člověk v tísni zařazen ruským MinJustem na seznam nežádoucích organizací. Znamená to, že nesmí v Rusku pracovat a že za spolupráci s ním hrozí komukoli až šest let odnětí svobody.

Napadlo mě se podívat na reakce moudrých na twitteru a xichtoknize a chvíli jsem si pročítal boj mezi těmi, kdo uznale klepou na rameno („děláte to asi dobře, když vás vyloučili z kolektivu“), a těmi, kdo si nemohli nekopnout („to máte za to, že…“ nehodící škrtněte). Překvapivě byli první v přesile, ale je pravda, že jinak u nás četné a oblíbené proruské konspirační weby nesleduji. Jako třešničku jsem si přečetl výkřik předsedy Výborného, že se jedná de facto o mezinárodní incident, se kterým má cosi dělat vláda. Vzhůru na Kreml, předsedo!

Zatímco o Čolka v plísni jde až v poslední řadě. V první řadě jde ruským úřadům o vytvoření právního rámce pro trestní stíhání kohokoli s kým Čolci přijdou do styku. Tedy další utahování šroubů. V nejlepší ruské tradici je seznam nežádoucích veden na základě federálního zákona o opatřeních proti osobám zapojeným do porušování základních lidských práv a svobod. Jak jinak. Свобода - это рабство. Война - это мир. Незнание - это сила.

A dopis bude asi muset podepsat Klára.

11. listopadu 2019

Nostalgie

Vlastně se mi trochu příčí nostalgie zahalující vzpomínání na změnu režimu, i když nedokážu jednoznačně uchopit. Možná mi idealizovaný sentiment přijde podobný sentimentu starší generace po komančismu. Možná mi vůbec hledání ztraceného času v podobě vyvolávání mladšího, hezčího a pohyblivějšího sebesama přijdou mimo mísu. Zároveň je vzpomínání příležitostí pro mnohé říkat různé nesmysly, nebo se třeba vyptávat v anketách, kolik že to dnešní mladí lidé nevědí, a libovat si, jak ta dnešní generace nestojí za nic, jako by právě v ní nespočívala naděje, že se konečně odpoutáme od komančského marasmu pokřivených páteří a píchlých duší. Jako bych já v pubertě věděl o druhé světové věděl více, než že Rusáci všechno vyhráli. Jako v hokeji. Naprosto nedůležitě.

Neříkám, že slavit není co, spíše že jde o osobní, téměř intimní proces reflexe, na jehož konci nejsou uplakané vzpomínky na vlastní mladost, ale jednoznačná a neochvějná radost, že šli před třiceti lety komančové do prdele, jak mi řekla jedna spolužačka při tanci na plese v den, kdy padla komančská vláda jedné strany. Ke kteréžto vzpomínce se dostanu jindy. Ať už se za posledních let u nás dělo z jakéhokoli pohledu cokoli, totalitní režim, ve kterém vám kdosi říká, co si smíte myslet, co můžete nosit, či jaké životní ambice smíte dle vlastních názorů mít, a kde mají zelenou práskači a vlezprdelové, není nikdy dobrá alternativa.

Vzpomínání je pro mnohé i příležitostí potvrzení smyšlených nebo falešných vzpomínek, dle kterých na Národní bylo minimálně 25 miliónů Čechoslováků. Já nebyl. Nevymýšlím si. I když jsem demonstroval už dříve, jak právě hodně mile připomněli na aktualne.cz. Aniž bych býval přesně věděl, o co jde. Chodil jsem i k Ptáčkům, i do Zeleného baráku na punk, i na Benešák (jak se náměstí Z. Nejedlého říkalo a po zpětpřejmenování dále říká) na demošky, aniž bych býval vnímal víc, než že je tak v tu chvíli správně. Ve článku zmiňovaná prof. Dvorská (až teď mi došlo, že byla tehdy tak mladá!) dodávala jakousi jistotu, že tam nejsem úplně špatně. I když jsem se v neděli vytratil, když bylo jasné, že jsou v Říjnovce policajti. I když jsme se v pondělí rozešli ke KoKosu (Komunistický Kostel = sídlo OV KSČ) a křičeli na Váňu, ať jde ven, byť jsem si úplně nebyl jistý proč.

Vlastně mě zpětně trochu udivuje puberťák s kloboukem na hlavě a barevným šátkem přes obličej, který chtěl demonstrovat, že se opravdu dýchat nedá. Máločemu rozuměl, ale přišlo mu důležité tam být s asi tisícovkou dalších. I když ve vzpomínkách jednotlivců nás tam nepochybně byl minimálně půlmilión. Dobrá tedy, a la recherche du temps perdu, leč bez jakékoli jiskry v oku či povzdechu nad tím, jak čas letí. Letí totiž vždy a všude všem stejně.

Přečetl jsem si zas a ten článek je opravdu dobrý.

7. listopadu 2019

VŘSR

Napadl mě dnes jeden starý vtip:

Ptá se otec syna:
- „Tati, a co to byl ten komunismus?“
- „No to ti jednou byli takoví dva chlápci, teda, chlápci, diktátoři a teroristi, jeden z nich se jmenoval Lenin, teda vlastně Uljanov, a druhý Stalin, teda vlastně Džugašvili, a společně udělali revoluci, on to teda vlastně byl puč, protože vymysleli společenství, které mělo být rájem na zemi, ale vlastně to byla vraždící mašinérie…“
- „Tati, to je ale bordel!“
- „No vidíš, pochopil jsi.“

A ani po lampiónových průvodech se mi nestýská.

5. listopadu 2019

Úřad práce nebo vězení

Dostal jsem mailem text, který vystihuje hloupost a bezradnost současné vlády, takže bez dovolení sdílím i zde, protože se jedná o závažné a mýty opředené téma. Sám bych lépe nenapsal ani náhodou.

Úřad práce nebo vězení

Alena Zieglerová, Institut pro sociální inkluzi

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová se chystá v rámci plnění Patnáctera opatření boje s chudobou vyřazovat z evidence nezaměstnané, kteří opakovaně odmítnou nabídku úřadu práce. Opozice zbystřila a také prezident jistě přivítá naplnění svého doporučení. Kdo si ale zákony přečetl, ví, že tohle už v nich dávno je. Co chybí, je nabídka úřadu práce, kterou by vůbec bylo možné přijmout nebo odmítnout. Třikrát úspěšnější než veřejné služby zaměstnanosti je při zprostředkování práce vězeňská služba.

„Chceme prodloužit sankční vyřazení z evidence úřadu práce při opakované nespolupráci na šest a devět měsíců podle závažnosti této nespolupráce,“ nechala se ministryně Maláčová slyšet ve Sněmovně 1. listopadu při svém téměř hodinovém monologu, kterým oddálila navýšení rodičovského příspěvku. Možná měla pocit, že razancí řeči vynahradí nedostatky obsahové, možná ale jen neví, že takzvané maření součinnosti s úřadem práce se již nyní (od roku 2004) nezaměstnaným nevyplatí, a to hned napoprvé.

Stačí zapomenout správné datum kontaktní návštěvy na úřadě práce a uchazeč o zaměstnání je z evidence vyřazen na půl roku. Po tu dobu ztrácí nárok na všechny dávky hmotné nouze a musí si sám hradit zdravotní pojištění nebo mu za něj narůstá dluh. Odmítnutí hned první nabídky vhodného zaměstnání, rekvalifikace nebo jiných aktivit závazného individuálního plánu má pro nezaměstnané tytéž následky.

Článek následně (12.11.) vyšel jako komentář v lidovkách, tak spořádaně odkazuji. Co je nově navrhováno, je prodloužení doby vyřazení lidí ze základní podpory státu. Ještě v pátek měla být podle Maláčové „výluka“ prodloužena ze šesti na devět měsíců, v nedělních Událostech na ČT 1 už to ale bylo měsíců dvanáct. Rok bez příspěvku na živobytí ve výši životního nebo existenčního minima i bez doplatku na bydlení představující nejen ztrátu bydlení, ale i další měsíce bezdomovectví. Člověk se ptá, kde pak je ta pověstná trampolína, která provinilce blízko dna zachytí a vyhoupne zpět do běžné společnosti?

Nejde ale jen o chudé nezaměstnané. Systémové ohrožení bydlení se nově chystá i pro běžné nájemníky v bytech pobírající příspěvek na bydlení z dosud společensky akceptovaného systému státní sociální podpory. Nebudou to žádní chudáci, jen třeba lidé v předdůchodovém věku, kteří už neutáhnou raketově rostoucí náklady na bydlení a zároveň o ně zaměstnavatelé zrovna dvakrát nestojí. Jednou nepřijdou na úřad práce a ten je pak přivítá až zase za rok. Do té doby mají mít podle nefalšované sociální demokratky smůlu, protože „aktivita“ má být nově podmínkou i pro nárok na příspěvek na bydlení. Neaktivní nechť nebydlí!

Co poradit uchazečům o zaměstnání, zejména těm, které zákony dosud nepovažují za znevýhodněné – invalidům v 1. stupni, postiženým závislým na péči v 1. stupni, seniorům před důchodem do 68 let nebo rodičům předškolních dětí? Nabízí se doporučení spáchat nějaký ten delikt a svěřit se do péče vězeňské služby. Kromě jistoty střechy nad hlavou a pravidelné stravy jsou navíc věznice se svou úspěšností 44,6 % při zajišťování práce třikrát výkonnější než k tomu určený úřad práce. Ten totiž z celkového počtu uchazečů, kteří nastoupili do zaměstnání, tedy jen té motivované části z nich, uplatnil pouhých 15,6 %. Drtivé většině úřad práce nepomohl a hodlá tuto svou činnost, jak vidno, ještě zintenzivnit.

28. října 2019

Jezeří

Vloni jsem na státní svátek s rozvernou radostí očekával, jaké blbosti zas naplká náš president, a kterého z kámošů a kámošů kámošů obdaruje metálem. Letos bylo tak nějak hezky podzimně, tak jsme vyjeli na krátký výlet.

Na barokní lovecký zámeček, který měl rozhodnutím strany zmizet a být zapomenut, je to od nás asi čtyřicet minut. K mému jemně rděnívyzývajícímu zjištění, že obec Černice, již jsem dávno považoval za zmizelou, stále stojí, ba vzkvétá jen o pár kilometrů před Jezeřím. Budiž vyřčeno na mou obranu, že byť Černice, na rozdíl například od mých kdysi oblíbených Albrechtic, stále existují, čekal je kdysi stejný osud jako jejich zámeckého souseda. Dokonce mají i stránku v kategorii zaniklé obce na litvínovském portálu, která naštěstí nakonec zůstala prázdná.

Každopádně jsem se takto přiznal, že jsem na Jezeří ve své novodobé historii dosud nezabloudil, což je velká škoda. Protože o jeho budoucnosti snad dnes již pochybuje málokdo. Nehledě na občasné oťukávání možnosti prolomení hnědouhelných těžebních limitů. Snad ne. V podzimním listí je téměř esoterické.


Autor obrázku: Jirka DI

22. října 2019

UNICEF

Dlouhodobě považuji za jednu z nejzoufalejších agentur OSN, která se místo na vykonávání vlastních povinností spíše soustředí na marketing a získávání peněz. Protože children sell. Dnes jsem zaregistroval dvě perly o českém UNICEF: Jednak inzerci na Pravém bloku, tedy hrdé platformě pro zamindrákované šiřitele nenávisti, bludů a konspiračních teorií, a jednak je prý jejich hlavním partnerem jeden z největších šmejdských predátorů jménem Profi Credit.

No a co, ať se kamarádí, s kým chtějí, a inzerují, kde chtějí, nadal mi jeden anonymní internetový troll. No jo, jenže milá paní / milý pane, každá normální entita, tím spíš chce-li být vnímána jako jakýsi garant dobrých mravů, což je koneckonců primární raison d’être organizace jako je UNICEF, si dává pozor, s kým je asociována. U nás ne. Ale to asi neudiví.

Dobrá, dobrá, v rámci naprosté otevřenosti deklaruji, že mám na UNICEF dlouhodobě pifku, protože ho považuji za chaotickou organizaci, plnou nekompetentních a navzájem si škodících individuí. Ne že by všichni zaměstnanci UNICEF byli magoři, ale pokud nikdo nic neřídí, magorům se prostě daří. Vlastně se má antipatie táhne téměř dvacet let zpět k mým prvním interakcím s UNICEF na Severním Kavkaze, kde se jejich představitel, jemuž jsme přezdívali východoněmecký kamioňák (protože jím původně byl), vyznačoval primárně tím, že se vyhýbal jakékoli práci, všem říkal, že to, co dělají, dělají špatně, a pokud jste ho chtěli potkat, museli jste do hospody, nejlépe, když v telce zrovna dávali fotbal. I když mi dal jednu cennou radu: Emaily přesahující jednu stránku od té doby též nečtu. Škoda jen, že šlo tenkrát o můj email jemu, na němž záležel osud několikamilionového projektu pro tisíce dětí v rozbombardovaném Grozném.

Interakcí s UNICEFem jsem měl od té doby v různých zemích bezpočet, naposledy v Jordánsku, kdy jejich žárlivost na nás dosáhla takové míry, že lobbovali za zrušení jednoho z našich programů u ministerstva školství, aby půl roku poté, co nás ministr zazdil, „vymysleli“ (aka ukradli) tentýž program, kterým spolu s ministerstvem slavnostně zahájili svou fundraisingovou kampaň. Jen zaměnili loga na námi vyrobených materiálech svými, ani grafiku se neobtěžovali změnit. Dlouho jsem utěšoval kolegy, že jejich několikaleté úsilí nepřijde vniveč, že pomůže tam, kde jsme chtěli, aby pomohlo, jen se jím holt bude chlubit někdo jiný. Šéf jordánského UNICEF se mi od té doby přestal dívat do očí. Pár jiných agentur OSN se ozvalo, že je jim samotným trapně, že UNICEF říkali, ať to nedělají.

Mám tedy i několik pozitivních reflexí, třeba parádní podporu od tehdejší globální šéfky a šéfky ruského UNICEF, když po nás šel ruský velvyslanec při OSN. Highlightem jediného společného telefonátu bylo závěrečné konstatování jedné z dam, že si pan velvyslanec asi bude muset trhnout nohou. Celkově nicméně považuji UNICEF dlouhodobě za dost zoufalou, chaotickou, neefektivní ba neprofesionální organizaci. Takže bych se vlastně asi neměl divit nad rozhodnutími činěnými v ČR, že? Nihil novi sub sole. Nu budiž tedy.

21. října 2019

Ayesha

Podíval jsem se na norský seriál Nobel a objevil docela zajímavou směs realpolitiky a vojenské intervence v Afghánistánu. A taky Ayeshu, kterou bych bez zahlédnutí jejího jména v titulcích nepoznal. Však jsme se též tak deset let neviděli.

V Norsku narozená dcera afghánských rodičů tenkrát pracovala na norské ambasádě v Kábulu a symbióza velmi konzervativních paštunských mravů a vyrůstání v extrémně liberální norské společnosti bývalo oblíbeným tématem našich rozhovorů. A nejen. Například si užívala, když si cestou z velvyslanectví do rezidence venku před všudypřítomnými afghánskými strážnými zapálila cigaretu a neskrývala, jak moc se na ni těšila. Naše uklízečky nám sice též často braly cigarety, ale že by si jakákoli zapálila na veřejnosti, bylo nemyslitelné.

Na jakési britské recepci, myslím, že na počest návštěvy ministryně čehosi, jsme s Ayeshou, Trygvem, Pernillou a pár dalšími řešili její oblíbené téma, načež nás jakýsi nový příchozí vrátil na začátek opakujícího se dialogu: „A hele, cítíš se víc Norka nebo Afghánka?“ Ayesha měla vždy připraveno několik variant odpovědi. Tentokrát byla asi řada na „Narodila jsem se v Norsku, jsem Norka a rodiče to chápou.“ Načež jsem jí vrátil oblíbené tušé „a jak se tedy řekne paštúnsky forspill,“ odkazuje k populárnímu konceptu, dle kterého se lidé o víkendu, než si jdou vyrazit do města, doma zlískají, protože ve veřejných nálevnách je alkohol neskutečně drahý. Forspill tedy původně znamená nepatrně něco jiného, i když to s víkendovým se naléváním hodně souvisí.

Nemohl jsem tušit, že se k nám zrovna přitočí zvědavá britská ministryně s nevinným „o čempak si povídáte?“ Odpověděla jí jediná Paštúnka v našem hloučku: „Ále, o předehře,“ načež si paní ministryně vylila červené víno na boty. Rázem se z večírku stala jedna z mých oblíbených afghánských historek.

Po deseti letech jsem tedy Aješu nečekaně zas potkal, v seriálu. Hyggelig.

18. října 2019

Demograti

Asi by nemělo zapadnout: Vláda schválila novelu zákona o svobodném přístupu k informacím a poslala ji do parlamentu. Prý je zákon zneužíván, což mi již samo o sobě zní tak nějak dementně. Anebo spojení slov zneužití a zákon páchne autokratismem jen mně? Protože zákon není pravidlem společného soužití, na němž se shodli námi dočasně vybraní jedinci, ale výsadou, kterou lze použít ba zneužít? Jako by osoba odpovědná zákonem k jeho naplňování nebyla též odpovědná k tomu, aby v souladu se zákonem plnila své povinnosti. Jako by se dnešní vláda nevyznačovala nesmyslně účelovým obhajováním vlastních rozhodnutí, viz např. zvyšování daní pod vlajkou boje proti závislosti na návykových látkách, aniž by z výběru daní jakákoli částka onen boj podpořila.

Ve dnešní společnosti samozřejmě projde, protože stačí jen dokola opakovat, že se novela týká (desítek?) kverulantů, takže je přeci jasné, že je třeba zatnout tipec (miliónům) občanů a de facto zpravomocnit úřady k tomu, aby svévolně rozhodovaly, co sdělí a co nikoli. Jako kdyby největším problémem stávajícího zákona nebyly dostatečné páky na dotyčné úřady a státní firmy, aby nemohly kličkovat, účtovat si přemrštěné poplatky a jinak se vyhýbat zveřejňování informací, jež by měly být veřejně přístupné. Jako kdyby veškeré informace, jež nepodléhají státnímu utajení, neměly být veřejné, protože co jiného jsou politici a úředníci než správci věcí veřejných. Res publica.

S návrhem přišel Hamáček z ČSSD, ergo šéf partaje se slovem „demokracie“ ve jméně kodifikuje ukrajování elementárního demokratického práva. Nikoli náckové z SPD nebo po totalitě stále slintající komančové. Alespoň nějak se tento zoufalec zapíše do historie naší země, coby otec začátku formální de-demokratizace naší země, která si díky Klausům a podobným ani nestihla pořádně demokracii vyzkoušet. Už se těším, co bude dále.

A děsím se, že nemáme alternativy. Dnešní vláda existuje jen díky podpoře antidemokratických partají. V jakékoli jiné vládě asi zasednou modří ptáci, kteří zas momentálně jásají na polským volebním vítězství krajně populistických antidemokratických extremistů. Se máme nač těšit. Jestli nakonec přeci jen nebude nejlépe s neideologickými, pouze na moc a prachy zaměřenými ANOnisty. Not.

15. října 2019

Malá vítězná

Turecko útočí na severu Sýrie a české internety se plní spíláním americkému Satanovi za zradu hrdinných Kurdů. A každý je tak trochu expert. Hlavně pokud jde o ty správné emoce.

Prý to byl ministr vnitra Vjačeslav Plehve, kdo radil tehdejšímu carovi, že jediné, co ho uchrání před revolucí, bude malá vítězná válka. Všeobecně se má za to, že katastrofální válka s Japonskem byla následně začátkem konce ruského carského impéria a de facto začátkem revoluce. A dále víme, co následovalo.

Nejznámější malou vítěznou mého věku je Jelcinův pokus o posichrování volebního vítězství napadením Čečenska v roce 1994. Volby sice vyhrál, ale netrvalo dlouho a šel zpitý od válu. Předtím (tři týdny po prezidentské inauguraci) tedy ještě musel generál Lebeď v Chasavjurtu podepsat potupné příměří, ruská vojska opustit Čečnu a ruští občané si zvyknout na masivní devalvaci rublu.

Teď Erdoghan tedy. Od začátku mi vrtá hlavou, jestli má vůbec nějaký plán, nebo jen zkouší, jak daleko se dostane. Přece nemohl nedomyslet, že mu dlouho nebude procházet invaze do sousední země, jež je sice po dlouhé válce unavená, ale momentálně je její vláda na vítězné vlně, a navíc má v zádech dvě velmoci. Jedna z nichž má s invazemi do sousedních zemí ty nejlepší zkušenosti. Pravda, není to poprvé, co Turci vojensky operují na syrském území, ale minimálně od srpnového leteckého bombardování tureckého konvoje (prý v odvetu na rebely z HTS sestřelené syrské letadlo) jim musí být jasné, že si už dlouho nebudou moct dělat, co chtějí.

Vlastně se mi nechce pouštět do jakýchkoli rozborů toho, co se děje, „odborníků“ je přeci již tolik. Jen mi přijde, že se do etheru tu a tam pouštějí prazvláštní mýty a přijde mi, že je třeba některé korigovat.

Tak například zmiňovaný Erdoghanův úmysl, že je třeba vytvořit prostor pro návrat miliónu/ů uprchlíků. Nechejme na chvilku stranou, že každý konflikt uprchlíky spíše tvoří, než vrací (momentálně jsme někde kolem 200 tisíc nových), a řekněme si rovnou, že násilné přesídlení jakéhokoli počtu civilistů do míst devastovaných konfliktem, kde navíc předtím nikdy nežili, je naprostá pitomost. Pokud tedy Erdoghanovi nejde o koncentrační či jinak nazývané tábory. Jde o alibi-tvůrný argument, který má jaksi zvláštně humanizovat vojenskou eskapádu. Erdoghan a spol. navíc již v létě navzdory slibům a finanční podpoře ze strany EU opět pootevřeli uprchlickou cestu z Turecka do Řecka, asi aby bylo jasno. Nikdy totiž neexistoval žádný důvod, proč by Turecko nemohlo kontrolovat vlastní hranice a s nimi i proud uprchlíků do Evropy. Krom toho, že jde z jejich pohledu o výtečný vyjednávací argument. Buď budete s námi, nebo vám tam pošleme lodě.

Další mýt opřádá druhou stranu, hrdinné Kurdy, o jejichž odhodlání bojovat za vlastní autonomii nepochybuji. Nicméně je třeba si připomínat, že to, co se dnes jmenuje SDF, si původně říkalo primárně YPG, což je vojenská odnož PYD, tedy partaje, která je pokračovatelkou PKK, jež se nachází na mnoha seznamech teroristických organizací. A je asi jedno, že sám podobné seznamy považuji za účelové, Buď si totiž řekneme, že jsou účelové všechny, nebo žádný, a je pak jedno, zda jednotlivé entity cpe na seznamy neřádů Turecko, Izrael, nebo kdokoli jiný.

Též je třeba si připomínat, že území, jež momentálně ještě stále kontrolují Kurdové, jsou významně větší než ta, jež Kurdové kontrolovali před válkou. Samozřejmě to zčásti vyplývá z toho, že kurdské jednotky tvořily jádro pozemní vojenské operace proti tzv. Islámskému státu na územích, ze kterých většina arabského obyvatelstva buď zdrhla, nebo byla následně obviněna z kolaborace s Islamisty. Lze nicméně asi chápat, že se při pohledu na mapu v Turecku nejeden zhrozil, kolik že turecko-syrské hranice relativně najednou Kurdové kontrolují.

Samozřejmě neospravedlňuji přilévání benzínu do ohně, nicméně ze strategického hlediska asi lze pochopit, že se Turci pokusí změnit demografické rozložení a politickou kontrolu dříve, než konflikt skončí a začne jakýkoli politický proces, což se dle mého blížilo ba nadále blíží více, než si kdokoli odvážil připustit. Věřte, či nikoli. Stejně jako se snaží měnit demografii jihovýchodního Turecka udělováním občanství syrským Arabům, usádlujícím se v primárně kurdských lokalitách.

Kurdové též nejsou žádným jednotným národem, ba dva hlavní kurdské dialekty – centrální Sorání, užívaný hlavně v Iráku a Íránu, a severní Kurmanží – si navzájem nerozumí. Nejsou ani žádnou prozápadní silou, alespoň ne v Sýrii a Turecku, kde se dále šíří Ocalanův post-marxisticko-leninský komunalismus. Jsou nejbližší sami sobě. Jеden z expertů na emoce kdesi napsal, že Kurdové ubránili západ před tzv. Islámským státem. Vidím to spíše obráceně, tj. nikoli, že místní pomáhali cizákům, ale že cizáci pomáhali místním se s místní hrozbou vypořádat.

Už před syrským konfliktem existovala v severovýchodní Sýrii nepsaná dohoda mezi Asadovým režimem a PYD/YPG o tom, že si druzí jmenovaní mohou dělat, co chtějí, dokud ono „co chtějí“ nebude v rozporu se zájmy Damašku. YPG též nikdy s Asadem nebojovala, ani se nepodílela na „osvobozování“ severní Sýrie od Asadova režimu, o což na začátku konfliktu šlo především, i když už si asi nikdo nepamatuje. Kurdská ambivalence k Asadovi a spol. se následně odrážela na vnímání kurdských civilistů v oblastech, o které dnes primárně Turecku jde. Tehdy menšinovým Kurdům (a hovoříme o dobách před vpádem tzv. Islámského státu) nikdo příliš nedůvěřoval. Ani Arabové, ani jiné menšiny jako Turkméni či Čerkesové.

Není tedy žádným překvapením, že se ve chvíli turecké agrese Kurdové obrátili o pomoc právě na Damašek. Sám jsem se původně divil, že Rusko nevyslalo Turecku jasnější varování před agresí, ale vida, jak rychle se syrská armáda (s čí podporou?) dostala na sever do míst, kde osm let nebyla, je tak nějak vše jasnější. Jako bylo jasné, že Asad nenechá dlouhodobě Kurdům napospas území, která ještě před týdnem nerušeně kontrolovali, a že mu asi zas tak úplně nevadí, že sice dříve, než plánoval, mu k pročištění pomůžou Turci, kteří se navíc v procesu, chtě nechtě, významně spálí.

A v tom asi nejvíce tápu. Erdoghanova malá vítězná může zafungovat pouze tehdy, pokud bude co nejkratší a s co nejviditelnějšími tureckými zisky, jež si ale Turci spíše vytvoří jednáním s Putinem a Asadem. Momentálně to zatím spíše vypadá na klasický scénář: demonstrace síly, náročné a neutuchající boje, ke kterým, nedivil bych se, se přidají teroristické útoky na tureckém území (vždy spíše s nejasným pachatelem) a na konci nějaký paskvil se spoustou nových běženců, o které se kdosi musí postarat. Takže vlastně malá vítězná jako vždy. Ani ani. Ani náhodou.

5. října 2019

VIPs

Šouraje se po Evropské ladím autorádio si říkám, že na letiště dojedu tak akorát. Divím se chování mnohých řidičů, kteří vymýšlejí nesmyslné manévry, aby dojeli o tři vteřiny dříve, vesměs tak nějak arogantně, jako by na silnici byli sami. Netrvá dlouho a důvod zdržení je zřejmý, ťukec na veleslavínské křižovatce. Čtyři policejní auta a uprostřed křižovatky pomuchlaný Superb s espézetkou 00000VIP.

Zlomyslný pocit zadostiučinění na sebe nenechal čekat déle než několik pikosekund. Za všechny samozvané VIPy v českých zácpách. Hned za ním pikosekunda záchvěvu studu z vlastní zlomyslnosti. Derideo ergo sum.

25. září 2019

Gréťané

Je roztomilé sledovat, jak jedna mladá Švédka budí vášně, a s ní i děcka, která v pátek místo do školy chodí povykovat po ulicích. I já jsem před třiceti lety chodil místo školy povykovat, což budilo vášně podobné. Ne kvůli mně, nejsem Švéd, ale kvůli tomu, že se ulejváme ze školy pod pofidérní záminkou. Vždyť se přeci jinak máme tak skvěle.

Na rozdíl od Gréty a spol. jsme si alespoň tenkrát mohli myslet, že nám případné vzdělání k něčemu bude, a nemuseli přemýšlet, zda ještě dožijeme na planetě, která neshoří či se nepromění ve stovky klimatických konfliktů, protože vody, stínu, hmyzu a jiných živočichů bude stále méně. Krom homo sapiens.

Dnes, zatímco hoří lesy v Amazonii, na Sibiři v Indonésii či jižní Africe, koukáme v televizi na zábavné pořady o tom, jak se zeměkoule otepluje a mění se ozonová díra nad severním pólem, jako by šlo o fikci, nikoli o realitu, ve které se dramaticky snižuje produkce kyslíku a zásoby pitné vody na planetě. A není rozdíl, jestli drancují těžaři v Brazílii, výrobci palmového oleje v Indonésii, nebo spekulanti s kůrovcem či řepkaři u nás.

Proto asi chápu, že se mnozí mladších ročníků více a více děsí, v jakých podmínkách budou žít, když se egotistickým šedesátníkům a sedmdesátníkům, co jsou dnes u moci, zdá být vše jedno. Protože zůstat dnes u moci je mnohem důležitější než zajistit budoucnost planety. Přestože se zdá stále reálnější, že už za pár desetiletí budou části Evropy stěží obyvatelné, zatímco se na nás budou valit vlny nebožáků z ještě méně pohostinných krajů.

Momentálně je jistě snazší zesměšňovat švédskou mladici, protože to jde, a dodává nám pocitu vlastní důležitosti. Štve nás, že je slavná, že nás vyrušuje v iluzi vlastní výjimečnosti, když sama je jen prostou dcerkou mezzosopranistky ze Stockholmu. Jako vždy je snazší střílet na nositele vzkazu než se nad vzkazem samotným zamýšlet, ba dokonce jednat.

Historie je plná situací, kdy se tváří v tvář hrozbě lidé jen tupě usmívali a jeden druhého navzájem přesvědčovali, že vlastně o nic nejde. Téměř jako ve sbírce fiktivních slavných posledních slov. Mezi má oblíbená patří třeba „To není ledovec.“ (kapitán Titanicu), nebo „Odkud se vzali všichni ti Indiáni?“ (generál Custer u Little Bighorn). Za dvacet-třicet let se k nim přidají i některá dnešní prohlášení čelných politiků, i když asi příliš úsměvu budit nebudou.

16. září 2019

Habemus agrum

V lednu jsem začal, v září skončil, nikoli úsilím českomoravských soudů, leč snahou jedním soudem nominované notářky. Po 73 letech tak snad již brzy bude změněn zápis v katastru u jednoho pozemku na Chrudimsku. Zajímavý, zábavný a poučný proces, který nicméně nekončí, protože dále je třeba aplikovat na uživatele půdy paragrafy 2991 a 629/1 Občanského zákoníků a následně pozemek dovést k další změně majitele. Krok sun krok, asi by chtělo si dát další mezník, dokdy bych rád dořešil. Abych ale nebyl moc přísný, co třeba březen? Mezitím si alespoň vyplatím to tágo.

13. září 2019

Právo a schíza

Právo a Spravedlnost je název polské politické strany, která se poslední léta spíše profiluje jako neonacistická. I když si spíše říkají konzervonacistická. PiS s jedním s. Asi jim někdo měl poradit, že právo a spravedlnost nejsou totéž, ba jsou nezřídka ve vzájemném rozporu. Kdo se tedy pokusí sloučit, ba zaměnit, nevyhne se jakési schíze. A když schíza vládne, není to žádná sranda. Jak mnozí v Polsku již vědí, či alespoň tuší.

Začínáme tušit i u nás, napadlo mě nad pročítáním zpráv o zastavení čapího trestního stíhání. Podle práva nebylo přesně v moment získání dotace hnízdo Burešovo, takže se (podle práva) jednalo o subjekt, jenž dotaci směl dostat. Co na tom, že o dotaci žádal Agrofert (viz např. daňové přiznání agrofertí akciové společnosti ZZN Pelhřimov přiložené k dotační žádosti) a ani sám Bureš se nikdy netajil tím, že se jedná o jeho oblíbenou zoologickou, přes kterou léta Agrofert pral peníze. Tím posledním se tedy tají. Až tak, že zatajil, když si na podobou praxi v dobách jeho finančního ministrovaní stěžovali z Němec.

Podle práva, práva, práva je prý totiž vše v pořádku. Jen spravedlnost dostala schizofrenický záchvat a kdesi zvrací v pangejtu. Z právního hlediska nešlo v čapí dotaci o podvod, z etického hlediska šlo o jednoznačnou šmelinu, ale na to se právo neptá. A Anonisté mají zas o důvod více vesele hýkat, jak to všem nandali, protože u nás odjakživa obdivujeme vexláky a šmelináře, kteří dokážou systém zmást (chtěl jsem napsat "ochcat", ale nebudu sprostý, pane redaktore).

Právo a spravedlnost. Si aspoň juchněmež, že ta naše varianta je stále milosrdnější než, co se děje u severních sousedů. Taková krásná devadesátá léta, kdy si estébáci mastili kapsy a všem to vlastně nakonec bylo šuma fuk. Hlavně, že jsou koblihy a pár stovek extra na důchod. Juch.

11. září 2019

9/11

Najn ilevn, najn ilevn, najn ilevn, napadá mě spojsta myšlének, kam se od té doby posunul svět, dnes plnoletý ze svého největšího novodobého šoku, z něhož se dosud, ne vždy zcela úspěšně vzpamatovává. Myšlénky si asi prozatím nechám pro sebe a vzpomenu oběti různých teroristických útoků, bez rozdílu vyznání, rasy, barvy pleti či politických preferencí. Nejen kvůli najn ilevn mi přijde, že ono "bez rozdílu" je tak nějak potřeba opakovat stále častěji.

7. září 2019

Rok

Přesně před rokem jsem se šel projít parkem na Zámeckou a zpět téměř nedošel. Pár kroků, jež otřásly mým nedůležitým světem. Počínaje změnou všech plánů na žádné.

V mnohém prapodivný, v mnohém nečekaný, v mnohém překvapivý, v mnohém zajímavý, v mnohém výtečný rok, na různé peripetie nehledě. Takže vlastně nakonec klidně jen tak dále. Pouze bez potřeby vyhledávat lékařskou pomoc tedy.

Vyrážím na procházku stejným směrem jako před rokem. Ne že bych chtěl pokoušeti paní štěstěnu. Na oslavu uplynuvšího. Decentně. Pomalu. Pomaličku.

Negramoti

Přišla mi sms, že mi banka posílá urgentní dopis. Následující den jsem dopis obdržel. Obsahoval výhružku, že jestli do jistého data nedodám nespecifikované informace, přestanou se mnou spolupracovat. S upozorněním, že se mě opakovaně pokusili kontaktovat. Stejný dopis během 24 hodin dorazil i e-mailem a vyskočil na mě v internetovém bankovnictví. Tři stejné výhružky v jeden den. To musí být asi dost velký průšvih.

Jediné, co vím, je, že se mě nikdo nepokoušel kontaktovat. Ač asi generický, je obsah dopisu tedy lživý a nepatrně naznačuje, že kdosi kdesi neudělal svou práci. Protože asi kontaktovat měl. Nevím. Pod nepodepsaným dopisem je jméno paní s titulem „váš bankovní poradce.“ Po telefonu mi vysvětlí, že banka potřebuje kopii mého občanského průkazu. No jo, mělo mi dojít, že když dostanu tři výhružky, půjde asi o něco takto zásadního. Než zavěsíme, posílám scan mailem. Celé trvá asi deset vteřin.

Asi není obtížné si domyslet, jakými myšlenkovými pochody příslušný úředník či úřednice prošli. Zdramatizujeme, trochu zamlžíme, trochu zalžeme, nasázíme nějaké ty paragrafy, ať vypadá seriózně, hlavně žádné mazlení, hezky preventivně zařveme, aby debilové pochopili závažnost situace. A vidíte, funguje to, blbečci se sami ozývají!

Napadá mě, že pokud takovýto způsob komunikace odpovědní lidé v bance nepovažují za podivný, jsou to buď negramoti, anebo jsme se opravdu ve společenském diskursu dostali tam, kam nás veřejněprostoroví burani typu Zemana dlouhodobě sunou: Už se spolu nebavíme, už po sobě jen pořváváme. To je přeci normální. Negramoti či burani tedy? Asi obojí tak trochu.

Dlouhodobě mám pifku na české banky a mobilní operátory, že se ke klientům chovají jako prasata. Kdykoli mi dojde s některým ze zmiňovaných trpělivost, řeší oni mou zákaznickou nespokojenost nastrčením osobního konzultanta, poradce atd. Nejde o poskytování kvalitních a cenově přijatelných služeb, jde o to dokázat dotčeného klienta následně ukecat zdánlivě osobním přístupem. Má nepodepsaná paní poradkyně též říká, jak o ničem nevěděla a jak má teď spoustu práce s uklidňováním dotčených klientů. Vlastně ani nevím, jestli mě zas tak zajímá, protože na výsledku nic nemění:

Nedůvěřuji jedincům ani entitám, které mi lžou a chovají se neprofesionálně. Teď docela dumám, jak s tímto pocitem vůči komerčce naložit. Přihořívá, přihořívá…

6. září 2019

Panoptikum

Johnson se chová jako rozmazlený fracek a Corbyn jako zastydlý hippiesák, který s nostalgií vzpomíná na první četbu Kapitálu s polonahými kámoškami a jointem, aniž by si uvědomoval, že ač možná kdysi bylo lépe, Marxem to asi nebylo. U obou zaráží jedno: jakási posedlost ideologií, jež nebere v potaz následky vlastního konání na davy, o kvalitu jejichž života by jim mělo jít především. Ideologie, jež často natolik přebíjí samotný obsah, že by se i Lenin rděl. Johnson navíc zašel o krok dál a začal de facto vylučovat z partaje poslance (de iure z poslaneckého klubu), kteří si dovolili hlasovat v rozporu s jeho ideologií, což se dotklo i bývalých členů vlády, či vnuka jakéhosi Sira Churchilla.

A mezitím nikdo v Británii nemá tři roky po plebiscitu ani páru o tom, jak může Brexit vypadat, a co bude znamenat pro milióny lidí, kteří v Británii žijí. Ve svém ideologickém zaslepení hraje Johnson na to, že Brexit bude co největší průšvih, aby pak ze všeho mohl obvinit Unii a vzkázat masám: „vidíte, ještě, že jsme odtud zdrhli.“ A masy budou hýkat, jako hýkaly vždy vstříc pomateným ideologům. Aniž by dále věděly, kam je tito novodobí pištci vlastně vedou, protože ani ti ponětí nemají. Wow.

Po třech letech naprosté nekompetence a zmatku ze strany ostrovních politiků se tak nějak zdá, že je vlastně jedno, jestli Británie v Unii zůstane či nikoli. Tedy kdy a za jakých podmínek odejde a zda vůbec zůstane posléze pohromadě. Na srdci spíše leží osud Irska a možné rozdmýchání jen zdánlivě uhašených konfliktů. I osud znavené Unie, která, s Británií nebo bez, bude nadále potřebovat spoustu vizionářství a energie, jež nekonečná, nesmyslná brexitová vyjednávání pouze vysávají.

Pocitově asi nejsem jediný, který to s Brexitem má podobně jako s rozdělováním Československa. Začal jsem emočně a nechápavě, proč že to ti Slováci rozpad chtějí, když jsme ani pořádně nezačali diskusi nad dalším uspořádáním naší nově demokratické země. Načež jsme si po týdnech a měsících mečiarovského slizu na myšlenku rozdělení zvykli a vlastně si přáli, aby k němu už došlo co nejdříve, abychom nemuseli ty žvásty poslouchat. Odchod Britů z Unie si tedy stále nepřeji, ale už jsem přešel přes denial/popírání a anger/hněv, načež jsem vynechal bargaining/smlouvání a depression/depresi a zůstalo jen acceptance/smíření. Zdá se, že zatímco Unie je tak nějak celkově ve stádiu smíření, Britové nadále smlouvají. Deprese se tedy teprve má dostavit. Deprese z vlastní pomalé, dobrovolné sebedestrukce.

Na článek z roku 1992 v Reflexu jsem si vzpomněl, už když jsem tu o Brexitu před třemi lety psal poprvé (a zmínil Johnsonův hlad po premiérském křesle). Šlo o reportáž ze slovenských příprav na rozdělení státu, která si všimla mimo jiné i toho, že si někteří řidiči začali lepit na auta SPZku „SO.“ Načež článek končil větou, která se mi momentálně hodí i na Brexit: „Sbohem Somálsko, budeš nám scházet!“

P.S. Pro případné Somálskomily: Proti této zemi nemám naprosto a vůbec nic. Premiér Chaire případně potvrdí.

1. září 2019

Patnáct

Žorikovi by dnes bylo kolem jedenadvaceti. Žádný Žorik už tedy, hezky správně Giorgij. Ba dokonce Giorgij Tamerlanovič Agajev. Student medicíny či práv, automechanik, profesionální jůťůbr, či voják základní služby, kdo ví.

Kdyby nešel prvního září 2004 poprvé do školy, kdyby tou školou nebyla beslanská první, kdyby v té době nezuřila válka v Čečně, kdyby se ve škole neobjevila banda bradáčů, kdyby se ruská armáda nerozhodla rukojmí „vysvobodit“, kdyby se Žorik dostal ven.

Na Támika vzpomenu docela často, byť jsme se čtrnáct let neviděli ani nebyli jinak v kontaktu. Pokusil jsem teď vygůglovat a našel předloňský článek, dokonce s fotkou a dávno zapomenutým příběhěm, jak jeho žena, která strávila tři dny ve školní tělocvičně společně s tisícovkou dalších rukojmích, kojila cizí děti mlékem, jež bylo původně určeno její osmiměsíční dceři, Viktorii, kterou nechala na čtvrthodinku doma, aby doprovodila dva syny na první školní den. Ze čtvrthodinky nakonec bylo sedmatřicet dní a několik operací. Koukám na fotku Támika se synem Sašou a mám radost ze shledání.

Prvního září evokuje různým lidem různé věci. Mně už patnáct let začátek tří strašidelných dnů a všeho, co následovalo. Vzpomínáme.

29. srpna 2019

O dům dál kamán

Dvanáct týdnů ve službách královny Margarety druhé je za mnou a čumák zas míří na Prahu. Za necelé tři měsíce v oblíbeném Ammánu mě napadá, zda by to možná nechtělo na chvíli změnit prostředí a dát si k Blízkému východu nepatrný odstup. I když je asi málo zajímavějších kontextů a k životu v humanitárním světě vlídnějších míst než Urdun. Nemluvě o dráždivě se lepšící arabštině, jež nepochybně stojí za další investici. Byť arabské texty číst nikdy nebudu.

Přesouvám se na rodnou hroudu v očekávání, co bude dál. Uvidíme. Nyní zatím mé již třetí „nashle, Ammáne.“ Má saláma. Bašúfak bádein.

Abu Šaríf

V Ammánu je prý sedmadvacet let, alespoň mi to hlásil při prvním setkání. Ihned mi též oznámil, že už mu je padesát. Při druhém si ze mě dělal srandu, že jdu pozdě. Při třetím mi vyrval z rukou tašky, že prý je odnese za mě.

Když přinesl první účet za elektřinu, zjistil jsem až po zaplacení, že se účtenka týkala někoho jiného. Zeptal jsem se, proč mi dává cizí účtenky, načež se Abu Šaríf přiznal, že neumí číst. Že nikdy nechodil do školy.

Téměř každé ráno si potvrdíme, že se oba máme dobře, téměř každý večer se mnou procvičuje arabštinu. Baví ho, jak se trápím, a rád prokládá rozhovor těmi málo anglickými slovíčky, která zná. Nejoblíbenější je asi „relax."

Při jednom povídání jsme se dostali k jeho rodině a Abu Šaríf se přiznal, že má doma v Egyptě manželku a čtyři děti, dva kluky a dvě holky. Na jméno nejstaršího jsem se ptát nemusel, když je Abu, ale zeptal jsem se, proč je tak daleko od rodiny, v Jordánsku. On se jen usmál a zeptal se „a proč jseš tady ty? Mám tu práci přeci.“

Každý ammánský činžák má svého Egypťana, který se stará o údržbu a úklid a většinou bydlí v komůrce v podzemí. Měsíčně si vydělá tak 30 dinárů (asi tisícovka korun) z každé partaje, což je třeba v našem šestnáctipartajovém domě mnohem víc, než by si Abu Šaríf vydělal v Egyptě. I když si nedělám iluze, že mu všichni platí včas.

Předevčírem jsme seděli na zídce před domem a Abu Šaríf se zeptal, kdy odjíždím. „Pozítří.“ Zatvářil se smutně a vysolil mi kompliment. „Ty též, Abu Šarífe, enta kamán.“

Dnes ráno jsem dobalil a pozval Abu Šarífa, ať se přijde podívat, zda se mu nebude hodit cokoli z toho, co balit nechci. Naložil šest igelitek a při pohledu na česnek zavzpomínal, že nejlepší mají právě v Egyptě. Cibuli prý též. Měl radost, že jsem o egyptském česneku slýchával už v dětství, i když jsem (naštěstí) slavnou komančskou reklamu převyprávět nedokázal. A co vy, máte doma dost česneku?

P.S. Just in case: Abu znamená otec, Umm je matka. Za jménem následuje prvorozený syn. Abu Šaríf je tedy otec Šarífa; jeho civilní jméno, tedy to, jež má zapsané v pasu, neznám. Umm Chalíl, je matka Chalíla (a též výborná restaurace v Džeraši). Podobně funguje i Ibn/Bin (syn) či Bint (dcera). Jordánský král Abdullah II Bin Hussein, je synem (bývalého krále) Husseina.

26. srpna 2019

G7

Na setkání G7 Macron nečekaně pozval iránského ministra zahraničí, zatímco Donald přesvědčoval všechny, že je potřeba pozvat Voloďu. Připomeneme-li si k tomu, že jakýsi poslanec Dumy v předbíháni se v tom, kdo nejinovativněji odsoudí ignorantský západ, dávno označil schůzku nejmocnějších bez účasti posledně jmenovaného za vykastrovanou organizaci, plyne nám několik ponaučení:

Evropané se zdaleka nebojí Iránu tolik, jak by si Donald přál. Na něho zas Rusové asi opravdu vědí dost zajímavých věcí. Nu a ruský prezident je dle poslance Romanoviče varlaty.

23. srpna 2019

Konev

Dva dny po výročí sovětské okupace ČSSR si připomínáme osmdesát let od podpisu sovětsko-německého paktu (aka Ribbentropp-Molotov), ve kterém se dva největší masoví vrazi 20. století dohodli, že a jak se budou kamarádit. Asi mi přijde důležitější, než že kdosi, jako koneckonců již pravidelně, pocákal pražskou sochu rudého maršála barvou.

Ruská ambasáda ale pravděpodobně potřebuje odvést pozornost od sovětského podílu na zahájení druhé světové, takže hlasitě protestuje za Koněva. MID si prý dokonce kvůli soše (kvůli soše!?) pozval na koberec českého chargé d’affaires. Ruština má na podobné situace trefné sloveso: Охуели. Vlastně ještě jiné slovo napadá: Долбоебизм.

21. srpna 2019

Okupanti

Na výročí okupace k sobě Mylouš pozval proponenty okupačního režimu. Padesát let poté, co čeští policajti, nikoli už sovětská armáda, stříleli na své spoluobčany, si místo uctění památky obětí dáme obídek s představiteli partaje, která měla vše na svědomí a dosud se k odkazu vítězného února a prasáckého srpna hrdě hlásí.

Není to vůbec náhoda samozřejmě. Zeman ví, co dělá, a jako archetypální zapšklý dědek si nemůže nechat ujít příležitost plivnout si na jiné. Bylo by vlastně komické, kdyby mu to statisíce nežraly. A tvory bez svědomí a plazy bez páteře.

My ostatní si nicméně stále 21. srpna připomeneme oběti sovětské okupace a zrůdného komančského režimu.

13. srpna 2019

Teplákovice +1

Deloitte měří v projektu Obce v datech kvalitu života v českých městech, též zvaných statutární obce s rozšířenou působností. Zahrnuje 206 soutěžících. Loňský i letošní vítěz zůstal stejný a se stejným starostou, což potěší. Asi by mělo též těšit, že se mé milé Teplákovice oproti loňsku posunuly o celých devět míst. Jen kdyby to místo nebylo pořád to 184. A 2,9 bodů z možných deseti. Myslete si o mě, že jsem kverulant, ale nejstarší české lázně holt pamatují mnohem lepší časy. I když, pravda, předehnat Sokolov či Bruntál též není k zahození.

Zajímavý je náhled na konkrétní indikátory štěstí, kde Teplákovice vedou v kraji v indexu kin (10. v republice) a krásného umístění dosáhly i třeba v indexu finanční dostupnosti bydlení (ČR: 26. místo/kraj: 12. místo), ba v indexu bankomatů (36/2), supermarketů (46/4) či restaurací (50/2). Ani silniční síť prý není špatná (30/6) a ve železničním provozu též skórujeme důstojně (49/6), jen kdyby se do Prahy nejezdilo dvakrát pomaleji a třikrát dráž než busem.

Na druhou stranu se Teplákovice propadají v indexu hazardu (202/16), průměrné délky života (198/10), exekucí (196/11), dopravní nehodovosti (193/9), zájmu o obecní a krajské volby (192/10) či znečišťovatelů (184/10).

Plusy i mínusy výše jsou vždy ve vztahu k ostatním městům. Pokud bychom měřili dle dosažených bodů (bez ohledu na umístění ostatních), vyskočila by ještě mezi plusy dojezdovost do nemocnice (kvality zdravotnických služeb se průzkum netýká) a mezi mínusy třeba index nabídky pracovních míst.

Přemítám, co všechna ta čísla znamenají. Asi zatím nic příliš. Půlbodový meziroční pozitivní postup bude potřeba potvrdit za další rok, aby se ukázalo, že nejde o náhodu, ale třeba vskutku o následek toho, že se dlouholetý nemakačenko primátor přesunul do Práglu. Prý senátorovat na plný úvazek, i když trochu pochybuji, že ví, co „na plný úvazek“ znamená. Navíc v důchodu.

Takže kdepak že se nám to tedy „daří“? Relativně levně se u nás bydlí a máme nadprůměrně hospod, kin a supermarketů stejně jako exekucí, nehod, heren a smradu. Ještě někomu jinému přijde, že zatímco „pozitiva“ jsou vesměs následkem obchodní činnosti soukromníků, většinu negativ spíše ovlivní lokální politici? Aniž bych chtěl tedy docházet k ukvapeným závěrům.

Například si lze i říct, že množství prodejen žrádla a zábavy (v širším smyslu slova) nekoreluje s teplákovickým ekonomickým obrazem relativně vyšších exekucí a nepříznivého pracovního prostředí. Dokud si neuvědomíme, že finanční gramotnost a obezřetnost jdou ruku v ruce s mírou vzdělání a vnímání vlastní odpovědnosti, tedy, že čím méně vzdělaná skupina lidí, tím méně zmíněná zábavně-ekonomická korelace funguje. Ale abychom to zas s tou interpretací nepřeháněli.

Raději se snažme, abychom příští rok předehnali ještě třeba , nebo Kopřivnici, když už jsme letos dali Bílinu.

12. srpna 2019

Boldog születésnapot

V Mezinárodní den mládeže slaví narozky i jakýsi György Schwartz, kterému je dnes devětaosmdesát a jehož známe pod jiným jménem coby symbol všeho zlého, co se ve světě děje. Minimálně obdivovatelé totalitních režimů mu tedy nemohou přijít na jméno. Chlapík, jenž na jedné straně vydělal miliardy na finančních spekulacích, a na straně druhé na různé dobročinné účely rozdal čtyřikrát více, než momentálně vlastní. Což nicméně stále převyšuje roční rozpočet Kypru, Bosny a Hercegoviny či pětapadesátimiliónové Tanzánie.

Vzpomněl jsem si na příhodu, kdy jsme v Jordánsku měli hostit kohosi z OSF, načež nepříčetný francouzský bezpečák začal vyšilovat, zda víme, kdo se za OSF skrývá a že tento člověk je dávným známým těch pedofilů Clintonů. S odkazem na bizarními médii vášnivě propagovanou rusko-trumpovskou konspirativní teorii.

Nehledě na různorodé reputační skvrny, nedokážu si představit, že, když o vás Rusové s takovou vervou šíří bludy, můžete být úplně špatným člověkem. I proto vše nejlepší k narozeninám, György. Boldog születésnapot.

11. srpna 2019

Eid al Adha

Svátek oběti. Kurban Bayramı. Eid Qurban. Začíná dnes, desátý den posledního měsíce v roce. Lunárním roce. Měsíce hadždže, tedy pouti do Mekky. Jeden ze dvou stěžejních islámských svátků. Na památku Abrahámovy připravenosti obětovat Bohu vlastního syna. Milióny obětních beránků na celé zeměkouli, ze kterých se alespoň třetina rozdává potřebným.

Sedím ve třetím patře opuštěné kancelářské budovy a užívám si klidu a ticha. Bi al-ism...

عيد مبارك

10. srpna 2019

Víza

V Iránu skončil velvyslanec, údajně kvůli netransparentnímu vydávání víz. Ministerstvo tvrdí, že velvyslanci prostě doběhl mandát a že už beztak přesluhoval.

Nejvíce se do případu pustil Deník N, který začal fabulovat, jak vše mohlo vypadat, včetně zapojení strašáků jménem Kavan a Zbytek, coby zástupců česko-íránské obchodní komory. Dle Enka se mělo seběhnout asi takto: Kavan a Zbytek vytipovávali lidi a společně s velvyslancem Čumbou brali peníze za to, že posledně jmenovaný vydával víza Íráncům, včetně takovým, kterým bylo schengenské vízum dříve odmítnuto, ergo se k nám pravděpodobně dostali i nebezpeční jedinci.

V reálu bych si tipl, že bylo asi tak, že Kavan se Zbytkem užívali starého kamarádšoftu s velvyslancem a společně pomáhali stávajícím a potenciálním obchodním partnerům organizovat výlet, případně rodinnou dovolenou do Prahy.

Každou zprávu lze podat různě. Protekce je sice stále korupce, jen přeci jen trochu jiného rázu, ač ve výsledku bylo podobné: pár set lidí dostalo víza bez jinak zdlouhavé a nejisté procedury. Ale můžu se samozřejmě mýlit. Vlastně mi, samému navzdory, tak nějak rámcově nejvíce sedí verze, kterou dal Kato rozhlasu. Ač tedy viditelně zlehčuje, ve snu by mě nenapadlo, že s ním kdy budu souhlasit. Byť jen rámcově. Včetně části rozhovoru, týkající se sankcí.

Sám si místo zkorumpovaného velvyslance spíše představuji frustrované úřednice na konzulárním, kterým do jejich práce už tak ne příliš oblíbený velvyslanec neustále kecá a mj. jim narušuje plnění ministerských kvót na zamítnutí vízových žádostí.

Nechci zlehčovat samozřejmě. S vízy, i těmi českými, se šmelilo a šmelí často. Ani Kavanovi se Zbytkem ani náhodou nefandím, jen mi přijde, že Enko tentokrát svou dramatizací ustřelilo. Přidali se i další, například senátor Fischer s implicitním vzkazem, že snad sám velvyslanec nabízel víza na inzerát. Asi si pamatuje ze své dřívější praxe, nebo já nevím. Samotnému mi podobná idea přijde naprosto absurdní.

Nejvíc mě nakonec na celé nekauze zajímá ochota, ba touha uvěřit jakékoli verzi příběhu, ze které vyjde špatně kdokoli má blízko ke stávající české věrchušce, jako třeba právě Zbytek a Kavan. Chápu, že ve stávajícím marasmu, kdy ve veřejném prostoru dominují a o naší budoucnosti rozhodují podvodníci a lháři typu Zemana a Babiše, vypadá nejedno lejno jako suchohřib a nezřídka se i za suchohřib vydává. Přesto bychom asi neměli sbírat příliš často.

9. srpna 2019

Ministrovy lázně

Památkářům a jiným odborníkům navzdory podepsal ministr Staněk poslední den (sic) ve funkci rozhodnutí, že teplické Hadí lázně nejsou kulturní památkou, ergo, že si Jarda Třešňák, lázně kdysi koupil a nechal rozpadnout, může dělat, co chce. Koupit a nechat rozpadnout, případně shořet, to vrchní teplický šmelinář docela umí. Kdysi mu šla na ruku Kuberou okupovaná radnice, teď naposledy Zemanem protežovaný ministr Babišovy vlády, který o kultuře nemá ani páru.

Návrh nové budovy, která má být postavena na místě brzy asi již zbourané kulturní památky, vypadá důstojně. Já bych si spíše tipl, že v teplákovické lázeňské čtvrti vyroste epesní panelák.

A teď si čtu, že Třešňák sponzoroval Zemana. Se krásně uzavírá, že?

8. srpna 2019

Восьмое августа

Osmého srpna mé myšlenky již jedenáctý rok neomylně zamíří do země, kde jsem strávil půl pátého roku svého života a již mám hodně rád. Jedno z dat, u kterých se mi vrací známé „co jsem dělal, když.“ A pokaždé vytane podobný sled obrazů z dob, kdy jsem ještě bydlel jinde.

Víkendové páteční odpoledne v Kábulu něco mastím do počítače, v pozadí BBC a blikající foťáky těsně před začátkem slavnostního zahajovacího ceremoniálu napjatě očekávané pekingské olympiády, která má, snad poprvé od Berlína, glorifikovat totalitní režim. A do toho střih na ruské nálety na Gori. Následně Míša žvýkající kravatu a mé panické hledání Rogera, který měl právě být na dovolené v místech, kde se začínalo bojovat. Než se ozval z Bejrútu, kam se vydal místo původního plánu, anžto mu uletěl spoj z Dubaje do Tbilisi.

Osmý srpen coby začátek nové kapitoly ruské zahraniční „politiky.“ Den shozených rukavic, po němž následuje opakované zkoušení, kolik asi projde. Aby v Kremlu opakovaně zjišťovali, že naprosto cokoli. Včetně kongeniálního masírování mozků a uplácení politiků v čele s armádou českých Kremlobotů.

Mám Rusko rád. Je mi zle z jeho mocenských ambicí a ze všech, kteří je slepě obdivují.

И дальше разрешено читать только настоящим любителям России. Я сам прожил в путинской России почти четыре года. Встретил и хороших и плохих людей, и бедных и богатых, и мудрых и глупых, и враждебых и гостеприемливых. Видел, как люди рождаются, и как они преждевременно умирают, в том числе мои друзья оружием сотрудников своего-же правительства. Многому удивлялся, над многим изумлялся, многое-что не понимал - может тоже из-за того, что, как с гордостью и часто говорят, Россию умом не понять. Хотя одно я понял достаточно быстро: Россия была бы еще прекраснее, если бы ее верхушке не наплевать на то, как люди живут. Единственное, что их интересует, это власть и деньги. Самое главное не то, чтобы собственному народу было хорошо, но чтобы остальным было плохо. Целью российскиж властей не являестя процветание России, но разруха других государств. И как раз про это стоит напомнать.

საქართველოს გაუმარჯოს

24. července 2019

Písmena

Několikrát do roka mě napadne zabrouzdat si netem, abych se podíval na mně neznámé zajímavé občanskospolečenské projekty a mohl si říct, že dokud se různí lidé v mém rodném okolí angažují nad rámec vlastních materiálních tužeb a potřeb, je vlastně vše, jak má být. Občas z toho vyplyne pár stovek pro zajímavý projekt, jakási osobní, většinou anonymní odměna pro ty, co se snaží, aniž by museli. Napadlo mě si zabrouzdat i jeden dlouhý večer v zemi, ve které nesmím veřejně říct, že jsem.

Postup mám dávno nacvičený: web – trocha z historie a současnosti organizace – přehled kdo je kdo – poslední výroční zpráva. Tentokrát jsem ale dlouho nevydržel, protože se mi udělaly mžitky před očima. Ne že bych neznal, ale více než obvykle mě vykolejilo, nakolik jsou u nás lidé pomatení vysokoškolskými tituly. Jak si každý musí před jméno či za jméno napsat alespoň pár písmenek (čím více tím lépe), jinak by mu / jí asi shnilo a odpadlo pravé ucho. Jako by dosažení vysokoškolského titulu samo o sobě znamenalo cokoli více, než to, že dotyčný/á strávil/a více času ve formálním vzdělávacím procesu.

Ředitelka jedné neziskovky si říká Mgr. et Mgr. a začíná vlastní profil oznámením, že vystudovala dvě vysoké školy zároveň. V jiné neziskovce je zas provozním manažerem Bc. Ve vedení jiné jsou zas údajně PhDr., Mgr. PhD., PhDr., Mgr., Mgr. a Ing. Blimey!

Asi před osmi lety jsem tu popsal oblíbenou historku z jedné banky. Od té doby jsem si v telefonu zaznamenal jediný vysokoškolský titul před jménem kamaráda, který vloni odpromoval s inženýrským titulem a letos mu bude pade. Nikoli proto, že by mu titul dodal na kráse, moudrosti, mužnosti, majetku či morálce. Dávno se jedná o ztracený případ. Ale z úcty ba obdivu, že dokázal obětovat leta víkendů ke splnění nesnadného cíle.

Jinak mě ale shluky písmen děsí a připomínají, jak nesebevědomě se máme. Naštěstí jsem nakonec zabrouzdal na www.sazimestromy.cz, kde si na písmenka nehrají. Asi znamení.

22. července 2019

Tatort

Z letišti mě obrněné vozítko odvezlo vyprahlým brzkým ránem do hotelu. Sice se teprve rozednívalo, ale teploměr nepadal pod sedmadvacet. Zeptal jsem se Karwana, kde přesně se ve středu střílelo, a on potvrdil, že ve čtvrti, ve které jsem před rokemaněco bydlel.

Jinak asi nic nového. Přes den venku pětačtyřicet. Navečer v baru jedeadvacet. Apropos bary… V Classy hotelu bývalo plněji, stejně jako ve vedlejší Well Done Bowl, kde zas ale alespoň čeká jistota v podobě účtenky, na které místo piva dosud objevíte „mix fruit juice.“ Na prodej vína licenci mají, na pivo nikoli. Proto i v zakalených sklenicích.

Dle ministerských bezpečnostních instrukcí nesmíme veřejně sdělovat, kde se zrovna nacházíme, takže neprozradím, jestli zrovna piju Carlsberg v Classy nebo WDB. Catch me if you can.

21. července 2019

Řádní hospodáři

Jak víme, na konci května dostala česká „ambasáda“ při EU dopis s návrhem auditní zprávy týkající se možného střetu zájmů jednoho Slováka. Audit se týkal Fondu soudržnosti a Evropského sociálního fondu. Začátkem června následoval návrh dopisu se zjištěními auditu týkajícího se jiného fondu, Evropského zemědělského. Stejný Slovák. Jen dopis prý je procesně dále než audit. První jsme viděli, druhý vláda raději zatloukla, takže se můžeme jen domnívat. Příliš se ale asi lišit nebude.

Nástřel auditní zprávy jsem si přečetl se zájmem. Víceméně na základě vzorku několika transakcí a majetkově-kontrolních vazeb Agrofertu říká, že Slovák stále Agrofert kontroluje + Agrofert stále bere prachy z evropských fondů + o rozdělování dotací rozhodujé vládní úředníci + Slovák je součástí vlády = dochází ke střetu zájmů, tudíž byly dotace poskytnuty neoprávněně. Po vlně rozhořčených reakcí, jež měly zejména oslovit antievropanskou část populace stylem „co si to ta EU dovoluje,“ se nějak po informacích slehla zem.

Následně jsme se ale nicméně například dozvěděli, že:

- Paní ministryně si postěžovala, že by na odpověď potřebovala více času – asi se jen tak vykroutit nebude snadné
- Babiš inkasoval za minulý rok z holdingu, který nevlastní, 98 miliónů korun
- Ministerstvo dopravy zrušilo povolení ke stavbě obchvatu kolem Olbramovic na základě několika protestů, mezi nimiž nechyběl ani protest od majitelů Čapáku, kteří předtím za 3,7 miliónu korun prodali státu pozemky na obchvat, prý jen za osminásobek ceny stanovené znalcem
- Čapí hnízdo bylo dlouhodobě používáno coby přístroj na krácení daní z holdingu, aneb zadáme fiktivní reklamu, snížíme tak zisk a odvody daní, zatímco věčně prodělečný Čapák beztak nic platit nebude
- Na podobnou a jednoznačně podvodnou praxi upozornil české úřady již v roce 2014 německý berňák, ale česká finanční správa dala informaci k ledu. Kdo že to byl tehdy zrovna ministr financí s oblíbeným koníčkem zaklekávat na nebezpečnou konkurenci?
- O problematičnosti "reklamní strategie" Čapáku hovoří již posudek z roku 2008, který nedoporučil přiklepnutí dotace, jíž se nicméně hnízdu i tak dostalo
- Český stát bude muset vyplatit stamilióny, možná miliardy korun firmám, jež finanční správa neoprávněně zaklekla, oficiálně nazýváno „soud zrušil zajišťovací příkaz.“ Nemálo z firem bylo zakleknutím de facto zklikvidováno. Andrej zrušil konkurenci, odškodné zaplatí stát. Geniální.

Welcome to Barbados, have a nice stay!

Apropos, a tu o tom, jak ministerstvo financí platí melouny za reklamu Burešem vlastněnému rádiu znáte? Tak to též není anekdota.

15. července 2019

Nataša

Těžko uvěřit, že je už to asi patnáct let, co jsme se poprvé setkali, a dnes přesně deset let ode dne, kdy jsem se dozvěděl, že se už nikdy nepotkáme. Při onom prvním setkání bylo Nataše zhruba stejně, jako je dnes mně. Před deseti lety ji kdosi ráno unesl před domem a odpoledne pohodil s prostřelenou hlavou na ingušské straně hranice. Protože chtěla žít v normální zemi.

Asi netřeba zmiňovat, že se nikdy nic nevyšetřilo a za vraždu nikdy nikdo nebyl potrestán. V zemi, kde pro mnohé zítra stále znamená nikdy, leč jež má u nás doma stále početnější stádo obdivovatelů.

Budiž ti země lehká, Natašo. Vzpomínáme.

11. července 2019

Správně

Jelikož pracuji pro dánské ministerstvo zahraničí, musel jsem se zaregistrovat na dánské matrice, či jak se registrující úřad zove. Po měsíci jsem se dozvěděl, že už registrační číslo mám. Z doby, kdy jsem žil v Dánsku. Což bylo v letech 1991-1992. Zděšení, pobavení a údiv během několika vteřin. Vůbec si nepamatuji. Je vlastně nefér, že na rozdíl od dánštiny mají v češtině slova (státní) správa a správnost stejný kořen.

8. července 2019

Ťutínek

Na internetu trenduje ministr kultury, který jako by si řekl, že nemá, co ztratit, a proto ze sebe udělá největšího veřejného trottla. Nebo si spočítal, že poloha ublíženého prosťáčka, kterej ty vole přece kope za lidi, je nejlepším způsobem, jak se zavděčit nejen lidu, ale i hradnímu pánovi. Asi netuší, bláhový, že Jálošovi o nějakého Staňka ani trochu nejde. Opravdu jde pouze o to provokovat a vykoupat kohokoli, kdo má jiný názor. Tak se totiž dnes u nás definuje charakter a síla.

Nic nemění na tom, že Staněk místy roztomile žvatlá, na což mě tedy navedl Jusup a já jen pod obrázkem pokračuji v započatém trendu.

Dnes jsem byl na oficiálním představení Národní strategie pro mládež. Byl tam premiér Razzaz, ministr kultury (sic!) a mládeže Abu Rumman, velvyslanci EU či UK, nějak mi tu ale chyběl M. ŠMARDA, kandidát na ministra kultury, ale asi mu to jeho poradci nevyhodnotili jako důležitý projekt , škoda... , bylo to skvělé.

Fakt.

2. července 2019

Štěbet

Zaznamenal jsem na twitteru kopii xichtoknižního pípnutí jakéhosi radního, Martina Hermana.

Na pohled možná nevinný, na druhý už mnohovypovídající píp. Ach, pane radní, státní kasa není totéž, co Alena Schillerová. Ta ji má jen (naštěstí) dočasně na starosti. Jako se třeba řidič autobusu MHD nestává jeho majitelem, ani si nemůže jen tak vymýšlet, kam zrovna pojede. Zbavíme-li zmíněný statut náznaků, nelze než číst jako „vědí oni, blouznivci..., ze my ze státního davame jen kámošum?“ Pán je radní pro investice Středočeského kraje, takže nám možná i vcelku nápadně naznačil, jak se u nich investice rozdělují. Ergo jsme zpět, kde jsme byli za komančů a za oposmlouvy. Pokud jsme se tedy kdy od klientelistických praktik vzdálili. Smile and keep the pace.

Podíval jsem se zběžně na pánovu xichtoknihu a asi jsem neměl dělat, protože co post, to intelektuální perla. Nejde o vyložené hlouposti, jen o zdánlivou sofistikovanost, založenou na selském rozumu, která by ale asi neprošla základní zkouškou logického myšlení. Do jisté míry možná archetyp průměrného občana kdekoli na světě, což je naprosto v pořádku. Jen kdyby průměrnost nebyla zaměňována za bystrý intelekt a autoritu utvářející veřejné mínění.

Kongen er fan'me nøgen.

30. června 2019

Du travail

Ve čtvrtek jsem odmítl práci s dvouletým kontraktem, dnes mám další dvě nabídky v různých místech, různého trvání, od různých entit a asi si říkám, že až za dva měsíce skončím v Ammánu, nebude to s dlouhodobým nicneděláním tak žhavé. Zajímavé, že jedna z nabídek přišla od dámy, která mě kdysi střelila norské neziskovce, se kterou jsem pak zůstal zhruba dvanáct let. Že by byl čas přeci jen cyklický, jak nás učil Milčo? Na první dnešní dotaz jsem sice odvětil záporně (ma connosaince de français est abominable), přesto si prý příští týden promluvíme. Voyons.

26. června 2019

Ženy

Israa se včera bavila, když mě trápila při zkoušení z arabštiny. Nehaya během dvaceti minut probrala snad všechna možná témata a když jsem jí na jednu otázku odpověděl, že ona je z nás dvou teď šéfová, opravila mě, že jsme partneři. „Ne jako partneři, partneři, ale teďko partneři,“ málem dostala záchvat smíchu. Nesreen se spíše potutelně usmívala, prohodila jen pár slov a ani jí nevadilo, že jsem ji navedl o ulici vedle. Tři z jedenadvaceti za poslední týden, přesně jedna sedmina, čili asi čtrnáct procent z řidičů uberu, kterými jsem se v Ammánu svezl, byly řidičky. Nepamatuji si, kdy jsem naposled jel v českých zemích s ženskou taxikářkou.

25. června 2019

Naháči

Nemyslím, že demonstrace povedou k nějaké krátkohorizontální změně, ale třeba pomůžou leccos obnažit.

Jako když se Zeman jedním dechem těší na další výlet do Moskvy, kde ho nikdo nekritizuje a nezesměšňuje, naopak všichni mu podkuřují a lichotí, jak se aparátčíci naučili řídit své staříky v dobách, na něž mnozí stále vzpomínají s vlhkým zrakem. Druhým dechem připomíná, že volby jsou volby a on si bude beztak dělat, co zachce, zákon nezákon, takže Andrejko se nemusí o nic bát. I rezignovavšího ministra necháme v úřadu, klidně jen proto, abychom naštvali partaj, která se kdysi Miloušovi v naprosto jiném složení přestala klanět, ba se k němu zachovala nepřátelsky. Jako když kopneš psa za to, že tě jiný pes kousnul. A třetím dechem… Asi už úplně nedodýchá, protože nám chřadne, chudák, navzdory mlžení kreautur z hradní kanceláře v čele s hysterickým mluvčím.

Zemanův bratr v triku, ano ten, co od něho koupil Agrofert za setinu tehdejší hodnoty, se zas diví, že se lidé bouří, když neumírají hlady, protože jediným měřítkem štěstí je přeci žrádlo, materiální sytost, která má všem stačit k tomu, aby drželi hubu a krok. Navíc se proti zlodějům z ODS a ČSSD, co se dali dohromady v osmadevadesátém, přeci takto nikdy nedemonstrovalo, tak sakra, Marku, udělej s tím něco. Chtěl jsem stát řídit jako firmu, jako vlastní firmu a furt mi do toho někdo řve.

Zeman s Babišem společnými silami ještě pár let asi budou držet naší pěknou zemi v hrsti. Doufejme ale třeba, že se během té doby najde vícero situací, ve kterých se jejich záměry a metody budou dále obnažovat, aby snad i ti nejméně zrakově nadaní nakonec mohli zvolat, že král i králík jsou nestydatí hambáři.

A já si asi večer zajdu do ammánské Šumanovy knihovny na „Hoří, má panenko.“ Protože můžu.

22. června 2019

Motýle?

Včera byl nejdelší den v roce. Na 31.95522 stupni severní šířky si tedy člověk zas tak moc neužije, tak jsem šel spát brzičko. Na 50.6404 to určitě muselo vypadat jinak, a co teprv na 59.91273, kde jsem si dvakrát užíval, jak slunko jedenadvacátého června nezapadne vůbec.

Probouzím se do sobotního rána s tím, že nechci zas psát o Babišovi, že nechci vyznívat obsesivně.

Proč máme řešit teď, 31 let dopředu, rok padesát, jenom proto, že je tu teď taková klima atmosféra,“ se asi zapíše do historie, jako jeden z jeho velmi mála zapamatovatelných výroků. Zase nešlo o obsah, ale o formu. Věda, že rok 2050 je pro většinu voličů z české čtvrté cenové absolutně abstraktní, nešlo nevyužít spolu s polskými a maďarskými populisty možnost ukázat, že si evropský diktát nenecháme líbit. Palcové titulky po celém světě na sebe nenechaly dlouho čekat. Ani Prchalovi se o takovéto reklamě nezdálo. Přitom šlo o jednu formulaci v evropském komuniké. Ambiciózní a moudrou. Závazek dětem, vnoučatům a pravnoučatům stávajících ANOnistických voličů.

Do roku 2050 máme stejně daleko jako od roku 1988 k nám. Ten si většina ANOnistických voličů pamatuje jistě docela dobře. Pravda, svět tenkrát vypadal jinak než dnes, ale opravdu to zase tak daleko není. Stejně jako není daleko do 2050. Zvlášť když se ze všech stran hrnou zprávy, jak se díky čínsko-americko-ruským závodům o roztání severního pólu země velmi rychle klimaticky mění, což s sebou ponese, předpokládáme, migrační vlny, konflikty, potápění území řady států i extrémní klimatické výkyvy v místech, kde dosud bylo relativně mírně. Tedy i v českých a moravských luzích a hájích. Motýlí křídla. Tipl bych si, že v roce 2050 si nejdelší den v roce zas moc užívat nebudeme.

Nezbývá než sázet stromy. A protestovat proti parazitům. Aby tu za 31 let nějací motýle ještě zbyli.

21. června 2019

Pirkmistr

Pitomio bezděčně odhalil svůj projekt, když na svém xichtoknižním profilu zaútočil na novinářku z rozhlasu a lživě ji obvinil z vlastního chování. Asi v rauši z toho, že se konečně našel jeden cizinec, který je obviněný ze znásilnění. Po letech pokřikování. Jako když se zlatokop pomátne při nálezu blyštivého kovu. Pitomio se nepomátl, jen počítá.

Semlelo se tak, že se paní novinářka zeptala, odkud má místopředseda parlamentu informaci o znásilnění šestnáctileté české dívky cizincem, přičemž jedna z otázek zněla „tak případů znásilnění se denně dějou stovky. A nás právě zajímá, proč právě tento jste komentoval, když není jisté, že to byl cizinec.“ Načež si Pitomio na svůj profil vymyslel, že paní na něho redaktorka útočila a zástupy vlastenců pod komentářem rozjely pekelný rej, často za hranicí zákonem přípustného.

Málokdo, kdo sleduje Pitomia, pochybuje o tom, že se jedná o sociopata s primárním cílem získání moci, postavení a peněz, k čemuž je ochoten zaujmout jakoukoli roli. Tu vysněnou našel v roli vůdce všech zamindrákovaných, u nichž je potřeba rozvíjet davový hněv, nejčastěji prvotně pramenící z vlastního komplexu méněcennosti.

Život je obtížný, vyznat se v něm dá opravdu práci, uspět, tím spíš v porovnání s ideály, jež se na nás hrnou ze všech stran, je místy téměř nemožné. A pak beztak zhebneme. Takže je třeba nadávat a hledat viníky vlastního neúspěchu. Kdokoli k ventilaci frustrací a mindráků poskytne platformu, jako projekt Pitomio, má vyhráno.

Kdo se pokusil Pitomiovi na jeho sociálních sítích oponovat, ví, že jako správný demokrat velmi bedlivě sleduje a rychle maže jakékoli náznaky disentu, jehož původce následně zablokuje. Cokoli tedy publikuje na xichtoknize je jednoznačně cílené a promyšlené. V posledním případě by klidně ze strany postižené novinářky mohlo být na žalobu, ale dočkáme se asi jen pár rozohněných reakcí pro veřejnost a všechno tak nějak zas vyšumí. Do dalšího pomateného důchodce, který bude chtít vykolejovat vlaky. Do kohosi dalšího, kdo si v pomýleném vlasteneckém vzepjetí půjde vyřizovat účty s posledním cílem Pitomiovy kalkulované nenávisti.

Každá společnost má extremisty, násilníky, vulgární hovada i zakomplexované idioty. Společnost, která projevy těchto lidí ignoruje ba mlčky akceptuje v rámci jakési pomýleně alibistické definice svobody vyjadřování, si koleduje o rozklad. Společnost, kde osoby ve vrcholných ústavních funkcích zcela cíleně extremistické, násilné, hovadské a idiotské projevy inspirují, vyvolávají a podporují, je dost v hajzlu.

Lidem jako Pitomio se říkávalo lidský póvl. Dnes se jim, díky ANOnistům, říká místopředseda sněmovny. Starosta českého Mindrákova.

Přepis i záznam zmíněného rádiorozhovoru zde.

20. června 2019

#WRD2019

Moderní doba se projevuje i tak, že máme ve světě 25,9 milionu uprchlíků, z kteréhožto počtu jsou polovina děti do osmnácti let. Každé dvě vteřiny musí z domova zdrhnout další člověk následkem konfliktu nebo persekuce, 37 000 lidí každý den. Konflikt a persekuce coby klíčová slova v české vesměs emotivně neinformované a manipulované veřejné debatě, kde 99 procent obyvatel netuší, co znamená být uprchlíkem, v životě žádného nepotkalo, ale přesto je považuje za největší nepřátele.

Před čtyřmi lety se mě na začátek debaty v DVTV Martin zeptal, co pro mě slovo uprchlík znamená a já jsem byl zaskočen, jak důležitá je asi podobná kategorizace, protože uprchlík pro mě svým způsobem znamená totéž, co blonďák nebo Čech. Spousta různých lidí, kteří mají společného cosi, za co zas tak úplně nemůžou. Situaci, ve které se ocitli nikoli vlastním přispěním či vinou.

Samozřejmě, že odejít z vlastní země za lepším, jak se u nás často vypráví, je volbou. „Za lepším“ ale často znamená „před vězením, před mučením, před válkou, před destrukcí, před smrtí“ a tak dále, na což často rádi zapomínáme. Jakpak by se asi zachovali obyvatelé našich luhů a hájů, kdyby kdosi začal bombardovat, nebo kdyby se po naší krásné řepkové krajině začali prohánět chlapíci s kalachy, střílející na vše, co se hýbe? Vlastně víme, i když si nepamatujeme. Za druhé světové bylo v Evropě až dvacet milionů uprchlíků, včetně těch československých.

Jestli mají uprchlíci jakékoli společné rysy, je to často (nikoli vždy) obrovská vůle přežít a obnovit důstojné životní podmínky, okolnostem navzdory. Neuvěřitelná výdrž a vynalézavost, se kterou řeší problémy, o nichž se zmíněným 99 procentům ani nezdá. Za svou kariéru jsem potkal statisíce uprchlíků, bavil se stovkami, možná tisíci z nich, a pokud z těchto interakcí převládá nějaký dominantní pocit, je to pocit pokory a obdivu z odvahy a síly činit nejobtížnější rozhodnutí, počínaje rozhodnutím často s celou rodinou včetně dětí opustit vlastní domov a odejít do nepohostinného neznáma, vypořádávat se s nepředstavitelnými překážkami, a nezřídka vše zvládat s pokorou a smyslem pro humor v naději, že bude líp. Snad ano tedy.

Dnes je Světový uprchlický den. #WRD2019

P.S. Uprchlík je člověk, který z důvodu persekuce, konfliktu a generalizovaného násilí překročil mezinárodně uznávanou hranici a požádal o statut uprchlíka. Počet 25,9 milionů nezahrnuje dalších 41,3 milionů, kteří mezinárodně uznávanou hranici nepřekročili a jsou na útěku ve vlastních zemích. Nejvíce uprchlíků dnes hostí Turecko, Pákistán a Uganda. Největšími producenty uprchlíků jsou Sýrie, Afghánistán a Jižní Súdán.

19. června 2019

Lies, damned lies...

Kdesi kdosi zmínil smlouvu, kterou prý Bureš uzavřel s národem před volbami. Dokument jsem neznal, tak jsem se něj mrkl, a hle, smlouvy se mají plnit asi o vánocích jen, i když se slovy autorů jedná o zprávu naléhavou. Krom úvodních kydů smlouva obsahuje několik závazků, tak mě napadlo, že se na ně mrknu.

ZAVAZUJI SE PROTO VÁM VŠEM OBČANŮM NAŠÍ ZEMĚ:
1. Budu vládu řídit s péčí řádného hospodáře. Budu šetřit naše společné peníze a usilovat o efektivní stát.

Státní rozpočet na rok 2019 počítá se čtyřicetimiliardovým schodkem. Dobrá vloni bylo saldo asi tři Jardy v plusu, ale nezapomeňme, že se v rozpočtu rozpustil asi dvaadvacetimiliardový zůstatek ze zrušeného Fondu národního majetku. Takže co se hospodaření týče mínus devatenáct.

Počet státních úředníků posledních pět let každoročně roste, mezi roky 2018 a 2019 se jejich počet má zvýšit o šestnáct tisíc, což odpovídá asi 23 miliardám, o které se navýšil rozpočet na jejich mzdy. Ne že by navyšování počtu zaměstnanců bylo vždy a priori špatně, ale šetření společných peněz a efektivní stát vypadá asi přeci jen trochu jinak.

Vlastně ta naše vláda místo řádného hospodáře připomíná nepatrně chaotickou squadru, která se snaží hledat prachy, kde se jen dá, vesměs nekoncepčně a nesystematicky, aby bylo z čeho zaplatit bující byrokracii a přilepšovat různým skupinám lidí, kteří se pak odmění svými hlasy. Symptomatické je odůvodňování zdražování spotřební daně z alkoholu, tabáku a hazardu, s čímž sám o sobě problém nemám. Ministr zdravotnictví burcuje, že k nám lidi ze zahraničí jezdit chlastat a že je třeba image měnit, mimo jiné daní. Do Čech se ale jezdí primárně na pivo a tam chce vláda zdanění naopak snížit (levné pivo = spokojený volič). Případné vyšší daně navíc nepůjdou na boj s následky závislostí, ale rozpustí se v rozpočtu, takže sice odůvodňujeme tím, že je potřeba bojovat se závislostmi, ale je to všechno vlastně jen takové blábolení pro davy. Aneb, jak říká výše Martin, největším závisláckým problémem u nás je závislost vlády na utrácení našich peněz. Anglicky se tomu říká asi "řádní hospodáři, my ass."

A teď jsem se dozvěděl, že ANOnisté přes odpor Senátu protlačili sněmovnou zhola nepotřebnou Národní sportovní agenturu. Dalších šest miliard v čudu. No comment.

2. Budu Vám vždy naslouchat, zůstanu s Vámi v častém kontaktu tak jako doposud a budu se snažit řešit Vaše každodenní problémy.

V praxi znamená třeba to, že když se na Václaváku sejde 120 000 lidí, aby demonstrovali proti vládě, budeme dehonestovat organizátory a pošleme jim vzkaz, že nás ani trochu nezajímají.

3. Budu podporovat a rozvíjet demokracii v České republice a chránit svobodu a důstojnost každého člověka.

Demokracie se samozřejmě nejlépe brání tak, že budu diktovat vlastním médiím, kdysi přezdívaným „strážci demokracie“, co smí, nesmí, mají a nemají psát. I když jsem tedy na zdraví vlastních dětí přísahal, že to nikdy dělat nebudu. Svoboda a důstojnost každého člověka pak končí, když má syna vyslýchat policie kvůli mým finančním machinacím.

4. Budu se snažit zefektivnit fungování veřejných institucí a změním jednací řád sněmovny po vzoru Německa, abych omezil zbytečné a nesmyslné blábolení politiků.

Pomineme-li, že jednací řád sněmovny mění táž sněmovna, nikoli jeden jouda, i když je Slovák, žádný pokus o změny jsem ze strany premiéra v tomto ohledu nezaznamenal. Naopak, předsedové obou komor prý lamentují nad tím, že je vláda v čele s Andrejem ignoruje, protože raději honí vlastní pýár.

5. Odmítnu všechny pokusy o destrukci nezávislého státního zastupitelství a soudnictví a budu vždy bojovat za vymahatelnost práva a rovnost lidí před zákonem.

Aha, tak proto se na ministerstvu spravedlnosti zabydluje madam Benešová a dále asi zpět na bod 2. Rovnost práva před zákonem jsou skvělé motýle, pokud tedy zrovna nejde o mě. V takovém případě totiž nejde o právo, ale o spiknutí.

6. Zasadím se o nezávislost policie, která nesmí být pod vlivem politiků. Korupce se musí vyšetřovat u politiků na všech úrovních.

Výborně, takže si nejprve v souladu s mezinárodními normami nadefinujme korupci coby zneužití mocenského postavení ve vlastní prospěch, a pak si třeba přečtěme audit eurokomise, který není o ničem jiném než o systematickém zneužívání mocenského postavení majitele Agrofertu, jenž dotyčný sice formálně přímo nevlastní, nicméně nadále nepochybně kontroluje.

7. Slibuji, že na nejvyšší míru ztížím život korupčníkům a lidem, kteří vysávají veřejné rozpočty a tím i Vaše daně.

Tak to zní téměř masochisticky. Vysávají naše daně. Mea culpa, mea maxima culpa. Pravda tedy, Švachulu brněnští ANOnisté odvolali relativně rychle, možná by šlo udělit první desetinku bodu. Na druhou stranu ale Faltýnek pořád hýbe ANOnistickou strukturou, nehledě na nikdy řádně neobjasněné a dnes už asi zas hezky zapomenuté techtle s Kapschem a šéfem antimonopolního úřadu. Takže zas tu desetinku odebereme a budeme natolik milosrdní, že nebudeme užívat záporná hodnocení.

K tomu vysávání ještě tedy, nedávno proletěla zpráva o tom, že komise neproplatí stošedesátimiliónovou dotaci agrofertímu Penamu na „inovativní“ chlební linku, ve které zaujalo několik věcí. Samotný fakt neproplacení znamená, že Penam vysaje český státní rozpočet. Linka je natolik inovativní, že ji United Bakeries už vlastní i bez dotací. Vysávání rozpočtu se tedy de facto děje s cílem podpořit Agrofert ve válcování konkurence na základě lživého odůvodnění. Vysavači jedni. Penamu navíc, zdá se, jde o spolknutí United Bakeries, následkem čehož by bezkonkurenčně kontroloval asi padesát procent českého pekárenského trhu. Takže od vysátí veřejného rozpočtu k tomu, aby nás krmil svým sajrajtem, cesta relativně krátká.

DÁLE VÁM SLIBUJI:
1. Zasadím se o pravidelné zvyšování důchodů a základní důchod navýším jednorázově všem stejně.

Toto se děje. Bod. Sice by to asi chtělo začít pořádně makat (abych použil Andrjuchovo oblíbené sloveso) na penzijní reformě, aby zbyly nějaké důchodové fufníky i na ty, z jejichž daní se dnes důchody platí, ale to nikdo nesliboval. Jen připomínám, že kupovat si z veřejného hlasy klíčových voličských skupin není nic nového a obtížného.

2. Mladým rodinám pomůžu s bydlením a dostupností jeho financování.

Sliby nebolí, hlavně mysleme na děti. Žádné ambiciózní vládní plány ohledně dostupnosti bydlení zatím neznám, jen jsem zaznamenal konfuze kolem vyplácení rodičovských, jež, zdá se, nakonec rozťal právě premiér s tím, že kupovat si z veřejného hlasy klíčových voličských skupin není nic nového a obtížného. Jo, aha, o tom už tu řeč byla. Že jsem zapomněl na investiční program Výstavba (sociálního bydlení pro chudé), který má pod sebou Ministerstvo pro místní rozvoj? Ani ne, spíše na projekt zapomnělo samo ministerstvo, zdá se. Byl sice po několika odlukách nakonec vyhlášen, ale experti se shodují, že je brutálně poddimenzován a podfinancován.

Na téma bydlení vlastně zaujalo ještě jedno podtéma, které se možná přímo nedotýká přístupnosti pro mladé, ale tak nějak charakterizuje vládní přístup k této problematice. Jednak je navýsost divné, když daň z převodu nemovitosti platí ten, kdo peníze utrácí, nikoli ten, kdo z transakce má zisk. Řada opozičních poslanců též navrhuje zrušení daně, vláda v čele s ANO je proti. Asi aby bylo z čeho platit dotace Agrofertu. Druhak paní ministryně radí obcím, ať zvyšují daň z nemovitosti. I když vlastně intuitivně souhlasím, že je daň z nemovitosti u nás relativně nízká a potenciálně vyšší daň (stejně jako například plánované zvýšení poplatků na katastru) finanční dostupnost bydlení nezvýší, vypovídá to o tom, jak vláda o bydlení uvažuje. Nejde o výdajovou, ale primárně příjmovou položku.

3. Budu usilovat o kvalitní a dostupné zdravotní a sociální služby pro každého.

Zatím úplně nevím, co znamená. Jen jsem zaznamenal, že od léta nebudou dále hrazeny některé kompenzační pomůcky pro skupiny postižených, kteří na tom už teď nejsou finančně nejlépe. Dostupné asi v Průhonicích znamená něco jiného než u nás. Někteří drzouni si navíc myslí, že namísto dostupných sociálních služeb vláda vyhlásila válku chudým. Hlavně že máme na ten autobus.

4. Z vyššího výběru daní Vám vrátím peníze, které Vám vzaly předchozí vlády.

Vyšší výběr daní je prý primárně způsoben stávající ekonomickou prosperitou, škoda jen, že v době relativní ekonomické konjuktury se zase prachy utrácí na uplácení davu, namísto toho, aby se rozumně investovalo. Za mě je nejstrašnější příspěvek studentům a důchodcům na dopravu, kterou z velké části čerpají ziskové soukromé subjekty. Jako by jízdenka za 79 mezi Teplicemi a Prahou byla nepřekonatelná částka. Dáme tedy za devatenáct a zbytek doplatíme. Měsíčně klidně pár miliard. Jak že to bylo? Řádný hospodář? Koblihář!

5. Budu prosazovat nižší zdanění práce tak, aby Vám zbylo více peněz na výplatní pásce.

Ani ťuk. Ani ťuk.

6. Budu se snažit řešit dlouhodobě neřešený problém vyloučených lokalit.

Ani ťuk. Ani ťuk. Vlastně ťuk jeden mě napadl – když si v jednom xichtoknižním hlášení pan premiér přivlastnil úsilí druhých, kteří se zabývají dluhovou problematikou, jež je částečně spjatá s vyloučenými lokalitami. Právě ANO též zabilo změny insolvenčního zákona a vyhandlovalo s komančema podporu za vlastní podpoření zdanění církevních restitucí.

7. Nezvýším daně firmám a živnostníkům. A během následujícího volebního období udělám maximum pro to, aby ubylo byrokratických povinností pro podnikatele, a zjednoduším styk lidí s úřady.

Daně jsme nezvýšili, jen zaklekáváme a přidáváme byrokracii, ponejvíce asi symbolizovanou několikakolovým zaváděním EET. Zatímco oligarchistický premiér přihrává své firmě miliardy ze státní i evropské kasy, díky EET zavřely krám tisícovky, zejména venkovských provozovatelů primárně v maloobchodě a pohostinství. Naposledy se pod meč EET dostali řemeslníci a lékaři, zatímco poskytovatelé sociálních služeb a prodejci vánočních kaprů utekli jen o fous, ANOnistické ministryni financí navzdory. Prostě třeba sbírat prachy, kde se dá.

Apropos ANOnistická ministryně, prý se nechává zvát na raut neznámo kým, což pak vydává za vlastní iniciativu setkávání s podnikateli, jež prý tímto způsobem konzultuje. Pardon tedy, minimálně v jednom případě víme, kdo pořádal, Babišova Mafra, takže sebepýárko vydáváno za inkluzivní politiku. Ta paní je fakt srandovní. Kdyby neřídila státní kasu tedy.

A SAMOZŘEJMĚ:
1. Zavazuji se, že v žádném případě nezneužiji politickou funkci ve svůj prospěch. Jako doposud budu posílat veškeré příjmy z politiky na charitu.

Jasně, že člověk s přiznanými miliardovými příjmy nemá problém poslat z vlastního pohledu drobné na charitu. Zajímavý úhybný manévr. Jen kdyby zveřejněný nástřel unijního auditu neříkal právě přesně to, že Andrjucha politickou funkci ve svůj prospěch zneužívá. Koneckonců pouze kvůli tomu vstoupil do politiky. Kdo nevidí, nechce.

2. Slibuji, že na ministerské posty budu prosazovat odborníky bez ohledu na politickou příslušnost.

Třeba takový ministr zdravotnictví určitě minimálně jednou před nástupem do funkce u doktora byl a koho jiného na funkci ministryně spravedlnosti než absolventku Panevropské vysoké školy, na které si titul rychlododělával nejeden politik. Ještě, že druhá jmenovaná obšlehla svojí diplomku, jinak by se asi fakt ministryní bývala stala. Nejlepší kvalifikace na ANOnistický státní post? Loyalita k vůdci, nic jiného si nenamlouvejme.

3. Slibuji, že veřejné peníze budu rozdělovat ve veřejném zájmu a apoliticky.

Asi už toho necháme, ne? Mark Twain kdysi připsal anglickému premiérovi Benjaminovi Disraelimu slavný výrok o tom, že existují tři druhy lží: Lži, zpropadené lži a statistika. Lies, damned lies and statistics. Kdyby hoši žili dnes u nás, asi by nemohli jinak než Lies, damned lies and Babiš. Ve zcela vlastní kategorii.

18. června 2019

Con ella

Někdy v devadesátém jsme šli na koncert oblíbené kapely do Ústí a cestou se ve všudypřítomné euforii rozhodli, že muzikanty obdarujeme květinou. Ženská že dostane opravdovou a chlapům vystřílíme papírové na pouti v centru města. Nebo obráceně? Už vlastně ani nevím, jen si pamatuju, že jsem na jedinou špejli spotřeboval asi třicet korun. Střela byla za kačku. Po neuvěřitelnou energií nabitém koncertě jsme se probojovali do šatny a nepatrně nachmeleným muzikantům kytky předali. Všechno to bylo tak nějak skvěle normální. Nebo normálně skvělé.

Zpěvačku jsem osobně potkal ještě jednou. Na horní stanici Můstku uprostřed Václaváku byly telefonní budky na kartu a my se u jedné pětkrát plaše prohodili, když ani jednomu z nás volaný nebral telefon. S omluvou a úsměvem jsme si jeden za druhého několikrát stoupli do fronty.

Dnes by oslavila šedesát. Všechno nejlepší tedy. Tam někde mezi anděly.