28. září 2018

Svátečně

Svatý Václav, zavražděný mladším bratrem (pravděpodobně) na den před 1083 (nebo 1089) lety, patron český a moravský, symbol české státnosti, díky němuž si dnes nikdo nekoupil ani housku. Spor mezi bratry se v legendách primárně líčí coby spor o náboženské směřování země, mezi katolizačními snahami Václavovými a Boleslavovým lpěním na starých, pohanských zvyklostech.

Líčí se i spory politické a Václavova tendence více podkuřovat Sasku, proti emancipačním snahám Boleslavovým. Někteří historici pak tvrdí, že Václavova smrt mohla být dílem náhody, když se oba bratři potkali před kostelem a Václav se choval tak trochu jako arogantní idiot. Každopádně historie nepochybuje o tom, že se mladší z bratří, byť bratrovrah, o českou státnost zasadil a mnoho více než kníže Václav, jehož nejvýraznějším mezinárodně-politickým počinem byla porážka od saského krále Jindřicha Ptáčníka.

Možná začátek seriálu “Naše slavné prohry,” který pokračoval například husitským povstáním, Bílou horou nebo třeba Mnichovem. A každá prohra stojí kus sebevědomí a hrdosti a buduje syndrom obviňování druhých z jakýchkkoli vlastních proher. A, jak to již bývá, každá historická prohra je opředena mýty, se kterými se obtížně vyrovnáváme.

Jako si dosud myslíme, že Husité byli bojovníci za svobodu nikoli v Žižkově táboritské verzi či mezi pražskými stoupenci Jana Želivského z dnešního pohledu (i třeba z pohledu Palackého) de facto militantní fundamentalisté. Nejen proto, že Marxisté přejmenovali jejich počiny v “husitské revoluční hnutí,” se kterým nám pak léta myli mozky.

Jako se dosud o Mnichovu mluví jako o zradě, se kterou jsme nemohli nic dělat, i když bylo vcelku jasné, co, kam spěje a Československo mělo minimálně pár let na to, aby se dokázalo na německou expanzi přpravit, znajíc velmi dobře spojeneckou pacifistickou politiku. Jak nedávno napsal Jan Urban ve svém téměř brutálním textu, dalo se dělat mnohem více, nicméně o tom se příliš nemluví. Mýtus o malém národu, utlačovaném a zrazovaném ze všech stran je snazší.

Oslavy české státnosti tedy zčásti oslavy kolektivní neochoty stavět se čelem k vlastním prohrám a nedokonalostem, možná zakořeněným v kodifikaci proher slavných, historických. Sklon ke svádění viny na druhé není národní, je lidský, i když se u nás projevuje tak nějak intenzivněji, mi přijde. Už i tím, s jakým despektem se často bavíme o druhých, nezřídka naprosto neznámých lidech. Jako by vinit jiné, aniž bychom se zamýšleli nad vlastním podílem na situaci, která se nám nelíbí, bylo řešením, na které pak není třeba myslet.

Hledě na vlajky visící na druhé straně ulice, na škole a lázních, netuším, jak si spoluobčané připomínají dnešní svátek. Předpokládám, že většinově nikterak slavnostně, což je asi v pořádku, zvlášť když je ze státního svátku prodloužený víkend. Beztak o svatém Václavovi nevíme prakticky nic, jen co o něm po staletí psali jiní.

Na mě samého sedla nepatrně slavnostní nálada, živená zvláštním pocitem odhodlání. Nedat se. Nehledě na vytrvalé pokusy zevnitř společnosti podlamovat českou státnost živením negativních nálad a demoralizujícím falešným nacionalismem, hrajícím na struny ublíženosti a externalizace viny za cokoli, co se nám nelíbí. Nedat se, i když česká státnost dostává docela na frak.

25. září 2018

Kapu zas

“...tak to máš ještě deset let do důchodu,” počítá rychle s přízvukem hovořící důchodce se špatně sedícím příčeskem, který se před chvilkou přiznal, že je rodilý Bulhar. “Devět,” opravuje ho oslovený, “ale rád budu pracovat co nejdýl, ne jako ta verbež, co se fláká a jenom bere dávky.” “Říkal mi kolega, co si taky pro dávky chodí, že než si jdou vyzvednout peníze, odložej doma zlatý řetězy, ale že je jinak jezděj Mercedesem...”

Do té doby spíše srandovní diskuse mezi dvěma chlapíky eskaluje rychle a chtě nechtě mě začíná vtahovat do děje, až si musím opakovat: “Neposlouchej, nemíchej se do toho,” jenže mé radary začínají houkat.

“Cikáni zasraný, bych je všechny nahnal do práce. Nechal bych je zametat Štúrovu ulici, svině líný, aspoň tři hodiny denně, ať makaj,” dostává se do varu připomínkou dříve Koněvovy ulice v Trnovanech, leta jeden z teplických symbolů sociální degradace, kam jsme chodívávali na Štědrý den ve dvě na dvě do hospody U dvou piv, kde se krom nás scházeli bezďáci, socky a postarší prostitutky. Nebo to bývala Marxova? Engelsova?

“Klid, klid,” říkám si, “nemá cenu se vměšovat, beztak nic nezměním.” Upřeně koukám na obrazovku telefonu a hledám hru, která mě zabaví natolik, abych nemusel poslouchat. A v hlavě stále intenzívněji vibrujjí slova klasikova: “XYZ nemůže za vaše posraný životy!” Dosadit lze cokoli, tentokrát, jak jinak, dosazujeme Cikány.

“Některý berou i dvacet tisíc. A kámoš mi říkal, že jim stát přispívá i na ledničku.” “Nemakaj, jenom berou prachy, já bych je hnal.”

Usmál jsem se a asi mi unikl nějaký zvuk! Sakra! Zásadní chyba! Všimli si? Rozhovor ztichl a já cítím několik pohledů upřených mým směrem. Panicky hledám na telefonu kulečník, hypnotizuju mobil předstíraje maximální soustředění. Pohledy neustávají, načež se mě největší bijce za práva tvrdě pracujících, jinak vcelku sympatický chlapík, zeptá: “Vy nevěříte?” Než se stačím nadechnout - koneckonců mě opravdu nenapadá, co bych měl či mohl říct, ozve se z dalších křesel duet dam, které se zatím do rozhovoru nezapojovaly: “Dyk je to pravda!”

“Třeba si o tématu nejdřív něco zjistěte ,” vypadne ze mě nakonec. Nechci se pouštět do diskuse. Ne že by diskuse hrozila. “Dyk je to pravda,” opakuje jedna z paní, “dostávají i peníze na taxíka, aby si mohli sociálku vyzvednout.” Zas mě nenapadne nic jiného než “Opravdu?”

Ale pořád jako by se očekávalo, že řeknu víc. Dobrá, nesměle opakuji omleté, že problém spočívá v chudobě a sociálním vyloučení, na kterém vydělávají podnikatelé s chudobou včetně předních politiků. Že nejde o to, jestli je člověk bílý, černý, žlutý nebo zelený, ale o to, jaké má možnosti a příležitosti. Jak je chudoba cyklická, protože, když už má člověk jednou cejch, i tu práci hledá špatně, protože mu nedůvěřují, anebo je práce špatně placená. A že máme u nás milión exekucí, které se týkají úplně všech. Hledám, lovím, jak debatu odvést od rasistických tirád, ze kterých mi krvácejí uši, někam jinam, a zjišťuji, či se alespoň zdá, že mám zastání z naprosto nečekaného směru.

Šišlající dvojice nejprve potichu, jako by vyplašeně sleduje, ale když říkám, že je těžké dostat se ze začarovaného kruhu chudoby a že práce pro chudé je špatně placená, dcera přikyvuje a nesměle zopakuje mé: “špatně placená.” I maminka v křesle přitakává, byť po druhé už nezopakuje. Mám pocit, že jsem řekl dost a zmlknu, možná se i maličko stydím, že jsem se nechal vtáhnout do nakonec banální diskuse. Bijec se naštěstí rozpovídá o sobě. Trefil jsem se, našel jsem téma, ufff...

Firma, kde pracuje, skončila a najít práci v pětapadesáti není žádná sranda. Hle, další cejch, ze kterého se zle dostává. Navíc spousta lidí dělá na černo, takže on, který platí daně a sociálku, vždy vyjde se svými dvěstěpadesáti na hodinu dráž. Viditelně ho trápí, co a jak dál, tak mu trochu podkouřím, abychom zas nesklouzli k původní litanii: “Hrůza, asi velká konkurence, co?” Než se vloží do rozhovodu Bulhar se svým: “Ale kdepak, dneska nikdo nechce pracovat, řemeslníci nejsou, to za komunismu museli pracovat všichni a jak bylo.” Jo, jo, jak bylo, nikdo neměl nic a všichni měli stejně a bylo fajn. Protože nebylo komu závidět a koho z čeho vinit. Nadávat na komanče samozřejmě šlo, ale to si zas málokdo nahlas dovolil.

Tentokrát jsem dokapal jako první a zatímco debata odplouvá směrem ke krásám komunismu, zvedám se po odpojení z křesla a s přáním hezkého dne odbelhávám. Obohacen o další vhled do kolektivní české duše v provinčním menšeměstě. Vstříc vlastnímu životu, ze kterého neviním vůbec nikoho.

23. září 2018

Kapu

Paní sedící napravo křížem ode mě s někým telefonuje. Není těžké uhodnout o čem, protože má telefon namířený kamerou na své předloktí. I když má sluchátka a já vietnamsky neznám ani slovo. Telefonát skončí záhy a paní trpělivě čeká na konec. Pak se beze slova zvedne a odkráčí.

Chlapík proti mně přišel se mnou, ale začal o chvilku dříve. Tváří se sebejistě, ledabyle, téměř otráveně. Dává jasně najevo, že tu není poprvé, že je mazák. Jako by se ho netýkalo. Když ale zazvoní druhé sousedce telefon, usměje se a rozverně zabrouká vyzváněnící melodii.

Druhá sousedka, nalevo křížem ode mě, dává c-káním, hlasitými vzdechy a kroucením hlavy najevo, že se omlouvá za vyzvánění telefonu, který nakonec nachází v kabelce a přikládá k uchu, aby vysvětlila volající(mu), že nemůže hovořit. Volající se ale očividně stále na cosi vyptává a paní potichu a trpělivě vysvětluje. Když zavěsí, rozhlédne se s omluvným úsměvem kolem sebe, pak se zakloní v křesle a zavře oči. Než telefon zazvoní zas a celý rituál se opakuje. I s pobrukujícím sousedem.

Paní vedle mě dává c-kající protisedící shovívavým úsměvem najevo, aby si nic z vyzvánějícího telefonu nedělala. Když si myslí, že by všichni přítomní mohli poslouchat, trochu nejistě pronese: “Jsem tu dnes naposled.” Načež se ozve vyhýbavé kolektivní zamručení. Možná proto, že je dnes naposled, přišla i s asi sedmiletým vnukem, který celou dobu postává vedle babičky, srkaje Sprite, nevěda, co sám se sebou. Zůstane však zaujatě o chvilku déle a babička ho musí při odchodu popohnat udiveně vlídným "póóóď, deme," které jako by v sobě obsahovalo otázku, proč se kluk zdržel.

Uvolněné místo ihned zaplňuje její vrstevnice, jež též přišla s doprovodem. Dcerou, které bude podobně jako mně. Obě jsou téměř bez zubů, leč neustále mezi sebou něco nahlas drmolí. Asi aby zakryly rozpaky z kontaktu s okolím (a možná i z prořídlého chrupu), jedna šišlavě opakuje, co řekne druhá: “Jo, tak já si tady sednu.” “Jo, sedni si tady.” “Berle položim sem.” “Dej ty berle sem.” “Aby mi bylo pohodlně.” “Jo sedni si pohodlně a já se mezitím zeptám, jak dlouho to bude trvat.” “Jo, zeptej se, jak dlouho to bude trvat...” Sehrané jsou geniálně.

Z mé druhé strany přivezl rusky hovořící muž svou stařičkou matku na vozíku. Přesedla do křesla, které syn různě naklání, aby se jí sedělo pohodlně. Když maminku uvelebí a jde si, dle vlastních slov, sednout do auta, začne staruška cosi vysvětlovat personálu. Chvilku poslouchám a pak jak šplhounek pomůžu s překladem. Maminka neocení, překvapený personál ano. Ostatní takysedící po mně pomrkávají špetkou nedůvěry, že při odchodu z místnosti nemohu než pozdravit hřímavým “do svidanija!”

Bylo nás šest. Vlastně postupně sedm na šesti seslích. Panoptikum provinčního pohraničního města. Dvakrát týdně spolu v částečně pozměněné a na místě se měnící sestavě nesměle mlčíme. Mezi námi kmitají milé a usměvavé sestřičky a kontrolují, komu jak rychle roztok stéká do žíly, jestli se netvoří boule a na nikoho nejdou mdloby. Zapojit, zrychlit, zpomalit, odpojit, zalepit a zhruba za půl hoďky do svidanija. Two down, eight to go.

20. září 2018

Komunální zrůda 2018

Napsal u Loun bydlící kamarád na xichtoknihu:

“Přijímám nominace do soutěže Komunální zrůda 2018.

Vhodný Kandidát by měl v předvolební agitaci použít slovo Parazit, Nadvláda Bruselu nebo Chránit hranice, migranti, geneticky, lůza, selhání všech vlád, štědrý sociální systém, normální nebo běžný lidi. Bonus je za likvidace.

Kdo bude mít komplexnější paletu, obdrží bodové hodnocení v rozmezí 1-4 robejšky

Nutnou podmínkou je kvalitně osvojená dovednost vyhledat a upozornit na původce všech potíží, dehumanizovat ho a zároveň se tvářit jako nekorektní disident a utlačovaný bílý heterosexuál.

Opět kvalitně předvedená věc může získat body, 0,1-0,9 orbánu

Severozápad bude přepočten koeficientem 0,75, aby si vůbec kdo nejni vocáď zasoutěžil”

© JČ na FB, 20. září 2018

Přišlo mi strašlivě výstižné, coby vhled do duše průměrného českého voliče. Alespoň tak, jak ho, jistě na základě vypracovaných mediálních, sociologických a nevím, jakých ještě analýz, vnímají ti, kteří se o voličskou přízeň ucházejí.

Jednou z výhod nemožnosti procházení se po okolí, je i izolace od hrůz, volajících z volebních plakátů. Z těch pár, které jsem zahlédl v Teplicích, mě asi zaujala láska k sousedům, volání po čistotě, případně izolaci špíny (předpokládám, že v kterékoli podobě, představivosti klást meze nebudeme). Některé dvojsmyslné, jiné za hranicí pochopitelnosti (opět ale: modří už vědí, a mohou si dosadit cokoli je zrovna trápí, protože i s tím dokážeme pomoci). Zatím asi vede mostecký exnáměstek jakéhosi ministerstva s volebním heslem: “Jen deratizační prostředky na tu havěť nestačí! Nulová tolerance nepřizpůsobivým.” A k tomu pár usmívajících se mladic. Rukavice jsou dole, už si na nic nehrajme. Volkischer Beobachter hadr. Navíc u nás ještě s tím imbecilním, spikleneckým mrkáním: “Jako vole, jenom vole, jako naznačim, jo, vole, mrk, mrk, však ty, vole, víš, vole, co mám na mysli, vole, ne vole?”

Vlastně ani nevím, co bych k Honzovu komenáři dopsal, přijde mi vyčerpávající. Komunální zrůda 2018 je ale pro mě i kdokoli, komu se z podobných hesel nezvedá žaludek.

Napadají mě i jiné věci. Třeba, jestli dnešní lidová politická tvořivost neamnestuje údajně nejarogantnější volební heslo v novodobé historii, se kterým přišli v roce 1996 do parlamentu Modří ptáci. Byť jejich “Dokázali jsme, že to dokážeme” možná symbolicky začalo jejich politický sešup (anglicky asi třeba “nosedive”), který pak zanedlouho potvrdil pakt mezi Zemanem a Klausem, známý pod jménem Opoziční smlouva, o němž se za sto let budou děti učit jako o začátku éry klientelismu, masové defraudace a morálního marasmu.

Dvacet let od oposmlouvy nám éterem létají zblitíhodná hesla, mířící na frustrace a pudy nejnižší. A místo toho, abychom autory hesel veřejně a hlasitě posílali do patřičných mezí, například proto, že nechceme žít ve společnosti, která kohokoli z jakéhokoli důvodu ostrakizuje, spíše spiklenecky pomrkáváme. Zatímco důležité problémy, jako je třeba neadekvátní školství, socio-ekonomický úpadek určitých lokalit (včetně mého kraje) a skupin obyvatel (včetně důchodců a svobodných matek), chudoba, sociální vyloučení, na kterých nepokrytě vydělává i mnoho politických elit (včetně poslanců, členů vlády a presidenta), nikdo systémově neřeší.

To už nakonec fakt lepší plakáty, na kterých jakýsi jouda tvrdí, že je všechno v pohodě, protože má telefon na Babiše. Andrej totiž všechno zařídí (včetně pokračující debilizace a zrůdizace veřejného prostoru).

War is peace. Freedom is slavery. Ignorance is strength.

P.S. A nakonec ještě jednou odkaz na výborný materiál na aktualne.cz o chudobě v ČR.

18. září 2018

Černé zrcadlo a Velký Vejšin

Líbí se mi seriál Black Mirror, který zkoumá dystopické scénáře moderních trendů a vynálezů. Až na pár výjimek mě zaujala fabulace i lavírování na hraně uvěřitelnosti a aplikovatelnosti. Netuším například, do jaké míry si autoři dílu “Nosedive” (česky asi například “Sešup”), popisující společnost, kde se lidé navzájem bodují přes sociální síť, byli vědomi plánů čínských soudruhů podobné bodování zavést. Plán na zavedení Systému společenského kreditu byl koneckonců oznámen dva roky před premiérou inkriminovaného dílu a od letošího roku se prý začíná postupně rozjíždět. Včetně sankcí za nízké skóre. Vedle všudepřítomných nápisů, důležitá součást velkobratrzace Země středu, která se, dle mého, opírá ještě o jeden komponent.

Zablokovavše většinu západních sociálních sítí, nahradili je soudruzi sociálními sítěmi svými, mezi kterými dominuje WeChat, čili Weixin (čti: Vejšin), který už má přes miliardu uživatelů. Asi nejvíce připomíná Whatsapp s pár vylepšeními, a jakými. Vejšinem si můžete objednat auto (jak jinak než čínskou verzi Uberu) a hlavně jím můžete platit.

Na rozdíl od platebních karet, které uplatníte v platebním styku relativně ojediněle, má každý krám a restaurace, ba pouliční obchodníci, svůj QR-kód, který si telefonem naskenujete a pošlete prachy.

Pravda, "platba mobilem" není nic nového, i když se ve finančně konzervativní (a stále dosti negramotné) českomoravské kotlině zatím neujala. Představa, že správce / majitel / provozovatel / kontrolór sociální sítě s miliardou uživatelů má i přesný přehled tom, co si kdo kde kupuje, mě však tak nějak abstraktně děsí.

Trend je navíc zcela jasný ve prospěch mobilních plateb, čímž v realitvně dohledné době nejen prakticky zmizí hotovostní transakce, ale člověk nebude mít na vybranou, než se zavejšinovat. Předpokládám, že je jen otázkou času, než se nakupovací tendence projeví v bodech společenského kreditu. Plus za zeleninu, ovoce a zdravou výživu, mínus za chlast a cigára, dodatečné body za nákup partajní literatury, a následně na tom všem v duchu čínského kapitalismu postavíme ten správný business model, kde společenký kredit navádí k tomu, co kupovat a co nikoli. Naprosto fascinující, oder...?

War is peace. Freedom is slavery. Ignorance is strength.

13. září 2018

Záda

Žádné drama, jen maximální pruda, ve mnoha ohledech vlastně dost banální. Mimoděčný pohyb a najednou se nehýbu, jak jsem zvyklý. Sedět a ležet můžu, stát a chodit příliš ne. Ještě že máme v teplických parcích lavičku na lavičce. Až jsem se zaradoval, že jsem našel přeci jen něco významně užitečného, co vedení města, neměnící se už téměř třicet let, udělalo. Vedení města, jež je jinak proslulé tím, že krom prodeje majetku hochštaplerům, spekulantům a mafiánům, vládne pod heslem “kdo nic nedělá, nic nezkazí,” a pak se chlubívá výborným hospodařením, protože na konci roku zbude spousta peněz, které jinak asi šlo moudře investovat. Mnoho důkazů o tom, že “moudře” existuje, ale zatím těžko pohledat. Než jsem začal registrovat lavičky. Jéééj!

Hej hou, hej hou, chodím v předklonu o holi od lavičky k lavičce a říkám si, že bych asi příliš neměl. Zároveň se potkávám s českým zdravotnictvím anno 2018 a je to zajímavé. Třeba reputace nemocnice v padesátitisícových Teplicích není příliš vysoká. Někteří dokonce vtipkují, že se tam jen chodí zemřít a raději dojíždějí do 17 km vzdáleného Ústí nad Labem. Všichni spolužáci, kteří v teplické nemocnici po vejšce začínali, už jsou dávno jinde. Máša, se kterým jsem v nemocnici byl naposledy prohlédnout v Kábulu zlomený kotník, bohužel už pět let mnohem dále, než bychom si kdokoli bývali přáli.

S nehybnou části těla, neznaje přesnou příčinu stavu potřebuji dvě relativně akutní procedury. Po několikerých telefonátech jsem se nakonec dopátral nemocničního oddělení, které může poskytnout infuzi. Nejbližší termín za měsíc. Během obtelefonovávání jsem se mj. dozvěděl, že podobnou službu poskytovávala vícerá oddělení, ale prý chybí sestry, které by dělaly. Přišlo mi roztomilé zavolat do zařízení existující k poskytnutí specifické služby a dozvědět se, že službu nemá kdo poskytnout. Trolejbus bez řidiče. Hospa bez výčepního. Lezli mu tam lidi, tak musel zavřít. Nemocnice Na mýtince. A jsme doma.

Po CTčku, jež potřebuji k potvrzení, vyloučení, popsání, směrování (nehodící se škrtněte) výhřezu plotny, jsem se zatím nepídil. Na radu povolanějších počkám na pár dalších vyšetření. Navíc když jsem sháněl CT termín pro svůj rozhašený kotník, dostal jsem nabídku za tři měsíce. Tak jsem, dnes už téměř rok starou, doktorovu žádanku přimagnetil na lednici a odjel pracovat do Iráku. Třeba teď zvládnu dva v jednom. Možná i do konce roku.

A mezitím se belhám na krátké vzdálenosti a neklesám na duchu. Letenku na Kypr jsem zrušil, práci v Sýrii nepotvrdil. Uvidíme, jak se vyvine a jak nadcházející čelní kolize s českým zdravotnictvím asi dopadne. Zas se ale upřímně těším, jak si popovídám rusky a snad i procvičím tězce nabyté základy arabštiny, aneb v našem zdravotnictví potřebujeme migranty mnohem více než v premiérském křesle.

2. září 2018

Cedule

Zmíněná zdánlivá internacionalizace Země středu je vidět na různých nápisech, které napomínají občany a návštěvníky, jak se chovat a nechovat. Přehršel příkazů, nařízení a doporučení na každém kroku, nezřídka kontrolována lidmi, speciálně zaměstnanými za tímto účelem. Jako děžurné v ruském metru, nebo Pomocná stráž VB, i když mnohem civilnější, nenápadnější. Asi dokud se cokoli nesemele.

Na rozdíl od informací, které vám poradí, jakým autobusem či vlakem se vydat, co sníst či vypít apod., jež by jistě ocenil každý čínsky nehovořící návštěvník, většina návodu ke správnému chování funguje i v angličtině. Nedivil bych se, kdyby součástí plánu na dvojjazyčnost byl i vzkaz 99 procentům čínské populace, která anglicky nenapočítá do tří: Hle, jsme mezinárodní, otevření... Not!

Anglické překlady všudepřítomných nápisů jsou alespoň zábavné, i když ne vždy zcela srozumitelné, protože ani u nich nejde o obsah, ale o vzhled (formu). Netrvalo dlouho, než jsem začal sbírat a rád se podělím.

Multiinstrukce jsou velmi časté. Seznam věcí, které se nesmějí relativně standardní.

Chodbička byla opravdu najednou maličko strmější, ale jen maličko, přesto bylo třeba upozornit.

Trochu mi připomíná titulky k jednomu filmu, které jsem nedávno editoval. Slova jsou správně, gramatika žádná, přesto s nevelkou měrou představivosti vydedukovat lze.

Spousta nápisů lze číst jako návod k životu.

Kdo by nepřestal degenerovat a dělat koniny po přečtení následujícího?

Jdou i nápisy nabádajíci ke změně zaběhnutých obyčejů.

Aneb s čím vším se v Číně běžně chodí na procházku.

Nelze než souhlasit.

Copak asi policajti dělají ve volném čase (krom karaoke, rozumí se)...

Neméně oblíbené jsou pokusy o překlad místních názvů.

Jindy zas nevíte, co se po vás chce. Hlavně opatrně...

Akutní houpání je pro sraby.

Jinak než opatrně se drbat ani neumím...

Kdo se trefí, má za tři.

A nebojíme se být ještě více explicitní (nápis uvnitř kabinky tureckého záchoda na letišti v Šenžen).

Ležení ani lhaní není povoleno!

K cestě za duchovnem je jen jediná alternativa, aneb proč by jinak existovala cedule s nápisem "z kopce" ukazující z kopce?

Samozřejmě, že se u zákazu plivání plive, u zákazu kouření kouří, pod cedulí zakazující povalování leží atp. I k tomu ty cedule jsou, aby umožnili rebelům saturovat jejich touhu po rebélii a ostatním aby zapisovaly do podvědomí pravidla správného chování. A Velký Bratr jen tiše přihlíží.

1. září 2018

Memento

Prvního září na vždy spjato se začátkem beslanských událostí, které dokážu vyvolat do své operační paměti během pár vteřin, a jejichž hrůzu už asi nic nepřekoná. Alespoň doufám, že ne. Čtrnáct let ode dne, kdy vypuklo několikadenní peklo, jež pro mnoho rodin nikdy neskončilo. Vzpomínáme.