25. ledna 2021

Včelka na mýtince

Doznání. Jsem znaven z fotografií a zpráv od známých po světě, že oni už svou vakcínu mají, zatímco já nemám v nejbližším století v naší republice šanci. Kovid odhaluje naprostou destrukci státního aparátu, která nepochybně začala před drahnou dobou a jíž dokonávají ANOnisté a další na ně napojení mafiáni. Naposledy se projevila vyhořelým serverem na programy Covid Nájemné a Covid Uzavřené provozovny, načež se vina svalila na uživatele. Nejlepší a nejefektivnější jsou zkrátka veřejné služby, kam nikdo neleze.

Zaujal mě krátký komentář na Forbesu od jedné paní ekonomky v tom smyslu, že největší kovidovou chybou bylo příliš se spoléhat na stát. Nikdy jsem ve svém dospělém  životě spoléhání na stát nepraktikoval a ani tentokrát neměl v úmyslu, ale ve chvíli, kdy opakovaně natolik dramaticky zasahuje do běžných životů, nelze než s počínáním státu tak nějak kalkulovat. Aneb když potřebujete jakýkoli nepotravinový sortiment, modlete se, že si Bureš koupí nějaký byznys s ním spojený, aby krámy zůstaly otevřené. Podprdy bohužel nenosím a Luděk Staněk, který mě na ně upozornil, pokud vím, též ne.

Přistihl jsem se při myšlence, že si projednou tak trochu přeji, aby čeští antivaxníci alespoň na chvíli ovládli veřejnou debatu a včelka se včas dostala i ke mně a mým blízkým. Pokud možno nikoli čínská či ruská včelka, protože ač nemám důvod nevěřit ruským či čínským vědcům, s jejich politiky, kteří vakcínu propagují a používají k mezinárodní "diplomacii," už to mám trochu jinak. Preventivně jsem vytáhl svůj očkovák a vidím, že mám propadlou hepatitidu, meningokoka i tyfus. Tak možná přeci jen velmi záhy na nějaké to bodnutí ještě dojde. Abych nevyšel ze cviku.

18. ledna 2021

Donbas

Nedávno jsem se tu přiznal, že nemám rád takzvané válečné novináře, a teď dočetl knížku od jednoho z nich, Donbas od Tomáše Forró. Částečně na různá doporučení, částečně asi i proto, abych trochu pracoval se svou předpojatostí.

Než se podělím, jak dopadlo, přiznám zas, jaký mám s válečně-novinářským žánrem největší problém. Dá se asi shrnout jako nepoměr mezi novinářským sebepromo a zájmem o lidské osudy, zasažené válkou. Mezi často povrchním porozuměním situaci dané krátkým pobytem či pobyty a suverenitou, se kterou se situace prezentuje. Nepoměr z pohledu člověka, jehož prací je téměř po dvě dekády zájem o lidské osudy a důkladné studium situací v regionech, kde působím.

Forróův Donbas vnímám ve třech rovinách. V jedné rovině knížka demonstruje ruskou meta-strategii na různých paralelách mezi Donbasem a konflikty v ex-CCCP, nejčasněji na Kavkaze, který ale autor příliš nezná a nechápe. Často porovnává neporovnatelné a dopouští se zbytečných chyb a domněnek. Místy je až roztomilé, když na jedné straně dokáže velmi vnímavě a přesně popsat různé ruské postupy a vlivy, ale demonstruje je příklady, které se k demonstraci nehodí.

Třeba porovnávání působení Čečenců v Abcházii s působením Čečenců na Donbase je dost mimo mísu. Basajev a spol. se v Abcházii neobjevili z ruského popudu ani na ruské přání, ba naopak vnímali Rusko jako nepřítele, který se ale v konkrétním konfliktu stal nepřítelem jiného nepřítele, tedy jejich dočasným spojencem. Basajev a spol. šli do Abcházie bojovat za svobodu (a unifikaci) hrdinných kavkazských národů a Rusko prostě náhodou bylo na též straně jednoho lokálního konfliktu. Což se ale změnilo jen za pár let, když Basajev se svými muži bránil na azerské straně karabašskou Šušu před útokem Ruskem podporovaných arménských vojsk. Načež mnozí prominentní čečenští velitelé našli ve svém boji s Ruskem útočiště právě v Gruzii a sám Basajev s Ruskem válčil až do své náhodné smrti u ingušského Ekaževa o více jak desetiletí později.

Zato několikrát zmiňovaný batalion Vostok, který vznikl v roce 2003 (nikoli 1999, jak špatně uvádí Forróův zdroj) pod vedením Sulima Jamadajeva, tehdejšího de facto vládce východočečenského Gudermesu (proto Vostok) je zosobněním proruského pragmatismu. I když Sulimova deklarace loajality ruské armádě, která již v té době bojovala mj. proti Basajevovi, měla tenkrát i mnohem prozaičtější důvody. Sulim (a jeho pěti bratří) neválčil jen s protiruskými bojeviky, ale i se současným čečenským prezidentem, Ramzanem Kadyrovem, a to o kontrolu nad nelegální těžbou a prodejem ropy, či výnosným byznysem z únosů civilistů. Vostok byl částečně pokusem bratrů Jamadajevových posílit vlastní postavení v rámci tohoto vnitřního konfliktu. Kadyrovovi ml., tehdy ještě v pozici šéfa ochranky svého otce, nezbylo nic jiného než Vostok legitimizovat a následně se pokusit ho dostat pod vlastní kontrolu. Sulim Jamadajev byl pak zastřelen ve sklepě jednoho dubajského obchodního centra v roce 2009, dle všeho Kadyrovovým bratrancem (a poslancem ruské Dumy) Adamem Dělimchanovem z pozlacené pistole Makarov, kterou Dělimchanov dostal od Kadyrova. Vostok se mezitím stal de facto Kadyrovskou bojůvkou a symbolem čečensko-ruského přátelství, který se objeví všude tam, kde Vladimír Vladimírovič potřebuje.

Jedna z důležitých kavkazsko-ukrajinských analogií autorovi nicméně unikla. Mám dlouhodobě za to, že ruské slovo bespredel, značící maximální chaos a bezpráví, se dostalo do anglojazyčných slovníků z Kavkazu, konkrétně z Čečenska. Ať už šlo o popis chování místních garnitur po první, vítězné válce s Ruskem, nebo řádění ruských vojsk a spřízněných Čečenců, včetně výše zmíněných, během války druhé. Není nicméně s podivem, že Urban dictionary ilustruje bespredel na příkladu Majdanu, zatímco ho Forró, asi nevěda, popisuje v Doněcku a Luhansku. Bespredel je jedním z klíčových ruských strategií na jím kontrolovaných cizích územích, protože vytváří prostor k momentálním změnám vládců i potenciálnímu očistnému zásahu z moskevské hůry.

Ale to už jsem se zakecal, takže zpět k tématu. Forró prostě Kavkaz nezná, něco si načetl a z části spoléhá na vyprávění jednoho ze svých hlavních hrdinů, Gruzína Mamuky, který svou první válku zažil ještě v chlapeckém věku, a následně ji dalšími válkami mytizoval, takže nemůže být než nedůvěryhodným vypravěčem. Stejně jako třeba bývalý gruzínský prezident Míša není zosobněním progresívního demokrata, ale spíše duší megalomanský autokrat, který se od svých politických souputníků asi nejvíce liší tím, že je extrémně pro-Evropský a pro-západní. Což se bohužel nedá takto jednoznačně říci o jeho nástupcích, kteří pomalu a jistě ve mnoha ohledech vracejí Gruzii do před-růžového chaosu.

Protože jsem v různých částech Kavkazu prožil více jak deset let, zaujala mě tato první rovina asi nejvíce. A jak již řečeno, i když se autor v řadě svých tvrzení mýlí, dokáže vyvodit zajímavé, ba silné závěry ohledně ruských taktik a praktikování hybridních válek.

Ve druhé rovině se Forró pouští do obecných úvah o situaci na Ukrajině a o jejím směřování. I zde si myslím, že je často mimo, respektive, že se zbytečně dopouští příkrých soudů na základě nezřídka emotivních vyprávění svých protagonistů, místo jakéhokoli pokusu o vlastní analýzu. Neříkám, že by knížce slušelo více analytiky a de facto jiný styl a formát, jen že bych byl opatrnější s příkrými odsudky situace pouze na základě vyprávění několika lidí. Není třeba mít za každou cenu názor na věci, kterým jsem neporozuměl.

I když… pro lepší pochopení podhoubí donbaského konfliktu by se možná slušel nepatrně širší diskurs do ukrajinských politických realit, alespoň těch relativně nedávných. Když už se (zcela právem) na několika místech v knize omývá hlava Porošenkovské garnituře, asi by se bývalo slušelo více rozvinout roli, jakou v polarizaci Ukrajiny sehrála Janukovičova Strana regionů. Doslov k českému překladu pak letem zmiňuje i poslední volby a novou vládní garnituru, která „o rok později všechny zklamala,“ kterážto generalizace je naprosto zbytečná. I když Forróovi neupírám, že se všemi zklamanými hovořil. Generalizace, která popisuje spíše ukrajinskou a další post-sovětské společnosti, kde je skepse vůči jakékoli politické garnituře národním sportem a kde za vše můžou ti nahoře, nehledě na to, jakou roli sami Forróovi protagonisté v konfliktu, ba ve vlastním životě sehráli. Sám zaujímám k Zelenského administrativě zatím vyčkávací postoj, protože změn a institucionálních reforem Ukrajina potřebuje jako málokterá evropská země, a změny potřebují čas, který kovid nepřidal.

Zpět ke knížce ale. Ve třetí rovině, která je hierarchicky rovinou centrální, se seznamujeme s různými protagonisty knihy, na kterých je situace na Donbase ukotvena. Použil jsem schválně sloveso ukotvit, protože právě o chybějící kotvě se mnou často mluvili lidé, se kterými jsem se na Donbase potkával já. U většiny popisovaných postav se člověk chce dozvídat více o jejich osudech, jež dohromady skládají mozaiku konfliktu, který se, jako naprosto každý konflikt, s postupem času z černobílého stává šedším a šedším, jak i uznává sám autor. Tato rovina je z mého pohledu nejzajímavější a nejnosnější. Foróo vlastně zajímavě navazuje na doyeny české válečné žurnalistiky, Mirka Štětinu a Petru Procházkovou, kteří své knihy z válek vesměs kotví na lidských příbězích, jen je jeho rámcová kompozice mnohem silnější a jednolitější než třeba Petřina Aluminiová královna, nebo Mirkových Sedmero královen, kde se de facto jedná o sbírky dokumentárních povídek.

Celou dobu pročítání jsem nepatrně bojoval s tím, že Forró na Donbase používá překladatelky. Jazyk je od nepaměti klíčem k místním kulturám a lidským duším a bez něho se jen obtížně proniká. V ex-CCCP, včetně Donbasu, je jazyk navíc jednou ze součástí konfliktu, jakousi mentální hranicí mezi západní a východní Ukrajinou, a ani sebelepší překladatelka, ani enormní konzumace různých lihovin jazykovou bariéru kvalitně nepřemostí. Možná i proto se Forró na separatistických územích spoléhá primárně na Čechy, jež ale zároveň, dle vlastních slov, opakovaně vystavuje různým nebezpečím.

Zatímco Forróem popisované lidské osudy a skrze nich osvětlovaná (či ztmavovaná) situace v oblasti jsou jednoznačně nejkvalitnějšími částmi knížky, nejnudnější jsou právě pasáže o autorovi samotném a jeho různých hrdinstvích. Příliš na mě dýchalo egotripem, jelikož mám hluboce zakódované alergické reakce na jakékoli chování, které vystavuje vlastní okolí nebezpečí, jen aby si dotyčný někde udělal fotečku do rodinného alba. A ještě to nepokrytě přizná. Za svých dvacet let praxe jsem podobných situací zkrátka viděl přespříliš. S různými konci a nejen happyendy.

Shrnuto a podtrženo i přes řadu výhrad považuji Forróův Donbas za zajímavý počin a knihu hodnou přečtení. Lhal bych, kdybych tvrdil, že knížka změnila mé vnímání válečně-novinářského žánru. Jako u každé jiné knihy bych i tady čtenáři doporučil, že není třeba se vším souhlasit, jako není třeba si myslet, že autor všemu porozuměl. K zamyšlení, reflexím či dalšímu bádání je Forróův Donbas ale dost dobrý materiál. 3,5 z 5.

13. ledna 2021

Černoši

Vyskočil na mě na aktualne.cz starý text o výtažcích z bezvýznamné knihy od bezvýznamného autora o psychopatickém, a díkybohu odcházejícím, americkém prezidentovi. V pasáži věnované scénce, kde si Trump najal falešného Obamu, aby ho mohl před kamerami vyhodit z práce jsem se nejprve pousmál nad tím, jak se loseři často snaží přeroubovávat životní momenty, které považují za úspěch, na různé další situace. Nad Trumpovou nostalgií, že nezůstal u svého apprenticovského „You’re fired“ a dal se na práci, o které ze začátku otevřeně tvrdil, že je příliš namáhavá a že ho nezajímá.

Můj zrak nicméně utkvěl na následující formulaci, dle všeho převzaté z ČTK: „Cohen nejmenoval černocha najatého na tento úkol, ale v knize je fotografie, na níž Trump sedí za stolem naproti černochovi, který má odznak americké vlajky v klopě saka, a na stole leží dvě knihy, přičemž na jedné z nich je Obamovo jméno.

Chvilku počkám, zda se chytí i jiné zraky. Nic? Dobrá, jen si nechejme koulení očí a mačovské reakce na závěr. Snad nicméně nejsem jediný, jehož mlátí přes zorničky formulace o najatém černochovi. Byť je u nás naprosto běžné identifikovat jedince dle barvy pleti, což, sorry to say, je jedním z elementárních projevů rasismu. Vím, že nikoho neudiví, nakolik je naše společnost rasistická, ba naopak, rostoucí část populace je na tento fakt nepatřičně hrdá. ČTK je nicméně veřejnoprávní institucí, která by asi podobné propagovat neměla. I když při pohledu na radu ČTK se asi není příliš čemu divit.

Nejsem žádný cíťa, ale samo slovo černoch mi přijde někde mezi archaicky kolonizační a dětské. Jako třeba běloch, rudoch, nebo žluťoch. Vlastně mě i baví obligátní námitka ve stylu: „No a co, dyk je to normální slovo a Obama je přeci černoch, tak vo co go, ne? To budeme teď všechno censurovat, jako ty debylní Amýci?“ Netřeba cenzurovat, jen se zamýšlet nad významem slov, kteréžto zamyšlení začíná tím, že je stejně netřeba ostatní klasifikovat dle barvy pleti. Nejen proto, že všichni vědí, že je Obama černoch, je nesmysl to vypichovat. Zmíněná formulace by navíc byla silnější, kdyby byl najatý hercem, nikoli černochem. Černoch najatý na práci má nicméně evokovat hierarchii mezi (nečernošským) najímatelem a černochem. Takto totiž funguje jazyk. A i kdyby zprávy z ČTK psal totální negramot, kontroluje i zkušený editor. Ne všude makají jen najatí černoši.

10. ledna 2021

Šughul

Do nového roku s novou pracovní nabídkou, vlastně dvěma, jedna z nichž ale přišla dříve a energičněji, takže za necelé dva měsíce návrat na místo činu, do známých končin a vod. Bezpečnostní prověrku jsem dostal na základě té předloňské, kterou jsem dostal na základě toho, že vlastně nepotřebuji. Zdánlivá nahodilost procesu nakonec dodává spíše důvěru a přináší uklidnění. Stejně jako pár pracovněprávních jistot, i když jsem si na freelancování dost zvykl. Prvního března prý tedy. Amman, hýr aj kam egen.

7. ledna 2021

Davy

Nikdy jsem neměl rád, vícekrát viděl, jak může být jejich síla destruktivní a jak málo k tomu stačí. Třeba když se horda po páteční modlitbě vydala v Mazaru ke kompaundu OSN a od té doby nepotkávám Filareta. Jasně, nebývá jen destruktivní, vlastně naopak, leč i v nedestruktivním se necítím dobře. Proto třeba nerad chodím na velké koncerty. Zas mě ale fascinuje potenciál davu chovat se maximálně iracionálně na základě zdánlivě nahodilého ponoukání jednotlivců. Fascinuje mě právě ta hranice mezi řádem a psychózou. Obávám se nicméně dlouhodobě, že psychóza je davům z různých příčin přirozenější. Stejně jako schopnost vybírat do čelných politických pozic psychopaty.

Záběry z ozbrojeného útoku na americký kongres jako téměř metaforické vítězství pomateného davu nad elementární logikou a slušností. A lépe asi hned tak bohužel nebude.

6. ledna 2021

Plus mínus

Měsíc po zahájení pravidelných ponorů ukazuje teplota vzduchu mínus dva, pocitově mínus šest, voda těsně nad čtyřmi celsii a sedm minut v ní. Denní dávku adrenalinu sice maličko přebíjí prodlužující se rozmrzání, ale pořád má něco do sebe. Jej.

1. ledna 2021

2021

Dnes již loňská pandemie čínského viru kulminovala v pandemii novoročních rachejtlí. Snad z neodolatelné touhy nandat to vládním nařízením, možná z potřeby vyhnat z duše splín a být na chvíli destruktivním sebou samým. Každopádně letos připadal hluk násobně větší než obvykle, možná i proto, že se vzhledem ke zmíněným nařízením mnozí neodvážili dále než před vlastní dům, takže se bouchalo v centru obytných čtvrtí. Včetně naší maličké lázeňské kotlinky, kde se ozvěna nese nadprůměrně kvalitně.

K rachejtlím jsem nikdy nepřirostl a nadměrný hluk se následně naučil mít velmi nerad v různých válečných zónách, protože nikdy nevěstil nic dobrého. Nejvíc asi nesnáším zvuk helikoptéry, ale i různé bouchací zvuky občas evokují emoce, které s bujarou oslavou mají pramálo společného. Zároveň ale nepovažuji různé pyromany za debily, jak je, zdá se, dnes již normou označovat kohokoli opačného názoru. Jen mě dokola napadne, jestli je to různé rámusení doopravdy nutné. Navíc teď, když bychom si měli dávat pozor, abychom ten další rok moc nevyplašili, jinak se z toho marasmu hned tak nevyhrabeme.

I bez rachejtlí a ohňostrojů se dá popřát úspěšný a zdravý jedenadvacátý přeci. Takže vše dobré, hodně zdraví, úspěchů a trpělivosti i všem Vám!