Sobota

Pohádali jsme se. Ač jsem vesměs kliďas, kamarádi mi kdysi dokonce navrhovali otevřít web www.flegmatik.cz, občas vzpěním jako šumák ve vodě. Nedá se to zastavit a k výbuchu vesměs dochází ve stádiu obrovské paniky, která ho dále umocňuje: Kurva, já se přeci nerozčiluju, ale tohle se nedá zastavit. Bác. Ratatatata. S rostoucí únavou se mění práh tolerance, takže není divu, že mě teď strašlivě naštval. Nemůžu si pomoc’. Starám se o něj, protože sám by to nezvlád. Dodávám mu energii, když je na dně. Když je špinavý, očistím ho. A on se odmění takhle. Přestanu s ním mluvit, na zpívání při společné práci ať rovnou zapomene. Je to prostě jenom dementní krabička, která ani nedokáže pořádně uložit několikahodinovou práci, na kterou jsem navíc vůbec neměl náladu a chuť a která ani neměla být moje. Kontrol S, kontrol S, šmejde! Copak jsem mačkal něco jinýho?!? Sobota v hajzlu.

Fotbal, Freud a terorismus

Že je česká politická scéna prohnilá korupcí, se ví dávno. Že s tím státní moc nechce nic dělat, taktéž. Rozhořčená veřejnost se vesměs dostala do stadia obviňování jedné či druhé strany, dle toho, kterému čutálistovi kdo fandí, a přes klubové barvy se překlenout neumí. Že by podvědomý fandovský deficit? Nebo FanAngst, Sigmunde? Trochu paradox, nemyslíš?

Ve světě je fotbal sociokulturním fenoménem, u nás nezřídka způsobem ventilace „fandovských“ mindráků. Možná proto, že mindráky z veřejného života (abych sem Freuda přeci jen netahal) jinak ventilovat neumíme, mutuje „fandovství“ (loyalita) v projevy násilí a vandalismu. Baník p...yčo. Opravdové fotbalové fandovství po anglickém či německém vzoru, kde člověk žije celý život s jedním klubem nehledě na vzestupy a pády a příslušnost do první či desáté ligy, je u nás vzácností.

Česká fotbalová reprezentace prosrala 85% fotbalové sézóny a ani po následném postupu na Euro jí příliškdo nezačal mít rád. Stejně jako jsou ambivalentní naše vztahy k vlastní zemi, oscilující mezi neo-nacismem a la severočeské pochody (Landu sem tahat nebudu, koneckonců stačí chvílemi pozorovat nejlepšího polistopadového ministra škol) a sebe(země)mrskačstvím, jež umně využívá politická cháska. Naši fotbaloví hoši si to, pravda, trochu pokazili svou (jak českou!) verzí bojového pokřiku Haka, který ve verzi našich čutálistů opěvuje nedostatek přirození majitele stříbrné medaile z Eura 1996 a člena Klubu ligových kanonýrů. Na druhou stranu bych se nedivil, kdyby po české Hace popularita našeho manaftu naopak stoupla.

Vraťme se ke korupci (jíž je mj. fotbal též nepěkně prorostlý), která se dle vzoru německého či anglického fanouškovství kupodivu neodráží na veřejné podpoře politických klubů. Normálně smýšlejícímu člověku musí být například jasno, že ČSSD a ODS coby strany, nikoli jen jednotlivci, se podílely a podílejí na korupci a korupčním prostředí obrovskou měrou. Je zcela jedno, který z jejich přestavitelů si nahrabal více. Obě entity se opakovaně projevily jako kriminální uskupení a měly by za své činy být odměněny naprostou marginalizací. Minimálně na dvě volební období. Nestane se. Dalším zajímavým příkladem je náš hradní politický geront, garant politické špíny posledních dvaceti let. Ač si náš Santa do úst nevidí, je v jakýchsi kruzích bez náznaků špitky ironie zbožňován. Poodejdeme-li od korupce, na kterou naštěstí naši comancheros za poslední dvě desetiletí příliš nedosáhli, trvající podpora politické strany, která dosud hlásá třídní boj a diktaturu proletariátu a považuje politické popravy miliónů lidí za drobný historický lapsus (and so what, errare humanum est) by měla být naprosto mimo lidské chápání. Není. Sedm set tisíc voličů. Ač to prokazatelně nade vší pochybnost s balonem vůbec neumějí, jen z lavičky křičí, co chceme slyšet, možná to nakonec hodí komančským čutálistům hlasů ještě víc. Slýchávám námitku, že jiné strany nejsou lepčejší. Budiž. Nic nemění na tom, že pokud si někom myslím, že je zloděj, nedám mu klíč od vlastního bytu, ať už v telce vypadá jakkoli. Pokud mu klíč dám, nemůžu se divit, že mi doma nic nezůstalo. Považuji za paradox, že v posuzování politiky přejímáme fotbalové vnímání světa a jsme ochotni odpustit oblíbenému týmu nebo čutálistovi, byť jeho činy mají pro nás mnohem závažnější dopad než pár poskakujících fotbalistů.

Politická scéna je odrazem stavu společnosti, říká se, což je v případě České republiky naprosto strašlivá diagnóza, bez jakéhokoli výhledu na zásadní změny. Při opakovaném a dlouhodobém selhávání tradičních tzv. strážců demokracie (též se hovoří o bulvarizaci / debilizaci médií), se neobejdeme bez silné, kritické a k politikům náročné občanské společnosti. Jsem rád za každou občanskou protestní akci, pokud je jasné odkud a kam míří, i když nemusím souhlasit se vším, co hlásá. Jinak papaláše nepřinutíme k tomu, aby obhajovali, vysvětlovali, ba promýšleli vlastní rozhodnutí. A oni to vědí a nikoli náhodou označují projevy občanského aktivismu za nebezpečí. Dokonce i přirovnání k terorismu jsme nedávno slyšeli od muže (oopulárního politika), jenž se v poslední době vyznamenal obhajobou neo-nacisty ve vysoké ministerské funkci či televizí zaznamenanou krádeží, již shlédly milióny lidí po celém světě. Bez silné občanské společnosti přenechejme politické hry podobným hochštaplerům a vraťme se k něčemu naučenějšímu. Co třeba PacMan?

Turk Hava Yolları

S každým dalším letem mám turecké aerolinky rád čím dál méně. Palubní servis nic mnoho, informace nic mnoho, jídlo na hraně stravitelnosti, letadla z roku 0, navíc čtvrtý ztracený kufr za čtyři měsíce. Nejvíc mě asi provokuje, že o sobě THY všude hlásají, jak jsou skvělí, zatímco kvalita jejich služeb úspěšně a strmě klesá. Aneb jak kdosi prohlásil: Ještě chvíli, a budou kandidovat v českých volbách.

V hotelu

S kongresovou turistikou jsem začal hodně mlád, bude to už bratru patnáct let, co jsem se jel poprvé zavřít na několik dní do zahraničního hotelu. Naštěstí nás pořadatelé tenkrát alespoň trochu povozili po Florencii, takže jsem mohl mít pocit, že jsem alespoň něco viděl. Večeři v Uffizi, pořádanou tehdejším presidentem Scalfarem, si pamatuju dodnes. Od té doby jsem si Florencii důkladně prohlédl několikrát a naposled tam na Náměstí Republiky oslavil vstup do letošního roku.

Teď sedím v nairobském hotelu Fairview, podruhé za poslední tři roky. Jednání právě skončilo a začínají individuální schůzky. Tak každý den od rána do večera. Maximálně po večeři stihneme zajít do hotelového baru a pokračovat v klábosení nad pintou Tuskeru. Minule jsem po pár dnech v Nairobi vyrazil na safari, letos ani ťuk. Hotel. Navíc se po vstupu keňské armády do sousedního Somálska očekávají možné teroristické útoky od islamistů z Al-Šabábu, takže vycházet se neradí. Bylo nám vysvětleno společně s objasněním způsobů evakuace, kdyby někdo přišel do blízkosti izraelské ambasády, co je přes ulici. Restaurace ve městě jsou off-limits, jak se s oblibou říká. Zajímavé, jak je vše relativní. V Kábulu něco bouchá jednou týdně a do expatských hospod se vesele chodí. Naštěstí jsem žádné výlety tentokrát neplánoval a pár tuskerů v baru s oblíbenými kolegy, které vidím párkrát do roka, též není k zahození. Jdu na to.

Cestou do Nairobi

„Říkám, běž se nasnídat a až se najíš, budeš mít pokoj připravený,“ zopakoval mi recepční turecky nasupeně, že mu nerozumím. Akorát já neměl hlad, jen se potřeboval trochu prospat, protože obvyklých pár hodin před brzce ranní cestou na letiště se tentokrát nepodařilo, anžto mám asi nového souseda, který má asi hodně kamarádů, protože párty to byla opravdu náramná. Jen se na poskakující posteli v dunícím osmipatrovém domě špatně usíná. Takže jsem doufal, že mě Turk Hava Yollari dovezou do hotelu, kde vše před další cestou dospím. Nezdařilo se. Tak si tu o tom alespoň napíšu.

Zpráva z tisku

O vloni v létě schválené změně gruzínské ústavy, jež mění prezidentský systém vládnutí na parlamentní, se mezi zahraničními politiky nahlas nehovoří. Asi proto, že příliš připomíná veletoče jiných postkomunistických vládců, kteří si po dvou prezidentských obdobích potřebovali zajistit pokrač vysluněnou kariéru. Na východ referendum, na sever dočasné převelení prezidentských pravomocí na premiéra, ústavu si změnit nikdo nedovolil, i když se nakonec ukázalo nejprostší, dle ohlasů soudě. Anebo se nemluví proto, protože se nehodí k imidži (proč ještě čeština nemá písmenko dž, Huse, kdesi?!), které chceme o Tbilisi věřit. Dokonce ani Míša nemluví, i když se prokec’ a teď musí jeho kancelář žehlit.

Pěkně jsme se podivili, když jsme si ve zprávách přečetli, že pozice na parlamentu závislého premiéra není pro současného prezidenta tak zajímavá. Dementi na sebe nenechali dlouho čekat, uvádíme zde v překladu z jazyka anglického, ze kterého podezíráme automatický překladač google, takže jsme v zájmu zachování všech nuancí požádali téhož překladače o převod do jazyka českého:

„Rádi bychom objasnit, že tato část rozhovoru je neúplný, a není přesně odráží to, co prezident řekl novinář. Pro Michail Saakašvili, není důležité, kde se osobně bude po roce 2013, ale jaké země [Gruzie] bude za dva roky a o tom, jak reformy provádět gruzínské orgány, bude pokračovat. Prezident je zaměřen na vývoj v Gruzii a na projekty, které byly zahájeny v posledních letech.Gruzínský prezident se nevyjadřuje k jeho osobním budoucí kariéru, a tak bychom chtěli objasnit, že jakékoliv jednání o této problematice jsou jen spekulace.“

11/11/11, to je ale panečku datum!

Ekonomický růst

Tak nám na placu přistála další perlu na téma Ema má maso, óóó my se máme. Prý velmi optimistický výhled na gruzínskou ekonomiku, protože zahraniční investoři začínají utíkat z tradičních a hledat nová loviště. Koneckonců jsme si o sobě před měsícem totéž přečetli v českých sdělovacích prostředcích, no tak to asi bude pravda, ne, když to píšou v EU. Neříkáme nic nového: „Zatímco jiné země snižují odhady vlastního ekonomického růstu, Gruzie ho zvýšila v očekávání letošních sedmi procent.“ Jak že to říkal klasik? „Jsou chvíle, kdy by se optimisté měli co?“ Podobnost s Cimrmanovými hrami čistě náhodná. A na zahraničních ambasádách v Tbilisi jen mlčky kroutí krky, jak umně země lavíruje na pokraji krachu, využívajíc zahraničních humanitárních a rozvojových podpor, stále významných hybatelů „ekonomického růstu,“ k zalátání rozpočtových děr (prý i ke splacení dluhů). Zatímco ekonomická nejistota gruzínských domácností astrononicky stoupá - až tři čtvrtiny obyvatel se považují za nezaměstnané, tj. bez stálého, jistého, dlouhodobého příjmu - vladař jásá, jak je všem dobře. No tak to mu asi zahrajeme písničku, ne?