31. ledna 2019

Mužíci

Při mém prvním příletu do Kosova na letišti fungovali chlapíci z bývalého Sovětského svazu a já si při pasové kontrole marně snažil vzpomenout na školní ruštinu, abych navázal kontakt. I kdybych si ale býval vzpomněl, nepomohlo by. Byli to vojáci. Sovětského ražení. S ruskými insigniemi. No nonsense. Byť dle oficiální kremelské rétoriky vlastně de facto humanitárci, jejichž první várku Voloďa vysadil přímo na prištinském letišti, když se nikdo nedíval. Asi právě z Kosova vyplývá Vovovo ponaučení, že jeden výsadek kýžený výsledek nezajistí, je třeba dělat více. Osm let poté, přes velké ruské protesty, vyhlásilo Kosovo nezávislost.

Nikdo se nedíval ani na Krymu, kde se objevili zelení mužíci bez jakékoli identifikace a k nimž se nikdo ze začátku nehlásil. I když třeba obsazovali parlament, do kterého pouštěli jen věrné, aby hlasování o budoucím referendu dopadlo, jak mělo dopadnout. Celý svět věděl, odkud zelení mužíci jsou, i bez vojenských indicií, v rozporu s mezinárodním právem, jak jinak. Celý svět krom našeho presidenta tedy. Neumím na netu dohledat rozhovor, který jsem zahlédl v ruské televizi, kde se Voloďa prokecne a řekne něco jako: „Když jsme obsadili Krym…“ Načež mu dojde, že asi poprvé veřejně přiznal, komu zelení mužíci patřili, na vteřinu se odmlčí, potutelně se usměje a pokračuje dál. Protože už bylo jedno.

Pak si ruští vojáci vyjeli na neoficiální dovolenou na východní Ukrajinu. A i po sestřelení civilního malajského letounu se dál tvářili, že tam nejsou. Tváří se vlastně tak trochu dosud, i když snad nikdo, stále krom našeho presidenta, nepochybuje. Navíc je dnes zatloukání snazší, protože se ruská vojenská přítomnost s klesající intenzitou konfliktu zmenšila. Náklaďáky s číslem 200 prý nicméně do Ruska stále jezdí. „Náklad 200“ (rusky: груз 200) je klasické označení mrtvých vojáků. Gruz 100 jsou ranění.

Naposledy se zelení mužíci začínají objevovat ve Venezuele. Zatím prý primárně chlapíci z gestapáky adorující Vagnerovy soukromé vojenské společnosti, která je nechvalně známá svými aktivitami na Ukrajině a v Sýrii, ale působila i třeba v Gabunu či Súdánu a momentálně cvičí kohosi ve Středoafrické republice. Privátnost Vagnera je důkladně rozporována, aneb se dle některých pozorovatelů de facto jedná o jednotku ministerstva vnitra, jež je používána na černou práci, od které se Kreml nemůže než distancovat. Plausible deniability.

Začátkem týdne pak údajně přistál v Caracasu prázdný ruský Boing 777, jenž, říká se, má naložit patnáct procent venezuelských finančních rezerv. Pokud ano, možná i včetně presidenta Madura a jeho blízkých. Podobně jako ruské helikoptéry evakuovaly ukrajinského presidenta Janukovyče, s nímž z Ukrajiny zmizelo asi 40 miliard státních dolarů. I když bych se divil, kdyby ruská „humanitární pomoc“ Venezuele skončila jen jejím vytunelováním. Asi začátek nové kapitoly, při jejímž čtení se nebudeme stačit divit.

P.S. Výčet zelenomužictví posledních 18 let zdaleka není úplný. Gruzíni a Syřané prominou. S Vagnerovou soukromou vojenskou společností se ale asi budeme setkávat více a více, takže k pokračování tématu bude příležitostí dost.

26. ledna 2019

Oligarchie

Ještě k exekucím, jejichž fenomén mě fascinuje, čím více se dozvídám.

Dle výtečné Mapy exekucí bylo ke konci roku 2017 v České republice v exekuci 863 000 lidí, což je asi o třicet tisíc více než v roce šestnáctém. Více než polovina z nich má exekucí tři a více a existují i tací, kteří mají exekucí přes třicet. Celkem je v České republice exekucí 4,6 miliónu, které se týkají celkové dlužné částky (jistina bez často predátorských úroků) ve výši 239 miliard korun. A každý den je v ČR prý zahájeno téměř 2 000 nových exekučních řízení.

Proporcionálně nejhorší dluhová situace je v Ústeckém kraji, kde je v exekuci téměř pětina obyvatel, téměř polovina z nich se třemi až devíti exekucemi. V mých Teplicích bylo v roce 2017 v exekuci 7 586 lidí s celkovým počtem 35 972 exekucí. Jako by šlo o sport, nebo populárního koníčka.

Nebo prostě jen o prima byznys, který si tu ušila partička kámošů. Obrovský byznys, který dle odborníků na problematiku významně přispíval na Zemanovu prezidentskou kampaň či úzce spolupracuje s jakýmsi prostějovským Faltýnkem, jenž prý nařídil svým věrným hlasování proti změnám v insolvenčním zákoně a s komanči údajně vyhandloval za ANOnistickou podporu zdanění církevních restitucí.

Politicko-lichvářsko-exekutorské mafii samozřejmě pomáhá společenská stigmatizace dlužníků. Považujeme je apriori za amorální a politikům se daří tento obraz udržovat. Aniž bychom zkoumali důvody, ze kterých se lidé do dluhů dostávají (zkusme třeba tady, nebo tady anebo tady). Aniž bychom zkoumali vinu predátorských půjčovatelů, kteří často neměli zájem na tom zkoumat solvenci dlužníka, ba své půjčky vnucovali, protože nešlo o to, aby dlužník vracel, ale o to, aby vracet nemohl. Aniž bychom zkoumali, proč si někteří politici před otevřením vymahačských byznysů zvedli odpovídající poplatky. Proč jsou poplatky u nás stále vyšší než třeba v Německu. Proč je v exekuci i asi šest tisíc dětí od tří let. Proč se dluhy například na jízdném městskou v Praze prodávaly za víc, než byla jejich nominální hodnota.

Včera jsem si dozvěděl o jednom případě, kde si kdosi půjčil patnáct tisíc a exekuce je na 700 000, padesátinásobek původní půjčky. Soud smetl i napodruhé se stolu jako amorální. Alespoň něco. Přesto je prý asi 300 000 exekucí u nás vedeno nezákonně. A nikoho netrápí, že se společnost dále zadlužuje, frustruje, že lidé v dluzích přestávají věřit svému okolí a demokratickým procesům, protože představa, že demokracie má přinášet jakousi spravedlnost v jejich životě, nějak nefunguje. Jak řekl nedávno jeden moudrý pán, z demokracie se stává oligarchie. A my jen přihlížíme a dáváme volnou šmejdům a mafiánům.

23. ledna 2019

Mafiáni

Za posledních 24 hodin zaujaly dvě zprávy:

1) Vyšetřovatel kauzy Čapí hnízdo se stal sám vyšetřovaným nedlouho poté, co byli na posty jeho šéfů dosazeni ANOnisté. No to je náhodička, pane Borovička.

2) Senátní změny v novele insolvenčního zákona umožňující oddlužení těm nejbídnějším byly v poslanecké sněmovně hlasy odéesáků, SPD a ANOnistů svrženy ze stolu. Je všeobecně známo, že nejbídnější a nejméně vzdělaní lidé u nás volí SPD, ANOnisty a komanče (tam proti senátu hlasovalo sedm z patnácti), které sice deklarují, jak jsou na straně proletariátu, ale když dojde na lámání chleba, nevidí si do huby.

Ad 1) asi no comment. Chapadla ANOnistické mafie se rozpínají dále a dále, takže nazdar lidi, přísahám na život vlastních dětí, že jediné, o co mi ve vládě půjde, bude můj vlastní byznys. Když už jsem všechny předchozí přísahy porušil.

Ad 2) míra zadlužení v České republice nemá obdob a ani zdaleka se nejedná pouze o nezodpovědné idioty, kteří si chtějí žít nad poměry. Mnohem větším problémem jsou dlouhodobě lichvářská a exekutorská mafie, která nechce své oběti pustit ze spárů. Dávno se ví, že zákonodárci podporována neviditelná ruka trhu u nás nechala působit predátory, kteří vnucovali půjčky lidem, kteří na ně neměli, aby se z nich stali jejich oběti na celý život. Vesměs nešlo o samotnou půjčku, ale o to, dostat člověka do situace, kdy nemůže splácet a je tak vydán na pospas věřiteli.

Aneb půjčím Vám rychle dvacet tisíc, ale splatit musíte rychle a úroky z prodlení jsou mnohonásobné. Pak stačí jen čekat na první nesplátku, následkem které už se nikdy z mých spárů nedostanete. Případně Vám na splátku půjčím zas, a dál není co řešit. Protože v následné exekuci se dostanu nejen k Vašemu majetku, ale i k části Vaší výplaty či sociálních dávek, a protože ve smlouvě jasně stálo, že za každý den opožděné vratky účtujeme 500 procent původní částky, i kdybyste mi posílali měsíčně tisícovku, do Vaší smrti se mi těch původních dvacet táců vrátí násobněkrát.

V senátních návrzích šlo primárně o to, aby lidé, kteří se jakýmkoli způsobem dostali do dlužnické spirály, mohli po určité době splátcovské kázně (tj. pokud se průkazně snaží původní dluh splatit) dluh určitým uskupením umazat, a postavit se tak na vlastní nohy. Nepovedlo se, chceme závislé socky, protože jimi lze nejsnáze manipulovat.

A dál cituji osobu povolanější: „Kromě toho, že senátní návrh zvyšoval předvídatelnost oddlužení a zvyšoval kontrolu nad splácením, umožnil by oddlužení nejzranitelnějších skupin obyvatel. Polovina ze všech exekucí v ČŘ je vedena pro směšné částky, které narostly úroky a penalizacemi do obřích rozměrů. O predátorských úvěrech a loupežných smlouvách se píše posledních 15 let, skoro každý zná někoho, kdo se stal obětí šmejdů. Exekutoři a advokáti naúčtovali skoro 900 000 obyvatel České republiky něco mezi 50 a 100 miliardami za své služby, řada z dluhů byla vyrobena a vymáhána právě kvůli těžení advokátních náhrad a nákladů exekucí. Za 5 000 vymáhají některé společnosti stovky tisíc. [...] Pro seniory, dětské dlužníky a oběti predátorů byla senátní verze nadějí. Proti ní lobovali šmejdi, lichváři a vymáhací industrie. Byli šikovnější a je v [t]om hromada peněz a vyhráli tohle kolo. A je dobré vidět, kdo chrání příjmy šmejdů. Nic to společnosti nepřináší, ničí rodiny a vztahy ve společnosti i demokracii v míře, která nemá v Evropě obdoby.“

Danění církevních restitucí (čti: nástupce zloděje prosadil danění navrácení ukradeného majetku) či rozhodnutí černošického městského úřadu ohledně Burešova střetu zájmů necháme na jindy. Abychom si nepřivodili infarkt.

22. ledna 2019

Jardův list

Když už jsme u těch presidentů.

A když už se zdá, že člověka nic nepřekvapí, dočte se, že jedna z nejnechutnějších kreatur veřejného života se rozhodla obohatit náš politický brčálník. List Jaromíra Soukupa je jméno nové partaje, která má svého vůdce dotáhnout do presidentského křesla. Nikdy neříkej nikdy, taky mě při Zemanově první kandidatuře nejprve napadlo, že přeci tohoto v jádru zlobného, vulgárního, ba zlého spoluautora české korupce nikdo nemůže brát vážně. A jak dlouho ho už musíme snášet.

Soukup tedy. Dávno strčil do kapsy svůj vzor, mistra Železného, jehož Volejte řediteli inspirovalo řadu, místy i dobrých parodií. Dobré poledne a dobrou chuť, pokud právě obědváte. Železný dávno skončil na Nově i Barrandově, jeho učeň se rozjel do nebývalých rozměrů, nepochybně díky svým konexím, které, jak jinak, vedou i do Ruska a Číny. S podporou od Zemana, Babiše, kterému Soukup president bude vyhovovat, voličů SPD a jiných extremistických stran, se zahraničním kapitálem v zádech…

Vlastník 37 firem včetně největší mediální agentury, díky svým jedenácti pořadům pátý na Mistrovství Evropy v moderování, za což ho prý čeká metál od Zemana. Nebo za neustálé podkuřování spíše, ale to nevadí. Dlouhodobě ztrátový mediální „magnát“ a „podnikatel“ s půlmiliardovými dluhy je přesně to, co na Hradě potřebujeme. Zkrátka typický hochštapler, kteří tak nějak dlouhodobě většinovému elektorátu imponují. Nejen u nás tedy.

Už se těším na to volební klání s jiným Zemanovým kámošem a spoluautorem českého korupčního klientelistického systému, který sice televizní stanici nevlastní, ale presidentem už byl. Případně s jeho synem.

Dobré poledne a hodně štěstí, budeme ho potřebovat.

P.S. Dopsal jsem a zcela náhodou narazil na toto. Holt nás s Martinem zajímají podobná témata, hehe.

20. ledna 2019

Presidenti

Dnes dva roky s Trumpem.

Přemítám, co pozitivního se o něm dá říct. Napadá jen, že díky němu, Madurovi a Dutertemu nemáme nejdebilnějšího presidenta na světě. Naposledy před třemi týdny do Top Five dorazil Bolsonaro.

V Americe arogantní, hloupý ješita, v Brazílii člověk s nepokrytě fašistickými názory, na Filipínách kriminálník, který se rád chlubí, že ve svém životě už i vraždil. Ve Venezuele ideologicky zmatený autobusák.

Takhle v perspektivě se česká situace nejeví zas tak strašně. Zkorumpovaný, zlobný, mstivý, arogantní a zákonynectící stařík s minimem moci je ve srovnání s výše jmenovanými jen slabým vývarem. A co na tom, že mu jsou čínské či ruské zájmy bližší než ty naše. Hmmm… jen kdyby sakra nebyl prezidentem v zemi, na které mi na rozdíl od něho záleží.

18. ledna 2019

White media

Fašounský server White Media je mimo provoz a s ním i seznam údajných nepřátel vlasti, který obsahoval fotografie a krátké popisky údajných nevlastenců. Na tomto serveru jsem poprvé zahlédl slovo dobroser. Vedle mé fotky. Na zařazení do vcelku zajímavé společnosti jsem možná byl i trochu hrdý. I když…

I když, na lichotivost nehledě, jsou podobné seznamy vlastní extremistům, podobně jako je extremistům vlastní mnohé arbitrární nálepkování skupin údajných nepřátel. A nálepkování se zdá v naší extremizující se společnosti stále oblíbenější.

Dobroser, sluníčkář, pražská kavárna, eurohujer, havloid, pravdoláskař a nevím, co ještě. Vesměs se používá pro označení osob, které mně osobně bývají sympatické. Asi proto, že ctí jakési hodnoty a často upřímně přemýšlejí o světě kolem. A vůbec s nimi nemusím zbožně souhlasit.

Nevidím rozdíl mezi tím, když mě White Media označí za dobrosera, nebo kdokoli jiný jakkoli označí kohokoli jiného jen proto, že nesouhlasí s cizím názorem. Považuji za extremistické, ba totalitní. A dávám si závazek to proponentům nálepkování v mých kruzích začít říkat. I když si nedělám iluze, že se hned tak dostanou mimo provoz.

13. ledna 2019

Bůh je v neuronech

Ve svém pokračujícím hledání intelektuálních výzev jsem se vrátil k onlajnovému studiu, aneb i návrat může být pokračováním, jak říká klasik. Anebo neříká. Momentálně jsem frekventantem základů mezinárodního trestního práva na Case Western Reserve universitě v Clevelandu a úvodu do psychologie na universitě v Torontu. Obojí zábavné, každé jinak, každé jinak i náročné časově i intelektuálně, vzhledem k množství informací, jež člověk musí vstřebat.

Vlastně je asi zvláštní, že mi je mezinárodní trestní právo povědomější než psychologie, ale možná je to i tím, že druhá zmíněná stále tak nějak musí bojovat o místo pod vědeckým (čt. exaktním) sluncem, a proto potřebuje dokazovat i nám, onlajnistům (opakuji: onLaJnistům), že není žádné ořezávátko.

Osm hlavních přednášek týdně a ke každé doplňující videa a texty potupně vytvářejí pocit skutečného pensa, příběhu psychologie, do které se sluchátky a stále větší vervou nořím. Hned v prvním týdnu mě docela dostalo hypnotizující neurobiologické video, o které jsem se rozhodl podělit, a které mi přijde strašlivě relevantní, třeba když říká, že:

„Říká se, že moudrost přichází s lety, ale díky otevřenosti a skepticismu, klíčovým principům vědecké metody, nepotřebujeme dekády pokusů a omylů, abychom si rozmysleli, která z našich přesvědčení mohou být nepravděpodobná. Otázkou není, zda jsou naše přesvědčení správná nebo špatná, ale zda emocionální spojení s nimi nám spíše prospěje či nikoli. Svobodná volba neexistuje, dokud jsme emocionálně napojeni na jeden hodnotový systém.“

Taky jsem se třeba dozvěděl, že „když jsme konfrontování s rozdílností názorů, chemické látky produkované mozkem jsou stejné, jako ty, které se snaží zajistit naše přežití v nebezpečných situacích. V takovém defensivním stavu překáží primitivnější část našeho mozku racionálnímu uvažování a limbický systém může vyhodit většinu naší pracovní paměti, což fyzicky způsobuje ‘omezenost‘.“

Prostě jsou veškeré naše činy výsledkem neurobiologických a chemických reakcí v našem mozku, o kterých stojí za to se dozvídat co nejvíce. Anebo ne. Jak kdo chce. Ne že by tato premisa byla něco nového, jen mě zmíněné video fascinovalo, a proto si ho sem uložím.

11. ledna 2019

Pofidérní spolčení

Odkud se vynořila nezpráva, že poslanec ODS a bývalý skokan na lyžích označil jednu bandičku za „pofidérní spolek adorující bývalé estébáky, konfidenty, komunistické policajty a jiné přisluhovače režimu.“ A že si na něho bandička stěžovala ve sněmovně.

Spolek s názvem Český svaz bojovníků za svobodu jsem zaregistroval asi před dvaceti lety a netrvalo dlouho, aby si člověk udělal obraz, o co jde. Respektive o co nejde. O bojovníky za svobodu. Pamatuji si ten rychlý sešup do totální morální kocoviny. Mentálně jsem sletěl od honosného názvu k dost divnému, přislizlému, soběsloužícímu obsahu. Možná jsem si tenkrát i ublinkl.

Funkcionářská struktura, která primárně slouží k výplatám odměn svých funkcionářů a uchovávání vzpomínek na komunistický odboj pod rouchem bezmezného vlastenectví. Jako by to kdy komančové s touto zemí mysleli dobře.

A když se chlapci tu a tam čímsi vyznamenají, stojí to za to. Například udělením čestného členství Miloušovi (tehdy se jejich členem stal i Miloušův mluvčí), metálu mlátíčce z Václaváku, komančskému poslanci Ondráčkovi, a polovině Miloušovy pračky na ruské peníze s názvem SPO (dříve SPOZ). Pak též občasnými xenofobními žvásty, neprůhledným hospodařením, či podporou bývalých esenbáků. Typické sdružení oportunistů, jež bůhvíproč tyje ze státního rozpočtu. Na letošní rok kolem šesti miliónů korun.

Když se před pár lety Andrej poprvé pokusil jejich rozpočet skrouhnout, domluvil mu sám Milouš. Přeci jen dal za dva metály od spolku státní vyznamenání jejímu předsedovi (krycí jméno Josef). Letos Andrej přímo v parlamentu prohlásil, že nevidí důvod podpory, ale ejhle, komančové si ji dali do podmínky podpoření rozpočtu. Protože vládnout s komančskou podporou není jen tak. Tak nějak mi přijde, že si to budeme připomínat více a více.

7. ledna 2019

Quatre mois depuis

Sedmého září si asi budu chvíli pamatovat. Vyšel jsem s bolavými zády na procházku, protože procházky prý často pomáhají, a z města se belhal půldruhé hodiny; šouráním od lavičky k lavičce. Původně měla být patnáctiminutová procházka tam a patnáct zpět.

Čtyři měsíce posedávání a polehávání, během nichž jsem se dvakrát propadl o týdny zpět. Čtyři měsíce, kdy se snažíte nelézt sám sobě na nervy a poslední na co máte chuť je být strašlivě společenský. I když společenský jsem párkrát byl, pravda. Leč na nervy si lezl o mnoho častěji. Navzdory pár nevelkým a nekomplikovaným miniprojektům, které alespoň na chvilku zaměstnaly mé jinak nepříjemně zahálející mozkové závity.

Čtyři měsíce setkávání se s českým zdravotnictvím, které nakonec není tak strašné, jak se říká, vzhledem k tomu, že nic nestojí. Pomáhá tedy, když máte známé, co mají známé. Pravda, v takovém Jordánsku by mě léčili rychleji, bez delšího čekání, za to ale výrazně dráže, na což ale koneckonců existuje pojištění. Jež si platíme i v ČR.

České zdravotnictví mi přichází i přátelštější, než jsem si pamatoval. A plné sympatických profíků, které práce viditelně baví. Ale kteří často tráví více času ťukáním do počítače, než interakcí s pacientem. A kteří nezřídka vypadají dost unaveně. Asi z toho ťukání a ostatních náležitostí.

Po čtyřech měsících pseudostonání jsem dnes došel přes park do lázní (naponěkolikáté, konečně s tím správným papírem), abych se objednal na pár procedur. Byl jsem poslán dom s tím, že je začátek roku a lázně zatím nemají podepsánu smlouvu s odpovídající pojišťovnou. Tak nic, stavím se příští týden zas.

A venku sněží.

6. ledna 2019

BBK

Vlastně není, čemu se divit. Když jsou v naší společnosti nekriticky přípustné otevřeně rasistické kecy, sexistických zhovadilostí si často ani nevšímáme, ba nad nimi rozverně hýkáme, protože bžunda. Je asi i symptomatické, že výborní Branky, body, kokoti přistáli na portálu Blesku v sekci „pro ženy.“ Jako by se chlapů netýkalo, aneb, řečeno slovy jednoho z největších českých veřejných prasáků, který se jakýmsi řízením osudu dostal do čela Senátu: „Drží a mají to rády.“ Proponent sexuálního obtěžování a mistr uslintaných průpovídek, abych citoval výtečnou paní moderátorku (respektive výtečný scénář).

Sexismus a rasismus mě vytáčejí podobně. Oba mají kořeny v hlouposti, neznalosti a nevzdělanosti, oba často vyjadřují jakýsi mindrák. A přesvědčeni o vlastní nadřazenosti. Jedním si něco dokazujeme, druhým ospravedlňujeme. Umím nicméně asi pochopit, že rasistická myšlenka má problém odlišit činy jedince či skupiny od konání všech, kteří mají stejné atributy. Zvlášť, když se jedná o skupinu lidí, o kterých nic nevíme. Dokážu i pochopit, že si lidé dehumanizují jiné, kteří vypadají jinak či jsou odjinud. Vlastně chápu i, že mnohým, často aniž by si uvědomovali, imponují ideály fašizmu, „dokazující“ nadřazenost jedné rasy. Co se sexismem a představě o nadřazeností mužské ale?

V České republice je ročně znásilněno přes sedm tisíc žen, některé analýzy dokonce odhadují jejich počet až ke dvaceti tisícům. I proto, že jen dvě procenta pachatelů soudy potrestají. I proto, že 90 procent žen znásilnění nenahlásí. I proto, že, jako v jiných rozvojových zemích, jsou dosud výrazné názory, že si za znásilnění často žena může sama. Jako by chlap na použití cizího těla měl právo. Jako by si podobné chlap nechal líbit. Jako by nebyl rozdíl mezi uslintanými kecy, osaháváním a znásilněním, co se míry narušení svobody a prostoru jiného člověka týče. Následky pro oběť (namísto v anglosaském světě oblíbenějšího „přeživší“) se samozřejmě různí.

Anebo jsem jen prožil příliš mnoho času mezi lidmi a v zemích, kde se uslintané průpovídky nenosí. Včetně deseti let v islámských kontextech. Anebo si jen nemyslím, že uslintané žertíky a činy jsou vtipné. Jsou slizké, jako jejich proponenti, ať už je to Kubera, Zeman, Duka či jiný zamindrákovaný sexista. #metoo Podruhé.

Dobrá, co že mě tedy zas dostalo? Poslechl jsem si Kuberovy žvásty a udělalo se mi šoufl. BBK nicméně opravdu doporučuji.

4. ledna 2019

Katastr(of)álně

Prababička zemřela před osmatřiceti lety a zanechala po sobě pozemek, který byl tenkrát asi všem ukraden, i když se to oficiálně nazývalo „obhospodařován Jednotným zemědělským družstvem.“ Poslední změna v územním katastru se, zdá se, datuje do roku 1946, a teď jde o to ten zápis změnit v souladu s platnými zákony. Bude to bžunda, téměř poirotovská hádanka. A i když je proces relativně přehledný, včetně četných úskalí, spojených s dohledáváním živých pozůstalých a různých dokumentů, prokazujících spřízněnost a pozůstalost, v rychlost a přesnost českomoravských soudů velkou důvěru nemám. Jinak tedy:

Je čtvrtého ledna. Nesázím na losery, takže dám tisícovku na maximálně optimistický scénář: ke změně zápisu v chrudimském katastru dojde ještě letos. Alespoň se ale už docela dobře bavím. #řekninuděne

2. ledna 2019

Pokora a sebevědomí

Letošní Nový rok přinesl novinku. Předsedové obou parlamentních komor si sedli před kameru a oslovili národ. Zachytil jsem kousky a asi se ztotožňuji se Šídlem. Pokud jsme se něco z projevů dozvěděli, tak to, že v čele státu nemáme státníky. V lepším případě sebestředné kuňky, kteří si nenechali ujít možnost bezplatné publicity. I když…

Vlastně jim ta hra na státníky sluší, protože jinak na sebe ve veřejném prostoru za jakoukoli zmínku o hodnotách spíše pořváváme. Takovéto něco lepší než nic (a sliz). A co na tom, že najednou demokratický Ondráček jezdí na bratrské výlety do Ruska a je členem víceméně totalitního sdružení. No a že k vzájemné úctě vyzývající Kubera jen o pár dní dříve na televizní kameru (zřejmě nevěda, že už se natáčí) nazval svou kolegyni řvoucí krávou. Alespoň víme, co pan senátor dostal pod stromeček, protože jeho výzva k více pokory a sebevědomí nemůže být náhodná. Jedno z ústředních témat předvánočních skutečných dárků. Takže ruksak od Šimona Pánka, pane senátore? No tak si ho zabalte a vydejte se… nu, však Vás už něco napadne. Hlavně sebevědomě a s pokorou.

1. ledna 2019

Rána k ráně sedá

Stárnu a páprdovatím. To nebylo novoroční předsevzetí. Jen vzpomínka na půlnoční dělobušné řádění spoluobčanů a mou iritaci nad tímž. Asi jde jen z mé strany o nepochopení, jak normálního člověka může bavit, že kolem něho cosi bouchá.

Možná ale jen stárnu, bez toho páprdovatění. A jako se mi třeba zesiluje strach z výšek, ze kterých jsem neměl žádný respekt, než jsem si coby mladý skálolezec nepěkně nabil zobák, sílí ve mně i nechuť k různému bouchání, jež jsem si nesčetněkrát zažil o mnoho blíže, než bych si býval přál. Stejně jako lidé, kteří v neustálém bouchání žijí.

Místo novoročních předsevzetí raději pár přání: Aby se lidé v menší míře chovali jeden k druhému jako idioti, nehledě na antivzory, jež nás obklopují. A aby přestali bouchat jiným před domem, ať už jde o bomby shazované z letadel nebo levné čínské rachejtle. Protože rána nakonec plodí jinou ránu. A špatně se hojí. Pokud vůbec.