27. března 2013

Pořád to jde

Bude znít banálně, ale nemůžu si pomoci. V Gruzii jsem čtyřicet měsíců a různorodý kontakt s vysoce postavenými politiky patří k mé práci. Pravdu abych děl, většinu oficiálních jednání s gruzínskou politickou špičkou jsem opouštěl se silným pocitem, že pokud náhodou vnímají, o čem je řeč, téma je ani trochu nezajímá, pokud ho nepřednesu s cenovkou či rovnou nezacinkám penězi. Žádná analýza, žádné strategie, vše se řeší ad hoc a pouze poté, co problém přerostl přes hlavu. Anebo se jen zamete pod koberec s poukazem na vnější nepřátele, v horším případě se začnou řešit následky nikoli příčiny problému. Tak máme již zmiňované policajty ve školách nebo jedno z největších procent vězňů na světě.

Till Bruckner nazval adrenalínovou vládou v modu perpetuální revoluce, kde jsou osobní styky mnohem důležitější a ceněnější než kompetence jednotlivce. Vlastně jsme se s politiky nakonec stýkali jen proto, abychom učinili bontonu za dost, nikoli proto, že by nám tu a tam scházely jejich často prázdné, ideologicko dogmatické deklarace. Chtěl-li člověk něco vyřešit, musel si vytipovat úředníka, který smí a umí. Abych ale nebyl nespravedlivý: i mezi top politiky byli lidé schopní a pracovití, na ministerestvech, se kterými pracujeme my, však takových bylo méně než šafránu.

Něco je jinak. V pátek jsem se potkal s jedním ministrem a dvěma náměstky z různých resortů a měli byste vidět ten široký úsměv na mém (též širokém) xichtu, když jsme se rozešli. Člověk úplně zapomene, že chce vůči nové vládě zachovávat obzřetnost, aby je nepřechválil, protože přeci není možné, aby Gruzie najednou měla logicky smýšlející a analyzující vládce, kteří nejen, že mají naprosto jasno v tom, kam směřují a co dělají, ale navíc to dle všeho se zemí myslí dobře. Fingers crossed, fingers crossed.

26. března 2013

Neokomunisté na Kypru

Evropská unie prý chce sebrat Kypřanům dlouho pracně ukládané peníze. Zní to strašlivě při představě stařenek, co si léta střádaly na důchod a teď jim chtějí jejich úspory prý-neokomunisti z Unie zkrouhnout. Představa zdanění propraných zahraničních peněz (nejen ruských) zní už méně drasticky, leč pořád pozvedává obočí, přeci jen jde o soukromý majetek, jehož původ dosud nikomu v Unii nevadil. Nejsem ekonom, nerozumím tomu, jen mi selský rozum, hajzlík, našeptává, že pokud si někdo bude chtít ode mě půjčit peníze na záchranu vlastního businessu, asi si budu též diktovat podmínky, které mi alespoň zčásti zajistí návratnost investice, případně zaručí, že se jedná na dlouhou dobu o záchranu poslední, tj. věřitel nepřijde za týden s prosíkem o další.

Byli jsme na Kypru v dvoutisícém devátém, na jihu, v Pafosu. Na jednom výletě, co jsme si koupili, nám místní slovenská průvodkyně vypočítávala výhody různých kyperských sociálních podpor. Nedokázala zmlknout, takže jsem si minimálně tři minuty pamatoval, jaké jsou důchody, nemocenské, mateřské atakdál. Zapomněl jsem mnohem rychleji než stačilo opadnout její nadšení. „Často sa ma tiež pýtajú, ako sa to tu má s dôchodkami, takže vám poviem...“ Doteď si na holku doma občas vzpomeneme.

Dobrá, dobrá jedna paní povídala turistům na výletě. Nic nemění na tom, že pořád vypadá jako další splasklá bublina, na dluh žijící ostrov, kterému došly prachy, k čemuž většinou dochází tak, že prožereme (i s "s" místo "ž") investice a naše příjmy se neblíží výdajům. Zkrachovalý Kypr a Unie obviňovaná z toho, že mu dává na záchranu peníze. Když se to řekne takhle, zní trochu bizarně. Nechce mrcha dát celých sto procent na záchranu mrtvolných bank. By se člověku mohlo zdát, že i těch sedmdesát procent je docela dobrých, ale říkejme tomu zdanění, vyzní to líp pro všechny ty nevinné politiky a bankéře a nebohé občany, kteří ty politiky do svých pozic dosazovali. Ale což, nejsem ekonom, nerozumím tomu.

24. března 2013

Na konzulárce

Kdo si ještě vzpomene na vlnu článků před pěti lety upozorňující na korupci na českých velvyslanectvích v Hanoji, Kyjevě a Ulanbátaru? Před necelým půl rokem zas kdosi napsal (nedivil bych se kdyby na objednávku), jak česká diplomacie šikanuje cestovní kanceláře z ex-CCCP, které zprostředkovávají víza pro prý jako sůl potřebné turisty. Hm, a já zas dnes slyšel příběh o Gruzínovi, kterému konsulární oddělení v Tbilisi po několika odtazích (z ne zcela pochopitelných důvodů) zamítlo žádost o vízum, načež si požádal přes cestovku a dostal za dva týdny, aniž by se na ambasádě musel vůbec objevit. Asi nevím, co si mám myslet. Co že to rád říkávám? In dubio pro reo? Dobrá, dobrá, bordel tedy jen.

17. března 2013

Včera, dnes a zítra

Dělám pohovory na pozice do Sýrie. Ráno jsem mluvil s Američanem v Kalifornii, který měl ještě včera. Odpoledne jsem mluvil s Novozélanďanem v Christchurchi, který měl už zítra. Vorsprung durch Technik, juch.

15. března 2013

Evropští naivkové

Západ má tendenci interpretovat jakékoli konání nové gruzínské vlády jakožto důkaz její nedemokračnosti a proruskosti, což je zčásti zajímavé, zčásti úsměvné a zčásti nebezpečné. Současní vládci samozřejmě nejsou žádní kovaní demokraté, protože se demokracii (dativ) neměli od koho učit, leč snahu jim nelze upřít. I když dělají spoustu kiksů, například už jen tím, jak na zahraniční (zhusta neoprávněnou, souhlasím) kritiku hystericky reagují.

Pokud začneme jednoduše srovnávat, nová vláda, na rozdíl od té předchozí, například zatím nikoho nezabila. Nezávislost soudů v Gruzii nikdy neexistovala, takže není co ohrožovat, je nicméně roztomilé, jak se svět o nezávislost justice začal zajímat až po říjnových volbách, aniž by příliš vadila skutečnost, že třeba takový tbiliský soud leta rozhoduje 99% případů ve prospěch žalobce, tedy státu. O plea bargain systému se raději nezmiňovat, stejně jako o gruzínském trestním řádu. Pokles (postup) ze čtvrtého na šesté místo v počtu vězňů na 100,000 obyvatel je jen slabou útěchou. Pořád jsme na tom líp (máme procentuálně víc vězňů) než Kuba, Bělorusko či Ázerbajdžán, i když je jenom o prsa.

Srovnání se nabízí i ve školství, kde se zrušení licence (ano, politováníhodné) jedné soukromé universitě ani náhodou nevyrovná bývalému ministrovi školství (dříve ministrovi vězeňství), který za pár let stihl zavést brannou výchovu (resp. výchovu k partiotismu), vyhazoval zaměstnance, kteří nesouhlasili s presidentovými názory, a vymyslel, že v každé škole musí být policajt a kamerový systém.

Nehledě na jisté tápání, ba naivitu v rozhodovacích procesech, částečně asi způsobených tím, že premiér Ivanišvili zatím Gruzii řídí jako účetní velkou fabriku, nikoli stát, v míře totality nesahá vláda snílků svým progresivně autokratickým a kleptokratickým předchůdcům po kolena. Vůbec nechci bagatelizovat současné chyby, naopak jsem z nových vládců zatím ve velkých rozpacích, vidím nicméně nebezpečí v tom, že jestli západ dál bude jen ve svých odsudcích papouškovat své kamarády z vlády předchozí či kamaráda presidenta, jehož mnozí zápaďáci z nepochopitelných důvodů dosud nekriticky obdivují, Gruzie se může urazit a opravdu se vydat směrem, který si nikdo nepřeje, kde ale existují jedinci a entity, kteří současné vládní snažení ocení. V angličtině se tomu říká sebenaplňující se proroctví.

Zatím posledním zářným příkladem evropské naivity, ba užitečného idiotismu je povzdech poslanců Evropské lidové strany, že Gruzie sklouzla z demokratické pěšiny. (Jo, souhlasím, ale stalo se tak před pěti lety.) Gruzínský premiér reagoval šestistránkovým dopisem (stojí za přečtení), ve kterém mimo jiné zmiňuje, že president Saakašvili na sebeprezentaci a vlastní lobbisty jen v loňském roce utratil ze státního 16 miliónů dolarů. Tak to abych se na ty evropské naivky asi přestal zlobit. Však i od nás víme, že tváří tvář takovéhle PR přesile se rozum používá velmi obtížně.

7. března 2013

Islámská hrozba

Sedím letos počtvrté ve stejné hospodě na vnitrostátním terminálu Ataturkova letiště a napadá mě srovnání s podobnými podniky na Ruzyni, kde vám dají maximálně předraženou Plzeň, studenou gulášovku či přestárlou klobásu načež si sami zaokrouhlí na celou stovku. Si říkám: pokud jsou součástí tolik u nás omílané islámské hrozby kultivované a kvalitní restaurace na letišti, sem (tam) s nima, muslimama.

Král je mrkev

Chavez is dead. Zpráva o úmrtí poblázněného autokrata dorazila v den šedesátého výročí Stalinovy smrti. Podobně jako u Velkého voždě i po Chavezově smrti následují spekulace a konspirativní teorie. Je vcelku jedno, jestli Hugo zemřel opravdu předevčírem, nebo o týden dříve, důležité je, co a kdo přijde po něm. Světové události posledního desetiletí potvrzují, že Venezuela má největší šanci zůstat v klidu, pokud jednoho autokrata nahradí druhý, který nedostatek osobnostního kultu bude muset kompensovat postupným uvolňováním lidskoprávní situace. Aneb, pěkně prosíme, hlavně žádné revoluce, good luck Venezuela. Zatím se zdá, že by mohlo vyjít.

4. března 2013

Santa

O Klausově úspěchu v presidentské volbě před deseti lety jsem se dozvěděl v kanceláři na Džabagijevově ulici (číslo devět?) v ingušské Nazrani. Po chvilce emotivného pokřikování jsem se jal vyrábět triko s nápisem „not my president,“ které jsem stejně jako spoustu jiných podobných myšlenek nikdy nedokončil. Emoce možná nevyvolával tolik sám Klaus, jako mladicky maximalistické pobouření nad tím, že někdo může pověřit presidentským úřadem v mé oblíbené zemi otce novodobé české korupce, žumpové politické kultury, strejčka Lájoše Bácse a Radjiva Sinhy, ergo ztělesnění všemožné politické špíny. Vadilo mi též, že se nepartajního úřadu má ujmout člověk skrznaskrz partajní, navíc ademokratický, s nebezpečnými totalitními sklony, který dogmaticky neuznává, že by na cokoli mohl existovat alternativní názor, občanskou angažovanost považuje za nebezpečnou, a který věří, že právní rámec, ve kterém máme spoluexistovat, nastaví jakási neviditelná ruka.

Posledních deset let ukázalo, že krom výše uvedeného je Klaus hlavně totální mimoň, což jako by sám chtěl podtrhnout výběrem panoptika hradních šašků. V míře irelevance ho předhoní už jen jeho rodná ODS, která se stejně jako bývalý předseda, pohybuje natolik mimo realitu, že její veřejně výpady místy připomínají Pythonovský Létající cirkus.

Léta s Klausem zatím nejzajímavěji zbilancoval Spiegel, který mimo jiný píše (abychom nezapomněli): „Za 25 let v politice je obtížné najít jediné geopolitické téma, ve kterém by se Klausova pozice lišila od Ruska.“ Spiegel nepřipomněl asi jen aféry s blonďatými letuškami, které se vracely pokaždé, když se někdo zamyslel nad tím, zda pan president není náhodou čtyřprocentní. Že si někdo v presidentské kanceláři usmyslel, že je lepší být považován za smilníka než za homosexuála, beru jako tolikrát omílaný návrat k tradičním hodnotám.

Klausovo zhruba o patnáct let přetažené odcházení je zatím nejlepší českou politickou událostí roku, dokonce nehledě na to, že ho v úřadu nahradí jiný populista, který mu českou kleptokracii pomáhal vytvořit. Ve světě Klause znají díky ukradenému peru, u nás si budou pamatovat zejména kvůli zbabrané amnestii. Nového presidenta zas za chvilku budou všude znát coby arogantního alkoholika (a kuřáka), se kterým se též nedá příliš bavit, protože krom sebe nikoho neposlouchá. Že bude i dál sranda, asi nikdo nepochybuje.

2. března 2013

Středověk

Už i Rusko má protikuřácký zákon, který v první vlně zakazuje hulení 15 metrů od vchodu na nádraží, či do letištní haly, na pracovišti i dětském hřišti, nebo třeba na pláži. Za rok se přidají i hotely, restaurace a jim podobní. Spočítali si v Rusku jednoduše – čím víc se hulí, tím víc to stojí státní kasu, i když, pravda, novému zákonu předcházely roky lobbování ze strany Světové zdravotnické organizace (WHO).

V hospodách se nekouří v mnoha evropských zemích, ani na Sri Lance, v Keni, Libanonu či v Turecku, abych zmínil pár nedávno navštívených míst, kde jsem musel hulit na chodníku. Z bývalého ostbloku se v hospodách nehulí v Polsku, Maďarsku, na Ukrajině či v pobaltí. Teď se přidává i Rusko, zatímco česká tabáková lobby dále spokojeně vydělává na tom, že si do hospody raději bereme oblečení na jedno použití. Raději nemluvě, že pro tisíce spoluobčanů, kteří nám roznášejí chlast a jídlo, se hulí první liga na pracovišti.

Zastánci kouření v hospodách u nás horují proti státnímu zasahování do soukromého majetku, aniž by se pozastavovali nad tím, že stát už široce zasahuje, když diktuje minimální hygienické podmínky, včetně nutnosti mít hajzlik s teplou vodou na ruce pro zákazníky. Otázka hulení v hospodách má máloco společného s liberálně-socialistickým diskursem. Hopodské kouření je pro mě otázkou čistě hygienickou, a to nejen s ohledem k pasivně inhalujícím nekuřákům. Nebudu se pouštět do přímé úměry mezi omezením veřejného kouření a náklady na léčbu následků, což by svobodomyslným spoluobčanům nemělo být jedno, aneb méně následků = menší výdaje = menší daně = menší stát. Hurá.

Zastánci hospodského kouření též namítají, že kdokoli si nepřeje pasivně kouřit, může zůstat doma, nebo zajít do nekuřáckého podniku. Podle tohoto diskursu je normální kouřit a komu se nelíbí, ať jde z kola ven. Diskuse o tom, zda by se Česko mělo vydat nekuřáckou cestou, je však mnohem více debatou nad stavem společenosti, která si vybírá pravidla soužití. Debatou nad tím, jsme-li moderní či rozvojovou zemí. Zahulené hospody připomínají středověké hostince, kde se stoluje a vyměšuje ve stejné místnosti, tak si řekněme, zda zůstaneme v kuřáckém středověku, nebo vytěsnáme hulení mimo veřejný prostor, čímž mj. přestaneme čudit do xichtu lidem, kteří si to nepřejí. Na zájmy kuřácké a hospodské lobby nehledě.

V Rusku zítra zas znamná včera, v Česku se dál bavíme o tom, jestli chcát na výčep nebo poprosit zákazníky, ať jdou na záchod. Uf, a jdu si zapálit na chodník.