29. října 2020

Zas metály

Mylouš nám zase vyznamenával, a nakonec se ku podivu rozhodl poslechnout vládní nařízení a nezákonnou taškařici na hradě neorganizovat. I letos se na seznamu odměněných najde několik zajímavých jmen, i když je celkový výčet jinak vcelku uměřený.

Před dvěma lety jsem si popsal kritéria, dle kterých se na Zemanově hradě dávají metály a odměněné zařadil do několika skupin: Estébáci, Zemanovi kámošové, úlitba Andrejovi, normalizační umělci, náckové se škraboškou intelektuála (s dovětkem, že v nich si spíše liboval Klaus) a občasní akademici. Nezařadil jsem padlé hrdiny, protože mi přišlo, že do tohoto defilé nepatří.

Letos dopadlo výrazně střídměji než v předchozích letech, asi trochu i z obavy, aby se nesešlo příliš mnoho nominantů, kteří cenu odmítnou, jako třeba paní Kuberová. Nebo dokonce přijdou s pompou vrátit, viz Myloušův bývalý kámoš Daník. A tak je letos kuriozit docela málo.

Asi nemůže nezahájit profesor Prymula, který se prý zasloužil o stát tím, že coby nejprve vrchní epidemiologický odborník a následně ministr zdravotnictví přihlížel největšímu novodobého medicínskému průšvihu v zemi, načež se nedokázal vylhat z potupného odvolání z funkce.

Do tradiční kategorie kámoši zařaďme minimálně podnikatele Dohnala, co sponzoroval Zemanovy volební štáby a Zemanovecké partajní sjezdy a pořádá hradní rauty, jako by býval byl ten letošní říjnový. Nebo vysočinského ex-hatemana a bývalého kariérního komanče Běhounka. Jednoho z mnoha našich politiků pracujících minimálně na 200 procent – jak jinak by býval mohl stíhat poslancování a hatemanování zároveň. A pár dalších funkcí.

Úlitba Andrejovi se letos nehledá snadno. Jeden nominant bývalou ANOnistickou hatemankou to asi úplně nebude, ale co třeba takový ANOnistický sponzor, Varndorfský podnikatel Jan Rýdl? I ten vlastně vypadá tak nějak důstojně a záslužně a ANOnistům přispěl jen drobáky. Že by letos Andrej utřel? Spíš prostě jen maká na tom, aby nás, nevděčné pancharty, všechny zachránil.

Z normalizačních hvězd nechybí Goťák, který dostal doslova s křížkem po funuse, nebo takový Jirka Trávníček, jemuž v paralelní online anketě o nejvýraznější roli s výjimkou třech oříšků, dali diváci nejvíce hlasů za moderování hudební supersoutěže Do-re-mi (co má na csfd.cz celých 14 procent). O fous před pohádkou Třetí princ, kde ho navíc, údajně kvůli silnému moravskému akcentu, museli nadabovat.

Mé kamarády z řad absolventů právnické fakulty pak asi nejvíce zaujal metál pro profesora Jelínka, člověka s reputací katolického kněze…, jehož si údajně zejména ne vždy příliš trestněprávně zdatné blondýny pamatují dle ručníčku v kanclu a chalupy někde u dálnice u Opavy. Za zásluhy o stát v oblasti školství prý.

Odměněným od srdce gratulujeme a už se těšíme, kdo se sejde za rok.

28. října 2020

Kovidistán

Při pohledu na denní statistiky a pokračující bezmocnost, ba tupost našich vládců mě napadlo mě, že bychom měli změnit jméno. Polovina mých česky nehovořících známých beztak vyslovuje Czechia jako Chechnya, zatímco nový název si zapamatuje každý. Navíc na něj bude dle stávajících dat aspirovat stále více zemí, takže případně půjde dobře střelit.  

25. října 2020

Geduld haben!

Kdosi nazval dnešní situaci bezmeznou zkouškou trpělivosti. Došlo mi při sledování, jak jinak dospělý a zralý kamarád vnímá spoustu věcí zbytečně emocionálně. I když by bývalo stačilo podívat se na pár statistik a uvědomit si, že má ČR momentálně největší čtrnáctidenní průměr v počtu kovidových obětí na 100 tisíc obyvatel, ba dvakrát vyšší než druhé Rumunsko. Tedy že právě v těchto dnech u nás předčasně zbytečně umírá více lidí, než kdekoli jinde v Evropě.

A nejde jen o proslulé měnění ovlivnitelného a přijímání neovlivnitelného (a schopnost obojí od sebe odlišit). Trpělivostí se obrňujeme u sledování zpráv, při kterých zůstává rozum stát nad mírou inkompetence, drzosti, ba otrlosti různých papalášů. Nebo při pohledu na dysfunkční systémy, které nechávají ve štyku zdravotníky v první linii. Potřebujeme ji i při zákazech vycházení, nebo při sledování kolik lidí různé zákazy a nařízení ignoruje a arogantně si ani nejsou schopni navléci kus hadru na vlastní drštku. Nebo při setkáních s různě nervózními jedinci, kteří před trpělivostí preferují a ventilují zlobu. Jako třeba předvčírem hysterický třicátník v Lidlu.

Vrací se mi staré oblíbené téma amatérského sociologa, který sledoval souvislost mezi stavem a vyspělostí společnosti a měrou trpělivosti, již projevují její jednotliví členové. Netrpěliví prý nedůvěřují strukturám a lidem kolem sebe a berou většinu interakcí jako souboj, který je třeba téměř preventivně vyhrát. Protože od celku nejen že nic nečekají, naopak ho podezírají z toho, že se jeho zájmy liší od zájmů jedinců, kteří celek tvoří. Jakýsi pomýlený survival of the fittest, který i u nás vlastně razí část politické elity pod heslem o nadržených psech.

Nechci moralizovat nad společenskými vzestupy a pády. Jen si říkám, že by naší společnosti prospělo trochu více té rapidně ubývající trpělivosti. Tak jdu příkladem a snažím se zpomalit vlastní páprdovatění procvičováním trpělivosti při pohledu na ze všech stran se valící idiocii. Docela mi jde, si říkám, asi i proto, že situaci kolem vnímám jakožto přechodnou, ze které se nakonec dostaneme.

Snad s co nejmenšími ztrátami. Čím trpělivěji, tím snáze. A hlavně s ohledem na ty, kterých se týká nejvíce. Což jsou vedle nemocných a jim pomáhajících i všichni ti, kteří pomalu ale jistě přicházejí o základní zdroj obživy. A v naději, že se se na ně naši vládcové jako vždy nevykvajznou, aby nedocházelo k další erozi důvěry v celek, protože se jinak z kovidu dostaneme do spárů amatérského sociologa.

23. října 2020

Attention whores

Tereza popsala situaci, o které se tu a tam bavím s různými lidmi. Diskusi většinou končívám mávnutím rukou, že s tím není možné a vlastně ani třeba nic dělat. I když už jsem několikrát sám napsal na různé profily dotyčných ke komentáři u článku odměřený a neemocionální fuck-off vzkaz. Který jsem ale následně neposlal. Usoudiv, že nemá cenu.

Tzv. válečné reportéry jsem nikdy neměl příliš v lásce. Většinou mi přijdou jako povrchní hledači senzací. Staví se na pár dní, maximálně týdnů, nezřídka už s částečně vykrystalizovaným příběhem ve vlastní mysli, aby se následně stali experty a autoritativními hlasy na témata, kterým ani náhodou neměli čas (a často ani zájem) porozumět. Zato musejí chrlit zprávy „zprávy“ a „příběhy“, které zaplatí případně legitimizují cestu.

Na rozdíl od většiny tzv. válečných novinářů jsem ve mnoha jimi popisovaných oblastech strávil řadu let, poznal je zblízka, i nějak lidsky uchopil (možná i pochopil), téměř vždy získal respekt ke spoustě lidí, kteří v nich musejí tak nějak žít či přežívat. Tzv. váleční reportéři se dle mého soudu naopak jen zřídka skutečně zajímají o lidi a zůstávají nejbližší jen sami sobě. Píší o místech, kulturách a často i jedincích mně důvěrně známých, aniž by uchopili.

Zatímco já musím vesměs mlčet. Jednak nemám touhu vystavovat vlastní ego a jednak mi profesionální etika velí veřejně se nepouštět do politických komentářů a analýz. Na rozdíl od…

A přitom jsem nezřídka viděl tzv. válečné novináře otevřeně šířit zaručené hlouposti, nesmysly ba lži, včetně propagandy té či druhé či třetí bojující strany. Zažil jsem i případy, kdy takové nesmysly měly přímý dopad na zdraví, ba životy lidí, ve válečných oblastech žijících.

Teď tedy Tereza napsala, o čem dlouho přemýšlí a co si v mém okolí myslí snad všichni, kteří tématu alespoň trochu rozumějí. Ne že by nakonec cokoli změnilo, ale jsem rád, že je to venku.

Vzpomněl jsem si na oblíbený zážitek s norskou „válečnou novinářkou“, jednou z mála, kterou osoba, jíž popsala ve své „reportáži“, dala k soudu a soud i vyhrála. Zážitek se udál pár let před soudním přelíčením a spočíval v tom, že jsem se sebejisté novinářky, přesvědčené o vlastní světové proslulosti, ptal, co je vlastně zač a čím se živí. Ignorování nesmyslného celebritismu bylo mou obranou před vnímanou neprofesionalitou samozvané celebrity, jako to od té doby dělám na různých sociálních sítích. Abych nemusel říkat nahlas, co si myslím. Protože eticky bych neměl, a protože to beztak nikam nepovede. I proto jsem rád, že sepsala Tereza, jedna z mála „válečných novinářek“, které mám rád a která svou práci dělá vždy poctivě. I když ona by s „válečnou“ nálepkou jistě nesouhlasila.

Plukovník

Prymula zašel s Faltýnkem a ředitelem ostravské nemocnice na pivo a je z toho mela. Vše od spravedlivého rozhořčení (to nám, zdá se, jde lépe a lépe) po obavu z další změny na postu ministra v době, kdy čelíme bezprecedentní zdravotnické krizi. Navíc momentálně s ministrem, který je sice, dle všeho, tak trochu hajzlík, ale alespoň, na rozdíl od valné většiny členů Burešova kabinetu, rozumí své práci.

A na celou melu se už zase těší senilní hradní pán, protože aniž by se tentokrát jakkoli snažil, má možnost tak trochu zamíchat kartami, po leckoms cosi chtít, zažít kus mediální slávy a vypálit pár uslintaných bonmotů. Koneckonců si má pan plukovník přijít ve středu pro metál, takže možná dopadne jen ředitelskou důtkou.

Přemítám, jestli už jsem si zvykl na české papalášství natolik, že se mi nechce řešit žádná piva, nebo že nevnímám nemožnost na jedno si zajít jako zásadní omezení mých lidských práv. Nebo mi není po srsti, jak Bureš a jeho Goebbelsové situaci ždímají k získání pár bodíků veřejného mínění. Samozřejmě mě sejří, stejně jako následné Prymulovo lhaní, jako by se chlapci ani neuměli dohodnout na jedné verzi. Zároveň se ale děsím, kdo může krajně nesympatického, leč profesně nepochybně alespoň částečně způsobilého plukovníka nahradit.

14. října 2020

Paralýzy

Při pohledu na exponenciální křivku nárůstu nově nakažených jsem minulý pátek zavrávoral. Nejen proto, že si pamatuji, jak exponencialita funguje. Třeba i nad tím, že se nadále chodí hromadně do hospod a konají různé veřejné a kulturní akce. Místo toho, abychom se kolektivně začali chovat odpovědně a omezili se ve vlastních radovánkách, jako bychom potřebovali uloupit kousek té svobody, než se zase zavře. Protože jsme věděli, že uzávěra je nevyhnutelná. Tak rychle, rychle ještě a raději rozebírejme, jak moc to vlastně ten Bureš a spol. nezvládli. A kolik mrtvých navíc nás to asi bude stát. Apropos střízlivé odhady hovoří teď o dvou set tisících nakažených a dvou tisících mrtvých v přímém následku k Burešově liknavosti zavést přísnější pravidla do komunálních voleb. Prý dobře věděl.

Na jaře mi chviličku trvalo, než jsem překousl netransparentní, arogantní vládní rozhodování s idiotským důrazem na sebeprezentaci, a začal sledovat, jak zavedená opatření chrání naše zdravotnictví. O nic jiného nešlo, jak záhy mnozí pochopili a jali se významně poučovat druhé o nutnosti zplošťování křivek atp. I když byl brutální nedostatek oficiálních dat. Nakonec zafungovalo skvěle, na rozdíl od následné potřebné pomoci ekonomicky pochroumaným v následku uzávěr.

Teď jsme data měli (a je to dobře) a viděli na nich, jak se vše zdárně řítí do řiti, zatímco vláda debatovala, jestli zavřít hospody od deseti nebo od čtvrt na jedenáct. Kdosi popsal jako jízdu vysokou rychlostí proti velmi dobře viditelné zdi, při které se debatuje, jak moc je třeba přibrzdit. Místo toho, aby se na brzdu šláplo vší silou. Jako by vládě došly baterky a dostala se mimo realitu. Nebo ji paralyzovalo zjištění, kam vše spěje. Nebo opravdu funguje pouze na základě vrtochů svého vůdce, který, jak víme, raději poslouchá pýáristy než odborníky. 

Zatímco si Burešovi Goebbelsové zdánlivě nevědí rady, jak zaonačit tak, aby z toho jejich náčelník vyšel jako vítěz. Což by snad s dávkou erárních peněz největším rýpalům nemělo být zas tak složité. Anebo je erárních peněz líto. Burešovi navíc nevyšel trik s výměnou ministra a sám se teď spíše schovává za záda nového plukovníka. A nesouvisle blábolí, jako by bojoval s ochrnutím mozku. Jako by paralýza vlády vedla k paralýze diktátora. Nebo spíš naopak.

A mezitím dochází k mnohem závažnější paralýze našeho zdravotnictví, a to mnohem rychleji, než si kdo dokázal představit. Komu nedošlo, když se okovidila má obvoďačka se setřičkou, musel pochopit ve chvíli, kdy firma vlastníci řadu nemocnic u nás v kraji, veřejně žádá občany o pomoc. Až se vrátím do ČR, v rámci vzájemných potřeb a možností se asi zapojím. Snad mě to taky neparalyzuje.

13. října 2020

Čau bojleři

Uložím si tu Burešovu odpověď na tiskové konferenci ze dne 12.10. na otázku, proč jsme v situaci, kdy naprosto nezvládáme pandemii (přepsal Ondřej Golis).

Já nevím, kde se staly chyby, nevidím nějaký zásadní problém, my jsme teď přijali nějaké rozhodnutí a samozřejmě ano, my jsme hygieny, odevzdala armáda na ministerstvo zdravotnictví 1.6. a potom jsem dospěl k názoru, že je potřeba znovu vrátit armádu do hry s panem Dzurilou, to bylo 27. července, kdy sem viděl, že na odběrném místě na Bulovce, že to nefunguje. Takže já si myslím, že se v tom angažuju od rána do večera, nemám žádný pocit, že by sem pochybil. My jsme zkrátka rozhodovali a v březnu někdo přišel s tím matematickým modelem a v srpnu někdo sice byl to ten stejný člověk, ale už přišel v nějakém čase a ty, který měli přijít nepřišli. Takže to je podle mě v této fázi zbytečná debata. Já nemám pocit, že bysme dělali něco špatně, nikdo pořádně ten vir, můžeme se bavit, tady je odborník, můžete se zeptat primářů, jak ten vir se chová a samozřejmě umíraj lidi, umíraj lidi s covidem ano a mě je to líto. Pravděpodobně ten covid urychluje, nebo zkracuje život a mně je to taky strašně líto.

Nelze si nevzpomenout na Jakešův projev z Červeného Hrádku, který kdysi tajně putoval mezi lidem na kazetách. I u nás doma už jsme se odvážili poslouchat společně, bez obavy, že někdo někde něco vyžvaní. Poslechl jsem si teď část ikonického projevu a přijde mi, že Milouš mluví spatra souvisleji než Bureš. I když nepochybuji o tom, že je Bureš podstatně inteligentnější. A vychcanější. Jen si bez notiček od svých Goebbelsů neví zcela rady. Zároveň mu je asi jedno, co naplácá do mainstreamových médií, když mu propagandisté podporu zajistí jinak. A on spolu s Alenkou ještě pro jistotu rozdá naše společné peníze perspektivním voličům. 

Zažívával jsem chvíle studu z toho, že jsem na začátku devadesátek párkrát hodil hlas Klausovi a straně modrého ptáka, která tu následně se Zemanovou ČSSD institucionalizovala kleptokracii. Při sledování Burešova počínání teď vyvstává myšlenka, že to nebylo zas tak strašné, resp. s hrůzou zjišťuji, že může být ještě diametrálně hůře. Vládne nám partička, které též dlouhodobě dojí různé rozpočty ve vlastní prospěch, ale jež se navíc v době, kdy následkem jejích nekompetentních rozhodnutí u nás umírají lidé, stará pouze o to, jak si zachránit vlastní kůži. Jen totální brojler to ještě nepochopil.

12. října 2020

Nabíječka a krkoun

Když jsem se z pokoje vrátil do hotelového baru s počítačovou nabíječkou, seděla u vedlejšího stolu na laptopu pracující děva, která jako by mi můj charger záviděla. Po dalším pivu se na mě asi i usmála, ale já neměl brýle, takže se nepočítá. Pokaždé mi v podobné situaci vyskočí ca. 20 let stará historka, kdy jeden dánský turista odhalil, že si nasazuji brýle pouze proto, abych si mohl prohlédnout představitelku opačného pohlaví, jinak že mě zamlženost okolí baví. Vlastně ji tak trochu potřebuju, abych příliš nepanikařil. Hovořil z vlastní zkušenosti. A já od té doby nenandávám brýle pouze proto, abych se podíval na neznámý obličej. Jakéhokoli pohlaví.

Ze záchoda jsem za půl hoďky šel už v brýlích a tentokrát se usmála určitě, ba pokynula mým směrem, asi že chce půjčit nabíječku. Když jsem přistoupil, abych se zeptal, co potřebuje, řekla, že prý návštěvu mého pokoje a tři sta euro. Na jednu stranu potěšilo, že jsou odvětví, která kovidová recese ještě nezasáhla. Na stranu druhou mi bylo líto, že budu muset naše setkání reportovat, jak se sluší a patří v norské organizaci, pro kterou dělám. A že jsem možná poslední spolupracovník organizace, který nocuje v tomto, jinak dost důstojném hotelu. Napadlo mě, že alespoň využiju k tomu, abych o jejím byznysu zjistil více, ale každou mou otázku odbývala slovy „tady ne.“ Jako by i pracovní dotazník už byl součástí onoho byznysu.

Nic jsem se tedy nedozvěděl, jen doprovodil slečnu k výtahu. I s jejím laptopem, který měl dodat punc věrohodnosti. A bez nabíječky, kterou jsem jí nepůjčil. Krkoun.

10. října 2020

Premianti

Konečně jsme opravdu mezi prvními v boji s kovidem. Akorát že na opačném chvostu, než se nám Burešovi pýáristi snaží vsugerovat. Denní šedesátiprocentní nárůst pozitivně testovaných, čtyřicetiprocentní poměr nakažených mezi testovanými, dvě stě mrtvých za týden a týdenní padesátiprocentní nárůst těžce nemocných, zatímco v nemocnicích leží třikrát více lidí než v době největšího jarního náporu. Počet volných lůžek na JIPkách klesá, některé nemocnice omezují péči pro nekovidové pacienty (např. fakultní nemocnice v Brně), a taková náchodská nemocnice na sociálních sítích už zase shání roušky. Mezitím si vládci hrají s počty lidí na různých akcích a v různých místnostech a národ bojuje o roušky, co omezují lidskou svobodu, způsobují kašílek, nebo jsou prostě zbytečné a všechno je to zas beztak výmysl a globální spiknutí farmaceutického průmyslu. 

Z teorie krizového managementu vím, že je třeba se zaměřit na řešení a viníky hledat posléze, nicméně pojmenování některých příčin (a tedy viníků) je v tuto chvíli součástí možného řešení. Například je jasná souvztažnost mezi chytrohorákyňovským chováním naší vlády, zlehčováním pandemie různými osobnostmi, které sice mohou něco i umět, ale o epidemiologii vědí naprosté nic, a buntováním lidu proti jakémukoli náznaku omezení, včetně mohutně se šířících (a z východu, jako vždy, nepochybně, významně podporovaných) desinformací a konspiračních teorií. 

Zhruba od března jsme si zkoušeli, jak neumíme hledat rovnováhu mezi omezováním svobody a disciplinovanou odpovědností, jako by odpovědnost již dávno nebyla základním prvkem osobní i kolektivní svobody. Ve chvíli, kdy se nezadržitelnou rychlostí ženeme do situace, ve které na jaře byla severní Itálie, si nemůžeme dovolit handrkovat se o tom, zda v hospodě u stolu bude sedět čtyři nebo šest lidí, ani jaká sportoviště mají či nemají být zavřená. Je krajně nezodpovědné vůči zdravotnickému personálu a rizikovým skupinám a bude mít za následek stovky lidských životů. Prostě musíme na dobu nezbytně nutnou maximálně omezit mezilidské interakce, a to skrze významně drastičtější opatření než doposud. Zároveň samozřejmě chápu, že dnešním papalášům nelze příliš důvěřovat ani při vymezování délky té "nezbytné nutnosti".

V boji s kovidem nicméně jednoznačně fandím životům lidí kolem sebe výrazně více než příjmům různých jedinců a skupin, jakkoli s mnohými druhými upřímně soucítím. Zároveň očekávám, že schválený půlmiliardový schodek rozpočtu bude maximálně využit k tomu, aby se pomohlo právě těm ekonomicky postiženým. Ne posílaly dárky kámošům a specifickým skupinám voličů. A v tom je možná největší problém. Prezident zasaženým vzkazuje, ať zkrachují, a naše vláda krajně cynická veřejnými penězi v dobách krize mastí kapsy různým spřáteleným firmám v čele s Burešovým Agrofertem, místo aby se krize řešila, jak má, a následně se pomáhalo lidem, přicházejícím kvůli antivirovým opatřením o různé druhy příjmu.

A tak se s válečným pokřikem „Ahoj lidi“ řítíme do řiti a opět nezůstává, než se o sebe postarat sami a začít se chovat odpovědně, nikoli nepodobně dubnové a květnové realitě. Měli jsme půl roku na to, abychom se na stávající situaci připravili, což koneckonců zčásti platí i pro provozovatele různých podniků, kteří případným (z mého pohledu absolutně nezbytným) lockdownem přijdou o další výdělky, ale až se matička zima zeptá, co kdo dělal v létě, zazní asi trapné „no comment.“ Zas se mi vrací ten Černomyrdin: Хотели как лучше, но получилось как всегда.

9. října 2020

Nobelovky

Dávno mě zajímá jen nobelovka literární, abych si rozšířil obzor a možná i porovnal svůj vkus se vkusem porotců. Pravda, většinou se neshodneme, ale i tak mi přijde zajímavé. Na rozdíl od exaktních věd je literární nobelovka stále více spíše právě výpovědí o soudcovských preferencích než o kvalitě díla odměněného. Podobně jako nobelovka mírová, která se jediná uděluje v Norsku. A letos ji dostali kolegové ze Světového potravinářského programu OSN (WFP).

Vyvolalo směs reakcí. Z jedné strany hrdost různých částí humanitárního cirkusu, že se dostalo na sektor jako takový. Z druhé strany výhrady vůči WFP, protože aplikovat frázi "nikdo není dokonalý" na WFP mnozí považují za nedůstojné opomíjení různých organizačních lapsů. Sám jsem zůstal tak někde mezi.

WFP je v porovnání s jinými agenturami OSN na špici humanitární pomoci, což ale též znamená, že jsou často lépe vidět rozpory mezi rétorikou a skutečností. Zaznělo-li navíc v odůvodnění, že WFP dostává potraviny do nejnedostupnějších koutů světa, není to tak zcela pravda, protože si WFP velmi často právě na takové oblasti najímá nevládní organizace. Jimž nikdo nobelovku nedal. V řadě kontextů se navíc humanitárka natolik modernizovala, že už se nerozdávají pytle s moukou, ale prostě peníze, ať už převody na mobilní telefon, přes různé vouchery apod. WFP je pro mě obrovský kolos, schopný mnoha skvělých věcí, kterému ale nechybí organizační arogance, neochota spolupracovat s jinými (počínaje kolegy s OSN) a zametání problémů pod koberec. Včetně problémů jako je zneužívání příjemců pomoci. 

Nedávno mi na telefonu v jedné appce naskakovala fundraisingová kampaň, kterou dokonce částečně dělali moji ve WFP pracující kamarádi, a jediné, co mě napadlo, že bych jim finančně ani náhodou nepřispěl. Nobelovku jim ale nakonec asi přeju, i proto, že se s ní spojená finanční prémie nepochybně dostane zpět k různým příjemcům pomoci.

Nakonec se ale vrací k tomu, že cena neodpovídá tolik o WFP, jako o Norském nobelovském výboru, který se rozhodl jít nejméně kontroverzní cestou. Jako by letos nebylo koho za mír odměňovat. Což není úplně nejlepší zpráva.

7. října 2020

Od A(ničky) do Z(elimchana)

Vím, že má dnes Vova narozeniny, protože vzpomínáme 14 let od smrti jedné novinářky. Paní, kterou jsem potkal jen trochu a se kterou jsem vesměs hrubě ve svém mladickém maximalismu nesouhlasil. Podobně jako s Natašou, kterou jsem znal o dost lépe a jež bohužel přišla na řadu o pět let později a na narozeniny někoho jiného.

Napadá mě, zda lze vysledovat čečenskou stopu dle toho, zda k atentátu došlo na něčí narozeniny. Se vzpomínkou na Ramzana, který zabití bývalého čečenského prezidenta Maschadova, 8. března 2005, věnoval tehdy v televizi všem ženám k jejich svátku. Asi ne, protože o dárky nejde. Jde o uklízení dotěrných a nepohodlných pokud možno tak, aby mezi Kremlem a obětí zůstala viditelná, leč nedokazatelná stopa. Plausible deniability.

V den svých narozenin asi na rozdíl ode mě Vladimír Vladimírovič na Aničku nevzpomíná. Stejně jako nevzpomíná na Natašu, Borise, Alexandra, Stanislava a další. Možná si ale vzpomněl na Zelimchana Changošviliho, protože právě dnes, na narozky, začíná v Berlíně soudní přelíčení s Vadimem Krasnikovem, který si měl na Changošviliho vloni v létě počkat v jednom z berlínských parků. A o jehož napojení na ruskou vojenskou kontrarozvědku údajně, navzdory popírání Kremlu, němečtí prokurátoři ani trochu nepochybují.

Takže takové pěkné Happy Birthday Mr. President z Berlína, i když asi v německé verzi, které by měl Vova vzhledem ke svému předchozímu povolání dobře rozumět. A já dám chvilku ticha za Aničku a spol.

5. října 2020

Pštrosi

Válčení pokračuje a můj mozek chce instinktivně dělat pštrosa. Aby nemusel vnímat ázerbájdžánské cluster bombardování obydlených stěpankertských čtvrtí. Nebo rakety dolétavající do stejně civilních čtvrtí v azerské Gandže nebo Mingačeviru. Aby nemusel řešit, které typy zbraní jsou více zakázané, nebo vnímat hysterické posty na sociálních sítí kamarádů slepě a mozkovymytě podporujících tu či druhou stranu. Války vždy mívají více poražených než vítězů. Kdokoli podporuje jakékoli válčení, by se měl léčit. Akorát zrovna není správná doba to komukoli připomínat.

Mezitím je vcelku jasné, že jsem se zprvu mýlil, nevěda, jakého je azerská ofenzíva rozsahu. Takže momentálně přijde dost pravděpodobné, že:
- pád Karabachu a většiny okolních území do azerských rukou je jen otázkou času, případně zásahu vyšší moci.
- V takovém případě kdo nezdrhne z Karabachu do Arménie, asi nepřežije, i kdyby se krásně dožil příchodu azerských vojsk a jednoznačně šlo o civilistu.
- Ruská touha po azerském přátelství je výrazně větší, než si mnozí troufali připustit.
- Arménie bude ráda, pokud se azerská pomstylačnost zastaví před jejími hranicemi. A s ní i Rusko, které se zavázalo, že Arménii, na rozdíl od Karabachu, v případě invaze vojensky podpoří.
- Případný pád Karabachu do azerských rukou bude pravděpodobně znamenat totální vylidnění a militarizaci území, na které se hned tak někdo nevrátí. Pokud vůbec kdy. Tenhle písek je můj a nikdo jiný si na něm hrát nebude. A když na to přijde, tak ani já ne. Bizim deyil? Da sanin deyil!

Při připomínání skutečnosti, že je letošní azerský vojenský rozpočet asi třiapůlkrát větší než ten arménský, se občas zapomíná, že tak tomu je již pár desítek let. Že Azer disponuje nejnovějšími ruskými a izraelskými vojenskými technologiemi. Že co na začátku devadesátek bylo válkou Davida s Goliášem a více méně holýma rukama, navíc s výrazně demotivovanou azerskou armádou spoléhající v nemalé míře na bojce z Čečny, je dnes vysoce sofistikovanou operací, kde David zůstal tak trochu Davidem, ale Goliáš je násobně lépe připraven. A dle všeho odhodlán tlačit až do finálního vítězství. Navíc má k ruce nejen cizí bojce (tentokrát syrské), ale i hodně velkého bráchu, který minimálně poradí. Jedinou možnou Davidovou strategií je Goliáše udržet co nejdál a co nejvíce unavit, je-li možné. K poražení zatím nevypadá, ale alespoň snad přestane útočit.

Aby jasno bylo, i když znám Azer mnohem lépe než Arménii, ba k němu mám jakýsi osobní vztah, nemám mysl fotbalového fandy. Co se děje, je obrovský průšvih, který se snadno může zcela vymknout kontrole a různými způsoby vtáhnout i další sousední země. Zvlášť v případě pokračující mezinárodní apatie, která jako by čekala primárně na Rusko, jež z různých důvodů dělá podobného pštrosa jako můj mozek.

4. října 2020

Na východě

Budíček v pět ráno, Boltem na nádraží a šest hodin ve vlaku směrem na východ. Cestou ze Slavjansku mi Dimitrij v jednu chvíli začne ukazovat, kde všude a jak moc se bojovalo, ale pak mávne rukou. Trochu smutně, trochu nostalgicky, trochu naštvaně. Vlastně si nejsem úplně jistý, jestli se mu nechce vzpomínat na tragédii, která poznamenala miliony životů. Nebo úplně nedůvěřuje cizincovi, který ve snaze zapojit se do rozhovoru („podpořit besedu“, jak se dí rusky a já málem už napsal) položil doplňující otázku. Asi všechno dohromady a další. Tak se bavíme o autech a mně se téměř daří znít jako odborník. Po letech strávených na severním Kavkaze, kde jsem se i kdysi učil rusky a kde každý správný muž miluje svůj kalašnikov, žigulíka a děti (prý v tomto pořadí), si ještě pamatuji ruské názvy nemála automobilových součástí. Což nakonec zapůsobí. Takových cizinců tu zatím moc neměli. 

Po půldruhé hodině dojíždíme do Severodoněcku a nemůžu než se nedopopřiusmát, jak jsou zas veškeré, jakkoli barvité představy o neznámých místech nakonec mylné. Možná kdybych si víc předem nastudoval, dovtípil bych se, že coby sovětské město bude řádně naplánované. Široké ulice, hodně zeleně, spousta paneláků a šachovnicový půdorys. Založeno 1934 v souvislosti se stavbou lysyčanské chemičky. A zimy jsou zde kruté. 

Dnes je ale pěkných čtyřiadvacet a já jsem konečně na Donbase. Tedy jeho části kontrolované ukrajinskou vládou. Recepční v hotelu Centralnaja, jejíž obrázky, zejména růžové kanape ve foyer, se tak líbily Tomášovi, svým staccato chrlí otázku za druhou. Rezervaci jestli prý mám, jak dlouho se zdržím, pásport dajtě, nekouřím-li („to máte štěstí, náš hotel je nekuřácký“), že prý si mám na pokoji zapnout boiler, dát jim vědět, jestli budu potřebovat uklidit a snídaně je od sedmi. „Třetí parto vyhovuje?“ zeptá se nakonec, aniž by si mohla řádně užít můj pod respirátorem schovaný úsměv. Jen se zeptám, zda funguje výtah, rozhlédnu se a vidím, že otázka je řečnická. Paní recepční ani neodpoví a bez náznaku emoce ukáže na schody. Ještě se zeptám, kolik mají právě hostů, abych si případně ušetřil cestu do zakovidované ranní restaurace. Pět? To zvládnu. 

Zatímco mi přijde, že se Kyjev po třech letech, co jsem nebyl, tak nějak desovětifikuje, v hotelu Centrální si připadám jako kdysi. A nepatrně váhavě si přiznávám, že mě baví. Stejně jako mě baví fungovat pár neděl rusky, ač se háčkovat nechystám. 

Lingvistické postskriptum: na Ukrajině, jako koneckonců i v jižním Rusku se g téměř nevyslovuje, i proto se tu možná Čech cítí tak nějak více doma. Koneckonců i poslední sovětský prezident, původem z vesnice u jihoruského Stavropolu, si říkal Michail Horbačov. Michal Hrbáček.

1. října 2020

Černá zahrada

Z nezávislých pozorovatelů asi málokdo pochybuje, kdo „začal.“ Pokud se tedy dá o začínání vůbec mluvit v případě vojenského konfliktu, který sice zamrzl v roce 1994, ale nikdy nepoznal příměří či jiný konec. Světově známý název nešťastné provincie je turkickým kompozitem gara bagh, Black Garden, jak zní i název výtečné knihy asi největšího světového znalce jižního Kavkazu, Toma de Waala. I proto se arménsky nazývá Arcach. A hlavní město nikoli Chankendi, ale Stěpanakert, dle jednoho bolševika. Nemělo by být s podivem, že se novodobí vládci uchýlili ke komančskému pojmenování a nikoli historickému Vararakn.

Karabachský konflikt se často omezuje na teritoriální přináležitost této náhorní provincie, aniž by se konsistentně zmiňoval i fakt, že vedle tzv. rozporovaného Karabachu jde v konfliktu též o dalších sedm krajů, které jsou nezpochybnitelnou součástí území Ázerbájdžánu, ale jež od onoho čtyřiadevadesátého kontrolují arménské síly, coby jakýsi buffer kolem Karabachu. V Azeru (a v několika usneseních OSN) se zmíněným územím říká okupovaná. V Arménií je nazývají územími osvobozenými. Jména Fizuli, Aghdam, Lačin, Kalbadžar, Kubadli, Džabrail nebo Zangilan asi nikomu nic neřeknou. Jedná se celkově o téměř devět tisíc čtverečních kilometrů, ca. desetinu celého Azeru, z něhož Azeři kontrolují jen 13 procent v Aghdamu a Fizuli.

A právě podél řeky Aras přes Fizuli prý vede jedna z azerských ofenziv, která má ukrojit z okupovaně-osvobozených území. Protože dle všeho se opravdu jedná o plánovanou azerskou ofenzivu. Přes Fizuli, kam jsem jezdíval do Horadizu povídat si s papalášema na okresním výboru a kde jsme kdysi adoptovali dvě vesničky a pomáhali je obnovit pro lidi, kteří se rozhodli vrátit a začít znovu. Jména Ašaghi a Juchary Kurdmahmudlu jsem si dlouho nemohl zapamatovat. Než mi kdos vysvětlil, že jedno znamená horní a druhé dolní a že jsou vesnice pojmenovány po nějakém dávnem Kurdovi Mahmudovi.

Kdo nezažil arméno-azerský vzájemný odpor a dehumanizaci, nepochopí. Táž věta se mi chce zopakovat vícekrát, aby se vryla a nějakým způsobem zhmotnila, protože je klíčová k pochopení azero-arménských vztahů. Nevztahů. Nenávisti, jež různě postupuje všechny společenské sloje. A pokaždé mě dohoní, i když vlastně znám vcelku intimně. Jako když mi v USA žijící azerská kamarádka, která se vždy zasazovala za práva nevinně utlačovaných a pokořovaných, dnes napsala, že se v dnešním konfliktu konečně řeší třicet let trvající nespravedlnost. Jako kdyby válka byla kdykoli kdekoli správným řešením. Byť možná dospěje k očekávanému rozmrazení situace a pro kohosi očekávaným následkům. Proti oblíbenému azerskému sloganu Qarabagh bizimdir (z azerského "Karabach je náš" pozn. red.) je u nás oblíbené Čechy Čechům jako Brouk Pytlík k Vetřelcovi.

Teď nás tedy různé kanály budou krmit tím, že ten i ten druhý je obětí, že ten i ten druhý dosahuje výrazných vojenských úspěchů, že i ten druhý se vlastně brání agresi opačné strany. Protože potřebujeme řádně rozlišit mezi viníky a obětmi. Místy napomůže oblíbené připomenutí skutečnosti, že je Azer převážně muslimský. By mohlo zabrat. Občas se ozve někdo s tím, že je šíitský, což pro většinu veřejnosti buď neznamená nic, nebo nic víc, než že jde vlastně o takový Írán. Zatímco se asi jedná o jednu z nejateističtějších nominálně muslimských zemí na světě, kam moji američtí kolegové kdysi vozili své republikánské příbuzné, aby jim ukázali „pravou tvář Islámu.“ Tj. normální sekulární společnost.

Zpět ke stávajícímu dění ale. Při lámání si hlavou nad tím, co a proč se na azero-arménském pomezí děje a proč právě teď po tolika letech se nabízí řada vcelku prostých argumentů:
- Amíci se dívají doma na volby, Rusové bůhvíkam, Frantíci a zbytek světa řeší kovid, Libanon, Bělorusko a bůhvícoještě
- (Azerskému prezidentovi, pozn. red.) Alijevovi významně sílí vnitřní disent a malá vítězná válka nemůže být politicky prodělečná
- Jedná se o jeden z mála sporů, kde největší mezinárodní válečník posledního desetiletí (a není jím USA, UK, NATO nebo někdo podobný, pozn. red.) má zájmy na obou stranách. Většina azerských zbraní je z Ruska, Rusko Azer dlouhodobě podporuje a spolupracuje s ním jak ekonomicky (např. plyn v Kaspiku, pozn. red.), tak vojensko politicky. Zároveň má ale Rusko v Arménii vojenskou základnu čítající dle některých počtářů až pět tisíc chlapíků.
- Turci se poprvé nepřímo zapojili do sváru, když deklarovali Azerům otevřenou podporu, což může znamenat cokoli, třeba pokus o přitlačení Ruska do situace, kdy musí vyjednávat mezi zájmy na jižním Kavkaze a v Sýrii. Zatím se mluví spíše o tom, že turecké dodávky syrských bojovníků jsou výmyslem arménské propagandy, nicméně bych se ani trošilinku nedivil. Respektive divil, kdyby tomu tak nebylo.
- Čemu by se zároveň asi nikdo znalý nedivil, je touha Kremlu demonstrovat svou nenahraditelnost při zajišťování arménské bezpečnosti, aka dát (arménskému premiérovi, pozn. red.) Pašinjanovi sežrat nedostatek loajality a pokory. Demokrat? Pche! I proto není s podivem, jak málo Putin a jeho parta zatím reagují.

Asi úplně nevěřím, že jde Azerům o znovuobnovení kontroly nad veškerými územími kontrolovanými Arménií. Alijev a spol. dobře vědí, že vybojovat je tisíckrát snazší než udržet a že tzv. Velký návrat (téměř sedmi set tisíc uprchlíků na okupovaná území, pozn. red.) je lepší dále udržovat jak iluzi, nikoli se spálit při jeho realizaci. Zároveň jsou si dobře vědomi, že zásadní narušení statu quo bude ekonomicky nevýhodné i pro ně. I proto tipuji výraznou demonstraci síly a relativně malé teritoriální zisky, které nicméně i tak povedou k Ilhamovu věčnému zbožštění. A o to asi jde nejvíce. Zatímco Plehve tleská. A spolu s ním asi i vzadu smějící se Putin s Erdoghanem zas.

29. září 2020

Špejle

Na první pohled bylo zřejmé, jak moc ji její práce baví. Možná by se ale spíše hodila do nějakého řeznictví či lahůdkářství. Chlapík přede mnou jí ukecal, že o žádné chytré aplikaci neví, že jede jen domů na pohřeb, takže i když ho nejdřív poslala pryč, následně se smilovala. Můj pas vzala téměř s odporem a maximálně otráveně vychrlila pracně naučená anglická hesla: „Application.“ „Insurance.“ Nevím, jestli jsem jí odzbrojil svou bezchybnou připraveností, nebo plynnou ruštinou, ale nakonec jsem razítko do pasu dostal i já.

Čekání na kufr jsem si zkrátil špejlema do nosu (dva vpichy za 1500 hřiven) se slibem, že bude-li negativní, pustí mě za šest hodin do přírody. Teď ale sedím v hotelu, koukám na paní, která v telce vaří nějaký blaf (viditelně lidovka), a přendávám obsah igelitky z Billy do lednice. Sebe-izolace se prý kontroluje náhodnými vzkazy, po kterých musí člověk do patnácti minut zmíněnou appkou poslat geo-tagované selfie.

Moment, moment, trasovací aplikace, která kontroluje samoizolaci? Test na počkání s mailem poslaným výsledkem do šesti hodin? Ne že bych si dělal iluze o tom, jak vše bude nakonec probíhat, ale alespoň teoreticky zní docela dobře. Raději nesrovnávat a užívat si, že jsem se poprvé za kovidu mohl proletět.

P.S. Výsledek dorazil po pěti hodinách. Negativní jako vždy. V appce se zatím ale neobjevil, tak uvidíme ráno. Však by taky bylo trochu divné, kdyby fungovalo bezchybně. Přeci jen jsem na východě... :) 

P.P.S. Nakonec šlo jen o prodlevu mezi doručením testu z laboratoře programátorům a hle, zrána jsem volný jak ptáče, takže vzhůru do ulic. Hm... tedy do kanclu vlastně.



26. září 2020

Kluci z plakátů

Projel jsem se částí Ústeckého kraje a nad volebními plakáty přemítám, jaký stupeň debility přisuzují různé partaje většinovým voličům. Paradoxně mě napadlo při pohledu na billboardy socanů, kterým prý s kampaní pomáhá i na výsluní se vracející hochštapler Paroubek. Co si kdysi v rámci volební kampaně pronajal byt v Teplicích, aby u nás kandidoval jako místňák.

Na socanských billboardech figurují různí doktoři, občas ve dvojicích, občas s chlapíkem v červeném svetru a vesměs se slogany o zdraví a ochránění nás. Asi před módou červených svetrů. Doktoři, v čele s lídrem socanské kandidátky Krákorou jsou buď foceni v civilu, nebo v plášti a s fonendoskopem přes rameno. Jasně, ne každý chápe, že MUDr. znamená doktor, takže musíme modely přimaskovávat. Alespoň doufejme, že to má Jirka a jeho parta vymyšlené dokonale a doktory s fonďáky dává právě do míst, kde je méně pravděpodobné, že si lidi titul před jménem přečtou, případně pochopí, co titul znamená. I proto mě kluci trochu zklamali, když jsem už měl téměř vysledovaný mustr, kde v sociálně slabších lokalitách byli téměř výhradně doktoři v pláštích, než jsem zahlédl jednoho civilního Krákoru v Předlicích. Nemají to vymakané tedy. Se asi vlastně dalo čekat u partaje, jejíž holá existence úzkostlivě závisí na podpoře nejneschopnější a nejkorupčnější vlády v historii země.

Při pohledu na kluky z plakátu mě též napadlo zkontrolovat, jestli pláště vůbec kdy nosí. Krákora, zdá se, dávno ne, protože léta žije spíše politikou, kde se po vyšoupnutí z parlamentu poslední tři roky snaží dostat do nějaké zajímavé funkce, nejpozději před dvěma lety do Senátu PČR. Druhý doktor z plakátu se sice též před dvěma lety nedostal do Senátu, ale možná alespoň občas fonendoskop používá a v plášti chodí. I když můj kardiolog to zvládá i bez pláště.

Vedle socanských fonendoskopů mě na volebních billboardech nejvíce asi zaujalo to, že na žádném nebyla žena. Též jsem jich, pravda, neviděl moc. Krom ODS hovořící o tom, že soudruzi z kraje udělali chybu, a nejlepších a nejskromnějších ANOnistů, kteří postupně plakáty obnovují dle toho, kdo upozorní na další lživé tvrzení, vlastně potkávám jen fašounské z dílny Trojbarvičky, Pitomiovců a jakéhosi ad hoc uskupení Lepší sever. Kde jinde investovat do extremistických hlasů než u nás. V Sudetech přeci dávno víme, že Ordnung muss sein. Komu by navíc neimponoval Pitomiův xicht hlásající, že ten náš kraj je pro něj nejdůležitější. Jen kdyby totéž neříkal před měsícem v Budějicích, haaajzl.

K ANOnistické předvolební kampani pod heslem „Zmýlená neplatí“ se snad vyjádřili už všichni, kdo umějí psát. Včetně zmiňovaného přikrášlování, polhávání či tradičního přivlastňování si úspěchů jiných jako například prezentování evropských peněz coby vlastní investice. Z Burešovy kapsy asi. ANOnistům se ve mnoha politologických kruzích již dávno říká důchodcovská partaj, protože Burešovi Goebbelsové vědí, že stačí podkuřovat jedné věkové skupině a procenta se příliš nepohnou. Pořád mi zní jako anomálie, že by se směřování země mělo odvíjet od přání lidí, kteří mají většinu produktivního života za sebou, a několikrát jsem se již přistihl, že mi myšlenka věkového omezení volebního práva není zcela cizí. A to si říkám demokrat, sakra. Sám svatosvatě slibuji, že se počínaje pětašedesátým rokem věku (dožiji-li se) budu řídit výhradně volebními preferencemi jedné, případně dvou generací níže…

Tentokrát na volby, zdá se, bohužel nebudu. Jen jsem si prohlédl seznamy kandidátů a místy se zhrozil, kdo kandiduje za fašouny, či podivil, kolik je v jednom mně neznámém spolku známých a sympatických jmen. Nepatrně mě i dojala touha různých papalášů sbírat další a další funkce, či třeba neoblomnost Petra Hanniga, jehož uskupení s různými názvy bez valného úspěchu snad kandiduje úplně ve všech volbách.

Krajské volby coby lakmusový test společenských nálad a boj o hejtmanské fleky. Ústecký komančský šetrhend už nekandiduje, takže asi dojde k lítému boji. I když mě spíše zajímá, zda se u vesla udrží vypatlané kreatury podobné středočeské hatemance. Hlavně aby vůbec někdo přišel, když tradičně největší voličská skupina je momentálně i tou nejexponovanější potenciálně smrtelným virům. Posmotrim. Já z daleka.

16. září 2020

Koupálko

Dlouho jsem diskutoval s jakousi paní na nejmenované ambasádě, abych si nechal vysvětlit, jaké možnosti mám vycestovat do země, již u nás reprezentuje. Byla milá, ač nejistá, a nakonec poradila, ať vše popíšu do mailu, že mi pan konzul odpoví přesněji. Ještě jsem se zeptal, v jakém jazyce mám komunikovat, načež jsem se dozvěděl, že čeština je v pořádku. Napsal jsem email a v odpověď dostal odkaz na webové stránky ministerstva zahraničí. Nic více. Napsal jsem ještě jednou na základě informací mezitím obdržených od úřadů v jejich hlavním městě, ale žádná odpověď už nepřišla. Roztomilé. Půjdu se tedy raději vykoupat, letos asi naposledy.

9. září 2020

Nocí

V posledních dvou měsících jsem jel třikrát vlakem. Jednou načas. Jinak dvě, respektive tři hodiny sekera. Sedím zas ve vlaku, já nezmar, v Praze na hlaváku, kde začíná, a sleduji, jak mi různé technologie hlásí zpoždění. Dostali jsme se na půl hodinu a vyjíždíme. Uprostřed noci a v naději, že na mě počká půlnoční spoj do finální destinace. Jako v nějaké céčkové country písničce.

Jedu nocí
Nocí toulavou
A můj kůň už dávno žízeň má.

Za chvíli složím
svou deku pod hlavou
když matka noc mě k spánku zavolá.

Cam, caram, cam cam. Asi tak nějak. Asi úplně nemám rád České dráhy.

3. září 2020

Zdravé školství bez…

Kdekdo si všiml protestu řidiče brněnské MHD, který odmítl řídit bus s dementní reklamou Pitomiovců a mě napadá, zda bychom neměli poděkovat ústecké nešťastnici Hyťhové, která nedávno odešla od Pitomia k Pitoklausovi s odkazem na to, že to Pitoklaus alespoň myslí vážně se zrušením inkluze. I když by se možná spíše slušelo nazvat nešťastníky partaj, která slečnu Hyťhovou zařadila na svou kandidátku, a následně i voliče, kteří ji vhodili do urny.

Pitomiovci tedy zahájili útok na radnice a senát bojem s inkluzí. Zatímco nám v každém kraji tvrdí, že ten náš kraj je pro ně nejdůležitější. Uvidíme, jak zareagují Tříbarevní, zda se začnou přetahovat, kdo že to s tou segregací myslí nejupřímněji. Krom toho, že primárním cílem tohoto přetahování je nepochybně touha dosáhnout na státní příspěvek politickým partajím, vyplývající z volebních výsledků, vlastně by mě zajímalo, do jaké míry může být boj motivován i tím, kdo dosáhne na ruskou podporu.

Nepochybuji totiž, že Rusko pragmaticky prosazuje vlastní cíle mj. tak, že finančně podporuje antidemokratické síly u nás. Podobně jako třeba platí Le Penovou ve Francii nebo Wilderse v Holandsku, se kterými se koneckonců vcelku nedávno u nás promenádoval i Pitomio. Stejně jako nepochybuji, že je volání po zrušení inkluze voláním po segregaci v duchu, třeba… NSDAP? Nebo zní více makarenkovsky? Nemocný, postižený či sociálně zaostalý soudruh je již od útlého věku špatným soudruhem a je třeba ho segregovat, ba schovat mimo dohled většiny.

Kdo si myslí, že má jakákoli slušná společnost jinou variantu než inkluzívní vzdělávání, nepochopil, co to inkluze je. Nebo nepatří do slušné společnosti. Kdo volí SPD nebo Trikolóru, volí nácky a nevědomost neomlouvá. Zdravého školství dosáhneme jedině řádně inkluzivně, leč bez kreatur typu Pitomio či Pitoklaus. Odkud se ti psychopaté vůbec berou, si říkám. A jak to, že jim na to tolik lidí skáče?

2. září 2020

Robota

Vrátil jsem se do práce. Přesunul se z gauče ke kuchyňskému stolu. Vzpomněl jsem si, že prvních pár dní musím vesměs jen číst, a už sedím zas na gauči, kde se svého místa domáhá i plešatý kocour. Místa na mém klíně, při jehož dobývání nejprve ostentativně obsadí touchpad. Dosud jsem nikdy s kočkou na klíně nepracoval, takže vlastně nejde o návrat do práce, ale o posun do nové pracovní roviny. Levelu, jak se teď moderně říká. Prostě jinel levl, jako celý ten letošní rok zatím. Po mnoha měsících zas v práci s jasně definovanými výstupy, leč kontraktem do země, kterou pár dní před jeho podpisem zavřeli. Prý na měsíc zatím, ale kdo ví, jak to všechno bude. Jestli nakonec nezůstanu s kocourem na klíně. Stále o dost lepší než s očima pro pláč.

1. září 2020

Bublání

V parku u Nových lázní to zrána zase bublá. Občas se přes rok bubláním budím, přiznávám, ač dávno už bez pocitu viny, že zatímco já dospávám, jiní si zase museli přivstat. Dnes se přivstává poprvé po pár měsících a povědomý šum mi dělá dobře. Asi si i nepatrně představuji, že je tentokrát šumější, když ten konec minulého školního roku byl tak nějak nijaký. S nadějí, že se letos povede nějak lépe. I když zatím tak úplně nevypadá.

Prvního září mám již šestnáct let nezvratně spojený s jiným začátkem školního roku. Vzpomínkou na ranní cestu do práce, během které jsme se dohadovali, která z prvňaček má větší mašli a kterého z kluků nejvíce tlačí nové polobotky nebo škrtí kravatka školní uniformy. Ráno a dopoledne prvního září dva čtyři dokážu odvyprávět hodně podrobně – i když jsem si od té doby nastudoval, jak nespolehlivá je lidská paměť. Dva následující dny mám spíše v jakési mlze, ze které mě probudil až přímý přenos „osvobození“ beslanské školy č. 1 a jeho maximálně nefiltrovaný a věrný popis z úst reportéra nejmenované státní televize. „Ой пиздец. Пиздец! Пиздееец!

Samozřejmě nemá smysl vytvářet melodramatické paralely mezi beslanskými prvňáky před šestnácti lety a těmi dnešními teplickými. I když si představuji, že směs napětí a očekávání bude všude srovnatelná. I to bublání před školou. Tak ať se ten začínající školní rok alespoň trochu podaří.

31. srpna 2020

Burešov

Za doby působení v politice, tedy od roku 2013 Bureš svůj majetek více než zdvojnásobil a na evropských dotacích dostává více, než v ČR odvede na daních. Říká tedy časopis Forbes. 

Komu nebylo sice jasné, že schválený schodek rozpočtu poslouží primárně vládcům k upevnění moci a zvětšení vlastního majetku, ať zvedne ruku. Zatím tedy vidíme spíše to první, asi i proto, že o druhém se tolik nemluví. Jako například o pokračujícím vládním proplácení dotací Agrofertu, ač na ně Evrokomise hodila stopku.

Jinak ale výkop docela ostrý: Dvoumiliardový dárek vlastním a spřáteleným médiím na zbytečnou reklamní kampaň, která přinese maximálně desetiprocentní výnos, dala by se udělat za pětinu peněz a neslouží k ničemu jinému než ke koupi mediálních značek před blížícími se volbami. Reklamní kampaň na dovolenou v ČR. Zatímco Bureš si zaletí k moři a nebude se na pláži muset válet mezi našima sockama.

Následoval slib sta miliard důchodcům. Dvacet procet schváleného deficitu. Chápu, že nešlo odolat pokušení koupit si hlasy nejvíce manipulovatelné věkové skupiny, které je u nás tradičně naprosto jedno, že prožírají blaho vlastních vnoučat. Nic proti důchodcům, jen jsem se vždy učil, že se v dobách finančních obtíží, jež bezpochyby zažíváme, je třeba šetřit. Včetně na sobě samém. A to nemluvím o tom, že už mou generaci asi žádné erární důchody nečekají, protože právě v přímém přenosu prožíráme deficit, který by bývalo možné použít na řádnou důchodovou reformu. Místo toho prý stávající důchodci dostanou lět litrů navíc a u voleb si budou hezky pamatovat, kdo že jim přidal. Co na tom, že to šlo z peněz jejich potomků. Důchodcům navíc pošleme každému roušku, protože jsme si dobře spočítali, kdo u nás vyhrává volby.

V Burešově, kde vládne oligarcha s bandou pologramotů s podporou extremistů z řad komančů a pitomistů neplatí základní ekonomická pravidla. Stejně jako si málokdo vzpomene, že schválený schodek měl být použit na vypořádávání s následky koronaviru. V reálu ale nejde o nic jiného než politický marketing, který má nadále zajistit třetinovou volební podporu.

24. srpna 2020

Objektivní moralita

Nevím, jestli jsem Sama Harrise a jeho koncept objektivní morality pochopil zcela správně, ale vlastně mi je tak nějak lépe od doby, kdy jsem se začal ozývat, když výroky jiných dle mého soudu přesahují mez slušnosti. Jonathan Haidt snad promine, že jsem se postavil na Harrisovu stranu. Právo na názor zaniká, pokud takový názor přesahuje zmíněnou mez. Ta je dle Harrise kontinuem, nikoli jasnou čarou. Kontinuem se vcelku viditelnými extrémy.

Jako nedávná debata se dvěma kamarády, kde během deseti minut oba, každý jinak, narazili na jedno ze zdánlivě nejoblíbenějších českých témat. On: dcera tři hodiny nebrala telefon, až jsem ji našel na koupališti s partou cikánů. Ona: na tamto koupálko nejezdím, protože je tam černo. Pravda, podobné rasistické kecy v různých variantách slyším dennodenně. Nejvíce mě dostává, že se jaksi očekává, že i já odkývu, že je přeci jasné. Že mluvčímu není divno, ba trapno rasisticky blábolit. Natož aby se zarděl. Zároveň mi přijde nefér, že se mám trapně červenat jen já. A proto se ozývám.

Následovala debata, založená na klasických argumentačních faulech typu s dcerkou do třídy chodí cikán a nic proti němu nemáme, mám dva kamarády cikány, tři cikáni mi nepřišli do práce, čtyři cikáni mi něco ukradli, pět cikánů dělalo bordel v autobuse atp. A do toho obligátní zmínka o rasismu vůči bělochům, oblíbený to argument skupin hlásajících nadřazenost bílé rasy včetně nácků. Ba i na genetické dispozice k nepřizpůsobivosti došlo. Nakonec rozhovor skončil tak, že jsem přeci vždy byl divný a že prý to je shovívavě sympatické. Protože ohradit se proti rasistickým kecům je u nás v lepším případě projevem jakési úchylky. V horším asi člověk dostane po papule.

Nedělám si iluze, že by bylo možné změnit. Nejen proto, že se většina s menšinou již dávno přestala setkávat, a pokud se tak stává, je provázeno elementární vzájemnou nedůvěrou. Nejen proto, že se rasismus stal součástí naší kolektivní DNA, normou, bohatě živenou různými politickými kreaturami. Stačilo by mi nicméně, kdyby se masa učila vnímat problémy vyloučených lokalit jako problémy sociální, nikoli etnické. Nejde o cikány nebo gadže, jde o socky, a je jedno, jakou kdo má barvu pleti.

Zároveň bychom se asi mohli shodnout, že, ať už jsou naše jednotlivé prožitky jakékoli, není košer degradovat, ba dehumanizovat, jak se u nás porůznu děje, celou skupinu lidí. Včera tu například noční klid rušili dva blonďáci, oba mužského pohlaví. Co z toho plyne? Genetika? Haram! 

Nehledě na to, že si často připadám jak na demošce v Duchcově mj. proti zneužívání sociálních dávek, kterou organizoval skutečný Árijec jménem Svoboda. Pravomocně odsouzený za zneužívání dávek. I ve zmíněné debatě s kamarády jsme se koneckonců několikrát dostali k dávkám i k tomu, jak oni sami dobře dokáží navigovat systém ve svůj prospěch. Ať už se jedná o daně, či čerpání příspěvků.

Nakonec jsme se shodli, že společnosti chybí vzdělání. Otevřít téma, co vzdělání znamená jsem si s člověkem, který asi ze zoufalosti začal používat titul Bc., netroufl. Rámcově přeci navíc souhlasím. Vzdělání není nikdy dost. Začněte u sebe, prosím.

21. srpna 2020

Dvaapadesát

Nebyl jsem tenkrát ještě na světě a vyrostl v kontextu, kdy se o podobném nehovořilo. Přesto se mě výročí silně dotýká. Částečně asi vychází z pocitu marnosti nad tím, jaká sebranka nám vládne dnes. 

Na hradě sedí kariérní komanč, který partaj neopustil ani po okupaci. Ve Strakovce vládne jiný kariérní komanč a estébácký práskač. Bývalý prezident a jeho nenávist rozsévající synátor figurují na ruské výplatní pásce. Komančové v parlamentu de facto vládní stranou, i když vcelku jednoznačně kopou za zájmy cizí země, která se hrdě hlásí k odkazu svého svazového předchůdce. Včetně výroby "dokumentárních" filmů o tom, jak si Češi a Slováci v osmašedesátém nepřáli nic jiného než tanky v ulicích. 

Vzpomínka na nazraňského Ázerbájdžánce Abdullu, který nám ve své šašličné nad vodkou vyprávěl, jak nás přijel zachraňovat, protože všichni u nás хотели трахаться в парке. Dosud úsměvná. I na kamaráda Vischana, který vzpomínal na léta služby u nás s melancholickým úsměvem, se kterým i přijal mou přezdívku okupant. 

Mně se melancholický úsměv nedostavuje, spíše mi jde kyselý xicht. Nad vzpomínkou na porobu, kterou jsem nezažil, ale jež poznamenala rodičovskou generaci. A jíž se komančové a různí další ruští agenti hlasitě vysmívají. Čest památce všem obětem komančismu s přáním, ať už konečně táhnou na smetiště dějin. 

19. srpna 2020

#WHD2020

I humanitárci mají své dny, i když spolu s řadou služebně starších kolegů nevnímám Mezinárodní humanitární úplně jednoznačně. Minimimálně s těmi, co bylo v práci 19. srpna 2003

Na jednu stranu vzpomínka na ty, co pod humanitární vlajkou přišli o život, na straně druhé oslava "hrdinů", stále pod stejnou vlajkou pracujících. A jelikož se mi ježí srst při jakékoli heroizaci naší, vlastně jakékoli profese, zůstávám pouze u vzpomínání. A že za těch cirka dvacet let není seznam úplně krátký. Každý rok se navíc o stovku a více jmen rozroste. Bez jakéhokoli patosu nemám zkrátka pocit, že je co oslavovat. Několik jmen si však připomenu rád. RIP friends. 


17. srpna 2020

Lingvistická zobáci

Kamarád má zvláštní úchylku. Opakovaně jiným opravuje perfectně-verbální a adjektivní afixy neutra, ač sám často většinou mluví, jak mu zobák narostl se spoustou dialektismů, které by jinak bylo lze označit za nespisovné. Krom toho, že mi opravování přijde trapně neslušné, přemítám, co ho k tomu vede. Má radost, že si pamatuje, jak se v češtině tvoří neutrum, a chce to demonstrovat? Potřebuje ukázat svému okolí, primárně vlastní dceři, jak je strašně vzdělaný – případně si myslí, že když tak bude hovořit v její přítomnosti, začne i ona mluvit (na náš kraj) podobně divně? Jde mu o zachování kulturního dědictví? Přemítal jsem též, co mě na opravování irituje a také mi naskočilo několik variant. Nakonec ale asi nejvíce jakési neinformované maloměšťáctví od člověka, který o fungování jazyka pranic neví.

Každý, kdo má základní ponětí o lingvistice, ví, že před vynálezem knihtisku si každý mluvil, jak chtěl, ba primárně kvůli nevolnictví a omezené možnosti pohybu vzkvétaly různé jazykové varianty. Podobně jako se dnešní rozmanité světové jazyky za nějakých 80-100 tisíc let vyvinuly z jednoho jediného pra-jazyka. Moderní spisovné jazyky vznikaly tak, že si skupina jednotlivců uzurpovala právo povýšit vybraný dialekt na jediný správný. Že kdosi sepsal gramatiku vlastního dialektu a následně ji přes úřady, církevní instituce a školy vnutil ostatním uživatelům různých dialektů téhož jazyka. Samozřejmě to mělo svou logiku a nepochybný vliv na nárůst gramotnosti po celém světě. Zároveň ale vedlo i k zániku spousty zajímavých dialektů a jazyků, kterýžto proces pokračuje dosud. Jako kdyby dnes kdosi rozhodl, že všichni mluvíme anglicky a všechno ostatní je nespisovně.

V přístupu ke kodifikaci jazyka existují dva hlavní proudy. Ten první lze nazvat konzervativním (původně mě při vzpomínce na zmíněného kamaráda napadlo „totalitárně konzervativní“), kde klika moudrých určuje, co je a co není správně. Dá se pochopit třebas u islandštiny, tedy malého jazyka bez velkých vnitřních variant, který více méně stále funguje ve své středověké podobě, tj. jedná se téměř o jakési zachování kulturního dědictví. I proto se třeba filmový režisér islandsky řekne rychloobrázkovýmuž. U takových Francouzů, jejichž jazyk má nejen díky kolonizační historii nesčetně variant, už ale pokusy o zdánlivé čištění jazyka vypadají divně. Vlastně podobně divně jako třeba u Slováků, jejichž jazyk… no nebudeme tady opakovat šikanózní české vtípky, že ano. Jen ten jejich kodifikovaný jazyk není zas tak starý (čeština v současné podobě též ne), jeho varianty (nářečí) jsou místy zajímavější než vybraná norma a Štúr fakt nebyl při tom překladu úplně namol.

Druhá možnost přístupu k jazykovým změnám zaujímá poněkud realističtější pohled a prostě vnímá, že jazyk je nástroj, který se mění dle toho, jak ho používají jeho uživatelé. Stejně jako se změnily jiné nástroje, jež denně používáme. Pokud některou formu používá dostatečný počet uživatelů a tato forma zásadně nesnižuje možnost jasné komunikace, stává se často časem normou.

Čeština je v tomto pohledu neuvěřitelně zajímavá v tom, jak lpíme na nuancích, jež náš jazyk nepotřebuje, ale zároveň některé, méně emocionálně nabité nenápadně posouváme. Zčásti asi dáno dlouhou obrozeneckou bitvou o kodifikaci jazyka, která neskončila zas tak dávno. Zčásti de facto realistickým přístupem k novodobé kodifikaci. Tak si třeba už i já připadám se svým „musejí“ téměř archaicky. V mých škamnech jiná forma pro třetí osobu množného čísla slovesa třetí skupiny neexistovala. V posledních letech mi již několikrát bylo mladší generací v textu opraveno na číslo jednotné, která již je též součástí kodexu (kódu).

Na druhou stranu dosud terorizujeme školáky drylováním i a y, mněníme mě a mně, drtíme zdvojenné konsonanty a mnoho dalších legrácek. Včetně těch neutrálních afixů. Aniž bychom jí, ji, jí, ji, tu češtinu, různými „chybami“ ochuzovali o komunikační potenciál. Aniž bychom se zamýšleli, nakolik náš jazyk všechny ty nuance opravdu potřebuje. Come on, vždyť už i ty rody jsou jako takové většinou zbytečné. Stůl je chlap (francouzsky žena), židle je žena (německy muž), křeslo je mezi (francouzsky i německy muž). Muži plakali, ženy plakaly, děvčata plakala. Really? Vlastně se trochu blížíme arabštině, kde psanou formou jazyka nikdo nehovoří, zatímco psát opravdu spisovně a dostatečně gramotně už nepatří mezi základní vzdělání davů. Je pravda, že arabština se rozlila do množství dialektů, které by se v evropském kontextu definovaly jako samostatné jazyky.

Beztak bych se vsadil, že ani většina Čechů nedokáže napsat střednědlouhý text bez gramatických chyb. I já tu a tam nahlížím do Pravidel, protože si nejsem jist. Čím jsem si nicméně jist stoprocentně, že mluvit tak, jak člověku zobák narost, je naprosto v pořádku, protože právě různými variantami krásen je jakýkoli jazyk.

12. srpna 2020

Dokulata

Před rokem jsem tu jednomu pánovi přál k narozeninám a letos už slaví kulatou devadesátku, tak popřeji zas: Boldog születésnapot, György bácsi. 

11. srpna 2020

Nyžer

Každá vražda kolegů zaskočí, ať už je jakkoli daleko a jakkoli hodně jich člověk zažil. Připomínka iluzornosti pocitu bezpečí v různých kontextech, kde pracujeme. Třeba v Nigeru, kde se skupinka zaměstnanců jedné neziskovky s místním průvodcem vydala do žirafí rezervace a už se nevrátila. Z pochopitelných důvodů vždy pár dní trvá, než zjistím, zda mezi obětmi náhodou nebyl někdo známý. I když tentokrát byla pravděpodobnost nevelká.

Průvodce Aldoukadri (50 let) a s ním Charline (30), Nadifa (30+), Myriam (?), Stella (28), Léo (25), Antonin (26) a řidič Boubacar (50) z francouzského Acted, který mám spojený primárně s tím, že zaměstnává mladé lidi bez předchozích humanitárních zkušeností a polovinu expatů mu tvořívají praktikanti. Pro stávající situaci to samozřejmě nic neznamená, i když asi budou sílit hlasy, že se oběti chovali nezodpovědně. Ač dle všeho dodržely veškerá stávající bezpečnostní pravidla. Obviňování obětí je koneckonců jedním z nejprapodivnějších způsobů zvládání situace (coping mechanism). Alespoň dle hypotézy spravedlivého světa.

Osm lidí se vydalo podívat se na poslední místo, kde žirafy opravdu žijí ve volné přírodě, a kdosi si řekl, že už se nemají vrátit. Nemohlo nevyvolat vzpomínky na nemálo podobných příběhů a na lidi, se kterými se už nikdy nepotkám. RIP.

10. srpna 2020

Belarus

Bylo sice jasné, jak vše nakonec dopadne, přesto člověk pocítil zklamání a hrůzu z toho, co bude následovat. Dávno víme, že není důležité, jak lidé volí, ale kdo hlasy počítá. Říkával to už přeci baťuška Stalin. A v Bělorusku počítá baťuška Vova, který, bylo od začátku jasné, k Lukovi nenašel důstojnou alternativu. Lidově populární alternativa, Svjatlana Cichanouská, byla v moskevském hledí přeci nedůstojná z tolika různých důvodů. Co na tom, že jí exit polls dávaly až devadesát procent, když nakonec hlasy počítá někdo jiný. Navíc bez nestranných zahraničních pozorovatelů, které jinak Minsk na různé volby nemá problém pozvat. Věděli totiž od samého začátku, že se bez kreativního sčítání neobejdou. Nakonec Lukovi napočítali kolem osmdesáti procent (really?). Protože mohli.

Co bude dál, si asi též dokážeme domyslet. Do ulic v Minsku a dalších městech se koneckonců vyšlo už večer. Proti demonstrantům jako vždy brutální policie a armáda. Nakolik se Kreml bojí ukrajinského (demokratizačního) scénáře zjistíme asi záhy dle dvou hlavních indicií: 1) přítomnosti nápadných či hůře rozpoznatelných ruských vojáků u a za běloruskými hranicemi a 2) šířícími se informacemi o fašistech, západních podporovatelích, narušovatelích běloruského míru atp.

Před dvaceti lety jsem se tu a tam setkával s běloruskými uprchlíky v ČR. Znal jsem kluka, středoškoláka, kterého kdosi zmlátil a postřelil v panelákovém výtahu, protože jeho otec, tč. politický vězeň, se nechtěl dát zlomit. Znal jsem jiného, který zdrhl přes les na Ukrajinu den předtím, než si pro něj přišla KGB. Bělorusko je odporná, Ruskem podporovaná (a z velké části kontrolovaná) diktatura, a kdo tvrdí opak, je buď hlupák, nebo prospěchář. Bohužel si nemyslím, že se po víkendových prezidentských volbách změní cokoli jiného, než počet běloruských politických vězňů a emigrantů.

Ne že by případná politická změna byla jednoduchá, ba naopak, na hranici možností jakéhokoli případného nového vládce. Nemůže však nebýt líto Bělorusů a dalších čtyřech let s pologramotným autoritářským prezidentem. Že nejsou jediní, bude po třiceti letech Lukovy vlády asi dost slabá útěcha.

8. srpna 2020

Osm osm osm

Tři osmičky dvanáct let poté. Cimrmanovsky zapamatovatelné datum. Stejně jako se ale nezapomíná třeba najn ileven, dvaadvacátý červenec v Norsku, prní září v Beslanu nebo teď naposledy bejrútský čtvrtý srpen. A spousta dalších. Kdo přímo či nepřímo zažil, v myšlenkách pravidelně v den výročí zabloudí. I já dnes vidím hořící paneláky v Gori, i když jsem osmého srpna dva-osm byl tisíce kilometrů daleko, ve svém kábulském příbytku. Saqartvelos gaumardžos. 

5. srpna 2020

Bejrút

Prý šlo o asi 2 750 tun ledku amonného, co se vyrábí třeba i v lovosické chemičce. A krom zemědělského využití je považován za kvalitní trhavinu. Údajně byl ledek zabaven z jakési lodě plovoucí pod moldavskou vlajkou z Gruzie do Mosambiku (MH Rhosus) již před sedmi lety a od té doby skladován v bejrútském přístavu. 2 750 tun by stačilo na 67 500 hektarů pšenice. Tolik v Libanonu určitě nemají. Ani v Mosambiku, který asi nebyl původní konečnou zastávkou. Nakonec kdosi v Libanonu zabavil, hodil do skladu a dle neověřených informací se chystal střelit kamsi do Afriky, dost jistě nikoli k zemědělským účelům. Sedm let volného skladování ekvivalentu tří tisíc tun TNT de facto na okraji silně obydlené centrální části města. 

Celý večer jsem navazoval spojení s různými kamarády, abych se dozvěděl, že jsou v pořádku. I když mají rozmlácené byty. Ráno jsem postupně zjišťoval, na kolik kamarádů, momentálně žijících v Bejrútu, jsem zapomněl. Ti libanonští, co prožili občanskou válku i další výbuchy, byli v šoku, že nic tak mocného ještě Bejrút neviděl. Většina jako by nechápala, že se jim nic nestalo, včetně Berangere, co bydlí kousek nad přístavem s výhledem na moře a která byla v momentě výbuchu zrovna se všemi dětmi doma.

O tom, že Libanonem zmítá politická krize, se vlastně již dávno nemluví, protože politická krize je samotnou podstatou Libanonu, jehož příměří stojí na křehce vrtkavé rovnováze mezi třemi hlavními, nábožensky definovanými skupinami. Nemluví se nicméně ani o tom, že za poslední půlrok zažil Libanon nevídaný ekonomický pád - a že toho ve své novodobé stoleté existenci viděl už hodně. Hranice chudoby se jen za několik měsíců propadla o desítky procentních bodů a mnozí Libanonci, jinak zvyklí se nespoléhat na nic jiného než sami na sebe, zemi opouštějí, protože se v ní nedá žít. Jiní si údajně vzhledem k rostoucí kriminalitě opět pořizují zbraně. Kalašnikov prý stojí 1200 dolarů. A do toho všeho naprosto nezvládnutelná korona, právě proto, že Libanon je permanentní politická krize, kde neplatí elementární pravidla vládnutí. Krom bezbřehé korupce.

A rána v přístavu, kterou bejrútský starosta přirovnal k Hirošimě. Jako by ve chvíli, kdy země doslova sahá na dno vlastní existence, bylo třeba domlátit. Ihned se samozřejmě objevila otázka, kdo že za to může, na níž sice asi existují relativně snadné odpovědi, které ale nelze vyslovovat zcela nahlas. V Libanonu momentálně vládne tzv. úřednická vláda, jíž se tak říká proto, aby se vládní frakce mohli alespoň na nějaké vládě dohodnout. Teď má „úřednickým“premiérem ustanovená komise na kohosi ukázat a ten kdosi se nepochybně bude velmi vehementně a různými prostředky bránit.

Poprvé jsem v Bejrútu byl před jedenácti lety a od té doby asi desetkrát. Soukromě i pracovně, na plážích i několika svatbách. Bejrút mám nejvíce zakódovaný jako město odpočinku, procházek po Corniche, dobrého jídla i setkávání s kamarády. Ve chvílích, kdy je ekonomicky a emocionálně na dně držím palce, ať se brzy zas vzpamatuje, i když to asi bude brutální fuška. Salamtik, yatik al afia, habibi.

2. srpna 2020

Manikúra

Nemyslím si, že by měla zapadnout zpráva, že si president Zeman výrazně pod cenou koupil pozemek v Lánech od chlapíka, který následně od prezidentské kanceláře dostal sakralukrativní kontrakt. Teda jeho dcera dostala kontrakt. Na zpracování dřeva. Ač je to manikérka. 

Nejsem si vlastně jist, jestli je tento jednoznačně korupční handl výplodem senilního staříka, nebo mafiánu, jimiž se obklopil. A vlastně odjakživa obklopuje. Ale je to jedno. Senilita ústavního činitele neomlouvá. 

24. července 2020

Léto

Opravdu je člověku příjemněji, když nesleduje jakékoli tuzemské zpravodajství a nemusí v přímém přenosu být neustále upomínán, že nám vládnou nekompetentní burani. Zároveň se člověk děsí, že je mu příjemněji, když nesleduje. Nicméně jsem tolik léta v ČR nestrávil už téměř dvě desetiletí, tak si nenechám kazit. Ani posedáváním online.

19. července 2020

Kapka v moři psychopatické nenávisti

Po třech letech zase v první instanci a na rozdíl od původního osvobozovacího rozsudku, který kraj vrátil, tentokrát šestnáct měsíců s odkladem na tři roky. Za vyhrožování smrtí neznámým dětem na fotografii a propagaci nacismu. Mám za to, že kdokoli komukoli vyhrožuje veřejně smrtí, by měl být veden k trestní odpovědnosti. Má za to i český právní řád. Jen soudcům to dosud není zcela jasné, zdá se. Lucie Yakut momentální výjimkou. 

Ani rétoricky se není třeba ptát, jaký je poměr smrtí vyhrožujících k pravomocně odsouzeným. Koneckonců ani výše zmíněný rozsudek pravomocný ještě není. Často si říkávám, že hlavními viníky společenské přijatelnosti vulgarity a verbální agrese, jsou politici, kteří často podněcují k zisku levných bodíků. Jak ale napsala známá právnička, při nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, jsou to i policajti a soudci, kdo mezilidskou sprostost u nás normalizují. Jako třeba ústavní soudce David Uhlíř, který chce chápat příběhy nadávajících a samotné výhružky posuzuje dle toho, komu jsou směřovány. I proto tiše tleskám paní Lucii, coby kapce v moři. Nedivil bych se nicméně, kdyby si za svůj rozsudek sama nějakou tu výhružku vysloužila. 

Aniž bychom si nějak příliš všímali, stalo se normou, že se na veřejnosti hajluje a různě vyhrožuje, druhé nejlépe ve zdánlivé internetové anonymitě. Pouhý nesouhlas s odlišným názorem vyvolává hystericky psychopatické reakce. I proto jsem nemohl nerozšířit seznam podporovaných entit o sdružení In Iustitia. Všech náckům a psychopatům navzdory.

15. července 2020

Jedenáct

Před jedenácti lety naložil kdosi Natašu před jejím domem do kufru Žigulíku, aby ji o pár hodin později našli u hranice s několika střelnými ranami. Protože měla názor, který se nebála šířit. Protože své budoucí vrahy nazývala vrahy. Nebyla první ani poslední.

Nedávno jsem se bavil s kamarádem o prodloužení Putinova mandátu na věčné časy. Zastával jsem názor, že ve VVP máme pověstného známého ďábla, který je stále lepší než čert neznámý. Kamarád oponoval, že to stěží může být horší ve chvíli, kdy Rusko nepokrytě okupuje cizí území, vraždí cizí občany v evropských státech, hackuje ministerstva, zdravotnická zařízení a jinou infrastrukturu, šíří lži v různých sdělovacích prostředcích, ovlivňuje volební kampaně, či finančně podporuje extremistická hnutí v různých částech demokratického světa. Něco na tom bude. A to jsme se ani nebavili o situaci v samotném Rusku, která netrápí nikoho, protože je na jednu stranu dobře propagandisticky ošéfováno a na druhou stranu většina z těch, které trápilo, již v Rusku nejsou. Nebo vůbec.

Nataša už 11 let není z vůle představitelů moci v Ruské federaci. Přijde mi důležité to připomínat.


8. července 2020

Z mytologie

Čtu si o mytologii, opřádající pověstný mnichovský komplex, kterou Jan Tesař vydal v březnu 1989, a přijde mi zajímavé, jak jsou některé jeho postřehy ohledně první republiky nadčasové. Tak si tu pár poznamenám. 

Tam, kde se systém blbokracie (jinak ve světě dosti rozšířený) snoubí s občanskou lhostejností, nemají moderní ideje ani sebemenší vyhlídku. (s. 57)

Citace z textu meziválečného bývalého pražského korespondenta listu Le Temps a pozdějšího zakladatele Le Monde, Hubertra Beuve-Mery: „Ještě vážnějších chyb se dopustilo Československo vůči sobě samému. Kromě pozoruhodných výjimek byl jeho politický personál podprůměrný. Fungování stran, gigantických ekonomicko-politických organizací, které byly naprosto v moci sekretariátů, zabraňovalo jakékoli obnově a omlazení a znechucovalo lidi s nejlepšími úmysly. Rozdělení nejdůležitějších veřejných úřadů mezi tyto strany prohlubovalo sklerózu státu a prohlubovalo parazitismus partajních klientel.“ (s. 79)

O nekritické, iluzorní místy až vlastizrádné předválečné závislosti na Francii: Partnerem ve vztahu k francouzské subretě […] je typický český Kecal, který počítá, co mu to vynese, a když nic, chytře vyhne se. Je to kalkulace nejenom na to, že Francouzi budou umírat za naše zájmy (což už samo o sobě je hnusné), ale dokonce i s tím, že nám obrana přijde levněji, že oni to za nás zaplatí! (s. 84)

[Beneš] nikdy nebyl kritikem české společnosti ani v tom dosti oportunistickém a polovičatém smyslu Masarykově. (Případně se na příběhu Masarykově naučil, že kritik je z národa vylučován, avšak jakmile se naučí vyprávět pohádky dle současného vkusu, stává se uznávaným Prorokem). (s. 105)

Skutečná varování, skutečná kritika je to, co se v Čechách nejméně snáší, neodpouští a bezohledně odstraňuje; a skutečná tragika v Čechách jsou právě osudy těch, kteří si kritiku nedali vymluvit. (s. 118)

Československá vláda […] odprodala ještě před 15. březnem své vojenské „přebytky“, tj. zejména těžké dělostřelectvo a dělostřelecké tabulky, Německu. Nepředpokládám, že motivem by byla sympatie s nacismem. Je to typický projev politického ignorantství a egoismu, českého kapitálu a jeho vládní garnitury. (s. 110)

Citace z monografie o L. Maroldovi od Jany A. Brabcové a jejím divením se nad výběrem národně-sbližovacího tématu Maroldova panaromatu: psychologické pozadí faktu, kdy si národ v okamžiku rozkvětu svého uvědomění a velikého vzepětí sil staví před oči scénu, která varuje svou tragikou, a nevolí ukázku vlastních úspěchů, (by) stálo za hlubší rozbor. (s. 115)

Občanská kultura a úcta ke svobodě se nevytváří ani neměří jednou projeveným stanoviskem, účastí na týdenním národním happeningu ani typicky českým podpisem rezoluce. Občanství je potřebí budovat a pocit svobody šlechtit. Zvlášť důležité je to se zřetelem na evidentní český návyk (…): sklon k řešení zkratkou, k vytváření fasády bez základů, k okamžité jednorázové improvizaci bez svědomité přípravné práce. (s. 129)

30. června 2020

Chytrolíni

Zamysleli jsme se, proč už se u nás už vůbec nemluví o chytré karanténě. Shodli jsme se, že je to proto, že tato vláda nemá kapacitu cokoli chytrého vymyslet, natož realizovat. A že kdokoli soudný by této vládě nesvěřil více informací, než je nezbytně nutné. Na chytré si holt musíme počkat, než půjde Bureš do důchodu.


29. června 2020

Marketéři

V nákupní zóně v Ústí je obrovský billboard s českou vlajkou a nápisem nabádajícím k tomu, abychom v Česku měli více českých potravin namísto evropského šuntu. Podepsáni Pitomiovci. Nepochybně vyvolá rozmanité reakce, od žádné po hlasité souhlasné chrochtání. Mě úplně první napadlo „Proč?“

Nesmyslnost volání po národní potravinové soběstačnosti chytrým vysvětlovat netřeba a hloupí si beztak říct nedají. Argument je to ale pro čecháčky vlastně skvělý. Zní hrdě a odpovědně. Navíc je založený na u naších politiků oblíbené dichotomii my-oni, kde my jsme ti skvělí a nedoceňovaní a oni verbež. Ingroups a outgroups. Robbers Cave v praxi. Politický marketing ČR anno 2020, který postupně vymýtil inteligentní debatu a míří na elementární emoce.

Není samozřejmě jen u nás, protože marketingoví inženýři všude na světě si dávno spočítali, že programová prohlášení nikoho nezajímají, že o tom, kdo bude sát státní rozpočet v dalším volebním období rozhodují čisté emoce.

A tak hrají Pitomiovci nácka, protože deset procet nácků se najde v každé zemi a to stačí. Komančové zas marketují staré dobré časy, protože komu by se nestýskalo po dobách nesmrtelného mládí, když navíc vzpomínky na skvělé osobní prožitky a léta tovaryšská dávno přebily vnímání společenského a politického marasmu. Část komančské základny asi stále věří v přerozdělování kapitálu a diktaturu proletariátu, ale většinově se zas jedná o marketingový projekt pro jiných deset procent. A do toho strana nejsilnější, jejímž jediným programem je podpora podnikání svého psychopatického šéfa se svým neoficiálním ministerstvem propagandy.

Cílem politického marketingu je zároveň demotivovat část národa, aby k volbám vůbec chodila, zejména mladší ročníky a obyvatelé větších měst totiž mají tendenci zpytovat proud nesmyslů, který na nás političtí marketéři všemožně chrlí. Třeba billboardy s vlajkou a hloupým nápisem, který má působit přesně pouze jako reklama. Několikrát uvidíte, pak přijde povědomé a tím pádem i věrohodné. No nekupte to, když je to tak levné.

Namísto Hrabala žijeme v Idiokracii, která dle některých předpovědí měla nastat až za pět set let.

22. června 2020

Tunel

Přestal jsem sledovat české zprávy a je mi nějak lépe. A co na tom, že bez čvachtání v českém rybníku dochází i inspirace ke krmení tohoto blogu. Kovidovou dobu jsem alespoň využil ke studiu světové literatury na Harvardu, který byl najednou zdarměji, a k doplnění knihovny o tituly, jež by v regálu žádného teplického intelektuála neměly chybět. A k doplnění filmotéky, jež by na hard disku žádného… a tak dále. Přelouskat knihu týdně, aniž bych v jednom měsíci četl dvakrát týž jazyk. OCD se holt projevuje různě.

Dost výzev zůstalo, jedna mi třeba leží na stole a opakovaně mě popouzí ke zdolání. Možná test lenosti, snad zkouška trpělivosti a schopnosti dotáhnout intelektuální miniprojekt do konce. Vražedná mystérie v jazyce, ve kterém jsem dosud nanejvýš přečetl jídelní lístek, a to nikoli zcela bez pomoci. Stopětapadesát stran jako hrubá náplast na pytel intelektuální stagnace. Do videnia v pekle, priatelia.


8. června 2020

O ovcích

Senátorská volba skončila nikoli nečekaně vítězstvím chlapíka, který si natolik nevěří, že si před jméno píše Bc. Asi právě proto. Nevýrazný, neznámý, ale holt z piety za jeho dlouholetého ochranitele, jemuž se díky Číňanům posmrtně dostává téměř mučednické aury.

Anebo jinak. O poraženém protikandidátovi ve druhém kole se totiž dá říci mnohé, jen ne to, že je nevýrazný a neznámý. Výraznost totiž často vadí a polarizuje. Sám kandidát si samozřejmě nepomáhá tím, že má tendenci chovat se pedantsky (aka profesorsky) a nejen mnohými absolventy svého středoškolského ústavu (aka GT) je vnímán coby arogantní chlapík. Který navíc dokázal opakovaně polarizovat, když poslal do patřičných míst vox populi, an volal pro vyloučení studentky s hidžábem, nebo sundal ze tříd prezidentovy portréty poté, co se hlava státu v rozhlase vyjadřovala jako poslední dlaždič. Tedy jako vždy.

České volby se již dávno netýkají programů a vizí, které vítězové budou naplňovat ve prospěch našeho společného soužití. Rozhodujeme se téměř výhradně na základě momentálních osobních sympatií a antipatií, ať již svou (námi placenou) práci zmíněný bude vykonávat jakkoli. Porovnám-li způsobilost kandidátů k senátorskému džobu, během pikosekundy je jasné, kdo je lépe kvalifikován. Největší kvalifikací k veřejné funkci nicméně nejsou způsobilosti a postoje, ale naopak jejich nedostatek, či přinejmenším neviditelnost. Což koneckonců razí stávající premiér dosazující do čelních politických funkcí osoby nikoli způsobilé, ale primárně loajální.

Spíše než jméno vítěze doplňovacích senátních voleb ve dvaatřicátém okrsku, je zajímavé, co o nás tato volba vypovídá. Druhá nejnižší účast v historii mimo jiné mluví o havlovském čecháčkovství, ve kterém všichni všemu rozumějí, všichni na všechno nadávají, jen aby nemuseli mést před vlastním prahem. Aneb politika není zkorumpovaná, demokracie není finitní, a zajít párkrát do roka s občankou do volební místnosti je minimum, jakým lze přispět. Nejlépe tedy předtím zvážit, kdo z volených má jaké předpokladu k výkonu funkce a nespoléhat při tom na netem se šířící zhovadilosti. Ale to asi budu chtít příliš, dobrá.