Consummatum est

Na konci posledního pracovního dne v Jordánsku a na dlouho i kdykoli jinde mě domů vyprovodila egyptská kapela. Hrává na svatbách a kolemjdoucí se prý divili, proč že vedle mě stojí chlap. Naštěstí byla na silnici asi stovka kolegů, kteří při zaváření mobilů stačili vysvětlit, že se o svatbu nejedná a že Carlo není manželka, ale můj nástupce.

O patnáct let a deset zemí později jsem se po roce vahání rozhodlal (toto slovo češtině viditelně chybí) k dlouhé přestávce, během které snad vymyslím, co, kde, s kým v životě dál. Zbývá jen zabalit, poslat své švestky do střední Evropy, vyřídit pár administrativních restů a hurá na letiště. Krok do známého neznáma, na který se hodně těším. Here I come, Česká republiko, did you miss me?

15

Pětadvacátý březen mi vždy připomene nástup do letadla s plánem si na rok vyzkoušet, jaké to je pracovat v humanitární misi. V Moskvě jsem přistál pár minut po půlnoci a službudržící mi do pasu vyberanil razítko s číslem šestadvacet. V Českém domě mě následně dle rezervace pokoje zaregistrovali pětadvacátého, což mě pak pronásledovalo jako bumerang. Počínaje příletem do Ingušska, kde si mě hned vychmátli kluci z FSB. Hodný mi říkal, jak je jeho posláním nám pomáhat, ale k tomu potřebuje moji spolupráci. Zlý do mě hučel, že mu mám vysvětlit, proč je na imigračním razítku v pasu o den později než na datumu mé registrace v Moskvě. Jinak prý mě může na 72 hodin zadržet, aby zkontroloval moji totožnost. Nakonec nezadržel a já později zjistil, že Achmad není zas tak zlý a že hodný je vlastně jeho zlý šéf. Též jsem zjistil, že různí ruští policajti mají nepokrytou zálibu ve zkoumání razítek v mém cestovním dokladu.

Pětadvacátý březen byl roku 2002. Místo jednoho roku je nakonec patnáct. Neuvěřitelná jízda, která stála za to. Ve zlém i dobrém.

Holandští vítězové a poražení

Při pročítání zpráv o výsledcích holandských parlamentních voleb jsem se nejprve zarazil. Nikoli kvůli samotnému výsledku, ale kvůli způsobu, jakým je oslavováno druhé místo extrémní pravice. Před deseti lety komická marginální figurka, kterou nikdo nebral příliš vážně, dnes lídr druhé největší politické strany v Holandsku. A svět se raduje, že byl až druhý. Protože jsme si tak nějak zvykli, že extrémisté a hochštapleři různého druhu postupně přebírají moc. Tedy krom Holandska, alespoň prozatím.

Wildersova Strana svobody získala v porovnání s předchozímí volbami o pět parlamentních křesel víc, nicméně nevyrovnala výsledek z roku 2010, kdy měla 4 navíc. Na druhé místo se letos dostala díky totálnímu propadáku Strany práce, která ztratila 29 z 38 křesel. Zelení leví, křešťanští demokraté i sociální liberálové z D66 získali více nových parlamentních míst než Wilders. Takže nakonec nic tak světoborného. S výjimkou laboristů kdosi trochu získal, jiný trochu ztratil, jen sdělovací prostředky se soustřeďují na téma, které jim snad pomůže prodat více reklamy. A nejvíce poražení jsme nakonec my sami, anžto se necháváme ovlivňovat a oblbovat mediální virtuální realitou.

Výročí

Začalo protirežimními demonstracemi. Zatím neskončilo. Šest let války, na kterou je každý expert, ale jež už nakonec nikoho nezajímá. Tedy dokud lidé, kteří z války utíkají, nedoplavou k našim břehům. Šest let, bloody hell, a konec stále v nedohlednu. #WithSyria