16. září 2020

Koupálko

Dlouho jsem diskutoval s jakousi paní na nejmenované ambasádě, abych si nechal vysvětlit, jaké možnosti mám vycestovat do země, již u nás reprezentuje. Byla milá, ač nejistá, a nakonec poradila, ať vše popíšu do mailu, že mi pan konzul odpoví přesněji. Ještě jsem se zeptal, v jakém jazyce mám komunikovat, načež jsem se dozvěděl, že čeština je v pořádku. Napsal jsem email a v odpověď dostal odkaz na webové stránky ministerstva zahraničí. Nic více. Napsal jsem ještě jednou na základě informací mezitím obdržených od úřadů v jejich hlavním městě, ale žádná odpověď už nepřišla. Roztomilé. Půjdu se tedy raději vykoupat, letos asi naposledy.

9. září 2020

Nocí

V posledních dvou měsících jsem jel třikrát vlakem. Jednou načas. Jinak dvě, respektive tři hodiny sekera. Sedím zas ve vlaku, já nezmar, v Praze na hlaváku, kde začíná, a sleduji, jak mi různé technologie hlásí zpoždění. Dostali jsme se na půl hodinu a vyjíždíme. Uprostřed noci a v naději, že na mě počká půlnoční spoj do finální destinace. Jako v nějaké céčkové country písničce.

Jedu nocí
Nocí toulavou
A můj kůň už dávno žízeň má.

Za chvíli složím
svou deku pod hlavou
když matka noc mě k spánku zavolá.

Cam, caram, cam cam. Asi tak nějak. Asi úplně nemám rád České dráhy.

3. září 2020

Zdravé školství bez…

Kdekdo si všiml protestu řidiče brněnské MHD, který odmítl řídit bus s dementní reklamou Pitomiovců a mě napadá, zda bychom neměli poděkovat ústecké nešťastnici Hyťhové, která nedávno odešla od Pitomia k Pitoklausovi s odkazem na to, že to Pitoklaus alespoň myslí vážně se zrušením inkluze. I když by se možná spíše slušelo nazvat nešťastníky partaj, která slečnu Hyťhovou zařadila na svou kandidátku, a následně i voliče, kteří ji vhodili do urny.

Pitomiovci tedy zahájili útok na radnice a senát bojem s inkluzí. Zatímco nám v každém kraji tvrdí, že ten náš kraj je pro ně nejdůležitější. Uvidíme, jak zareagují Tříbarevní, zda se začnou přetahovat, kdo že to s tou segregací myslí nejupřímněji. Krom toho, že primárním cílem tohoto přetahování je nepochybně touha dosáhnout na státní příspěvek politickým partajím, vyplývající z volebních výsledků, vlastně by mě zajímalo, do jaké míry může být boj motivován i tím, kdo dosáhne na ruskou podporu.

Nepochybuji totiž, že Rusko pragmaticky prosazuje vlastní cíle mj. tak, že finančně podporuje antidemokratické síly u nás. Podobně jako třeba platí Le Penovou ve Francii nebo Wilderse v Holandsku, se kterými se koneckonců vcelku nedávno u nás promenádoval i Pitomio. Stejně jako nepochybuji, že je volání po zrušení inkluze voláním po segregaci v duchu, třeba… NSDAP? Nebo zní více makarenkovsky? Nemocný, postižený či sociálně zaostalý soudruh je již od útlého věku špatným soudruhem a je třeba ho segregovat, ba schovat mimo dohled většiny.

Kdo si myslí, že má jakákoli slušná společnost jinou variantu než inkluzívní vzdělávání, nepochopil, co to inkluze je. Nebo nepatří do slušné společnosti. Kdo volí SPD nebo Trikolóru, volí nácky a nevědomost neomlouvá. Zdravého školství dosáhneme jedině řádně inkluzivně, leč bez kreatur typu Pitomio či Pitoklaus. Odkud se ti psychopaté vůbec berou, si říkám. A jak to, že jim na to tolik lidí skáče?

2. září 2020

Robota

Vrátil jsem se do práce. Přesunul se z gauče ke kuchyňskému stolu. Vzpomněl jsem si, že prvních pár dní musím vesměs jen číst, a už sedím zas na gauči, kde se svého místa domáhá i plešatý kocour. Místa na mém klíně, při jehož dobývání nejprve ostentativně obsadí touchpad. Dosud jsem nikdy s kočkou na klíně nepracoval, takže vlastně nejde o návrat do práce, ale o posun do nové pracovní roviny. Levelu, jak se teď moderně říká. Prostě jinel levl, jako celý ten letošní rok zatím. Po mnoha měsících zas v práci s jasně definovanými výstupy, leč kontraktem do země, kterou pár dní před jeho podpisem zavřeli. Prý na měsíc zatím, ale kdo ví, jak to všechno bude. Jestli nakonec nezůstanu s kocourem na klíně. Stále o dost lepší než s očima pro pláč.

1. září 2020

Bublání

V parku u Nových lázní to zrána zase bublá. Občas se přes rok bubláním budím, přiznávám, ač dávno už bez pocitu viny, že zatímco já dospávám, jiní si zase museli přivstat. Dnes se přivstává poprvé po pár měsících a povědomý šum mi dělá dobře. Asi si i nepatrně představuji, že je tentokrát šumější, když ten konec minulého školního roku byl tak nějak nijaký. S nadějí, že se letos povede nějak lépe. I když zatím tak úplně nevypadá.

Prvního září mám již šestnáct let nezvratně spojený s jiným začátkem školního roku. Vzpomínkou na ranní cestu do práce, během které jsme se dohadovali, která z prvňaček má větší mašli a kterého z kluků nejvíce tlačí nové polobotky nebo škrtí kravatka školní uniformy. Ráno a dopoledne prvního září dva čtyři dokážu odvyprávět hodně podrobně – i když jsem si od té doby nastudoval, jak nespolehlivá je lidská paměť. Dva následující dny mám spíše v jakési mlze, ze které mě probudil až přímý přenos „osvobození“ beslanské školy č. 1 a jeho maximálně nefiltrovaný a věrný popis z úst reportéra nejmenované státní televize. „Ой пиздец. Пиздец! Пиздееец!

Samozřejmě nemá smysl vytvářet melodramatické paralely mezi beslanskými prvňáky před šestnácti lety a těmi dnešními teplickými. I když si představuji, že směs napětí a očekávání bude všude srovnatelná. I to bublání před školou. Tak ať se ten začínající školní rok alespoň trochu podaří.

31. srpna 2020

Burešov

Za doby působení v politice, tedy od roku 2013 Bureš svůj majetek více než zdvojnásobil a na evropských dotacích dostává více, než v ČR odvede na daních. Říká tedy časopis Forbes. 

Komu nebylo sice jasné, že schválený schodek rozpočtu poslouží primárně vládcům k upevnění moci a zvětšení vlastního majetku, ať zvedne ruku. Zatím tedy vidíme spíše to první, asi i proto, že o druhém se tolik nemluví. Jako například o pokračujícím vládním proplácení dotací Agrofertu, ač na ně Evrokomise hodila stopku.

Jinak ale výkop docela ostrý: Dvoumiliardový dárek vlastním a spřáteleným médiím na zbytečnou reklamní kampaň, která přinese maximálně desetiprocentní výnos, dala by se udělat za pětinu peněz a neslouží k ničemu jinému než ke koupi mediálních značek před blížícími se volbami. Reklamní kampaň na dovolenou v ČR. Zatímco Bureš si zaletí k moři a nebude se na pláži muset válet mezi našima sockama.

Následoval slib sta miliard důchodcům. Dvacet procet schváleného deficitu. Chápu, že nešlo odolat pokušení koupit si hlasy nejvíce manipulovatelné věkové skupiny, které je u nás tradičně naprosto jedno, že prožírají blaho vlastních vnoučat. Nic proti důchodcům, jen jsem se vždy učil, že se v dobách finančních obtíží, jež bezpochyby zažíváme, je třeba šetřit. Včetně na sobě samém. A to nemluvím o tom, že už mou generaci asi žádné erární důchody nečekají, protože právě v přímém přenosu prožíráme deficit, který by bývalo možné použít na řádnou důchodovou reformu. Místo toho prý stávající důchodci dostanou lět litrů navíc a u voleb si budou hezky pamatovat, kdo že jim přidal. Co na tom, že to šlo z peněz jejich potomků. Důchodcům navíc pošleme každému roušku, protože jsme si dobře spočítali, kdo u nás vyhrává volby.

V Burešově, kde vládne oligarcha s bandou pologramotů s podporou extremistů z řad komančů a pitomistů neplatí základní ekonomická pravidla. Stejně jako si málokdo vzpomene, že schválený schodek měl být použit na vypořádávání s následky koronaviru. V reálu ale nejde o nic jiného než politický marketing, který má nadále zajistit třetinovou volební podporu.

24. srpna 2020

Objektivní moralita

Nevím, jestli jsem Sama Harrise a jeho koncept objektivní morality pochopil zcela správně, ale vlastně mi je tak nějak lépe od doby, kdy jsem se začal ozývat, když výroky jiných dle mého soudu přesahují mez slušnosti. Jonathan Haidt snad promine, že jsem se postavil na Harrisovu stranu. Právo na názor zaniká, pokud takový názor přesahuje zmíněnou mez. Ta je dle Harrise kontinuem, nikoli jasnou čarou. Kontinuem se vcelku viditelnými extrémy.

Jako nedávná debata se dvěma kamarády, kde během deseti minut oba, každý jinak, narazili na jedno ze zdánlivě nejoblíbenějších českých témat. On: dcera tři hodiny nebrala telefon, až jsem ji našel na koupališti s partou cikánů. Ona: na tamto koupálko nejezdím, protože je tam černo. Pravda, podobné rasistické kecy v různých variantách slyším dennodenně. Nejvíce mě dostává, že se jaksi očekává, že i já odkývu, že je přeci jasné. Že mluvčímu není divno, ba trapno rasisticky blábolit. Natož aby se zarděl. Zároveň mi přijde nefér, že se mám trapně červenat jen já. A proto se ozývám.

Následovala debata, založená na klasických argumentačních faulech typu s dcerkou do třídy chodí cikán a nic proti němu nemáme, mám dva kamarády cikány, tři cikáni mi nepřišli do práce, čtyři cikáni mi něco ukradli, pět cikánů dělalo bordel v autobuse atp. A do toho obligátní zmínka o rasismu vůči bělochům, oblíbený to argument skupin hlásajících nadřazenost bílé rasy včetně nácků. Ba i na genetické dispozice k nepřizpůsobivosti došlo. Nakonec rozhovor skončil tak, že jsem přeci vždy byl divný a že prý to je shovívavě sympatické. Protože ohradit se proti rasistickým kecům je u nás v lepším případě projevem jakési úchylky. V horším asi člověk dostane po papule.

Nedělám si iluze, že by bylo možné změnit. Nejen proto, že se většina s menšinou již dávno přestala setkávat, a pokud se tak stává, je provázeno elementární vzájemnou nedůvěrou. Nejen proto, že se rasismus stal součástí naší kolektivní DNA, normou, bohatě živenou různými politickými kreaturami. Stačilo by mi nicméně, kdyby se masa učila vnímat problémy vyloučených lokalit jako problémy sociální, nikoli etnické. Nejde o cikány nebo gadže, jde o socky, a je jedno, jakou kdo má barvu pleti.

Zároveň bychom se asi mohli shodnout, že, ať už jsou naše jednotlivé prožitky jakékoli, není košer degradovat, ba dehumanizovat, jak se u nás porůznu děje, celou skupinu lidí. Včera tu například noční klid rušili dva blonďáci, oba mužského pohlaví. Co z toho plyne? Genetika? Haram! 

Nehledě na to, že si často připadám jak na demošce v Duchcově mj. proti zneužívání sociálních dávek, kterou organizoval skutečný Árijec jménem Svoboda. Pravomocně odsouzený za zneužívání dávek. I ve zmíněné debatě s kamarády jsme se koneckonců několikrát dostali k dávkám i k tomu, jak oni sami dobře dokáží navigovat systém ve svůj prospěch. Ať už se jedná o daně, či čerpání příspěvků.

Nakonec jsme se shodli, že společnosti chybí vzdělání. Otevřít téma, co vzdělání znamená jsem si s člověkem, který asi ze zoufalosti začal používat titul Bc., netroufl. Rámcově přeci navíc souhlasím. Vzdělání není nikdy dost. Začněte u sebe, prosím.

21. srpna 2020

Dvaapadesát

Nebyl jsem tenkrát ještě na světě a vyrostl v kontextu, kdy se o podobném nehovořilo. Přesto se mě výročí silně dotýká. Částečně asi vychází z pocitu marnosti nad tím, jaká sebranka nám vládne dnes. 

Na hradě sedí kariérní komanč, který partaj neopustil ani po okupaci. Ve Strakovce vládne jiný kariérní komanč a estébácký práskač. Bývalý prezident a jeho nenávist rozsévající synátor figurují na ruské výplatní pásce. Komančové v parlamentu de facto vládní stranou, i když vcelku jednoznačně kopou za zájmy cizí země, která se hrdě hlásí k odkazu svého svazového předchůdce. Včetně výroby "dokumentárních" filmů o tom, jak si Češi a Slováci v osmašedesátém nepřáli nic jiného než tanky v ulicích. 

Vzpomínka na nazraňského Ázerbájdžánce Abdullu, který nám ve své šašličné nad vodkou vyprávěl, jak nás přijel zachraňovat, protože všichni u nás хотели трахаться в парке. Dosud úsměvná. I na kamaráda Vischana, který vzpomínal na léta služby u nás s melancholickým úsměvem, se kterým i přijal mou přezdívku okupant. 

Mně se melancholický úsměv nedostavuje, spíše mi jde kyselý xicht. Nad vzpomínkou na porobu, kterou jsem nezažil, ale jež poznamenala rodičovskou generaci. A jíž se komančové a různí další ruští agenti hlasitě vysmívají. Čest památce všem obětem komančismu s přáním, ať už konečně táhnou na smetiště dějin. 

19. srpna 2020

#WHD2020

I humanitárci mají své dny, i když spolu s řadou služebně starších kolegů nevnímám Mezinárodní humanitární úplně jednoznačně. Minimimálně s těmi, co bylo v práci 19. srpna 2003

Na jednu stranu vzpomínka na ty, co pod humanitární vlajkou přišli o život, na straně druhé oslava "hrdinů", stále pod stejnou vlajkou pracujících. A jelikož se mi ježí srst při jakékoli heroizaci naší, vlastně jakékoli profese, zůstávám pouze u vzpomínání. A že za těch cirka dvacet let není seznam úplně krátký. Každý rok se navíc o stovku a více jmen rozroste. Bez jakéhokoli patosu nemám zkrátka pocit, že je co oslavovat. Několik jmen si však připomenu rád. RIP friends. 


17. srpna 2020

Lingvistická zobáci

Kamarád má zvláštní úchylku. Opakovaně jiným opravuje perfectně-verbální a adjektivní afixy neutra, ač sám často většinou mluví, jak mu zobák narostl se spoustou dialektismů, které by jinak bylo lze označit za nespisovné. Krom toho, že mi opravování přijde trapně neslušné, přemítám, co ho k tomu vede. Má radost, že si pamatuje, jak se v češtině tvoří neutrum, a chce to demonstrovat? Potřebuje ukázat svému okolí, primárně vlastní dceři, jak je strašně vzdělaný – případně si myslí, že když tak bude hovořit v její přítomnosti, začne i ona mluvit (na náš kraj) podobně divně? Jde mu o zachování kulturního dědictví? Přemítal jsem též, co mě na opravování irituje a také mi naskočilo několik variant. Nakonec ale asi nejvíce jakési neinformované maloměšťáctví od člověka, který o fungování jazyka pranic neví.

Každý, kdo má základní ponětí o lingvistice, ví, že před vynálezem knihtisku si každý mluvil, jak chtěl, ba primárně kvůli nevolnictví a omezené možnosti pohybu vzkvétaly různé jazykové varianty. Podobně jako se dnešní rozmanité světové jazyky za nějakých 80-100 tisíc let vyvinuly z jednoho jediného pra-jazyka. Moderní spisovné jazyky vznikaly tak, že si skupina jednotlivců uzurpovala právo povýšit vybraný dialekt na jediný správný. Že kdosi sepsal gramatiku vlastního dialektu a následně ji přes úřady, církevní instituce a školy vnutil ostatním uživatelům různých dialektů téhož jazyka. Samozřejmě to mělo svou logiku a nepochybný vliv na nárůst gramotnosti po celém světě. Zároveň ale vedlo i k zániku spousty zajímavých dialektů a jazyků, kterýžto proces pokračuje dosud. Jako kdyby dnes kdosi rozhodl, že všichni mluvíme anglicky a všechno ostatní je nespisovně.

V přístupu ke kodifikaci jazyka existují dva hlavní proudy. Ten první lze nazvat konzervativním (původně mě při vzpomínce na zmíněného kamaráda napadlo „totalitárně konzervativní“), kde klika moudrých určuje, co je a co není správně. Dá se pochopit třebas u islandštiny, tedy malého jazyka bez velkých vnitřních variant, který více méně stále funguje ve své středověké podobě, tj. jedná se téměř o jakési zachování kulturního dědictví. I proto se třeba filmový režisér islandsky řekne rychloobrázkovýmuž. U takových Francouzů, jejichž jazyk má nejen díky kolonizační historii nesčetně variant, už ale pokusy o zdánlivé čištění jazyka vypadají divně. Vlastně podobně divně jako třeba u Slováků, jejichž jazyk… no nebudeme tady opakovat šikanózní české vtípky, že ano. Jen ten jejich kodifikovaný jazyk není zas tak starý (čeština v současné podobě též ne), jeho varianty (nářečí) jsou místy zajímavější než vybraná norma a Štúr fakt nebyl při tom překladu úplně namol.

Druhá možnost přístupu k jazykovým změnám zaujímá poněkud realističtější pohled a prostě vnímá, že jazyk je nástroj, který se mění dle toho, jak ho používají jeho uživatelé. Stejně jako se změnily jiné nástroje, jež denně používáme. Pokud některou formu používá dostatečný počet uživatelů a tato forma zásadně nesnižuje možnost jasné komunikace, stává se často časem normou.

Čeština je v tomto pohledu neuvěřitelně zajímavá v tom, jak lpíme na nuancích, jež náš jazyk nepotřebuje, ale zároveň některé, méně emocionálně nabité nenápadně posouváme. Zčásti asi dáno dlouhou obrozeneckou bitvou o kodifikaci jazyka, která neskončila zas tak dávno. Zčásti de facto realistickým přístupem k novodobé kodifikaci. Tak si třeba už i já připadám se svým „musejí“ téměř archaicky. V mých škamnech jiná forma pro třetí osobu množného čísla slovesa třetí skupiny neexistovala. V posledních letech mi již několikrát bylo mladší generací v textu opraveno na číslo jednotné, která již je též součástí kodexu (kódu).

Na druhou stranu dosud terorizujeme školáky drylováním i a y, mněníme mě a mně, drtíme zdvojenné konsonanty a mnoho dalších legrácek. Včetně těch neutrálních afixů. Aniž bychom jí, ji, jí, ji, tu češtinu, různými „chybami“ ochuzovali o komunikační potenciál. Aniž bychom se zamýšleli, nakolik náš jazyk všechny ty nuance opravdu potřebuje. Come on, vždyť už i ty rody jsou jako takové většinou zbytečné. Stůl je chlap (francouzsky žena), židle je žena (německy muž), křeslo je mezi (francouzsky i německy muž). Muži plakali, ženy plakaly, děvčata plakala. Really? Vlastně se trochu blížíme arabštině, kde psanou formou jazyka nikdo nehovoří, zatímco psát opravdu spisovně a dostatečně gramotně už nepatří mezi základní vzdělání davů. Je pravda, že arabština se rozlila do množství dialektů, které by se v evropském kontextu definovaly jako samostatné jazyky.

Beztak bych se vsadil, že ani většina Čechů nedokáže napsat střednědlouhý text bez gramatických chyb. I já tu a tam nahlížím do Pravidel, protože si nejsem jist. Čím jsem si nicméně jist stoprocentně, že mluvit tak, jak člověku zobák narost, je naprosto v pořádku, protože právě různými variantami krásen je jakýkoli jazyk.

12. srpna 2020

Dokulata

Před rokem jsem tu jednomu pánovi přál k narozeninám a letos už slaví kulatou devadesátku, tak popřeji zas: Boldog születésnapot, György bácsi. 

11. srpna 2020

Nyžer

Každá vražda kolegů zaskočí, ať už je jakkoli daleko a jakkoli hodně jich člověk zažil. Připomínka iluzornosti pocitu bezpečí v různých kontextech, kde pracujeme. Třeba v Nigeru, kde se skupinka zaměstnanců jedné neziskovky s místním průvodcem vydala do žirafí rezervace a už se nevrátila. Z pochopitelných důvodů vždy pár dní trvá, než zjistím, zda mezi obětmi náhodou nebyl někdo známý. I když tentokrát byla pravděpodobnost nevelká.

Průvodce Aldoukadri (50 let) a s ním Charline (30), Nadifa (30+), Myriam (?), Stella (28), Léo (25), Antonin (26) a řidič Boubacar (50) z francouzského Acted, který mám spojený primárně s tím, že zaměstnává mladé lidi bez předchozích humanitárních zkušeností a polovinu expatů mu tvořívají praktikanti. Pro stávající situaci to samozřejmě nic neznamená, i když asi budou sílit hlasy, že se oběti chovali nezodpovědně. Ač dle všeho dodržely veškerá stávající bezpečnostní pravidla. Obviňování obětí je koneckonců jedním z nejprapodivnějších způsobů zvládání situace (coping mechanism). Alespoň dle hypotézy spravedlivého světa.

Osm lidí se vydalo podívat se na poslední místo, kde žirafy opravdu žijí ve volné přírodě, a kdosi si řekl, že už se nemají vrátit. Nemohlo nevyvolat vzpomínky na nemálo podobných příběhů a na lidi, se kterými se už nikdy nepotkám. RIP.

10. srpna 2020

Belarus

Bylo sice jasné, jak vše nakonec dopadne, přesto člověk pocítil zklamání a hrůzu z toho, co bude následovat. Dávno víme, že není důležité, jak lidé volí, ale kdo hlasy počítá. Říkával to už přeci baťuška Stalin. A v Bělorusku počítá baťuška Vova, který, bylo od začátku jasné, k Lukovi nenašel důstojnou alternativu. Lidově populární alternativa, Svjatlana Cichanouská, byla v moskevském hledí přeci nedůstojná z tolika různých důvodů. Co na tom, že jí exit polls dávaly až devadesát procent, když nakonec hlasy počítá někdo jiný. Navíc bez nestranných zahraničních pozorovatelů, které jinak Minsk na různé volby nemá problém pozvat. Věděli totiž od samého začátku, že se bez kreativního sčítání neobejdou. Nakonec Lukovi napočítali kolem osmdesáti procent (really?). Protože mohli.

Co bude dál, si asi též dokážeme domyslet. Do ulic v Minsku a dalších městech se koneckonců vyšlo už večer. Proti demonstrantům jako vždy brutální policie a armáda. Nakolik se Kreml bojí ukrajinského (demokratizačního) scénáře zjistíme asi záhy dle dvou hlavních indicií: 1) přítomnosti nápadných či hůře rozpoznatelných ruských vojáků u a za běloruskými hranicemi a 2) šířícími se informacemi o fašistech, západních podporovatelích, narušovatelích běloruského míru atp.

Před dvaceti lety jsem se tu a tam setkával s běloruskými uprchlíky v ČR. Znal jsem kluka, středoškoláka, kterého kdosi zmlátil a postřelil v panelákovém výtahu, protože jeho otec, tč. politický vězeň, se nechtěl dát zlomit. Znal jsem jiného, který zdrhl přes les na Ukrajinu den předtím, než si pro něj přišla KGB. Bělorusko je odporná, Ruskem podporovaná (a z velké části kontrolovaná) diktatura, a kdo tvrdí opak, je buď hlupák, nebo prospěchář. Bohužel si nemyslím, že se po víkendových prezidentských volbách změní cokoli jiného, než počet běloruských politických vězňů a emigrantů.

Ne že by případná politická změna byla jednoduchá, ba naopak, na hranici možností jakéhokoli případného nového vládce. Nemůže však nebýt líto Bělorusů a dalších čtyřech let s pologramotným autoritářským prezidentem. Že nejsou jediní, bude po třiceti letech Lukovy vlády asi dost slabá útěcha.

8. srpna 2020

Osm osm osm

Tři osmičky dvanáct let poté. Cimrmanovsky zapamatovatelné datum. Stejně jako se ale nezapomíná třeba najn ileven, dvaadvacátý červenec v Norsku, prní září v Beslanu nebo teď naposledy bejrútský čtvrtý srpen. A spousta dalších. Kdo přímo či nepřímo zažil, v myšlenkách pravidelně v den výročí zabloudí. I já dnes vidím hořící paneláky v Gori, i když jsem osmého srpna dva-osm byl tisíce kilometrů daleko, ve svém kábulském příbytku. Saqartvelos gaumardžos. 

5. srpna 2020

Bejrút

Prý šlo o asi 2 750 tun ledku amonného, co se vyrábí třeba i v lovosické chemičce. A krom zemědělského využití je považován za kvalitní trhavinu. Údajně byl ledek zabaven z jakési lodě plovoucí pod moldavskou vlajkou z Gruzie do Mosambiku (MH Rhosus) již před sedmi lety a od té doby skladován v bejrútském přístavu. 2 750 tun by stačilo na 67 500 hektarů pšenice. Tolik v Libanonu určitě nemají. Ani v Mosambiku, který asi nebyl původní konečnou zastávkou. Nakonec kdosi v Libanonu zabavil, hodil do skladu a dle neověřených informací se chystal střelit kamsi do Afriky, dost jistě nikoli k zemědělským účelům. Sedm let volného skladování ekvivalentu tří tisíc tun TNT de facto na okraji silně obydlené centrální části města. 

Celý večer jsem navazoval spojení s různými kamarády, abych se dozvěděl, že jsou v pořádku. I když mají rozmlácené byty. Ráno jsem postupně zjišťoval, na kolik kamarádů, momentálně žijících v Bejrútu, jsem zapomněl. Ti libanonští, co prožili občanskou válku i další výbuchy, byli v šoku, že nic tak mocného ještě Bejrút neviděl. Většina jako by nechápala, že se jim nic nestalo, včetně Berangere, co bydlí kousek nad přístavem s výhledem na moře a která byla v momentě výbuchu zrovna se všemi dětmi doma.

O tom, že Libanonem zmítá politická krize, se vlastně již dávno nemluví, protože politická krize je samotnou podstatou Libanonu, jehož příměří stojí na křehce vrtkavé rovnováze mezi třemi hlavními, nábožensky definovanými skupinami. Nemluví se nicméně ani o tom, že za poslední půlrok zažil Libanon nevídaný ekonomický pád - a že toho ve své novodobé stoleté existenci viděl už hodně. Hranice chudoby se jen za několik měsíců propadla o desítky procentních bodů a mnozí Libanonci, jinak zvyklí se nespoléhat na nic jiného než sami na sebe, zemi opouštějí, protože se v ní nedá žít. Jiní si údajně vzhledem k rostoucí kriminalitě opět pořizují zbraně. Kalašnikov prý stojí 1200 dolarů. A do toho všeho naprosto nezvládnutelná korona, právě proto, že Libanon je permanentní politická krize, kde neplatí elementární pravidla vládnutí. Krom bezbřehé korupce.

A rána v přístavu, kterou bejrútský starosta přirovnal k Hirošimě. Jako by ve chvíli, kdy země doslova sahá na dno vlastní existence, bylo třeba domlátit. Ihned se samozřejmě objevila otázka, kdo že za to může, na níž sice asi existují relativně snadné odpovědi, které ale nelze vyslovovat zcela nahlas. V Libanonu momentálně vládne tzv. úřednická vláda, jíž se tak říká proto, aby se vládní frakce mohli alespoň na nějaké vládě dohodnout. Teď má „úřednickým“premiérem ustanovená komise na kohosi ukázat a ten kdosi se nepochybně bude velmi vehementně a různými prostředky bránit.

Poprvé jsem v Bejrútu byl před jedenácti lety a od té doby asi desetkrát. Soukromě i pracovně, na plážích i několika svatbách. Bejrút mám nejvíce zakódovaný jako město odpočinku, procházek po Corniche, dobrého jídla i setkávání s kamarády. Ve chvílích, kdy je ekonomicky a emocionálně na dně držím palce, ať se brzy zas vzpamatuje, i když to asi bude brutální fuška. Salamtik, yatik al afia, habibi.

2. srpna 2020

Manikúra

Nemyslím si, že by měla zapadnout zpráva, že si president Zeman výrazně pod cenou koupil pozemek v Lánech od chlapíka, který následně od prezidentské kanceláře dostal sakralukrativní kontrakt. Teda jeho dcera dostala kontrakt. Na zpracování dřeva. Ač je to manikérka. 

Nejsem si vlastně jist, jestli je tento jednoznačně korupční handl výplodem senilního staříka, nebo mafiánu, jimiž se obklopil. A vlastně odjakživa obklopuje. Ale je to jedno. Senilita ústavního činitele neomlouvá. 

24. července 2020

Léto

Opravdu je člověku příjemněji, když nesleduje jakékoli tuzemské zpravodajství a nemusí v přímém přenosu být neustále upomínán, že nám vládnou nekompetentní burani. Zároveň se člověk děsí, že je mu příjemněji, když nesleduje. Nicméně jsem tolik léta v ČR nestrávil už téměř dvě desetiletí, tak si nenechám kazit. Ani posedáváním online.

19. července 2020

Kapka v moři psychopatické nenávisti

Po třech letech zase v první instanci a na rozdíl od původního osvobozovacího rozsudku, který kraj vrátil, tentokrát šestnáct měsíců s odkladem na tři roky. Za vyhrožování smrtí neznámým dětem na fotografii a propagaci nacismu. Mám za to, že kdokoli komukoli vyhrožuje veřejně smrtí, by měl být veden k trestní odpovědnosti. Má za to i český právní řád. Jen soudcům to dosud není zcela jasné, zdá se. Lucie Yakut momentální výjimkou. 

Ani rétoricky se není třeba ptát, jaký je poměr smrtí vyhrožujících k pravomocně odsouzeným. Koneckonců ani výše zmíněný rozsudek pravomocný ještě není. Často si říkávám, že hlavními viníky společenské přijatelnosti vulgarity a verbální agrese, jsou politici, kteří často podněcují k zisku levných bodíků. Jak ale napsala známá právnička, při nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, jsou to i policajti a soudci, kdo mezilidskou sprostost u nás normalizují. Jako třeba ústavní soudce David Uhlíř, který chce chápat příběhy nadávajících a samotné výhružky posuzuje dle toho, komu jsou směřovány. I proto tiše tleskám paní Lucii, coby kapce v moři. Nedivil bych se nicméně, kdyby si za svůj rozsudek sama nějakou tu výhružku vysloužila. 

Aniž bychom si nějak příliš všímali, stalo se normou, že se na veřejnosti hajluje a různě vyhrožuje, druhé nejlépe ve zdánlivé internetové anonymitě. Pouhý nesouhlas s odlišným názorem vyvolává hystericky psychopatické reakce. I proto jsem nemohl nerozšířit seznam podporovaných entit o sdružení In Iustitia. Všech náckům a psychopatům navzdory.

15. července 2020

Jedenáct

Před jedenácti lety naložil kdosi Natašu před jejím domem do kufru Žigulíku, aby ji o pár hodin později našli u hranice s několika střelnými ranami. Protože měla názor, který se nebála šířit. Protože své budoucí vrahy nazývala vrahy. Nebyla první ani poslední.

Nedávno jsem se bavil s kamarádem o prodloužení Putinova mandátu na věčné časy. Zastával jsem názor, že ve VVP máme pověstného známého ďábla, který je stále lepší než čert neznámý. Kamarád oponoval, že to stěží může být horší ve chvíli, kdy Rusko nepokrytě okupuje cizí území, vraždí cizí občany v evropských státech, hackuje ministerstva, zdravotnická zařízení a jinou infrastrukturu, šíří lži v různých sdělovacích prostředcích, ovlivňuje volební kampaně, či finančně podporuje extremistická hnutí v různých částech demokratického světa. Něco na tom bude. A to jsme se ani nebavili o situaci v samotném Rusku, která netrápí nikoho, protože je na jednu stranu dobře propagandisticky ošéfováno a na druhou stranu většina z těch, které trápilo, již v Rusku nejsou. Nebo vůbec.

Nataša už 11 let není z vůle představitelů moci v Ruské federaci. Přijde mi důležité to připomínat.


8. července 2020

Z mytologie

Čtu si o mytologii, opřádající pověstný mnichovský komplex, kterou Jan Tesař vydal v březnu 1989, a přijde mi zajímavé, jak jsou některé jeho postřehy ohledně první republiky nadčasové. Tak si tu pár poznamenám. 

Tam, kde se systém blbokracie (jinak ve světě dosti rozšířený) snoubí s občanskou lhostejností, nemají moderní ideje ani sebemenší vyhlídku. (s. 57)

Citace z textu meziválečného bývalého pražského korespondenta listu Le Temps a pozdějšího zakladatele Le Monde, Hubertra Beuve-Mery: „Ještě vážnějších chyb se dopustilo Československo vůči sobě samému. Kromě pozoruhodných výjimek byl jeho politický personál podprůměrný. Fungování stran, gigantických ekonomicko-politických organizací, které byly naprosto v moci sekretariátů, zabraňovalo jakékoli obnově a omlazení a znechucovalo lidi s nejlepšími úmysly. Rozdělení nejdůležitějších veřejných úřadů mezi tyto strany prohlubovalo sklerózu státu a prohlubovalo parazitismus partajních klientel.“ (s. 79)

O nekritické, iluzorní místy až vlastizrádné předválečné závislosti na Francii: Partnerem ve vztahu k francouzské subretě […] je typický český Kecal, který počítá, co mu to vynese, a když nic, chytře vyhne se. Je to kalkulace nejenom na to, že Francouzi budou umírat za naše zájmy (což už samo o sobě je hnusné), ale dokonce i s tím, že nám obrana přijde levněji, že oni to za nás zaplatí! (s. 84)

[Beneš] nikdy nebyl kritikem české společnosti ani v tom dosti oportunistickém a polovičatém smyslu Masarykově. (Případně se na příběhu Masarykově naučil, že kritik je z národa vylučován, avšak jakmile se naučí vyprávět pohádky dle současného vkusu, stává se uznávaným Prorokem). (s. 105)

Skutečná varování, skutečná kritika je to, co se v Čechách nejméně snáší, neodpouští a bezohledně odstraňuje; a skutečná tragika v Čechách jsou právě osudy těch, kteří si kritiku nedali vymluvit. (s. 118)

Československá vláda […] odprodala ještě před 15. březnem své vojenské „přebytky“, tj. zejména těžké dělostřelectvo a dělostřelecké tabulky, Německu. Nepředpokládám, že motivem by byla sympatie s nacismem. Je to typický projev politického ignorantství a egoismu, českého kapitálu a jeho vládní garnitury. (s. 110)

Citace z monografie o L. Maroldovi od Jany A. Brabcové a jejím divením se nad výběrem národně-sbližovacího tématu Maroldova panaromatu: psychologické pozadí faktu, kdy si národ v okamžiku rozkvětu svého uvědomění a velikého vzepětí sil staví před oči scénu, která varuje svou tragikou, a nevolí ukázku vlastních úspěchů, (by) stálo za hlubší rozbor. (s. 115)

Občanská kultura a úcta ke svobodě se nevytváří ani neměří jednou projeveným stanoviskem, účastí na týdenním národním happeningu ani typicky českým podpisem rezoluce. Občanství je potřebí budovat a pocit svobody šlechtit. Zvlášť důležité je to se zřetelem na evidentní český návyk (…): sklon k řešení zkratkou, k vytváření fasády bez základů, k okamžité jednorázové improvizaci bez svědomité přípravné práce. (s. 129)

30. června 2020

Chytrolíni

Zamysleli jsme se, proč už se u nás už vůbec nemluví o chytré karanténě. Shodli jsme se, že je to proto, že tato vláda nemá kapacitu cokoli chytrého vymyslet, natož realizovat. A že kdokoli soudný by této vládě nesvěřil více informací, než je nezbytně nutné. Na chytré si holt musíme počkat, než půjde Bureš do důchodu.


29. června 2020

Marketéři

V nákupní zóně v Ústí je obrovský billboard s českou vlajkou a nápisem nabádajícím k tomu, abychom v Česku měli více českých potravin namísto evropského šuntu. Podepsáni Pitomiovci. Nepochybně vyvolá rozmanité reakce, od žádné po hlasité souhlasné chrochtání. Mě úplně první napadlo „Proč?“

Nesmyslnost volání po národní potravinové soběstačnosti chytrým vysvětlovat netřeba a hloupí si beztak říct nedají. Argument je to ale pro čecháčky vlastně skvělý. Zní hrdě a odpovědně. Navíc je založený na u naších politiků oblíbené dichotomii my-oni, kde my jsme ti skvělí a nedoceňovaní a oni verbež. Ingroups a outgroups. Robbers Cave v praxi. Politický marketing ČR anno 2020, který postupně vymýtil inteligentní debatu a míří na elementární emoce.

Není samozřejmě jen u nás, protože marketingoví inženýři všude na světě si dávno spočítali, že programová prohlášení nikoho nezajímají, že o tom, kdo bude sát státní rozpočet v dalším volebním období rozhodují čisté emoce.

A tak hrají Pitomiovci nácka, protože deset procet nácků se najde v každé zemi a to stačí. Komančové zas marketují staré dobré časy, protože komu by se nestýskalo po dobách nesmrtelného mládí, když navíc vzpomínky na skvělé osobní prožitky a léta tovaryšská dávno přebily vnímání společenského a politického marasmu. Část komančské základny asi stále věří v přerozdělování kapitálu a diktaturu proletariátu, ale většinově se zas jedná o marketingový projekt pro jiných deset procent. A do toho strana nejsilnější, jejímž jediným programem je podpora podnikání svého psychopatického šéfa se svým neoficiálním ministerstvem propagandy.

Cílem politického marketingu je zároveň demotivovat část národa, aby k volbám vůbec chodila, zejména mladší ročníky a obyvatelé větších měst totiž mají tendenci zpytovat proud nesmyslů, který na nás političtí marketéři všemožně chrlí. Třeba billboardy s vlajkou a hloupým nápisem, který má působit přesně pouze jako reklama. Několikrát uvidíte, pak přijde povědomé a tím pádem i věrohodné. No nekupte to, když je to tak levné.

Namísto Hrabala žijeme v Idiokracii, která dle některých předpovědí měla nastat až za pět set let.

22. června 2020

Tunel

Přestal jsem sledovat české zprávy a je mi nějak lépe. A co na tom, že bez čvachtání v českém rybníku dochází i inspirace ke krmení tohoto blogu. Kovidovou dobu jsem alespoň využil ke studiu světové literatury na Harvardu, který byl najednou zdarměji, a k doplnění knihovny o tituly, jež by v regálu žádného teplického intelektuála neměly chybět. A k doplnění filmotéky, jež by na hard disku žádného… a tak dále. Přelouskat knihu týdně, aniž bych v jednom měsíci četl dvakrát týž jazyk. OCD se holt projevuje různě.

Dost výzev zůstalo, jedna mi třeba leží na stole a opakovaně mě popouzí ke zdolání. Možná test lenosti, snad zkouška trpělivosti a schopnosti dotáhnout intelektuální miniprojekt do konce. Vražedná mystérie v jazyce, ve kterém jsem dosud nanejvýš přečetl jídelní lístek, a to nikoli zcela bez pomoci. Stopětapadesát stran jako hrubá náplast na pytel intelektuální stagnace. Do videnia v pekle, priatelia.


8. června 2020

O ovcích

Senátorská volba skončila nikoli nečekaně vítězstvím chlapíka, který si natolik nevěří, že si před jméno píše Bc. Asi právě proto. Nevýrazný, neznámý, ale holt z piety za jeho dlouholetého ochranitele, jemuž se díky Číňanům posmrtně dostává téměř mučednické aury.

Anebo jinak. O poraženém protikandidátovi ve druhém kole se totiž dá říci mnohé, jen ne to, že je nevýrazný a neznámý. Výraznost totiž často vadí a polarizuje. Sám kandidát si samozřejmě nepomáhá tím, že má tendenci chovat se pedantsky (aka profesorsky) a nejen mnohými absolventy svého středoškolského ústavu (aka GT) je vnímán coby arogantní chlapík. Který navíc dokázal opakovaně polarizovat, když poslal do patřičných míst vox populi, an volal pro vyloučení studentky s hidžábem, nebo sundal ze tříd prezidentovy portréty poté, co se hlava státu v rozhlase vyjadřovala jako poslední dlaždič. Tedy jako vždy.

České volby se již dávno netýkají programů a vizí, které vítězové budou naplňovat ve prospěch našeho společného soužití. Rozhodujeme se téměř výhradně na základě momentálních osobních sympatií a antipatií, ať již svou (námi placenou) práci zmíněný bude vykonávat jakkoli. Porovnám-li způsobilost kandidátů k senátorskému džobu, během pikosekundy je jasné, kdo je lépe kvalifikován. Největší kvalifikací k veřejné funkci nicméně nejsou způsobilosti a postoje, ale naopak jejich nedostatek, či přinejmenším neviditelnost. Což koneckonců razí stávající premiér dosazující do čelních politických funkcí osoby nikoli způsobilé, ale primárně loajální.

Spíše než jméno vítěze doplňovacích senátních voleb ve dvaatřicátém okrsku, je zajímavé, co o nás tato volba vypovídá. Druhá nejnižší účast v historii mimo jiné mluví o havlovském čecháčkovství, ve kterém všichni všemu rozumějí, všichni na všechno nadávají, jen aby nemuseli mést před vlastním prahem. Aneb politika není zkorumpovaná, demokracie není finitní, a zajít párkrát do roka s občankou do volební místnosti je minimum, jakým lze přispět. Nejlépe tedy předtím zvážit, kdo z volených má jaké předpokladu k výkonu funkce a nespoléhat při tom na netem se šířící zhovadilosti. Ale to asi budu chtít příliš, dobrá. 

28. května 2020

O koních

Našel jsem ve schránce kandidáty pro doplňovací volby do Senátu PČR, které vláda přeložila z března na příští týden. Přeložila protizákonně, připomeňme si, aby nezapadlo, ač to na papír v mé schránce má pramalý vliv.

Jen o dvou z kandidátů jsem věděl, že kandidují, protože jediní před původně plánovanou volbou prováděli jakousi kampaň. Jeden z nich se pak poslední dva měsíce snažil vézt na koronavlně a implicitně připomínat, že má vlastně taky zásluhu na tom, jak málo je na Teplicku nakažených. Protože prostě. Primátor a tak.

Z deseti kandidátů mě nezaujali jen tři: duchcovský socdemácký starosta, starostka Hrobčic za Starosty a nezávislé a starostka bílinská, hájící ANONistické barvy. I když by asi mělo zaujmout propojení mezi lokálním a celorepublikovým angažmá, ať již to znamená, že se do důležitých funkcí v místní samosprávě derou nadmíru ambiciózní lidé, nebo že jejich partaje nemají příliš kde čerpat pro další volby, takže je třeba recyklovat.

Platí samozřejmě i o zmíněném modroptačím primátorovi, dříve protežovaným svým nedávno zesnulým předchůdcem, jehož by teď rád nahradil v Senátu. Pana primátora neznám, nevím, co se mu v životě povedlo, nic proti němu osobně nemám, ba dokonce se zdá, že se po letech Kuberovské stagnace mé rodné město někam možná posune. Na jedné straně politická afiliace s dosud nejzkorumpovanější partají polistopadové éry (ač pozor, ANOnisté Vám nebezpečně šlapou na paty!). Na druhé straně ale zase sympatický smysl pro humor, projevující se tvrdošíjným užíváním titulu Bc. To musí být ale mindrák, panečku!

V minulých volbách Kubera těsně porazil ředitele teplického gymplu, který kandiduje zas. Měli jsme s Begym, když ještě nebyl ředitelem, nepatrný konflikt, který jsem mu dávno opustil, jako bych mu odpustil jakousi ostentativní a vlastně roztomilou namyšlenost. Teplický gympl pod jeho vedením patří k nejlepším školám v kraji a sám Begy to dle mého myslí vlastně dobře, byť bychom se v mnoha ohledech neshodli. Navíc se v několika kauzách s prezidentskými obrazy a studentkami v hijabech projevil jako silný charakter. Sám nevím, jestli mu hodím, ale nemám problém.

Begy není jediným středoškolským pedagogem, od ostatních dvou se nicméně liší svou partajní nezávislostí. Jeden z mých lístků obsahuje i jméno Bohumila Ježka, který učí na ústecké průmce, další pak Zdeňka Peška, ředitele teplické ekonomky. První kandiduje za SPD, druhý za Trikolóru, tedy dvě otevřeně rasistické, xenofobní a jinak extremistické, Ruskem protežované organizace. Chtělo by si povzdechnout „a takoví vzdělávají český dorost,“ ale obávám se, že je v našem školství násobně hůře.

Když je řeč o extremistických a Ruskem podporovaných organizacích, nelze nezmínit dalšího kandidáta, krajského hejtmana, který se dlouhodobě cítí jako James Bond, John Wayne a Vladimír Iljič v jednom. Díky svému bývalému působení v Halo noviny si říká novinář.

Nad kandidátem s číslem tři jsem se nemohl nepousmát, nejen proto, že jsem jeho jméno na senátním hlasovacím lístku obdržel již minule. A předtím i na jiných lístcích. Bývalá teplická celebrita, bývalý pravoslavný arciděkan, dnešní rytíř kandidující za partaj bývalého známého muzikanta. Bylo by vlastně roztomilé, kdyby se neposedný Evžen nepohyboval příliš blízko nejbizarnějším místním extremistickým kruhům.

Posledním ze za zmínku stojících kandidátů je za Piráty kandidující, v Praze žijící duchcovský rodák, který si z jakéhosi bizarního důvodu na svůj kandidátní profil napsal, že je boxer. Zaujalo mě, že jako jediný z potenciálních senátorů nepobírá erární mzdu, tj. není zaměstnancem státu ani místní samosprávy. A taky, že jeho manželkou je dle mého názoru výborná novinářka (byť s ní spíše nesouhlasím), jejíž otec byl (je?) zapřísáhlým marxistou (a brutálně principielním člověkem), matka byla donedávna ombudsmankou a brácha je supr právník... A pak jsem se dočetl, že na žádost Pirátů kandidátku stáhl, protože si před jedenácti lety nekontrolovaně hrál s fotošopem.

Kandidátské defilé coby obraz společnosti roku 2020. Kecal bych, kdybych tvrdil, že mi neproběhl po zádech Děda Mráz.

26. května 2020

V pohádce

Bylo nebylo v dobách kovidových.

Jednoho dne, 5. března to bylo, poslala hejtmanka, respektive její pýáristi srdceryvný dopis zdravotníkům v kraji, jak jsou strašlivě důležití a jak je třeba je chránit. Následně se záchranářka Veronika ozvala, ať hejtmanka nemele blbosti a raději se opravdu snaží záchranáře ochránit, například tak, že budou mít adekvátní vybavení. Veroničin list následně popsal jeden lokální plátek, načež ji patolízalsky pokáral šéf záchranky a údajně pohrozil vyhazovem. Sama hejtmanka zareagovala, jak nejlépe uměla, tedy svedla vinu za nedostatečné vybavení na Německo. Což se zas úplně nelíbilo jejich velvyslanci, který, vlastně podobně jako Veronika, hejtmance vzkázal, ať nemele blbosti.

O dva měsíce později se dozvídáme, že kraj podal kvůli zmíněnému incidentu trestní oznámení pro šíření poplašné zprávy, jež vyšetřuje odbor extremismu a terorismu. Jen nevíme, zda prst míří (jen) na záchranářku či (také) na list, který její dopis zveřejnil.

Myslí si ještě někdo, že Středočeskému kraji nevládne vypatlaná ambiciózní hysterická paní, jejíž jedinou kvalifikací pro stávající funkci je, jak jinak, loajalita k šéfovi?

25. května 2020

Otvíráme

Dva měsíce rozhodnutí vlády připomínají přehlídku krásy, ve které se na pódii promenují různí vybraní ministři a další papaláši a sdělují nám, kde co povolí nebo zakážou. Nikoli na základě dat, ale výhradně volebních preferencí. Zjistíme, co lidi nejvíce sejří a podle toho rozhodneme. A tak máme ode dneška otevřeno. Což je asi vcelku správně, jen kdybychom si mohli myslet, že vláda ví, co dělá.

Krom toho tedy, že loví hlasy. Což též vysvětluje přístup k právu z nejzásadnějších, uzavření hranic, jež by soudného Čecha mělo dohánět k vzteku už jen z principu. Kdybychom si tedy chtěli pamatovat komančský megalágr, ve kterém jsem vyrůstal. Jenže holt momentálně nesejří dost lidí, ba naopak: proletariát přeci do zahraničí nejezdí a ostatním je třeba zatnout tipec, nafoukancům.

Rychle jsme se smířili s tím, že byly prachy na podpůrné programy a náhubky z velké části rozkradeny. Že namísto inteligentních řešení blížící se klimatické katastrofy plánují soudruzi ze Strakovky stavět elektrárny a přehrady. Že nám vládne de facto nesvrhnutelná banda mafiánů, kteří si své prebendy mediálně ohlídají. Že pod rouškou imaginární (čti: nesmyslné) doktríny potravinové soběstačnosti dochází k ještě větší monopolizaci českého průmyslu v rukách jednoho magnáta, který dlouhodobě nahrazuje kvalitní potraviny nezřídka importovanými a přebalenými nechutnostmi.

Teď se navíc budeme muset smířit s tím, že se kovid bude v různé intenzitě vracet, což dá vladařům neomezenou moc otevírat, zavírat, zakazovat a povolovat cokoli kdekoli, aniž by bylo třeba jakkoli vysvětlovat ba obhajovat. V boji za zdraví a životy nás všech se nenápadně svalíme do pseudototalitní společnosti, kde lze kdykoli bez veřejné kontroly omezit jakákoli práva a kde se nám ještě bude stýskat po dobách, kdy za odlišný názor hrozilo jen zakleknutí berňákem. Alespoň tak nějak se rýsuje mně.

Ještě že jsem takový optimista.

18. května 2020

Corruptwings

Nestíhám již sledovat různé finty, kterými Bureš a spol. drancují náš rozpočet ve prospěch svůj a svých kamarádů, zčásti proto, že nezbývají síly bezradně přihlížet násobně nejnehoráznější polistopadové rozkrádačce a destrukci státu. Přijde mi nicméně, že plánovaná miliardová podpora soukromé letecké společnosti Burešova miliardářského kámoše a souputníka z StB je docela nová úroveň. A nejde jen o to, že Agrofert servisuje miliardářova letadla, tj. potřebuje jeho business, ani o to, že kdyby miliardář asanoval vlastní firmu ze svého, pořád mu ještě zbydou miliardy. Jde o to, že se v našem rybníku může už úplně všechno. Naprosto beztrestně. A s neutuchající podporou bečícího, korupcipodporujícího stáda.

13. května 2020

Non habemus agrum

Trvalo déle, než se zpočátku zdálo, ale už jsme zas bez pole. Příjem byl rozdělen mezi tři dedičky, jedna z nichž následně rozpůlila s bráchou. Dnes celý příběh skončil zaplacením dlužného pachtovného. Jeden rok, čtyři měsíce a pět dní od prvního podání na uherskohradišťský soud.  Necelý osm měsíců od posledního zápisu v katastru a jen o pár měsíců později, než jsem tipoval. Nuot bjéd.

11. května 2020

V opojení

Povolili kadeřnictví a hospodské zahrádky. Alespoň tak to prezentují. Nikoli coby zrušení vlastních omezení, ale coby povolení. Z vůle hlav pomazaných si národ může jít stoupnout do fronty před holiče.

Není to nepodobné tomu, když Bureš nebo Šilerka hlásí, že oni něco zaplatí či nakoupí. Ne že se nakoupí za státní (naše společné) peníze, ze kterých oba zmiňovaní násobně více berou, než by přidávali.

Stejně jako není státní rozpočet majetkem členů vlády, nemá vláda co povolovat normální život. Ať už je jakkoli zkorumpovaná a opojená vlastní mocí. Xblití.

30. dubna 2020

Likvidátor

Nechci znevažovat jakákoli případná nebezpečí – mé názory na ruskou militantní kleptokracii jsou koneckonců dlouhodobě neměnné – ale celá ta historka okolo maníka s kufrem, co ho před pár týdny na letišti vyzvedla ruská ambasádní limuzína, mi přijde přitažená za ocas. Že se nějaký ruský agent pokusí zlikvidovat dva či tři české komunální politiky, mě tahá za uši. Přemítám proč. A proč by nemělo.

Proč tahá za uši
  • Sebenekompromisnější výroky místního politika na adresu jakékoli jiné země jsou spíše komářím bzukem. V Rusku možná blíže jepičímu říhnutí.
  • Rusko nemá důvod přidělávat si negativní body na mezinárodním poli. Podobné činy nenaštvou jen Evropany, ale i Čínu, Turecko, Irán a další, kteří nemají rádi precedenty flagrantně porušující číkoli suverenitu. Mezinárodně-darebácké chování se totiž nenosí nikde. Rusko se na mezinárodní politické scéně sice chová jako typický bully, který nesnáší slušňáky (čti: demokratické země), jež se snaží různě podrývat, ale má dost respektu před ostatními bullies a jinými tvrďáky.
  • Představa Ruska, které v zahraničí páchá atentáty na nepohodlné politiky lokálního formátu, je spíše z béčkového, céčkového, dobrá, efkového filmu.
  • Kdosi namítne, že Rusko zabilo Skripala, Litviněnka či řadu Čečenců v Polsku, či Rakousku, ba novináře na Ukrajině, ale vesměs se jednalo o (alespoň původně) ruské občany. Jed byl použit „pouze“ na zběhlé agenty z řad FSB, tedy na proklamované zrádce matičky Rusi s cílem vytrestat zradu a odstrašit kohokoli dalšího. K českým komunálním politikům oslí můstek. Beamonův skok. Beamonův můstek. Oslí med. Já už nevím.
  • V případě lokálních politiků není třeba preventivně trestat, protože neohrožují vnitroruskou rovnováhu. Naopak hrají do karet lacinému nacionalismu, kterým Kreml od Putinova nástupu umně manipuluje ruskou veřejností. Stačí pár efektivních prohlášení a la Šojgu směrem k domácímu publiku, které se usvědčí v síle vlastních vládců i v tom, jak je celý svět spiknut proti nám.
  • Řeporyjský klaun se opakovaně v ruské státní televizi osvědčil jako užitečný idiot, kterého je spíše radno zvát častěji než likvidovat. Vykreslit ostatní dva politiky jako pedofilní losery též nebude velkým oříškem ani poprvé, protože se přeci v Rusku dávno všeobecně ví, že evropské hodnoty jsou loserské a pedofilní.

Proč by možná tahat nemělo, respektive pokud by to s agentem s ricinem byla pravda, nemůže než znamenat, že:
  • Rusku je naprosto ukradené, co si o něm kdo myslí, což se tak sice občas může zdát, ale zejména s ohledem na jiné (neamerické) bullies to tak úplně není.
  • Rusko považuje ČR za součást svého impéria, kde si může dělat, co chce. Není úplně vyloučeno. V takovém případě bych nekladl zcela vinu na tradiční ruský imperialismus, ale spíše na servilnost českých politiků v čele se Zemanem, kteří Rusku neustále líbají ona místa a de facto se jim snaží naši podřízenost a pokoru všemožně demonstrovat.
  • Rusko je interně natolik v hajzlu, že k domácí demonstraci vlastní něrušímosti postačí už i klaun v Řeporyjích, přejmenované náměstí nebo převržená socha plešatého Ivana Stěpanoviče. Z maršála se stalo stéblo.

Mohu se samozřejmě hrubě mýlit (a velice bych nerad), ale pořád mi z té rovnice vychází, že jde o hodně humbuku pro málo. I když dotyčným a jejich rodinám nikterak nezávidím strach, ve kterém asi momentálně fungují. Už samotnou auru strachu nicméně může Kreml na domácí scéně dobře propagandisticky využít, podobně jako ze strachu čerpají bullies všude na světě. Tak doufejme, že zůstane jen u toho.

P.S. Vzhledem k některým předchozím reakcím cítím povinnost podotknout, že se nepovažuji za experta na nic, tedy ani na Rusko. Na rozdíl od většiny čtenářů bych nicméně tento text byl schopen vcelku hravě rusky napsat. No offense. To jen pokud se tu zas objeví nějaký ruský troll, který neumí číst, jsa skálopevně přesvědčen, že ruské děkuji zní собака.

29. dubna 2020

Hloupé horákyně

Uvolňujeme, aniž bychom věděli proč. Jediným důvodem, zdá se, je rostoucí tlak na vládu, která dokáže vysvětlit (natož podložit) jen málokterý z vlastních kroků. Záminkou pak asi rozhodnutí jednoho soudu, které sice šlo snadno napravit, ale znamenalo by, že stát musí proplácet škody vzniklé nouzovým stavem. Snaha o vyhnutí se odpovědnosti za vlastní rozhodnutí – a nepochybně o ulití více peněz vlastním a spřáteleným podnikům – koneckonců byla příčinou nesmyslné právní kličky, jež k soudnímu rozhodnutí vedla.

A tak teď karanténu máme a vlastně nemáme, sociálně se distancujeme, ale nedistancujeme, náhubky nosíme, ale zas tak moc nenosíme a tak dále. Zatímco ze státní kasy odtékají stamilióny polofiktivním firmám a za naprosto legitimní požadavek sdílení elementárních dat se vyhazuje z vládních expertních krizových schůzí.

Nelze než se obávat. Nastupujeme jakousi směs české a švédské cesty, která ale v provedení našich, k anarchii a nedůvěře k jakýmkoli pravidlům tíhnoucích spoluobčanů může dopadnout jakkoli. Vláda navíc jednoznačně neví, co dělá, a stále svá rozhodnutí po vzoru oranžového idiota řídí ratingy popularity, spíše než daty a vědou. Tady trochu zakážeme, tady trochu povolíme...

Jistě nejsem sám, kdo si myslí, že řídit stát jako firmu, ba o tom byť jen nahlas hovořit je totální zhovadilost. Řídit stát jako chytrá horákyně mi však nepřijde o nic lepší.

24. dubna 2020

Švejci

V krátké době jsem si přečetl dvě zprávy se jménem člověka, o němž jsem si bláhově myslel, že už je dávno na politickém smeťáku.

Nejprve jsem si přečetl, že bývalý jihomoravský hejtman, který si jako řada jiných politiků koupil doktorský titul práv v jedné slovenské vesnici, tak skvěle poradil Lednici a Hodonínu, jak se majetkově vypořádat, že musejí finančáku doplácet peníze rovnající se ročnímu lednickému rozpočtu. Pětatřicet mega včetně pětiapůlmegové pokuty.

Včera jsem se zas dozvěděl, že lžidoktora jmenovalo vedení jeho dávnoskomírající partaje volebním manažerem. Sběratele funkcí, co se před sedmy lety se Zemanem pokusil svrhnout šéfa vlastní partaje a proslavil se rozhovorem na jedné televizní stanici, kde během dvou minut jedenáctkrát zalhal.

Jako by si socani nepamatovali, že je zmíněný sociopat v kohortě s prezidentem, který se zapřísahal zničit téměřrodnou partaj, jež mu ke všem politickým funkcím pomohla. Jako by šéf socanů musel přistoupit na jakýsi temný kompromis s prezidentem, kterému nový volební manažer prý i oficiálně radí, a jehož prezident dlouhodobě protežuje. Což o to, radí i dalším, něčím se živit musí, chudák.

Jsem naivní, politické smeťáky u nás neexistují, o čemž koneckonců svědčí i příběh našeho prezidenta. Pokud tedy prezidenta ještě máme a nezjevuje se nám tu a tam na obrazovkách bůhvíkým ovládaný android. A kdysi největší strana s momentálně osmiprocentními preferencemi má nového volebního leadera.

Ještě před pár lety bych socanům popřál volební úspěch, protože mi podobně profilovaná partaj přišla na české politické scéně důležitá. Teď už opravdu ne. Sami asi též tuší, že nemají co ztratit, a je třeba apelovat na skalní fanoušky a prospěcháře všeho druhu. Podporu zkorumpované ANOnistické vlády a trestně stíhaného premiéra v konstantním střetu zájmů jim již beztak nikdo neodpáře. Takže gloves off a vzhůru na Bělehrad!



21. dubna 2020

Želenice

Na virtuální adrese v Praze sídlí spolu se sedmi tisíci společnostmi firma De Sol Investment, která se dříve jmenovala PASTOON Invest, jejímž společníkem byla firma Společnosti pro Vás, která se již dnes jmenuje Sídla pro Vás. Nynějším společníkem firmy De Sol Investment je firma De Sol sídlící v daňovém ráji v Belize. Jejím jednatelem je Štefan ze Želenic u Mostu, bývalý svářeč s jedenácti exekucemi, který tvrdí, že není žádným bílým koněm.

Jen letmý náhled do rejstříku fyzických osob nemůže než vytvořit dojem, že se kolem zmíněných firem splétá síť několika vzájemně propojených právních subjektů s utajenými akcionáři a pochybnými transakcemi. Žádný vysokoškolský děkan ani nemusel komentovat.

O firmě De Sol málokdo věděl, stejně jako asijskou rýži importující firma donedávna máloco věděla o zdravotnickém materiálu nutném k ochraně před koronavirem. Pánové a dámy z De Sol nicméně podepsali s Minzdravem kontrakt za necelých 300 mega. Bez tenderu samozřejmě a prostřednictvím minule zmíněných šíbrů.

Nic nekomentuji, jen skládám fakta vedle sebe. Jaro říkáte? No tak dobře…

Lanškroun

V Lanškrouně sídlí firma LA Factory, která se dříve jmenovala Wendell Automotive, která byla součástí Wendell Holding, ale dnes patří jednomu člověku, co se jmenuje Radek Švec. V předmětu podnikání v roce 2018 měli napsáno „výroba počítačů, elektrických a optických zařízení.“ Dnes se prý věnují výrobě, obchodu a službám neuvedeným v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Jeden vysokoškolský děkan popsal firmu jako typickou prázdnou schránku, která nevykazuje žádnou činnost.

O firmě též málokdo věděl, stejně jako firma donedávna máloco věděla o zdravotnickém materiálu nutném k ochraně před koronavirem. Od března letošního roku nicméně podepsali pánové a dámy (rodiny Švecova a Langrova) z LA Factory dodávky Minzdravu za 1,2 miliardy, samozřejmě bez jakéhokoli výběrka. Raději si tu tedy uložím pár informací:
- LA Factory (aka prázdná schránka) dostává od Minzdravu za jeden respirátor dovezený z Číny asi 170 kaček
- Minvnitro nakupuje přímo od čínského výrobce tytéž respirátory za 80,- Kč
- Nákupy má na Minzdravu na starosti jakýsi inženýr Doležal, bývalý spolupracovník StB s krycím jménem Chlór
- Podobně jako ministr Vojtěch, i Doležal dříve působil coby Burešův poradce na Minfinu
- Majitel LA Factory se pochlubil, že jede asi s dvacetiprocentní marží a 6-8 procentním ziskem, takže ve srovnání s cenami Minvnitra stále zbývá domyslet cca. sedmdesátiprocentní nadhodnocení zakázky. Asi zůstává někde v Číně, nebo se ztratí cestou, nebo já fakt nevím.

Nic nekomentuji, jen skládám fakta vedle sebe. Jaro je tu, jééé!

20. dubna 2020

Coronadata II

Slyším, jak jsme vše zvládli a nejhorší máme za sebou, tak jsem se po dlouhé době podíval na čísla, abych se dozvěděl, jak nejhorší za sebou vypadá. První, čeho jsem si všiml, je, že se za deset dní, co jsem si dat nevšímal, změnily počty obětí z dob, kdy jsem ještě přepisoval. Zpětnou změnu dat nemám rád, protože ve mně vzbuzuje nedůvěru ke zbytku předkládaných informací.

Pokud ale vládní data nekecají, zdá se, že se křivka opravdu mění, což nám tedy zrovna graf níže úplně nepoví, protože ukazuje kumulativní nárůst. Poví pouze těm, kteří si všimnou, že se za poslední týden změnil celkový počet o 755 nakažených, zatímco za předchozí týden to bylo o 1 404. Nuot bjéd!

Pro rýpaly opakuji, že kumulativní počty samozřejmě nevypovídají o stávajícím počtu nemocných, protože zahrnují všechny nakažené, včetně těch mezitím zemřelých či vyléčených. Coby indikátor trendu jsou nicméně stále důležitá.

Jelikož, opakujme si dokola, prvotním cílem různých restriktivních opatření bylo zabránění přetížení zdravotnického systému, důležitějším měřítkem průběhu epidemie jsou počty hospitalizovaných. A tam se nám křivka zploštila o poznání výrazněji.

Nejvíce pacientů, 446, jsme měli 9.4. Nepochybuji, že většímu šíření viru a tím pádem většímu počtu vážně nemocných zamezila zejména pravidla společenské distance. Nedivil bych se ale, kdyby se kdokoli začal ptát na přímou úměru mezi (pro mnohé devastačními a velmi pravděpodobně protizákonnými) vládními opatřeními a reálnou koronahrozbou, tedy zda čtyři stovky pacientů stály za zničení tisíců plánů, snů či existencí.

Nechci bagatelizovat, ani si nemyslím, že korona je totéž co chřipka, nebo třeba že si celou záležitost kdosi vymyslel. Často jsem byl součástí debat na téma nezbytnosti různých opatření, při kterých lidé pletou kauzalitu a posuzují následky, aniž by vnímali vztah mezi nimi a opatřeními samotnými. Například, když mi kdysi jedna moudrá politička tvrdila, že když lidé, které pravidelně krmíme, neumírají hlady, naši pomoc nepotřebují. Aniž by si nechala vysvětlit, že neumírají právě proto, že je krmíme. Jinými slovy bych byl opatrný při vynášení soudů, zda je relativně zvládnutelný počet koronapacientů následkem přijatých opatření či do jaké míry může poukazovat na zbytečnost či inadekvátnost opatření samotných.

Asi bych měl opět připomenout, že proti opatřením jako takovým nic nemám. Vadí mi nicméně, že se konají svévolně, chaoticky a bez řádných odůvodnění, a že se za jejich rouškou koná bezmezné drancování státního rozpočtu ve prospěch vládních činitelů a různých úředníků, ať už se jedná o specifické nastavování podpůrných programů, zbabrané a předražené nákupy pomůcek či cokoli jiného. Vadí mi, že se u nás vládne zákazy, protože mi přijde potenciálně totalitní. Nehledě na to, že kdo umí jen zakazovat, de facto vzkazuje národu, že jsou nezodpovědní debilové. A sám se tak úplně necítím. Ne každý den tedy.

Zpět k datům ale. Pokud máme méně nakažených, napadlo mě, může to být i tím, že je méně testovaných, ale porovnání těchto dvou křivek stále vychází ve prospěch pozitivních zpráv, protože jsme se poprvé dostali pod 4 procenta.

Co se nicméně nemění, je průběh jednotlivých onemocnění, protože procento vážně nemocných mezi hospitalizovanými zůstává více méně stejné.

Veškerá data je samozřejmě třeba brát s rezervou, i proto, že se vždy nabízejí různé interpretace. Mě například zaujalo, jak se kolem 26.3., tedy dva inkubační týdny po zavedení zásadních omezení, nijak nezměnila křivka vývoje epidemie v ČR. Rýpal by si možná pomyslel, že to znamená, že různé zákazy neměly na epidemii vliv. Podobně jako asi brzy začneme poslouchat moudrá vysvětlení, že omezení potřeba nebyla, když v dobách největšího tlaku vycházelo v průměru asi 6-7 hospitalizovaných na jednu nemocnici, tedy si nemocnice ani pořádně nemákly. Aniž by se kdo těch nemocnic ptal, samozřejmě. A do toho všeho se těšme na vítězné hýkání Burešů (resp. jejich Goebbelsů), jak jsme všechno skvěle zvládli a jak buďme nicméně rádi, že si české zdravotnictví doposud nemuselo vyzkoušet italské scénáře.

Vyhráno tedy jistě zatím není. Sám zatím zůstávám spíše mírně skeptický, i s ohledem na možný podzimní návrat epidemie. Zároveň mi je asi sympatický švédský přístup, který rozlišuje při evidenci obětí na ty, kteří zemřeli na koronavirus, a ty, kteří zemřeli na cokoli jiného a zároveň byli koronavirem nakaženi. Protože takto je možná třeba bojovat s největší koronaspjatou hrozbou, kterou je její neuvěřitelné PR, jež vytváří paniku a strach. A z politiků ještě větší hajzly.

Zároveň může být odpověď na důvody zmírnění nákazy v našich zemích velmi prozaická a podobná předchozím virózám. Do Česka dorazilo jaro. Veselme se, radujme se. A možná si ještě chvilku nechejme ty náhubky, protože bez těch věčně kyselých xichtů vypadá naše společnost přeci jenom sympatičtěji.

15. dubna 2020

Fahrplan

Zpočátku jsme se potkávali každý den. Teď třikrát týdně. Vždy ve dvě hodiny. Protože v Japonsku je o osm hodin víc, v Thajsku o šest. V USA a v Chile o pět méně. K tomu Argentina, Itálie, Švýcarsko, Německo. Povídáme si o tom, jak zachránit mezinárodní organizaci s vice než stoletou tradicí a partnerskými základnami v šedesáti zemích. Tu českou jsem pomáhal téměř před třiceti lety zakládat.

A všichni tak nějak víme, že až půjde do tuhého, silní zůstanou, chytří se nějak prosmýknou a slabí či nepřipravení budou muset zamrznout nebo skončit. V kakofonní debatě ethosem řízených lidí, kteří si každý myslí, že mají pravdu, ale nejsou ochotní spolu příliš nesouhlasit, protože to se ve slušných společnostech nenosí. Nesouhlas zazní jen ve chvílích, kdy kdosi řekne cosi zdánlivě neetického, byť třeba sarkasticky.

Je zvláštní řídit debatu, když více méně víte, k čemu je třeba dospět, ale diskutující se neustále otáčejí kolem vlastních perspektiv. Jež se navzájem významně liší. A rozkládají se na dlouhé ose začínající koncepčními teoretickými scénáři a končící detailním rozborem nedůežitých jednotlivostí. Dle toho, jak který mozek funguje, se každý drží toho, čemu si myslí, že rozumí. Pouze zčásti jde o intuitivní vyhýbání se tématu, které je natolik obšírné, seriózní a nepředvídatelné. Částečně stále ještě o denial, neschopnost uchopit, co před námi stojí. Že se možná snažíme zachránit nezachránitelné.

Ukládám si sem, protože jsem zvědav, jak dopadne. Vlastně píšu budoucímu sobě a tak nějak se těším, až si třeba za rok přečtu.

3. dubna 2020

Coronadata

Dlouho jsem byl v rozpacích z nedostatku dat ohledně koronaviru v Česku. Možná i více z toho, že nikomu jinému zdánlivě nechyběla, což jsem nechápal a nechápu dodnes.

Souhlasili jsme se zásadním omezením našich základních svobod, s devastací českého hospodářství a likvidací tisíců podnikatelů a různých pracovních míst, ba nám viditelně nevadí, že některá z nařízení jsou za hranou platných českých zákonů. Vše proto, abychom pomohli zmírnit nátlak epidemie na české zdravotnictví a solidárně ochránili primární rizikové skupiny. Proto musíme kolektivně mít přístup k informacím, jak různá opatření fungují, případně, kde je nátlak na systém nižší a kde vyšší, aby se dala prioritizovat doplňková pomoc. Obzvláště když pomoc státu nadále zůstává v porovnání s potřebami směšná, a onu doplňkovou pomoc organizují různé formy občanské společnosti, kterou tak nesnášel tatíček Klaus a o níž ještě před pár týdny Bureš prohlašoval, že nic nedělá.

Postěžoval jsem si na nedostatek dat ca. před týdnem na xichtoknize a týž den, samozřejmě nikoli na základě mého lamentu (ha, ale kdo ví?!), začalo ministerstvo zdravotnictví zveřejňovat většinu údajů, jež jsem předtím marně hledal. S vědomím starého pořekadla o třech druzích lží (lies, damned lies and statistics) jsem začal data sledovat a napadá mě nad nimi třeba následující:

Celkový počet testovaných, hospitalizovaných a těžce nemocných


Absolutní čísla nám rostou ve všech ohledech, zejména počet pozitivně testovaných se zvětšuje s celkovým počtem provedených testů. Nepochybujme proto, že zdravotnická zařízení největší zátěž pravděpodobně ještě čeká, protože všechny křivky rostou relativně lineárně a žádná zatím nejeví známky zploštění. Útěchou budiž zjištění, že české křivky nejsou tak strmé, jako tomu bylo v nejvíce exponovaných zemích, ale pokud se stát opravdu nezačne o zdravotnictví starat a řídit dodávky a kapacity v krizovém režimu, budu muset asi začít vyrábět plicní ventilátory i já. Tak snad na to jsou skripta. Snad je znají i čínští soudruzi, co nám údajně mají poslat pět set kusů. Zatímco české kusy hnijí ve skladech tuzemských výrobců.

Edit: Jedno specifické datum, které by nás vzhledem ke 10-14-denní inkubační době viru mohlo zajímat, je 26. březen, tedy čtrnáct dní po nařízení zákazu vycházení. Lidí nakažených po 12. březnu, tedy u kterých se vir projevil po 26. březnu, byl by teoreticky mělo být méně než v předchozích dnech, čemuž tak není. Je samozřejmě otázkou, zda lze vyvozovat jakékoli důsledky vzhledem k efektivitě zákazu vycházení, a asi úplně nelze, protože testovací kapacita byla natolik omezená, že se na mnohé prostě nedostávalo (a dosud nedostává) včas, tj. infekce u nich byla potvrzena později. V tom může spočívat i jeden ze zásadních problémů všech těchto statistik a situace vůbec: počty identifiovaných infikovaných možná pranic nevypovídají o skutečné infikovanosti populace, ale pouze nám poukazují na to, kolik je stávající systém kapacitně schopen identifikovat nakažených. Konec editu.

Stejně jako roste počet nemocný a hospitalizovaných, roste i počet lidí, kteří potřebují zvláštní péči, dle minzdravu definováni jako pacienti na plicní ventilaci a mimotělní membránové oxygenaci.


Mezi křivkami výše je šedá křivka (těžce nemocní) podmnožinou oranžové (nemocní celkem). Souvislost mezi žlutou a oranžovou je jen částečná, protože vyléčení a propuštění do domácí péče či karantény nejsou v celkovém počtu nemocných pro ten který den zahrnuti. Všichni propuštění v konkrétním dni z nemocnice, byli den předtím ještě hospitalizováni.

Zajímalo mě též, jak se vyvíjí poměr testovaných, nakažených, hospitalizovaných a těžce nemocných. Tady se zdá, že poměr pozitivně testovaných vyžadujících hospitalizaci (modrá křivka níže) je více méně stabilní pod úrovní deseti procent. Poměr nakažených mezi testovanými dokonce nepatrně klesá, tj. pravděpodobně se zatím nepotvrzuje předpoklad, že je zamořenost virem větší, než víme. Zatím se držíme mezi 5 a 7 procenty ze všech testovaných. Na druhou stranu se zdá, že se nepatrně zvyšuje proporce pacientů, kteří potřebují intenzivní péči (zelená křivka), momentálně se pohybující nad dvaceti procenty ze všech hospitalizovaných. Mezi křivkami níže není žádná hierarchie, posuzují se každá zvlášť.

Poměrné změny

Jedním z dalších zajímavých a vypovídajících pohledů je poměrný nárůst identifikovaných nakažených a pacientů v nemocnicích oproti předešlému dni.


Mezidenní nárůst se v posledním týdnu ustálil mezi 5 a 10 procenty i mezi pozitivně testovanými, i mezi pacienty vyžadujícími hospitalizaci. Znamená to, že se počet infikovaných a nemocných zdvojnásobí ca. každých deset dní, což je opět pomalejší růst než v nejvíce exponovaných zemích, ale stále závažné varování vzhledem k připravenosti našeho zdravotnictví. Při stávajícím (stále hodně nedostatečném) počtu 5-7 tisíc provedených testů denně hovoříme o ca. 30-50 nově hospitalizovaných každý den, zatímco už dnes třeba Bulovka hlásí přesun části pacientů do nových kapacit mimo objekt nemocnice.

Nevím tedy přesně, jaké máme kde kapacity, ale 30 denně nově hospitalizovaných dnes je při pokračování stávajícího trendu cca. 225 denně nových hospitalizovaných na začátku května. Jinými slovy, pokud vím je v ČR asi 70 nemocnic, každá by tedy měla v průměru denně přijímat 3-4 nové pacienty denně s tím, že průměrná léčba trvá asi tři až šest týdnů. Ještě jinými slovy, každá nemocnice průměrně měsíčně absorbuje přes sto nových pacientů a 5-10 procent z nich pustí v témž měsíci domů.

S různými daty se dá hrát i dále a samozřejmě je třeba být obezřetný při jakémkoli pokusu o jednoznačnou interpretaci. Pokud nicméně na základě výše uvedených dat shrnu svůj pocit z funkcionality stávajících vládních opatření, vychází mi dnes asi následující:
  • Nelze říci, že by opatření jako celek výrazně snížila šíření nákazy, což by asi býval byl i trochu naivní předpoklad, nicméně nákaza u nás určitě probíhá pozvolněji než v Číně, Itálii, Španělsku, či teď v USA, zároveň ale zatím nijak výrazně jinak než v dalších zemích, které se neodhodlaly k tak zásadnímu omezení lidských práv a svobod jako vláda ČR. Vlastně se asi maličko čeká, jestli méně restriktivní země pouze oddálily prudký nárůst nákazy nebo zda bude mít nákaza podobný průběh co se tlaku na zdravotnictví a úmrtnosti týče;
  • Nelze ani říci, zda některé opatřené funguje lépe než jiné. Zcela jistě ale neexistuje korelace mezi povinným nošením náhubků a průběhem epidemie v jednotlivých zemích, ať už po internetech kolují jakákoli videa či grafy;
  • Česká křivka je stále nebezpečně strmá, zatímco zdravotnictví je již nyní pod obrovským tlakem, dle všeho zejména z důvodu chaotičnosti řízení, únavy personálu a nedostatku ochranných pomůcek, které dosud musí suplovat občanská společnost;
  • Pokud bude pokračovat stávající trend pěti až sedmiprocentního mezidenního nárůstu hospitalizovaných, bude ca. za měsíc vyžadovat hospitalizaci přes 200 pacientů denně, za dva měsíce to bude už ca. 1 700 pacientů denně;
  • Procento nakažených vs. procento testovaných zůstává relativně neměnné, což může znamenat, že se dohady o mnohem větší promořenosti obyvatelstva, než tušíme, zatím nenaplňují. Počet testovaných je nicméně stále velmi nízký vzhledem k počtu obyvatel;
  • Dle mého soudu již jsme ve stádiu, kdy musíme křivku nárůstu nově nakažených a hospitalizovaných zplošťovat všemi dostupnými způsoby, z nichž se nejjednoznačněji jeví radikální navýšení testovacích kapacit a procesů a karantenizace a izolace pozitivně testovaných;
  • Je třeba se též připravovat na situace, kdy se více a více medicínského personálu bude samo muset izolovat z důvodu vlastní nákazy. 
A začít shánět ta skripta.


2. dubna 2020

Chobotnice za časů cholery II

Neuplynulo ani pár neděl a seznam se mi rozšiřuje, tak aby neskončil někde v pozadí, opakuji v rozšířené verzi. Část nápadů se nakonec nerealizovala, ale přesto: schválně, kdo tohle umí.

  • Zakleknout laboratoř, která nabízí testy za dvanáct stovek a své vlastní firmě povolit totéž za tři tácy? A co na tom, že zakleknutá laboratoř následně po různých protestech svolení k testování dostala. 
  • Zakleknout lihovarníka, že vyrábí a zadarmo rozdává desinfekční prostředky, a následně schválit výrobu ve vlastních firmách, které přeci nebudou nikomu nic dávat zadara?
  • Zařadit na jednání vlády změnu zákona, která vyjme agrofertí svěřenecké fondy z povinnosti identifikovat majitele, takže de facto zamlží všem naprosto jasné, ale je to spiknutí pomoc pomoc majetkové propojení mezi Agrofertem a Burešem? Z programu nakonec po různých protestech staženo s tím, že šlo přeci o sorryjako omyl.
  • Pověřit na začátku března ministra obrany vypracováním návrhu omezení pravomocí parlamentu na úkor premiéra a když se to provalí, předstírat, že je to celé blbost, o které jsem nic neslyšel? Ještě, že existuje vlastnoručně podepsané usnesení.
  • Pod záminkou nutnosti prevence nákazy eliminovat sebou nevlastněná a jinak divná média z tiskových konferencí vlády?
  • Zrušit jakékoli zábrany při revizi a čerpání státního rozpočtu, který pošleme do miliardového manka, abychom mohli rozdávat, jak se hodí, a hlavně aby se zakrylo, že před všemi těmito opatřením bylo reálné hospodaření vlády v brutálním mínusu?
  • Nenápadně změnit právní rámec, dle kterého jsou různé zákazy a omezení vydávány, abychom nemuseli plošně vyplácet kompenzace vyplývající z Krizového zákona a pohlídali si co nejvíce pro sebe?
  • Udělat si z „řízení“ krize dávno nepoznaného rozměru vlastní PR platformu?
  • Navrhnout zákaz prodeje nebaleného pečiva, poté co si nechám protiprávně zadotovat linku na výrobu baleného pečiva pro svůj Penam?
  • Na základě kádrových profilů připravených jedním z mých poslanců navolit do Rady České televize osoby jednoznačně nekvalifikované, leč nepřátelsky naladěné k veřejnoprávním médiím a maximálně loyální ke mně a k mé partaji?
  • Dlouze (a protiprávně) odkládat svolání Krizového štábu, protože bych se tím připravil o vedoucí úlohu a krizi by musel řídit ministr vnitra spolu s všemožnými odborníky, a následně šéfem Krizového štábu jmenovat někoho jiného?
  • Nakonec jmenovat šéfa Krizového štábu předsedu konkureční partaje, který má dle zákona štábu předsedat, a stáhnout se do ústraní, když je vidět, že krizi nezvládáme, aby následná kritika dopadla na někoho jiného?
  • Protiprávně (dle následného rozhodnutí soudu) zrušit doplňovácí volby do Senátu v obvodu, kde moji koně nemají šanci?
  • Zařadit na seznam povolených obchodů květinářství, poté co jsem si před necelým rokem shodou okolností koupil největší květinářskou síť v ČR?
  • Dlohodobě tvrdit, že EET (slovy: elektronická evidence tržeb) podnikatelům neškodí, následně zavřít většinu provozů, kterých se týká, a pozastavit EET z důvodu náročnosti pro podnikatele v době, kdy žádné tržby nemají?
  • Vyhodit vládního ministra za krajně pochybnou zakázku na dálniční známky za 400 mega, která dle odborníků měla být maximálně pětinová, a následně zakázku v tichosti podepsat za 374 mega?
  • Zruinovat tisíce podnikatelů a následně vymyslet mechanismy státní podpory, ze kterých budou nejvíce profitovat mé vlastní podniky? Včetně vymyšlení takových podmínek podpory, jejichž vyřízení, pokud je vůbec pro běžného poxnikatele možné, potrvá pár dní, zatímco je pak podpora nicméně plně rozdána jen pár hodin po vyhlášení.
  • Darovat Čínské lidové republice pomoc na boj s virem v hodnotě miliard korun a následně za podobné miliardy od též lidové republiky touž pomoc odkoupit a hluboce se přitom klanět? 
  • Nakoupit v rámci nouzového stavu různorodé pomůcky a materiály za 12 miliard (a bude více) vně jakýkchkoli procedur a zazdít jakékoli výzvy ke zveřejnění uzavřených smluv, aby se nikdo nedozvěděl, od koho co za kolik?
  • Ignorovat množství nabídek na výrobu potřebných artiklů od stagnujících českých výrobců a namísto toho uzavírat smlouvy s různými překupníky a hlavně se soudruhy v ČLR?
I zde budeme průběžně doplňovat. Nekecáme, makáme!