19. září 2011

Socialita (homo homini lupus)

Slovo odbory zní u nás divně, protože mnozí si pamatují ROH jako nezřídka totalitarizující stát v totalitním státě. V dnešních dobách nám zas odboroví předáci čas od času předkládají takové příklady iracionality a tupismu (und hochstaplerismu), že si člověk může hlavu vykroutit. Na druhou stranu sdružování kohokoli do zájmových spolků je základem demogracyje, takže i odborové spolky mají své místo v demogratycké společnosti. Navíc je jejich hlavním úkolem vyjednávámí pracovních podmínek s kapitalistickými vykořisťovateli, čehož nikdy není dostatek. Kvalita společnosti (socialita!) se přeci pozná podle chování jedinců různého ekonomického a společenského postavení k jiným. Proto je mi z dění u nás doma stále častěji blivno, ať už sleduji humus valící se z našich takzvaných politických elit, pochody zamindrákovaných idiotů na ubytovny socek, které mají bohužel jinou barvu pleti, nebo termíny jako „romská kriminalita“ (místo „krminalita“), sociálně nepřizpůsobiví (místo např. „sociálně vyloučení“) atd.

Nikdy nicméně není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř, takže nás potěšili bratia Slováci, kde ministerstvo práce a sociálních věcí navrhuje bezplatnou sterilizaci Romů – samozřejmě se neřekne naplno a schová pod „velmi chudé komunity“ (nikoli jedince). Schválně kdo se tohoto pozitivního termínu (staráme se o chudé) u nás chytí, nebo jestli zůstanou naši (negativně hrotiví) sociálně nepřizpůsobiví (jo, ty myslíš cygoše, ty woe!). A úplně nejdementnější jsou debaty na téma "já jsem přeci neřekl cygán, to ty jsi řekl cygán, já jsem přeci řekl nepřizpůsobivý a to může bý přece kdokoli, woe." Podobně jako jsme měli nedávno diskusi na téma deviant, které předsedali naši Hofnarren (v Čehách prý příznačněji označován za Burgtrottel).

Potěšili i v zemi, kde momentálně pobývám, když se demogratycky rozhodli rozmetat odborový protest proti nelidským pracovním podmínkám v hutnickém závodě ve druhém největším městě Kutaisi. Proto jsem si i na odbory vzpomněl. Třicet protestujících prostě zabásli a do médií poslali ono vždy a všude fungující „jsou to násilníci“ (máničky, ekoteroristi atd.). Hloupému napověz, že hutní výroba je vlastněna firmou sídlící v Dubaji (zahraniční kapitál!) a nikoli zcela nepodobně našim experimentátorům pře 15+ lety, gruzínská vláda udělá vše proto, aby se zahraniční investoři u nás doma cítili jako v bavlnce, ať už si dělají cokoli. Napadá mě, že vzhledem k tomu, že sama vláda není schopna vymyslet normální zaměstnanostní politiku a pracovní místa prakticky netvoří, je téměř zbožné uctívání zahraničních investorů asi pochopitelné. Podobně jako kdysi u nás nicméně vyvstává dilema dalšího směřování společnosti a etická otázka, jestli i v Gruzii bude neviditelná ruka trhu nakonec regulovat i netržní (neprodejné) normy. Jako u nás, kde, připadá mi, člověk člověku stále více vlkem a nikdy nevíš, kde tě kdo kousne. Ještě že tu - kromě těch zahraničních investorů a dárců - už není co vytunelovat.

15. září 2011

Hygienická potěmkiáda

Z iniciativy prezidenta Gruzie se penze zvyšují na 100 lari (ca. 1,100 Kč), protože naše země je postavená na vašem potu a takovouto nečekanou pozornost si zasloužíte. Za svitu televizních kamer Míša penzi osobně předal několika staříkům řka „Kdyby bylo po mém, dostali byste tisícovku.“ Z iniciativy prezidenta Gruzie dnes v první školní den všichni prvňáci dostali netbook. Prezident slavnostně otevřel novou policejní stanici v Mestii. Pravda, svátek mu trochu zkazil místní místostarosta, který bezelstně na kameru dodal „A počkejte, až to bude dostavěné, to bude teprve něco.“ Prezident otevřel nový rozvod vody v jakési vesnici. Po jeho odjezdu kohoutky přestaly zase fungovat, protože si místní řekli, že vodu z řeky používat nebudou a vytáhli hadici. A takhle skvěle si tu žijeme každý den. O rostoucí prosperitě a sílící demokracii mě nicméně parádní televizní vymývání mozku ne a ne přesvědčit.

14. září 2011

Z českého tisku

Čtu si, jak se odvážní, hopsající běloši pravidelně scházejí v neutěšených Sudetech, aby si léčili svůj maximindrák. Jak se na tom živí český politický odpad. Jak národ šamansky poskakuje kolem rakví nešťastných pasažérů jednoho letadla, do jehož jsem se zapřísáhl před mnoha lety nikdy více nesednout, protože, jak říkával Martin, nikdy nevíš, JAK to dopadne. Jak se dle všeho k fetu náchylná hvězda normalizačních hitparád vzdala svého syna, podle jehož účesu vás napadne, že jí ho beztak dávno měli odebrat. České zprávy jsou jak ten JAK, nekvalitní, nespolehlivé, ke svému účelu naprosto nevhodné. To se raději podívám na ruské nebo gruzínské zpravodajské vymývání mozků: z novinářského hlediska nic nečekám a alespoň se místy i dobře pobavím.

8. září 2011

Národní park

Zdá se, že po kůrovci napadl šumavský národní park i virus totálního debilismu, aneb i já jsem zahlédl dotazník, který správa parku prý rozdává návštěvníkům pod rouškou zájmu o veřejné mínění a zpětnou vazbu. Otázky typu „Kterou zemi máte nejraději a proč právě CCCP?“ se už moc často nevidí a kdokoli nepovažuje za nenormální zveřejnit, musí být hodně mentálně chromý. Svinský virus. Když jsem byl malý (menší než teď), přišlo mi vtipnější: „Co to bylo za zvíře a proč ta kráva tolik bučela?“ Na tuhle otázku, žel, v šumavském dotazníku též zapomněli

2. září 2011

Prvního září

Včera bylo prvního září, v Abcházii první školní den. Kdosi se durdil, že zatímco moderní Gruzie začátek školního roku posunula dál, v Abcházii se stále drží sovětských praktik. Opravil jsem, že prvního září začínáme například i v Čechách a pár evropských zemí jde dokonce do školy i dřív. Prvního abcházského září, než jsem skočil ze dvou metrů na zem a ukopl si patu, jsme v Agubedii potkávali houfy školáků v kvádrech a mašlích, což mě nemohlo nekopnout o sedm let zpátky. Jako každý rok a vlastně k tomu ani ta sebedůležitá děcka nepotřebuji. Před sedmi lety včera přesně na den jsem nedaleko odsud jel do práce a spousta nafintěných děcek na silnici mi přišlo jako prima oživení. Ze dvou tras, které jsme z bezpečnostních důvodů střídali (vyhýbat se rutině je prý nejlepší prevencí únosu), jsme si prvního záři dvoutisícého čtvrtého vybrali tu čermenskou, kterou měli řidiči radši, protože je kratší. Cesta přes Beslan je zas hlavní a širší. Nijakou symboliku volbě trasy v onen osudový den nepřikládám. Stejně jako včera byl onen první školní den plný napětí a různých očekávání. Třeba policajti na blok postech jako tradičně očekávali vyšší bakšiš za průjezd, který spěchající, nervózní rodičové bez větších okolků dávali. A o hoďku později všude padla na tři dny mlha, ze které jsme se škrábali měsíce, ba roky, a která si mě dosud tu a tam najde. Vzpomínáme.

Prvního září
Tři dny tři roky poté