3. dubna 2020

Coronadata

Dlouho jsem byl v rozpacích z nedostatku dat ohledně koronaviru v Česku. Možná i více z toho, že nikomu jinému zdánlivě nechyběla, což jsem nechápal a nechápu dodnes.

Souhlasili jsme se zásadním omezením našich základních svobod, s devastací českého hospodářství a likvidací tisíců podnikatelů a různých pracovních míst, ba nám viditelně nevadí, že některá z nařízení jsou za hranou platných českých zákonů. Vše proto, abychom pomohli zmírnit nátlak epidemie na české zdravotnictví a solidárně ochránili primární rizikové skupiny. Proto musíme kolektivně mít přístup k informacím, jak různá opatření fungují, případně, kde je nátlak na systém nižší a kde vyšší, aby se dala prioritizovat doplňková pomoc. Obzvláště když pomoc státu nadále zůstává v porovnání s potřebami směšná, a onu doplňkovou pomoc organizují různé formy občanské společnosti, kterou tak nesnášel tatíček Klaus a o níž ještě před pár týdny Bureš prohlašoval, že nic nedělá.

Postěžoval jsem si na nedostatek dat ca. před týdnem na xichtoknize a týž den, samozřejmě nikoli na základě mého lamentu (ha, ale kdo ví?!), začalo ministerstvo zdravotnictví zveřejňovat většinu údajů, jež jsem předtím marně hledal. S vědomím starého pořekadla o třech druzích lží (lies, damned lies and statistics) jsem začal data sledovat a napadá mě nad nimi třeba následující:

Celkový počet testovaných, hospitalizovaných a těžce nemocných


Absolutní čísla nám rostou ve všech ohledech, zejména počet pozitivně testovaných se zvětšuje s celkovým počtem provedených testů. Nepochybujme proto, že zdravotnická zařízení největší zátěž pravděpodobně ještě čeká, protože všechny křivky rostou relativně lineárně a žádná zatím nejeví známky zploštění. Útěchou budiž zjištění, že české křivky nejsou tak strmé, jako tomu bylo v nejvíce exponovaných zemích, ale pokud se stát opravdu nezačne o zdravotnictví starat a řídit dodávky a kapacity v krizovém režimu, budu muset asi začít vyrábět plicní ventilátory i já. Tak snad na to jsou skripta. Snad je znají i čínští soudruzi, co nám údajně mají poslat pět set kusů. Zatímco české kusy hnijí ve skladech tuzemských výrobců.

Edit: Jedno specifické datum, které by nás vzhledem ke 10-14-denní inkubační době viru mohlo zajímat, je 26. březen, tedy čtrnáct dní po nařízení zákazu vycházení. Lidí nakažených po 12. březnu, tedy u kterých se vir projevil po 26. březnu, byl by teoreticky mělo být méně než v předchozích dnech, čemuž tak není. Je samozřejmě otázkou, zda lze vyvozovat jakékoli důsledky vzhledem k efektivitě zákazu vycházení, a asi úplně nelze, protože testovací kapacita byla natolik omezená, že se na mnohé prostě nedostávalo (a dosud nedostává) včas, tj. infekce u nich byla potvrzena později. V tom může spočívat i jeden ze zásadních problémů všech těchto statistik a situace vůbec: počty identifiovaných infikovaných možná pranic nevypovídají o skutečné infikovanosti populace, ale pouze nám poukazují na to, kolik je stávající systém kapacitně schopen identifikovat nakažených. Konec editu.

Stejně jako roste počet nemocný a hospitalizovaných, roste i počet lidí, kteří potřebují zvláštní péči, dle minzdravu definováni jako pacienti na plicní ventilaci a mimotělní membránové oxygenaci.


Mezi křivkami výše je šedá křivka (těžce nemocní) podmnožinou oranžové (nemocní celkem). Souvislost mezi žlutou a oranžovou je jen částečná, protože vyléčení a propuštění do domácí péče či karantény nejsou v celkovém počtu nemocných pro ten který den zahrnuti. Všichni propuštění v konkrétním dni z nemocnice, byli den předtím ještě hospitalizováni.

Zajímalo mě též, jak se vyvíjí poměr testovaných, nakažených, hospitalizovaných a těžce nemocných. Tady se zdá, že poměr pozitivně testovaných vyžadujících hospitalizaci (modrá křivka níže) je více méně stabilní pod úrovní deseti procent. Poměr nakažených mezi testovanými dokonce nepatrně klesá, tj. pravděpodobně se zatím nepotvrzuje předpoklad, že je zamořenost virem větší, než víme. Zatím se držíme mezi 5 a 7 procenty ze všech testovaných. Na druhou stranu se zdá, že se nepatrně zvyšuje proporce pacientů, kteří potřebují intenzivní péči (zelená křivka), momentálně se pohybující nad dvaceti procenty ze všech hospitalizovaných. Mezi křivkami níže není žádná hierarchie, posuzují se každá zvlášť.

Poměrné změny

Jedním z dalších zajímavých a vypovídajících pohledů je poměrný nárůst identifikovaných nakažených a pacientů v nemocnicích oproti předešlému dni.


Mezidenní nárůst se v posledním týdnu ustálil mezi 5 a 10 procenty i mezi pozitivně testovanými, i mezi pacienty vyžadujícími hospitalizaci. Znamená to, že se počet infikovaných a nemocných zdvojnásobí ca. každých deset dní, což je opět pomalejší růst než v nejvíce exponovaných zemích, ale stále závažné varování vzhledem k připravenosti našeho zdravotnictví. Při stávajícím (stále hodně nedostatečném) počtu 5-7 tisíc provedených testů denně hovoříme o ca. 30-50 nově hospitalizovaných každý den, zatímco už dnes třeba Bulovka hlásí přesun části pacientů do nových kapacit mimo objekt nemocnice.

Nevím tedy přesně, jaké máme kde kapacity, ale 30 denně nově hospitalizovaných dnes je při pokračování stávajícího trendu cca. 225 denně nových hospitalizovaných na začátku května. Jinými slovy, pokud vím je v ČR asi 70 nemocnic, každá by tedy měla v průměru denně přijímat 3-4 nové pacienty denně s tím, že průměrná léčba trvá asi tři až šest týdnů. Ještě jinými slovy, každá nemocnice průměrně měsíčně absorbuje přes sto nových pacientů a 5-10 procent z nich pustí v témž měsíci domů.

S různými daty se dá hrát i dále a samozřejmě je třeba být obezřetný při jakémkoli pokusu o jednoznačnou interpretaci. Pokud nicméně na základě výše uvedených dat shrnu svůj pocit z funkcionality stávajících vládních opatření, vychází mi dnes asi následující:
  • Nelze říci, že by opatření jako celek výrazně snížila šíření nákazy, což by asi býval byl i trochu naivní předpoklad, nicméně nákaza u nás určitě probíhá pozvolněji než v Číně, Itálii, Španělsku, či teď v USA, zároveň ale zatím nijak výrazně jinak než v dalších zemích, které se neodhodlaly k tak zásadnímu omezení lidských práv a svobod jako vláda ČR. Vlastně se asi maličko čeká, jestli méně restriktivní země pouze oddálily prudký nárůst nákazy nebo zda bude mít nákaza podobný průběh co se tlaku na zdravotnictví a úmrtnosti týče;
  • Nelze ani říci, zda některé opatřené funguje lépe než jiné. Zcela jistě ale neexistuje korelace mezi povinným nošením náhubků a průběhem epidemie v jednotlivých zemích, ať už po internetech kolují jakákoli videa či grafy;
  • Česká křivka je stále nebezpečně strmá, zatímco zdravotnictví je již nyní pod obrovským tlakem, dle všeho zejména z důvodu chaotičnosti řízení, únavy personálu a nedostatku ochranných pomůcek, které dosud musí suplovat občanská společnost;
  • Pokud bude pokračovat stávající trend pěti až sedmiprocentního mezidenního nárůstu hospitalizovaných, bude ca. za měsíc vyžadovat hospitalizaci přes 200 pacientů denně, za dva měsíce to bude už ca. 1 700 pacientů denně;
  • Procento nakažených vs. procento testovaných zůstává relativně neměnné, což může znamenat, že se dohady o mnohem větší promořenosti obyvatelstva, než tušíme, zatím nenaplňují. Počet testovaných je nicméně stále velmi nízký vzhledem k počtu obyvatel;
  • Dle mého soudu již jsme ve stádiu, kdy musíme křivku nárůstu nově nakažených a hospitalizovaných zplošťovat všemi dostupnými způsoby, z nichž se nejjednoznačněji jeví radikální navýšení testovacích kapacit a procesů a karantenizace a izolace pozitivně testovaných;
  • Je třeba se též připravovat na situace, kdy se více a více medicínského personálu bude samo muset izolovat z důvodu vlastní nákazy. 
A začít shánět ta skripta.


2. dubna 2020

Chobotnice za časů cholery II

Neuplynulo ani pár neděl a seznam se mi rozšiřuje, tak aby neskončil někde v pozadí, opakuji v rozšířené verzi. Část nápadů se nakonec nerealizovala, ale přesto: schválně, kdo tohle umí.

  • Zakleknout laboratoř, která nabízí testy za dvanáct stovek a své vlastní firmě povolit totéž za tři tácy? A co na tom, že zakleknutá laboratoř následně po různých protestech svolení k testování dostala. 
  • Zakleknout lihovarníka, že vyrábí a zadarmo rozdává desinfekční prostředky, a následně schválit výrobu ve vlastních firmách, které přeci nebudou nikomu nic dávat zadara?
  • Zařadit na jednání vlády změnu zákona, která vyjme agrofertí svěřenecké fondy z povinnosti identifikovat majitele, takže de facto zamlží všem naprosto jasné, ale je to spiknutí pomoc pomoc majetkové propojení mezi Agrofertem a Burešem? Z programu nakonec po různých protestech staženo s tím, že šlo přeci o sorryjako omyl.
  • Pověřit na začátku března ministra obrany vypracováním návrhu omezení pravomocí parlamentu na úkor premiéra a když se to provalí, předstírat, že je to celé blbost, o které jsem nic neslyšel? Ještě, že existuje vlastnoručně podepsané usnesení.
  • Pod záminkou nutnosti prevence nákazy eliminovat sebou nevlastněná a jinak divná média z tiskových konferencí vlády?
  • Zrušit jakékoli zábrany při revizi a čerpání státního rozpočtu, který pošleme do miliardového manka, abychom mohli rozdávat, jak se hodí, a hlavně aby se zakrylo, že před všemi těmito opatřením bylo reálné hospodaření vlády v brutálním mínusu?
  • Nenápadně změnit právní rámec, dle kterého jsou různé zákazy a omezení vydávány, abychom nemuseli plošně vyplácet kompenzace vyplývající z Krizového zákona a pohlídali si co nejvíce pro sebe?
  • Udělat si z „řízení“ krize dávno nepoznaného rozměru vlastní PR platformu?
  • Navrhnout zákaz prodeje nebaleného pečiva, poté co si nechám protiprávně zadotovat linku na výrobu baleného pečiva pro svůj Penam?
  • Na základě kádrových profilů připravených jedním z mých poslanců navolit do Rady České televize osoby jednoznačně nekvalifikované, leč nepřátelsky naladěné k veřejnoprávním médiím a maximálně loyální ke mně a k mé partaji?
  • Dlouze (a protiprávně) odkládat svolání Krizového štábu, protože bych se tím připravil o vedoucí úlohu a krizi by musel řídit ministr vnitra spolu s všemožnými odborníky, a následně šéfem Krizového štábu jmenovat někoho jiného?
  • Nakonec jmenovat šéfa Krizového štábu předsedu konkureční partaje, který má dle zákona štábu předsedat, a stáhnout se do ústraní, když je vidět, že krizi nezvládáme, aby následná kritika dopadla na někoho jiného?
  • Protiprávně (dle následného rozhodnutí soudu) zrušit doplňovácí volby do Senátu v obvodu, kde moji koně nemají šanci?
  • Zařadit na seznam povolených obchodů květinářství, poté co jsem si před necelým rokem shodou okolností koupil největší květinářskou síť v ČR?
  • Dlohodobě tvrdit, že EET (slovy: elektronická evidence tržeb) podnikatelům neškodí, následně zavřít většinu provozů, kterých se týká, a pozastavit EET z důvodu náročnosti pro podnikatele v době, kdy žádné tržby nemají?
  • Vyhodit vládního ministra za krajně pochybnou zakázku na dálniční známky za 400 mega, která dle odborníků měla být maximálně pětinová, a následně zakázku v tichosti podepsat za 374 mega?
  • Zruinovat tisíce podnikatelů a následně vymyslet mechanismy státní podpory, ze kterých budou nejvíce profitovat mé vlastní podniky? Včetně vymyšlení takových podmínek podpory, jejichž vyřízení, pokud je vůbec pro běžného poxnikatele možné, potrvá pár dní, zatímco je pak podpora nicméně plně rozdána jen pár hodin po vyhlášení.
  • Darovat Čínské lidové republice pomoc na boj s virem v hodnotě miliard korun a následně za podobné miliardy od též lidové republiky touž pomoc odkoupit a hluboce se přitom klanět? 
  • Ignorovat množství nabídek na výrobu potřebných artiklů od stagnujících českých výrobců a namísto toho uzavírat smlouvy s různými překupníky a hlavně se soudruhy v ČLR?
I zde budeme průběžně doplňovat. Nekecáme, makáme!

31. března 2020

Chytře

Pokud se šmírování telefonů a kreditek nazývá Chytrá karanténa, napadají mě i další, podobně skvělé inovace:
Chytré cestování – věznice s ostrahou
Chytrá sociální distance – věznice se zvýšenou ostrahou
Chytré potápění – waterboarding
Chytrý nákup – Vodňanské kuře
Přijímáme jakékoli další náměty, aneb kam já jsem jenom dal tu Nokii…

30. března 2020

Vlastenci

Vlastenec se v dnešních dnech pozná podle toho, že pokřikuje na každého, kdo nemá správně nasazeno, případně ho rovnou napráská policii. Vlastenec ví, že když nebude příliš dýchat, ochrání ho i z domácích trenek přešitá rouška, a že kdo si nenasadí při jízně na kole či při běhu, je srab a idiot. Totéž o řidičích. A hypoxie je jen další americký výmysl.
Vlastenec souhlasí, že je v této přetěžké době třeba neprodyšně zavřít hranice a že nějaký ten paragraf zákona, který vláda ohne, je naprosto v pořádku, protože jde přeci o život a o národ. Vlastence nezajímá, kolik u nás zhebne důchodců a zdravotnického personálu, protože vláda vzešla ze svobodných voleb, což znamená, že na ní nelze mít jiný než pozitivní názor. Vláda též hájí naše zájmy, ať už jsou jakékoli. Ať už „naše“ znamená cokoli.
Vlastenec nejlépe rozumí, co se v dnešní době má a nemá a rád nás o tom všechny pohotově poučí. Vlastenec totiž hltá Aeronet, Institut VK, Parlamentní listy a pořady na TV Prima, kde spolu nekompromisně debatují pouze vybraní ANOnisté. Občas dokonce i Babiš proti Burešovi.
Vlastenec se staví pozitivně k možnému zapojení armády do boje proti zlovolným na chalupu chtícím Pražákům, jen ho mrzí, že nemůže do zbraně sám. Vlastenec ale ví, že i na něho při obraně české svrchovanosti dojde, a proto má trpělivost. A zásoby potravin a hazlpapíru na dva roky dopředu.

26. března 2020

Strašidla

Koukám se na různá opatření, které naše moudrá vláda přijala na prevenci viru, a nemůžu se zbavit dojmu, že jde primárně o šikanu s cílem vyzkoušet si autoritativní vládnutí s nulovou odpovědností k mase. Nejvíce mě asi dorazil nenápadný zákaz výjezdu na chalupu spojený s rozkazem zdržovat se v místě bydliště. Pro mnohé malichernost, protože se podařilo kolem vytvořit pocit, že tu všude obchází strašidlo smrtelného viru, před kterým je třeba se schovávat, jak jen je možné. Pro mě potvrzení, že vláda nevydává nařízení, protože jsou potřebná k ochránění občanů před epidemií, ale protože může. A že s jídlem roste chuť.

Doteď jsem si myslel, že nám vládnou pologramotní kleptokratičtí mafiáni. Stále více se ale obávám, že jde o pologramotné diktátory.

25. března 2020

Osmnáct

Dvacátý pátý březen má pro mě zvláštní význam, bo je to den, kdy jsem vlezl do letadla a začal životní etapu, která následně z větší části určila, kdo jsem a co dělám. Dnes je to osmnáct let, i když jsem původně zamýšlel vyzkoušet jen na rok, a i když posledních pár let trávím zas z různých důvodů více času na rodné hroudě.

Letošní dvacátý pátý březen zas ale trávím podobně jako mnoho dnů v posledních osmnácti letech. Zavřený doma, zatímco za okny zuří smrtelné nebezpečí. Teda tak je nám alespoň prezentováno těmi, co smrtelné nebezpečí v životě nezažili.

Přiznám se, že na mě trochu doléhá, že bych místo domácího poflakování měl dělat něco užitečného, kde je potřeba. I proto, že zatímco já se mohu zavřít s plnou lednicí doma, milióny dalších tuto možnost nemají. Nejsem žádný somnambul, který musí spasit všechny potřebné na světě, jen se mi vrací různé perspektivy.

Stejně jako stávající krizi řídí lidé, kteří nemají ani páru o tom, co to krize je a jak se řídí, nalháváme si, do jaké obtížné ba krizové situace jsme se dostali, aniž bychom měli páru o tom, jak opravdová krizová situace vypadá. Nepodceňuji zdravotní, sociální a ekonomické dopady pandemie, jen mi přijde divné přehnaně dramatizovat.

Je pětadvacátý březen a já se fakt už hodně těším zpátky do práce.

24. března 2020

Čtenář

Mělo nás napadnout, že si po Zemanově maximálně trapném televizním vystoupení nenechá Bureš ujít příležitost k zásadnímu mediálnímu záseku. Navíc mu reakce na Zemana poskytly neprůstřelný návod, co je třeba udělat. Všechny telky zároveň, žádný živák, aby šlo nacvičit či střihnout, hodně slov díků, výměna FFP3 za domácky šitou roušku (které ještě před víkendem dle jeho vlastních slov neexistovaly) a jedeme. Takže přišel, přečetl, zvítězil. V srdcích většiny diváků. Co na tom, že projev napsal někdo jiný a že skutečný Bureš je pořád ten blábolící estébák s diktátorskými sklony, co se primárně snaží namastit vlastní kapsy. Stačí umět číst.

22. března 2020

Joint Criminal Enterprise

Častěji se mi myšlenky vrací k lidem jako je Prchal a jeho squadra. Dosud "pouze" pomáhali sociopatickému mafiánovi dostat se k moci a udržet se u ní. Nyní tím, jak preferují zájmy mafiánů před zájmy ČR, cíleně a záměrně naší zemi škodí. Nejsou to totiž žádní idioti, aby nedokázali rozlišit, nakolik se Burešovy osobní zájmy rozcházejí se zájmy země, ve které žijí. Dobrá, asi jen naivně nedokážu pochopit, jak někdo může dobrovolně kálet do vlastního hnízda.

Všechny totalitní systémy byly založené na tom, že je podporuje hrstka prospěchářů podobných Prchalovi a spol. Někdo za prachy, někdo za slávu, někdo ze strachu, někdo třeba jen z touhy mít klid. Prchalem vedená pýárová mašinerie si též nijak nezadá s nejlepšími komančskými propagandisty. Dříve se jen dělali údernické filmy a plakáty, dnes se zas dbá, aby byl na všem vidět Burešův label včetně třeba vytváření fejkových účtů na sociálních sítích (na twitteru je prý od začátku března už kolem deseti tisíc), které velkého vůdce nekriticky opěvují.

Možná je to pro Prchaly a jim podobné jen hra, respektive soutěž, kde jde pouze o osobní vítězství, nikoli o to, kolik hřišť a diváků v průběhu zápasu zdevastujeme. Možná jim jednou jejich děcka plivnou do xichtu za to, jak se na tomto všem aktivně spolupodíleli. Who knows.

20. března 2020

Zombies a klauni

Nakonec se ukázalo, že president nejen dosud žije, ale je i schopen mluvy. Což je asi nejzásadnější zjištění včerejšího projevu. Poděkování Číně, která prý je jedinou zemí, co nám pomohla, za prodej (prodej, opakujme prodej, za pětasedmesát mega, říkalo se nejprve, ale prý až za tři Jardy) nejen vcelku zbytečných roušek promptně odvysílala i čínská televize. Miliardo-eurovou finanční injekci od EU netřeba zmiňovat.

Jako není třeba zmiňovat, natož děkovat tisícům lékařů, sester a dalších zdravotníků, kteří nás drží nad vodou. Zatímco dementní papaláši nemají nic jiného na práci než na letišti vítat totéž čínské letadlo, aby si pořídili další fotečku do rodinného alba volebních preferencí.

V marasmu klaunů, kteří to tu mají na starosti, jsem se alespoň pousmál nad asi ne zcela chtěným záškodnictvím dvou ministrů, kteří před kamery předstoupili v podomácku vyrobených rouškách jen hodiny poté, co Bureš na jiné tiskovce předstíral, že o žádné domácí výrobě nádrštníků nic neví.

Jestli dnešní doba o něčem vypovídá, pak o síle národa, který se různými způsoby vzpjal k neuvěřitelné vzájemné podpoře a solidaritě, který ale beztak příště vybere ty stejné podvodníky, aby nadále spravovali věci veřejné.

19. března 2020

Quo vadimus

Právě jsem si všiml, že v oficiálním oznámení ministerstva zdravotnictví máme namísto „vlády České republiky“ „vládu Andreje Babiše“. Protože se jedná o tiskovou zprávu, kterou řada médií jen přepíše, tak aby si hlavně zapsali jméno spasitele, které pak bude podprahově hypnotizovat čtenáře lokálních plátků. 

Možná potom opravdu stačí na pár měsíců izolovat primární cílové skupiny mé konstantní předvolební kampaně od neblahých vlivů jejich více osvícených známých a příbuzných, a následně vyhlásit předčasné volby, dokud si všichni pamatují, kolikrát mě za celou tu dobu viděli v televizi. Protože je naprosto jedno, že jsem totálně neschopný, co se obsahu mé práce týče, když jsem všehoschopný, pokud jde o udržení moci a prachů z ní pramenící. 

Plíživé posílení Burešovy klepto-autokracie možná nakonec nevzejde z již započaté destrukce veřejnoprávních médií prostřednictvím změn v radách, ale z tamtamů šířících se mezi izolovanými voliči. Zajímavé.

16. března 2020

Rouškové a respirátoři

Z vícero stran se na mě valí video jakéhosi českého influencera, v němž nám dotyčný radí, že protože v Mongolsku nemají virus, anžto nosí roušky, měli bychom též všichni nosit. Nedokoukal jsem do konce, přiznám se, protože jsem se ve směsi hloupostí a užitečných rad ztratil. Nejprve jsem se chtěl rozlobit, že je takováto slátanina považována za autoritativní výklad, ale pak se pokorně kál, že se sám musím ve svém poznání posunout.

At the risk of stating the obvious.

Pořád je prvním pravidlem, že je třeba neustále mýt ruce mýdlem a minimalizovat dotýkání obličeje, protože vir mohl ulpět kdekoli kolem nás, kde si žije až několik dní. Dotekem s kontaminovanou plochou se vir dostává na naše ruce a následně okem, nosem nebo ústy do našeho těla.

Nebezpečí nákazy dotykem kontaminovaného povrchu je vyšší než nebezpečí nákazy z toho, že se prostě potkáme s kontaminovaným člověkem. Jsme tedy vlastně poprvé v situaci, kdy akce čisté ruce může být naší společnosti prospěšná. Pro dříve narozené možná připomeňme, že Akce Čisté ruce byla v roce 1998 údajná snaha Zemanovy vlády o potření korupce v Čechách, jež skončila rozdělením různých politických a ekonomických prebend a vlivů mezi Zemanovými socany a Klausovou ódeeskou, tedy víceméně kodifikací české verze kleptokracie.

Zpět k ochraně před jinými viry ale. Až totiž bude cokoli k dostání, buďme si vědomi, že rouška nás před koronavirem příliš neochrání, ale může po omezenou dobu ochránit jiné před tím, abychom je sami nenakazili. Má tedy smysl v případech, kdy se člověk sám necítí dobře, a zejména na veřejnosti. Respirátor naopak ochrání z obou stran, tedy i nositele samotného. Různé druhy respirátorů rozebírám níže.

Velkým rizikem, kterého si nositelé respirátorů a roušek musejí být vědomi, je časté dotýkání se obličeje při různých úpravách, rovnání brýlí atp. Samotné pokrytí drštky tedy může být kontraproduktivní, pokud není spojeno s preventivním opatřením číslo jedna, tedy mytím rukou. Jardu Baštu si k tomu zvát nemusíte.

Zároveň vůbec nepodceňuji stádní potenciál náhubků jakéhokoli druhu, protože bude důležitý i pro jakýsi pocit kolektivní ochrany, byť částečně falešný. Čím více lidí si náhubek venku dá, tím více dalších bude následovat, tedy i ti, kteří nákazu nevědomky roznášejí. Tedy z mého pohledu rovnice jednoznačně ve prospěch masových náhubků na veřejnosti (jééé, to nám nemusel říkat, blb), jen si buďme vědomi, že rouška ochrání druhé před vámi, respirátor i vás a pokuste si je na tom xichtě furt nerovnat sakra.

Roušky existují v různých podobách a variantách. Ty doma vyráběné by pokud možno měly být ze 100% bavlny, ideálně nebarvené, a měly by být prány po každém použití. Jakoukoli nebavlnu to chce po každém užití vyhodit. Pořád nicméně platí, že rouška jako ochrana vydrží maximálně několik minut, než zvlhne působením vašeho dechu. Nosíte ji primárně proto, abyste motivovali potenciálně nakažené k témuž. Rouška má tedy smysl asi jen v situacích, kde se potkává vícero lidí.

Většinu respirátorů lze používat opakovaně a dělí se nejprve dle toho, jakou část obličeje kryjí, tedy na tzv. disponibilní (na jedno a omezeně opakované použití), polo-obličejové a celo-obličejové. V kontextu ochrany před koronavirem hovoříme o disponibilních respirátorech, nicméně kudos rektorovi ČVUT, ne že ne! Návody tvrdí většinou, že by se jeden respirátor neměl používat déle než 24 hodin, ale to též záleží, kolikrát za den a v jakém prostředí si nasadíte.

U respirátorů se jednak měří, nakolik odpovídají oficiálním bezpečnostním normám pro různé profese, a druhak se sleduje jejich účinnost jako taková. Účinnost se v různých oborech a zemích měří nepatrně odlišně, nicméně se vždy zjišťují rozdíly mezi koncentrací nebezpečných látek pod respirátorem vs. koncentrací nebezpečných látek vně respirátoru.

V evropském kontextu se u disponibilních respirátorů používají následující klasifikace:
Klas.
Ochrana
Primární předkoronavirové užití
Účinnost
FFP1
Slabší
Práce se dřevem, vrtání, řezání
80%
FFP2
Střední
Omítání, smirkování zdí
94%
FFP3
Silná
Nebezpečné prachy, farmaceutický průmysl
99.95%

Účinnost je počítána jako procento částic o velikosti 0.3 mikrometru a větších, které filtr zachytí. Že je účinnost měřena na částicích o velikosti 0.3 mikrometru, je způsobeno metodologií oficiálního měření. Nevyvozoval bych z toho žádné závěry o procentní propustnosti menšího koronaviru, jehož velikost se pohybuje mezi 0.06 a 0.14 mikrometru. Testování navíc probíhá pod různými tlaky, takže vlastně předpokládám, že procenta propustnosti pro koronavir se příliš lišit nebudou. Odborník ale jistě nejsem. V jedné dostupné studii, která před 13 lety testovala americké filtry N95 a N100, docházelo u částic o velikosti začínající na 0,01 mikrometru (tedy menších než koronavir) pod různým náporem / proudem k maximální penetraci ve výši 3,8%, tedy stále ochrana kolem 96% u respirátoru N95. Raději opakuji, že šlo o řízené testování, tedy si představme, jak nám někdo ze dvaceti cenťáků kašle do obličeje sto padesát litrů zavirovaného roztoku za minutu.

Americké označení N95 (95% ochrana) nejvíce odpovídá úrovni ochrany FFP2, zatímco N100 (99.97% ochrana) odpovídá FFP3. Zajímavé je, že americké Centrum pro prevenci a kontrol nemocí (CDC) momentálně respirátory N95 (ani roušky) nedoporučuje pro veřejné používání, zatímco v kontextu SARS například nošení N95 součástí preventivních opatření dle CDC bylo. Což pro nás samozřejmě nic neznamená.

Na českém trhu se dále pod termínem respirátor prodávají různé vylepšené, případně vyztužené roušky. Aniž bych chtěl břednout v sémantických diskusích tedy. Jde mi spíše o to, že produkt s názvem respirátor, který sice odkazuje na jakési abstraktní ISO, nicméně neobsahuje výše zmíněné evropské (FFP) či americké (N) kvantifikátory, pravděpodobě s různou mírou účinnosti spíše splní funkci roušky než skutečného respirátoru. 

Shrnuto a podtrženo:
  • Ochrana xichtu na veřejnosti ano, a to s primárním cílem zvýšení celkové skupinové stádní ochrany (с английского: херд протекшн). Jakmile tedy bude možné cokoli někde schrastit.
  • Chcete-li chránit i sebe, raději sáhněte po respirátoru, protože rouškou jen chráníte ostatní před vlastními bacily.
  • Je jedno, jestli vezmete FFP2, FFP3, N95 či N100. Pokud zvažujete FFP1, má též smysl, ale masově bych asi dnes nekupoval
  • Dáte-li si cokoli na xicht, dávejte si pozor na přílišné upravování a rovnání, protože naopak riziko nákazou zvyšujete, takže
  • Pořád je nejdůležitější zbytečně se ve veřejném prostoru ničeho nedotýkat a často si mýt ruce, protože virus se může válet kdekoli a při jakémkoli kontaktu s obličejem se může nastěhovat i k vám.
Mějte se a mejte se!


15. března 2020

Chobotnice za časů cholery

Schválně, kdo tohle umí.
  • Zakleknout laboratoř, která nabízí testy za dvanáct stovek a své vlastní firmě povolit totéž za tři tácy?
  • Zařadit na jednání vlády změnu zákona, která vyjme agrofertí svěřenecké fondy z povinnosti identifikovat majitele, takže de facto zamlží všem naprosto jasné, ale je to spiknutí pomoc pomoc majetkové propojení mezi Agrofertem a Burešem?
  • Pod záminkou nutnosti prevence nákazy eliminovat sebou nevlastněná a jinak divná média z tiskových konferencí vlády?
  • Vyhlásit nesmyslná opatření, která následně budou stát naši zemi miliardy, aby se zakrylo, že je reálné hospodaření vlády v brutálním mínusu?
  • Udělat si z „řízení“ krize dávno nepoznaného rozměru vlastní PR platformu?
  • Navrhnout zákaz prodeje nebaleného pečiva, poté co si nechám protiprávně zadotovat linku na výrobu baleného pečiva pro svůj Penam?
  • Na základě kádrových profilů připravených jedním z mých poslanců navolit do Rady České televize osoby jednoznačně nekvalifikované, leč nepřátelsky naladěné k veřejnoprávním médiím a maximálně loyální ke mně a k mé partaji?
  • Opakovaně (minimálně třikrát) odmítnout svolání Krizového štábu, protože bych se tím připravil o vedoucí úlohu a krizi by musel řídit ministr vnitra spolu s všemožnými odborníky?
  • Ponechat v seznamu povolených obchodů květinářství, poté co si před necelým rokem shodou okolností koupil největší květinářskou síť v ČR?
Obávám se, že tento seznam bude v nejbližších dnech možno vesele a dále aktualizovat (poznámka 16.3.: již aktualizujeme, bo jsme na pár bodů zapomněli). Sláva všem ANOnistům a jejich voličům, na věčné časy. Ale raději ani o vteřinu déle.

Nekecáme, makáme!

14. března 2020

Virové

Nedokážu si představit, jak obtížné musí být oscilovat mezi soukromými zájmy, rozhodnutími vedoucími ke znovuzvolení a udržení moci, a skutečnými zájmy ČR. Takže na nás každý den chrlí Bureš a spol. nová a nová opatření, jež dále přikazují, zakazují a omezují. Již jsem psal, že samy zákazy a omezení nejsou ku škodě a že v principu nikdo nepochybuje, že je správné omezovat lidské interakce coby jednu z hlavních prevencí extrémního šíření viru. Ve chvílích, kdy nám tato omezení ale upírají základní lidské svobody, je třeba se ptát a kontrolovat.

Za jednu takovou svobodu považuji možnost pohybu. Uzavření hranic je navíc s ohledem na šíření viru pro zemi, která má většinu hranic pozemských, nesmyslné nejen dle Světové zdravotnické organizace. Též nemůže než podněcovat a posilovat náckovské tendence v naší společnosti, aneb jen si vzpomeňme, kdo po uzavření hranic volává a ze kterého partesu tedy hrajeme. A nemám na mysli senilního Klause. Též je mi naprosto jedno, zda a které další země mohly přijmout podobné opatření.

Nemohu se zbavit pocitu, že si tak trochu trénujeme na jakési příště. A ano, je to podobné jako zakázat lety do Itálie, když jsou desetitisíce Čechů na italských sjezdovkách a po Praze běhá padesát tisíc italských turistů. Nebo zakázat diváky na biatlonovém závodě ve městě, kde sedí neoblíbený starosta, zatímco si to Slávka se Spartou můžou rozdat v plném kotli a dohrává se hokejová liga. Kroky samy o sobě možná správné jsou, ale jsou i chaotické, nekoncepční a vůbec nebudí důvěru, že naši papalášové vědí, co dělají, a že jejich rozhodnutí jsou primárně řízena zájmy této země.

Nechci znít jako věčný kverulant tedy, již jsem zmínil, že jsou mnohá opatření sama o sobě správná, jen se ale nesmějí činit sama o sobě. Veškerá opatření totiž primárně slouží k tomu, aby se snížil náraz viru na zdravotnický systém a aby počet lidí, vyžadujících akutní péči v žádném čase nepřesahoval kapacitu systému. Jako tomu třeba bylo v Itálii, kde se na jeden dýchací přístroj sešlo vícero pacientů a lékaři se museli rozhodovat, komu pomoci a komu nikoli. Pozdní a nekoncepční prevence nákazy systému stále uleví, ale musíme maximálně posilovat represi (čti: zdravotnickou kapacitu), což se, zdá se, zatím umíme jen na tiskových konferencích.

Dle jedné velmi zajímavé analýzy už po ČR dávno běhá zhruba stokrát více nosičů viru, než je oficiální počet identifikovaných případů. Zatímco lékařská zařízení nadále zoufale úpí, že nemají dost ochranných pomůcek, porodnice v Podolí si musela koupit respirátory za padesátinásobek původní ceny, a různými zájmy zprivatizované státní zdravotnictví není schopné zajistit dostatečné testování lidí s podezřením na nákazu. Pokud si ze stávající epidemie cokoli odneseme, bude to zjištění, do jaké míry je naše zdravotnictví systémově vybrakované a maximálně závislé na konkrétních v něm pracujících lidech. O něž se ale systém v dobách nouze nedokáže včas a řádně postarat. Aneb opravdová krize začne až ve chvíli, kdy personál, jenž má léčit nakažené, sám z důvodu nedostatečného vybavení onemocní.

Zatímco se psovrtiči se ve svitu kamer předhánějí v tom, kdo kde co státotvorně zavře a zakáže, dostala se na exkluzívní seznam laboratoří s oprávněním testovat na koronavirus i jedna v majetku premiéra. Jiná laboratoř, která odhalila virus u jedné z prvních nakažených, jež byla odmítnuta ve státním zařízení, natolik naštvala naše aparátčíky, že na seznamu není a bojí se zakleknutí. Burešův Vidia Diagnostika prý bude testovat ca. za 3 000 kaček, zatímco ve zpupné laboratoři Tilia stál test 1 264 Kč. Každý je přeci jen nakonec sám sobě nejblíže.



10. března 2020

Opatření

Na jedné straně budou ti, kteří zatleskají rozhodnosti vlády. Zavřené školy, zákaz konání akcí nad sto lidí, obojí se dá pochopit, jako preventivní opatření proti šíření viru. Který k nám tedy dosud tak zcela nedorazil. Rázná opatření mi sama o sobě nevadí, pokud ale ten, kdo opatření činí, vyhodnotí všechny možné následky. Což by v případě vlády znamenalo vyjít hodně daleko za rámec vyhodnocování potenciálu vlastního znovuzvolení. Což neumí.

Můžeme se dohadovat, zda jsou jaká opatření přiměřená, když nákaza hrozí z různých stran, jež (zatím) regulaci nepodléhají. Omezení různého lidského kontaktu jednoznačně hrozbu vystavení viru snižuje. Můžeme se též bavit, zda jsou opatření dostatečná, když se například do jednoho vozu metra vejde 48 sedících a 252 stojících pasažérů.

Zákon 258/2000 (paragraf 69) opakovaně operuje s konceptem nezbytnosti. Definice nezbytně nutného rozsah asi nakonec bude i tím, o čem budeme implicitně diskutovat, aniž bychom se dobrali jednoznačné shody.

Protože jsem zvyklý řídit krizové situace a rozhodovat v nich, nezřídka i o otázkách, které mohou snížit či zvýšit zdravotní a životní rizika pro mě samého a mé kolegy, napadají mě nad chováním mistrů ze Strakovky trochu jiné věci.

V ČR ke dnešnímu dni registrujeme 38 případů a relativně drastická rozhodnutí prý zavinil případ taxikáře, který neví, kde virus chytil. Buď tedy Prahou obchází jakési strašidlo, které infikuje taxikáře, anebo je v reálu jich případů nákazy v ČR již (násobně) více, než kdokoli ví.

Rozhodnutí zavřít školy se dotkne všech, kdo si nedovolí nechat svá děcka doma o samotě. Nevím, kolik je to lidí a co to přesně znamená, ale očekával bych, že lidé, již podobná rozhodnutí činí, to vědět budou alespoň zhruba. Protože je třeba alespoň v hrubých obrysech znát následky vlastních rozhodnutí, zvlášť, když se týkají miliónů lidí. Dělá se třeba tak, že se podíváme, kolik dětí se nám učí na prvním stupni a řekneme si, že zhruba třetina, polovina, dvě třetiny atp., dle toho, jak si troufáme, bude potřebovat, aby s ním zůstal doma jeden z rodičů, čímž se dostaneme někam k číslu 150-300 tisíc. Ale to jen za předpokladu, že eliminujeme prarodičovskou podporu, přestože důchodci by měli zůstávat doma a nikam nechodit. Dokážeme si i podobným způsobem spočítat, co to bude stát státní kasu, případně se zamyslet nad tím, jak se zaplatí. Aneb není právě teď geniální příležitost zrušit idiotskou podporu soukromých dopravců?

Analýzy se dají i modelovat dle toho, jaké procento rodičů jsou podnikatelé, samoživitelé, sociálně slabí atp. a dostaneme se alespoň k hrubému zmapování jedné řady následků vlastního rozhodnutí včetně možných rizik, jež skýtá. Takto se v Čechiji ale nepracuje, protože je třeba působit navenek rozhodně, zatímco uvnitř nechť se děje cokoli. Hlavně, že se nemusíme na chvíli bavit o tom, že máme v hospodaření nebývalé manko, zatímco premiér a jeho kámoši na eráru vesele bohatnou.
Málokdo asi též postřehl, že o dění v zemi již nerozhoduje vláda, ale Bezpečnostní rada státu, jež shlukuje osm ministrů. Z nichž jsou tedy vidět jen ti ANOnističtí, jak jinak. Jelikož jsem zažil v řadě různých kontextů, nemůžu než nespojovat různá mimořádná opatření s totalitními praktikami. Aneb nebudeme-li se ptát, zda pro konkrétní mimořádné opatření, omezující pohyb či sdružování osob opravdu nastala odpovídající situace, může se nám rychle stát, že si ani nevšimneme, o co všechno jsme přišli. Hranice mezi vládnutím a totalitou je velmi tenká a nikdy si nemyslemež, že víme přesně, kde leží. Neříkám, že je stávající vláda či rozhodnutí totalitní, jen že je třeba ho podrobovat velmi detailní analýze a kontrole.

A tím souvisí i můj poslední šok. Z praxe vím, jak snadné je zpřísnit bezpečnostní procesy a jak obtížné je vrátit zpět do původního stavu. Proto je jedním ze klíčových pravidel při přijímání mimořádných opatření jejich časové omezení, které nutí jednak k přehodnocování původního rozhodnutí a druhak k opakované potřebě vysvětlování „nezbytné nutnosti“ daného rozhodnutí.
Dnešní mimořádná opatření vlády jsou na dobu neurčitou. Víme-li tedy, že k zavedení mimořádných opatření je potřeba 38 potvrzených případů v zemi, copak se asi musí stát, aby byla mimořádná opatření zrušena? Zvlášť ve chvíli, kdy je nárůst případů asi nevyhnutelný?

V praxi podobné rozhodování většinou znamená jedno ze dvou. Buď rozhodnutí činí totální amatéři, anebo není cílem rozhodování merit věci, ale upevňování vlastních mocenských pozic. Rozhodujeme, protože můžeme, po nás potopa. Následkem je nicméně pouze další nepředvídatelnost a nejistota. Schválně, jak dlouho vydrží kolínka v Pennáči tentokrát.

A na závěr pár slov od paní primářky z mikrobiologie na Karláku. Dokud ještě můžeme.









9. března 2020

Corona

Nikdy jsem vlastně nepovažoval za pivo, i když jsem v posledních pár letech nejen několikrát přežil, ale ani neměl potřebu se vyhraňovat. Stárnu holt. Teď si čtu, že zatímco Američané (že by nějaká nehmotná masa?) říkají, že kvůli viru pít nebudou, zvedly se prodeje o pět procent. Asi světová solidarita.

Jiným projevem propojenosti všehomíra je prudký pokles emisí uhlíků do atmosféry, primárně vzhledem k dočasného pozastavení produkce čínského průmyslu a prudkému omezení letů a další dopravy. Prý až o čtvrtinu méně céódva. Ač zatím nevíme, zda je dlouhodobě dobře či špatně, protože dle první teorie jsou každá snížení emisí dobrá, zatímco dle druhé bude potřeba ztráty dohnat. Kolabující (čti: v černém, ale s nezvykle malými zisky hospodařící) letecké společnosti navíc budou zvyšovat tlak na zpomalení plnění závazků z Paříže, což už vlastně i pojmenovala Air France, která požaduje odložení dodatečného zeleného danění letecké dopravy. A propos, rok 2020 měl být rokem, od kterého se už letecké emise nebudou zvyšovat. Je téměř jisté, že se toto nepovede a že se tak diskuse o oteplování planety dále zrelativizuje.

Zkrátka pokud jsme si kdo mysleli, že rok plný magických čísel bude katartický a pomůže zpřehlednit svět kolem nás, mmm… no comment. Zatímco se v českých krajích přeme o to, jak moc je coronavirus vlastně taková chřipka, a zda je lepší zavřít hokejové stadiony nebo zablácená biatlonová sportoviště, čeká se, zda vydrží světová virtuální ekonomika, a raději nedomýšlíme, co by znamenalo, kdyby nevydržela.

Saudové zas prý zvednou produkci ropy asi ve snaze zatlačit barel pod dvacku a zlikvidovat konkurenci. Každý prostě reaguje po svém. Nabízí se oblíbená historka o rozdílech mezi dlouhodobými a krátkodobými řešeními.

Tak si asi otevřu průhlednou lahev. Bez citrónku tedy. Koupil bych i nějakou akcii firem, co provozují výletní lodě, ale nedokážu dohlédnout, která přežije. Takže zůstanu u srkání.


25. února 2020

Únor

Jednu z největších tragédií v historii země nelze rok co rok nepřipomínat. Napadá mě k pětadvacátému únoru spousta poznámek, ale nechám si tentokrát pro sebe. Před dvaasedmdesáti lety dostali komančové zelenou plundrovat tuto zemi a dosud se o to mnozí z nich a jejich pohrobci nikterak neúspěšně snaží. Tichá vzpomínka za všechny oběti komančismu zahrnuje krom mnoha často bezejmených jedinců i celou zemi a společnost. Ale jak vzpomínat, když i země i společnost je stále tu, krajně nevyrovnaná. Raději bez vzpomínání tedy. Neméně tiše však.

18. února 2020

Kosmicky

Jda po Václaváku, přemítám, že pokud je pravda, že jsme průměrem našich pěti nejlepších přátel, copak to asi vypovídá o lidech, které potkávám. Poloagresívní teenager, který vypráví kamarádům cosi natolik zajímavého, že si myslí, že ho musí slyšet celý Václavák. Švihácky oděný důchodce, pomalu nikoli však stařecky kráčící směrem k Můstku. Když jdu kolem, zaslechnu, jak sprostě nadává na kolemjdoucí. Opletalkou se řítící řidič, pokud ne lehce postpubertálního věku, jistě pubertálního vzhledu a s espézetkou Don Pedro. Vysmátá Čecho-vietnamka, vycházející s velkou taškou z obchodu s nelevnými hadry. Chlapík v obchodě, který si kultivovaně povídá s prodavačem, načež potřebuje cosi prokonzultovat a začne po telefonu rusky říkat nejbizarnější věci, než zavěsí a vrátí se do civilu.

Výrok o pěti přátelích je nejen elitářský (pořádně si vybírej ba audituj, s kým si povídáš), ale naštěstí nebo bohužel i nepravda. Nejsme průměrem pěti lidí, ale všech, kterými se obklopujeme. Ovlivňují nás nejen naši přátelé, ale i přátelé našich přátel, kteří ovlivňují naše přátele atd. Například Christakis s Fowlerem zkoumali následky známých a rodinných příslušníků v relativně objektivní kategorii obezity a zjistili, že když v našem okolí někdo zobézní, zvýší se pravděpodobnost našeho zobéznění během následujících 2-4 let o 45 procent. Když zobézní kamarád našeho kamaráda, jde o zvýšení dvacetiprocentní, tedy nikterak zanedbatelné.

Takže nakonec další banalita, že jsme do značné míry produktem společenství, jehož jsme součástí, a součin se týká mnohem více než pěti známých. Američtí psychologové přeci dávno vědí, že čtyřicet procent naší osobnosti formuje tzv. non-shared environment, nesdílené prostředí, v porovnání s padesáti procenty genů a deseti procenty prostředí sdíleného, většinou zvaného též rodina. Klíčovou proměnnou asi bude, jak velké naše společenství je. Jdu Václavákem a usmívám se, že to mé společenství zahrnuje desítky jazyků a všechny obývané kontinenty. Je suis un cosmopolitain.

17. února 2020

BJové

Zahlédl jsem na internetu poznámku na adresu britského premiéra, kterému se z jakéhosi důvodu přezdívá BJ. Prý kdypak si komentující BJova posledního výroku uvědomí, že cokoli říká, říká jen proto, aby se dostal z konkrétní situace, i když co říká, nic neznamená, a on ani nemá nic na mysli.

Aniž bych byl čekal, zadefilovala mi před xichtem řada politiků, která se následně přeměnila v defilé zástupců profese novinářské, protože v tom jedou spolu jako siamská dvojčata. První cizelují formulace, jež je dostanou o krok dále, druzí cizelované formulace (často vzniklé bez zásahu dotyčného politika), tweety a jiné slinty rozebírají a pomáhají prvním odvádět pozornost od důležitého. Které je holt vždy komplikovanější. Navíc je čtenáře a posluchače třeba krmit zábavou a prostotou.

Je vlastně zajímavé, jak dobře se politici od novinářů naučili, že každá zpráva, každý výrok má jen jepičí životnost, takže lze ku prospěchu konkrétní situace říci či napsat téměř cokoli. Aniž by si novináři chtěli všímat, jak si je politici vodí, protože nechat se vodit je vlastně součástí popisu práce hlídacích psů demogracyje. Navíc už je mnohem snazší blábolit nesmysly na sociálních sítích, kde stejně nikdo neuhlídá. Novinářský stav možná namítne, že jednoduchost a blábolení si žádá masa, jíž je též na míru šité. Jako by bylo nezbytně nutné předstírat, že každý blábol je seriózní. Stále více místo strážců potřebujeme svižné blábolometry a lžimetry.

Ha, nějak často se mi teď vrací téma mocipánů, kteří ku vlastním krátkodobému prospěchu a nakrmení ega záměrně škodí a žádná lež jim není cizí. Dobrá tedy, moudra nechám jiným. I když, abych pravdu děl, když koukám, jaké banality chrlí tzv. influenceři, zas tak blbě na tom nebudu.

14. února 2020

Korupce

Korupce je dávno ve slušných krajích definována jako zneužití postavení ku vlastní výhodě či prospěchu. Kdokoli získá z role, do které byl dosazen někým jiným, osobní výhodu, která se přímo netýká výkonu té role, jako je např. plat či jiný benefit, je zkorumpován. A nejde zdaleka jen o peníze. Mezi běžné korupční praktiky patří například nepotismus a jiné kamarádšofty, nebo i plýtvání svěřenými prostředky.

Přemítám, jak se vztahuje na poslance, kteří sice slibují, že svůj mandát budou vykonávat v zájmu všeho lidu, zatímco v reálu hledají řešení primárně pro sebe samé, vlastní partaje a různé handly, které jsou pro ně výhodné. Jednou z takových situací je nedávné zvolení známého rasisty, šiřitele desinformací a propagátora komunistických voleb Křečka, který popírá základní principy práce ombudsmana. Jedinou zjevnou kvalifikací pro funkci je Křečkův kamarádšoft s prezidentem a výsledek volby nepochybně součástí jakéhosi handlu mezi Zemanem a vládními partajemi. Co na tom, že role veřejného zástupce lidských práv je jednou z klíčových institucí každého demokratického systému. Vždyť si u nás většina davu ani nevšimne, protože jsme vygumovaní. Zatímco Křečkovo zvolení veřejně asi nejhlasitěji pochválil jeden z vůdců české neonacistické scény.

Nemůžu si pomoci: Kdokoli hlasoval za Křečka, hlasoval korupčně. Jen nelze zjistit, koho se týká, protože si všechny partaje s výjimkou Pirátů odhlasovaly, že volba bude tajná.

Připomeňme si, že primární rolí ombudsmanského úřadu je zastávat se nejslabších, ke kterým se jakákoli státní instituce zachovala v rozporu s platnou legislativou. Stává se. A docela často. Dle pravidelných veřejných zpráv řeší cca. 600-700 podnětů měsíčně, větší část přímým poradenstvím a asi 30 případů měsíčně s nálezem, že ten který úřad postupoval nezákonně. Nyní bude úřadu velet člověk, který je znám tím, že v roli zástupce ombudsmanky pracoval dva dny v týdnu a myslí se, že je práce úřadu zbytečná. Tak se těšme, jak asi cíle úřadu začne předefinovávat. Sám bych si třeba tipl, že se zapojí do dlouholeté Zemanovy snahy korodovat české soudnictví.

Nelze se ubránit dojmu, že Křeček pouze symbolizuje postupnou probíhající destrukci našich demokratických institucí po vzoru Polska či Maďarska a že jeho zvolení bylo jakýmsi testem, co vše může zkorumpovaným ANOnistům, socanům, komančům a Pitomistům projít. Příští zastávka: Rady veřejnoprávních médií.

A zas o důvod méně zůstávat v této zemi, kde nejenže na celé čáře vítězí lež a nenávist, ale zítra stále častěji znamená a sakra, s čím zas přijdou.

11. února 2020

Čáry a kříže

Téměř dva roky se flákám a najednou mám dvě výtečné pracovní nabídky během několika dní. Řekl bych čára přes rozpočet, ale žádný jsem neměl. Jak by též ano, když jsem za poslední rok a půl pracoval jen tři měsíce. Žádné rozpočty, žádné plány na křížení, jen jsem se zamyslel, že by to asi chtělo začít zase žít nepatrně produktivněji, a hle. Jeden job musím dokonce rozseknout do zítřka. Ještě že se hned tak nestresuji.

7. února 2020

Minzdrav

Před pětadvaceti lety jsme spolu chodili na pivo téměř každý den. Teď jsme byli poprvé po nevím kolika letech. Povídali jsme si o všem možném, hodně o zdravotnictví, kterému jeden z nás trochu rozumí. Zaujaly mě rozbory toho, kdo kde co kontroluje (a z čeho profituje), až po zmínku, že nové nařízení, dle kterého smějí lékaři posílat v jedné sms pouze jeden recept, vylobbovali telefoničtí operátoři v čele s O2 vlastnícím Kellnerem.

Týden poté mi dva dochtorští kamarádi líčili, jak z důvodu polofunkčních e-neschopenek přemlouvají pacienty, aby šli raději do práce. Též jsem si vyslechl zajímavé leč mírně deprimující povídání o mafiánských praktikách místních lékařských bossů, až došla řeč na to, že si dosud lámou hlavu nad tím, proč musejí vypisovat každý recept zvlášť, což jim prý bylo prezentováno jako požadavek lékařů, o němž ani oni ani žádný z jejich známých kolegů nikdy neslyšel.

Jednou z hlavních dimenzí, téměř by se dalo říci specifik našeho zdravotnictví je zapojení soukromých subjektů do čerpání státních peněz. Zatím z toho těžily primárně zdravotnické firmy, vesměs vlastněné známými firmami. Od nového roku se tedy připojili i telefonní operátoři. Jako by už dávno neměli dost.

P.S. Nechystám přehled neschopnosti ministerstev, jen se mi náhodou sešla dvě za sebou. Nicméně nevylučuji, že záhy přidám další. I když se spíše kloním k tomu, zas na chvíli rodnou vlast opustit a žít někde, kde ví každý, že si z nich politici pouze dělají prdel.

6. února 2020

Marťani z minfinu

Asi nejsem na rodné hroudě zas tak dlouho, když téměř nemine dne, aby mě cosi nezaskočilo. Pravda, většinou se jedná o nápady našich anonistických vládců, o kterých dávno víme, že kritériem ke kariéře není schopnost a kompetence, ale oddanost vůdci. Jako za komančů.

Též si stále častěji říkám, jaká škoda, že se na spravedlnosti neudržela ministryně, co opsala diplomku o králících, bo mohlo být ještě veseleji. V hlouposti ji naštěstí důstojně nahrazuje královna sociálních sítí, která má pro mě z dosud neuchopitelných důvodů na starosti státní kasu. Před vánoci třeba na xichtoknize zveřejnila romantické selfie s textem, ať se v rámci hledání dárků podíváme na jakési stránky, kde ministerstvo rozprodává majetek zkonfiskovaný nejen největším chudákům v zemi. Nu dobrá, letos bylo možno koupit i vcelku zachovalé boby.

V prosinci bylo též zajímavé sledovat cestu daňového balíčku, jinými slovy zvyšování daní, které nám Bureš slíbil nezvyšovat. Šlo o chlast, tabák a hazard, což každý soudný člověk přeci pochopí a pochopil bych i já. Kdyby se neargumentovalo tím, že je třeba investovat do prevence a léčby následků, zatímco je zřejmé, že prachy takto navíc vybrané na nic podobného nepůjdou a rozpustí se v neduživém státním rozpočtu, ze kterého je třeba proplácet různým soukromým firmám různé dotace.

Teď nejen mě zaujala novela zákona o DPH. Zatímco vloni to nandala vlekařům, když vymyslela jiné sazby na vleky a lanovky, aniž by popsala, jak danit skipass, který se vztahuje na obojí, letos si zasedla na pivaře. Nabízí devět různých variant zdanění piva podle toho, zda je s alkoholem nebo bez, kde a v jakém balení se prodává. A zatímco se debata vede o nedostatku inteligence našich vládců, svedla paní ministryně, nevědíc, jak se bránit, na jakousi směrnici EU. Jen málokdo se pozastavil nad skutečným odůvodněním, tj. že byly změny zavedeny primárně proto, aby snížily negativní dopady zavedení EET na hospodské. Naše xichtoknižní hrdinka se též nechala slyšet, že takto vláda chce pomoci venkovu.

Krom sázky na čím levnější pivo (protože hospodské alkoholické točené snížilo sazbu), tím více venkovských voličů, se minfin jinými slovy konečně veřejně přiznal, že zavedení EET mělo a má, na rozdíl například od zákazu kouření, negativní vliv na české podnikatelské prostředí. Já jen tak, aby nezapadlo, když slavnostně zahajujeme tu další etapu. Anebo až se zas budou ozývat strážcové různých svobod.

EET go home.

5. února 2020

Zimbabwe

Dávno jsme zvykli, že se Bureš chová jako chytrý Horák (profesor Fučík promine). Čapák je a vlastně není můj, estébákům jsem práskal, ale nevěděl o tom, Agrofert nevlastním, ale vlastním a tak dále. Posledním majstrštychem je vládní souhlas se žalobou na Eurokomisi kvůli agrofertím dotacím, aneb lze ještě lépe demonstrovat, komu stávající vláda slouží? Bureš teda prý při hlasování nebyl v místnosti, ale určitě si nechal o výsledcích dalšího testu loajality k sobě samému vyprávět.

Přemítám, jaké znám další země, kde se vláda chová jako servisní organizace soukromému impériu svého premiéra. Má tu někdo nějaký tip?

Abychom tedy nebyli k Burešovi nespravedliví. S návrhem oficiálně přišel ministr zemědělství. Určitě nemá nic společného s tím, že jeho rodina též čerpá četné dotace, jež je třeba si posichrovat.

A tak si tu žijeme, nadáváme na Unii, bojkotujeme její procesy a rozhodnutí, ale vesele rozkrádáme dotace z ní plynoucí a běda, jestli si na ně někdo dovolí sáhnout. Zároveň nesnášíme korupčníky, ale dva z největších jsme každého dvakrát po sobě zvolili presidentem a třetího do kupy vzýváme, ač kdyby řídil firmu, jako řídí stát, dávno by zkrachoval.

Asi už mě jeden tip napadl.

4. února 2020

Kurýři

Ve čtvrtek volal kurýr, že jede, ale já nebyl doma, tak jsme přehodili na pátek. Když se nikdo neobjevil ani v pondělí, začal jsem v úterý zjišťovat, kdy mi knížky z Amazonu asi tak dorazí, načež jsem zjistil, že dle záznamů doručovatele došlo již k poslednímu pokusu o doručení. Včetně data a hodiny, kdy mi jistě nikdo nevolal ani necinkal na zvonek.

Operátor mi do telefonu sice něco zamumlal, že se divné, ale odsud nejvíce vypadá, že si v UPS šetří cestu a čekají, až či zda se člověk sám ozve. Holt už dávno nejde business jako dříve a konkurence tlačí, což je koneckonců vidět i na tom, že na rozdíl od většiny ostatních u nás nemají hoši z UPS kde nedoručené rance složit, takže musejí vše nerozdané vozit zpět na základnu. Se člověk pak nemůže divit, že další dodání jen předstírají. Yntrystynk.

3. února 2020

Manko

Uložím si sem jen krátkou zprávu o tom, že měsíční lednové saldo rozpočtu skončilo poprvé od roku 2003 v mínusu. Rovných osm miliard. Asi nejdou rozprodávané státní rezervy moc na dračku a nepomohlo ani prodloužení lhůty vracení DPH, čímž si stát de facto bezúročně nechává peníze, jež nejsou jeho a které by se asi hodily do likvidity podnikajícím, kteří je státu řádně odvedli.

Ještěže můžeme pořádat tiskovky o corona viru, rouškách a rušení mezistátních leteckých linek a důležitých zpráv si nikdo nevšimne.

31. ledna 2020

Consummatum est

Evropský parlament zazpíval Auld Lang Syne, mě zas napadá Viktor Dyk, nebo vtip, který se tradoval po Brežněvově smrti a dle kterého o ní věděli první na Svobodné Evropě, kde údajně hlásili: Moskva: -1. Nejvíce ale asi vzpomínka na rozdělení Československa, jež mám navždy spojené se závěrem novinové reportáže: Sbohem Somálsko, budeš nám scházet. EU: -1.

28. ledna 2020

Xichti

Na Radiožurnálu se rozpovídal advokát Marek Nespala, který zastupuje Zemana ve sporu o jeho další lež. Rozhovor navýsost výživný, jenž naléhavě připomíná jiná slavná prezidentova slova, jež si zaslouží zapamatování mnohem více než zbytek jeho blábolení: Kunda sem, kunda tam...

Dlouho mi nedocházelo, jak různým xichtům může nevadit sloužit podvodu, lžím a špíně. Jako by jich dějiny nebyly plné. Jsou stále všude a jediné co zmůžu asi, je nazývat je pravými jmény. Ha, asi najednou chápu, že si Zeman ty své vulgarity tak užívá.

27. ledna 2020

Férznamka

Trvalo mi pikosekundu, než jsem rozklíčoval, že nejde o jakýsi obskurní seznamovací portál, ale o výsledek minulý týden avizovaného hackathonu. Nejprve jsem tedy zaregistroval několik ironických postů na sociálních sítích, které se zamýšlely nad tím, za kolik chce stát vyvíjet e-shopy, když to každý jiný umí za zlomek ceny. Následně na mě na linkedin vyskočila i výzva Tomáše Vondráčka, jež až spiklenecky potěšila. Až jsem si zoufl, že neumím kódovat, a málem se zařekl, že se do důchodu naučím.

Zoufání, výzvy a ironické postovy vyprovokovala absurdní státní zakázka v gesci ministerstva dopravy za 401 milionů, jež měla vymyslet elektronický systém prodeje dálničních známek. V odpověď 300 dobrovolných přihlášek do hackathonu a víkend usilovného kódování. A uprostřed všeho Bureš, který nejprve nezapomněl odstřelit ministra dopravy, několikrát se upřímně rozhořčit a následně se zastavit se svým PR teamem za hackathonisty a slíbit, že jestli bude fungovat, stát opravdu použije.

Abychom byli fér, hackathonisté nevyřešili celou zakázku, pouze víceméně zoptimizovali zadání natolik, že by dle autora projektu měla cena zůstat někde na desetině. Sám jsem Fairznámku vyzkoušel a funguje. Škoda, že jen cvičně. I když cena útěchy v podobě pár korun na charitu není špatná třešeň na dortu. Jen kdyby nezůstávala pachuť z toho, že vypsání zmetečné zakázky za miliony z rozpočtu nebylo žádnou výjimkou, nýbrž víceméně standardním postupem našich řádných hospodářů.

Dopsal jsem a zjistil, že si Burešův PR team hackathon, vyvolaný šlendriánem Burešovy vlády, přivlastnil, ba dokonce vyvěsil na svou xichtoknihu. Nu což, i když je nakonec Mr. Vondráček se svými dobrovolníky za užitečného idiota, třeba se alespoň pár dalších přesvědčilo, že se estebáckému gaunerovi nedá věřit ani dobrý den.

24. ledna 2020

RIP

Umřel šéf Senátu, o kterém jsem se tu několikrát zmiňoval, třeba tady. Nechci se přidávat k zástupům lamentujících, z nichž se nemalá část předhání v tom, nakolik byl jejich mentorem. Docela se mi ale líbilo, co napsal Fíša.

Vždy jsem měl Kuberu za upovídaného prokrastinátora, který se řídí heslem “kdo nic nedělá, nic nezkazí.” Příliš se teď však nezmiňuje jedna z jeho klíčových vlastnosti. Možná hlavní pozitivum, ne-li jediné, jeho dlouhého panování na teplické radnici, a to nezkorumpovanost, v čemž se zásadně lišil od svých politických souputníků z ODS a ČSSD, kteří si dlouhodobě porcovali medvěda od Sokolova až po Liberec. Nezkorumpovanosti spojené s neochotou či neschopností kontrolovat, jak se věci dějí, lze koneckonců i z velké části přičíst Kuberovu nechuť vůči eurofondům a investicím vůbec. Na jedné straně tedy nechuť pouštět se do akcí, které mohou dopadnout jakkoli. Na straně druhé dlouhodobý socioekonomický úpadek Teplic, které se pravidelně řadí na konec žebříčku městské kvality žití v ČR.

Jelikož se pohybuji v sektoru, kde “kdo nic nedělá, nic nezkazí” není mezi nabízenými variantami postupu a kde se neustále vymýšlejí strategie proti všemožným druhům korupce, netřeba vysvětlovat, jak málo ve mně výše zmíněné heslo rezonuje. V kontextu Kuberova, jinak ne zcela vábného světa ale možná nevyznívá výhradně negativně. Následující myšlenku se až zdráhám napsat vzhledem ke Kuberově pověstné vulgaritě a trapně slizskému sexismu: V kontextu české politické scény vlastně odešel velmi slušný člověk.

22. ledna 2020

Spravedlivý svět

Ve Vejprtech částečně shořel dům a paní starostka se nechala slyšet, že je to primárně tím, že jeho obyvatelé mají příliš mnoho práv. Dokonce ani šacovat se prý nesmějí. Další vhled do stavu naší duše anno 2020. Starostka ze strany modrého ptáka, hájícího tradiční hodnoty, si postěžuje, že mají mentálně postižení příliš mnoho práv. Dle tradičních hodnot devatenáctého století jsou totiž viníky oběti.

Abychom ale nebyli ke ptákům nespravedliví. Nejsou v tom sami. Obviňování obětí je, zdá se, stále populárnějším sportem v našich krajích. Za chaotické a nehumánní exekuce můžou lidé, co mají dluhy. Za chudobu můžou ti, co nemají prachy. Za to, že je nikdo nevezme do práce, můžou ti, kteří se hlásí. Za znásilnění může vyzývavě oblečená ženská. A tak dále. Hypotéza spravedlivého světa, podle které náš mozek násilně procesuje negativní zprávy tak, že je všechno asi správně, dohnaná do extrémů. Jen kdyby ji nehlásili coby doktrínu představitelé moci, kteří by naopak měli nejslabší chránit. Something is rotten...

14. ledna 2020

Okibačové

V novinách patřících Agrofertu jsem se dočetl šokující zprávu, že lidem, kteří organizují demonstrace za záchranu demokracie (demošky za záchranu demošky), platí jejich spolek mzdu. Na šokoměru řadím někde vedle poznání, že slovo hajzl (prý) pochází z německého Häuser, či zjištění, že hrdinou mé oblíbené moravské písně (prý) není černý okibača.

Vlastně naprosto nezajímavá zpráva, jen kdyby si člověk nemusel domýšlet, kolik asi lidí osloví, ba omámí. Protože ač sama bezobsažná, vypovídá primárně o nás. Protože text na téma, kdo co a koho platí, asi pořád funguje, jako fungoval vždy. Vysílačky Vatikánu. Síajej. Na rozdíl od dob minulých se jen většina má vcelku dobře. Dokud se tedy soused nemá lépe.

Článek, na který tu neodkazuji, je též symbolem toho, jak to v ANOfertu chodí. Mo(u)dří již dávno pochopili, že klíčem k úspěchu anno 2020 nejsou vědomosti a znalosti, ale loyalita a servilita. Jakási individualizovaná normalizace, kde čím více hýkáte a velebíte, tím rychleji pojedete. Prospěcháři všech zemí.

12. ledna 2020

Golfisté

Každý si asi v naší touze systemizovat a generalizovat život kolem nás myslíme o advokátech své. Co si při slově advokát představíme, je pravděpodobně částečně přímo úměrné tomu, kolik takových známe. Když třeba děláte v organizaci, která zaměstnává advokáty, aby pomáhali lidem z nouze, můžete mít primárně jinou představu, než když vám advokát za zpracování jednoho dokumentu, který měl už předtím beztak z devadesáti procent hotový, naúčtuje pět litrů.

Všichni advokáti se nicméně povinně sdružují v České advokátní komoře (ČAK), kam platí příspěvky, z nichž se platí činnost komory, včetně třeba golfových turnajů. A nedávno též produkce krátkého komixu na téma dětských dluhů u nás. Téma, kterému se dlouhodobě věnuje řada lidí v mém okolí, takže sleduji i já se zájmem.

Všiml jsem si tudíž i komixu, který vypráví příběh raubířky, jež se sama dostala do problémů, tak ať si nestěžuje. Během pěti vteřin mi bliklo, co mi příběh i žánr připomíná. Třicet případů majora Zemana, ve kterých hrdinný esenbák též řešil palčivé společenské případy. Nejznámější asi v dílu Mimikry, kde naši ochránci vlasti rozkryli feťácko-máničkovsko-diverzní skupinu, která si hrála na muzikanty. Pchá. Raubíři to jsou, každý to vidí. Podobnost s persekucí českého hudebního undergroundu v čele s Plastikama čistě náhodná. Až za ní Sequens dostal národního umělce.

Nabízí se otázka, proč by ČAK měla potřebu vydávat dehonestující propagandistické pamflety. Navíc vůči dětem. Jistě mezi nimi budou taková, která svého věku zneužívají k tomu, aby mohla beztrestně porušovat pravidla. Jsou jistě i mnohá jiná, jež do dluhů dostali jejich rodiče, často aniž by o tom potomci věděli. Místo implicitního nářku nad tím, že v posledních letech přišli o nehorázné poplatky (ty stávající stále dražší než ve většině zbytku EU), mohla komora podpořit své členy z řad vymahačů třeba tím, že problém dětských dluhů objektivně a na základě dat pojmenuje. Ba se mohla jako stavovská organizace kolektivně postavit čelem ke zjevně systémovému problému, protože společnost, kde děti mají dluhy, je nezdravá, ba dysfunkční. Ale to by asi bylo moc složité a nezbylo by času na golf a jiné lotroviny.

Golfové turnaje jsem zmínil záměrně, protože si známá advokátka při povzdechu nad ČAK coby nutným zlem zoufla, že jediné, co ČAK momentálně zdánlivě produkuje, je právě golf. A hle, jak se známá mýlila. ČAK umí i komixy. Teda moc neumí. Napadlo mě i, že se mrknu na výroční zprávu ČAK, abych zjistil, co vlastně umí, a poslední zprávu našel z roku 2012. Takže se třeba nedozvím, zda v ČAK též neaspirují na národního umělce a těch komixů není vícero. Zas jsem ale našel zápis ze schůze představenstva, kde byla schválena dotace na tenisový turnaj ve čtyřhře. Nejen golfový klub tedy. Omlouvám se.

Neuplynul ani den a čtu si, že Plzeň zastavila vymáhání pohledávek u lidí, kteří jeli načerno, než jim bylo patnáct. Že by v Plzni nehráli golf?

9. ledna 2020

Urválková

Kdosi provalil na Burešovu kandidátku na ochránkyni lidských práv, že není servilní jen vůči Andrejovi, ale byla vždy a všude. Včetně bývalého režimu, kde prý s nechvalně známým prokurátorem Urválkem vymýšlela represe vůči odpůrcům socialistického zřízení. Jako by nebylo jasné, že jedinou kvalifikací ženy, jež se během svého vládního působení vyznamenala primárně tím, že se vůbec ničím nevyznamenala, je právě její loajalita a oddanost komukoli, kdo zrovna drží notičky. Trendující přezdívka UrVálková je docela dobrá. Sám bych se možná nezdráhal přidat i další prefix. Třeba písmenko ‚k’.

Pobavila mě poznámka kdesi na twitteru, že zatímco se též díky Válkové s Urválkem museli disidenti každý den hlásit na esenbárně (a mnozí byli odkázáni na život na venkově, tj. neustále, včetně svátků, pendlovali tam a zpět), musel i chudák Andrej každý den hlásit z Maroka na StB, co je nového. Takže si nestěžujte, jo?

Novoroční předsevzetí si dávno nedávám, ale letos udělám výjimku. Už se mi nechce děsit pokaždé, když Andrej navrhuje a Miloš podporuje nebo obráceně. Tak holt budeme mít za ombudsmanku alkoholičku, která se vyznamenala pošlapáváním práv jiných. Vedle mafiánského premiéra a sociopatického presidenta (též alkoholika) se to hravě ztratí. Nic proti alkoholikům tedy.

8. ledna 2020

Zožratí

Na začátku roku mě na domácí scéně zaujaly zatím dvě zprávy.

Schodek loňského rozpočtu skončil namísto plánovaných mínusových 40 miliard „jen“ ve schodku 28,5 miliard. K čemuž Bureš doplnil, že se máme lépe než kdy jindy. Ani on ani Schillerová nezmínili, že za relativně dobrý hospodářský výsledek může mimo jiné přesun osmnácti miliard ze zrušeného Fondu národního majetku. Jinak řečeno jsme prožrali prachy, jež byly původně určené na investice, včetně například do naprosto nezbytné důchodové reformy. Co nám též naši moudří hospodáři neříkají, je, že výběr daní z příjmu a DPH, sociálního a zdravotního pojištění zaostal za rozpočtovanými plány. Jen na daních stát vybral o 11 miliard méně, než plánoval. Navzdory EET a jiným zhovadilostem.

Naši skvělí hospodáři natolik proděravěli státní kapsu, že hledají příjmy, kde se dá, takže nás v započavším roce čeká další zvyšování daní a nový potenciální zdroj státních příjmů, ergo prodej „strategických“ hmotných rezerv, k čemuž dal Bureš povel někdy v listopadu. Už se těším na tiskovou konferenci, kde nám ANOnistický premiér oznamuje. „Železná zásoba je nědotknutělná. A navíc jsme jú zožrali.“

Druhou zprávou je prodej počeradské elektrárny Tykačovi. Jak je tato elektrárna ve mnoha ohledech důležitá pro stát dobře popsal někdo jiný tady. Krátce tedy: stará, nepotřebná, prudce Tykačovi na ruku (musí někam prodávat své uhlí), kousek od plynovodu, který se bude hodit, až se bude tlumit uhlí, zároveň dobrá karta pro vyjednávání s EU. Zkrátka strategicky krajně výhodná pro stát, ale se Zemanovou podporou prodána jeho kámošovi, který se jistě dobře navaří.

Aneb jak kdosi napsal na xichtoknihu. Máme rok 2020, to je nejvíc v historii ČR. To se dosud žádné vládě nepovedlo. Díky Andrejovi. Ještě že ho máme.

5. ledna 2020

Omnicida

Cate poslala dva obrázky vlastního domu. Jeden, když ještě stál, a druhý poté, co ho na jihu Austrálie spolkl požár. Prý už šestkrát větší než poslední požáry v Amazonii. S vlastní klimatickou stopou. A za nečinnosti australských politiků, které všechny platí největší místní uhlobaron.

Australská socioložka, Danielle Celermajer, použila pro stávající situaci v Austrálii termín omnicida. Sice smrt odhadované půl miliardy divokých zvířat (počty uhynulých domácích zvířat prý zatím nikdo neodhadoval) nikdo cíleně neplánoval, ale nebude těžké si říct, kdo kde jak nese podíl.

„Tentokrát musíme jít mnohem dále. Musíme si uvědomit, že odpovědnost za omnicidu je různorodá a rozvrstvená. Role, kterou odpovědní tentokrát hrají, je téměř vždy méně přímá, nicméně neméně devastující.“ Celermajer pak jmenuje politiky, mediální magnáty, finanční instituce, businessmany a investory, ba celá společenství, která se nechtějí vzdávat závislosti na fosilních palivech, a jednotlivce, kteří jsou líní vytvářet si vlastní názory a jen papouškují, co jim kdosi z výše jmenovaných nakuká.

Hoří nám planeta a my ústy čelných politických představitelů předstíráme, že se nic neděje. Asi budeme předstírat tak dlouho, než se hromadně spálíme. Mezitím si budeme krátit čas anonymním nadáváním šestnáctiletým (od předvčerejška prý sedmnáctiletým) Švédkám.

(c) obrázek z FB Cate Osborn

3. ledna 2020

Dron in chief

Ráno jsem se probudil a měl na telefonu zprávu z BBC, že Amíci spáchali atentát na jednoho z nejmocnějších mužů v Íránu. Dron mířil na konvoj aut nedaleko bagdádského letiště. V našich krajích si spíše nikdo nevšimne, vždyť ani nevíme, kde je Irák a kde je Írán a jak se od sebe liší. Prostě jsou daleko.

Se jménem nejvyšší vojenské šarže a velitele zvláštních jednotek (rozvědky) Iránských revolučních gard Kásimem Sulejmáním jsem se začal setkávat relativně nedávno. Nejprve v Sýrii, kde „byl tam i Sulejmání“ znamenalo, že šlo o význačnou a strategicky důležitou bitvu. V Iráku zas Kásimova přítomnost znamenala závažnost vyjednávání mezi různými složkami proti-ISISovského odboje. Ať už se skutečně účastnil či nikoli, stalo se ohánění se Sulejmáním téměř rituálem při předhánění se, co se kde důležitého stalo. Jednalo o téměř mytologickou postavu a následkem Sulejmáního smrti nemůže být než eskalace. Jen zatím nevíme, čeho a kde.

Oficiálně idiot-in-chief odůvodnil nutností chránit americké životy v Iráku, kde v poslední době přiletělo několik raket na americké základny, načež Amíci povraždily desítky Iráčanů a následně se ne zcela mírumilovně demonstrovalo před americkou ambasádou. Nebudu spekulovat o následcích posledního amerického vraždění v Iráku. K tomu se najde dost odborníků jinde, a pro začátek třeba stačí přečíst zde nebo možná ještě lépe podívat se na chvíli sem. A pár hodin po atentátu už americké ministerstvo zahraničí americké životy chrání: vydalo doporučení, aby všichni občané USA Irák neprodleně opustili.

Samozřejmě hned mnozí připomněli, že o následky se v USA nikdo nestará, jen Trump potřebuje odvést pozornost od vlastního impeachmentu a podpořit předvolební kampaň. Nicméně se zároveň chová jako za časů Studené války, kdy atentáty na představitele cizího státu byly regulérní součástí válečného arsenálu. Ve 2020 mi přijde obtížné uvěřit, že se kdosi může chlubit tím, že zabije na území jedné země, se kterou není ve válečném konfliktu, ba se tváří jako její spojenec, představitele země sousední.

Další prominentní obětí dnešního dronového útoku je navíc představitel irácké moci, Abu Mahdi al-Muhandes, zástupce velitele Lidových mobilizačních sil (PMU), které jsou součástí jednotek iráckého ministerstva vnitra. Primárně šíitské a částečně Íránem podporované PMU poskytly klíčovou vojenskou sílu při boji s tzv. Islámským státem.

Spekulujme tedy o možných reakcích. Krátkodobě si ale spíše připomeňme, že byly prolomeny hranice zabíjení představitelů cizích zemí. Na koho si asi moron při večerním tweetování vzpomene příště.

31. prosince 2019

Petardy

Poslední den v roce se prý sluší bilancovat, plánovat, jak ten další bude o poznání lepší, zdravější a pohodovější. Taky jsem bilancovával, teď se spíš těším, aby už byl zas všední den. Asi mi též imponovávaly různá bouchátka a praskátka, byť se mi dávno nedaří si vybavit proč. Kdosi vymyslel, že budeme číslovat každých 365 dní. Kdosi jiný přišel na to, že je k této příležitosti třeba stvořit co nejvíce rámusu. Asi stárnu. A nejen proto, že mi zvuk ohňostroje evokuje zkázu a destrukci, jako koneckonců miliónům dalších v Jemenu, Sýrii, či na východní Ukrajině.

Napadlo mě, jestli existuje nějaká podobnost mezi domácí pyrotechnikou a třebas pomalováváním veřejných ploch. Potřeba se přihlásit, že tady jsem, zanechat po sobě stopu, na chvilku se vymanit ze všudypřítomných svazujících norem? Něco na tom bude, jen se je těch svátečních petardistů, co obrazně čmárají na okna tramvaje, exponenciálně více a žádný z nich Banksyho nepřipomíná.

Čím víc petard, tím víc retard.

24. prosince 2019

Přišly

Zas jsou tu vánoce, ty svátky zapomnění. Alespoň tak nějak zpíval Jan Burian. Od dětského těšení, přes pubertální znudění a postpubertální ostentativní ignorování se dostávám zpět k těšení. V dětství mezi hlavní atrakce patřily dary a světýlka (a láhev Liftu na silvestra), jež byly vesměs nahrazeny různými pospolitostmi. Vánoce ty svátky setkávání. Tož šťastné a veselé vespolek.