Narodil jsem se v roce 1972 v Teplicích, absolvoval gympl tamtéž, jeden rok na Nykobing Katedralskole v jižním Dánsku a navzdory všeobecným očekáváním i anglistiku a nordistiku na FF UK. Od roku 1992 jsem se flákal v různých neziskovkách, ponejvíce v
AFS, na civilce přistál v
Člověku v tísni, a záhy po jejím skončení mi přišlo zajímavé se vydat na Severní Kavkaz v roli šéfa člověčí čečenské mise. To bylo na začátku 2002 a od té doby jsem zatím stihl práci v lidskoprávním oddělení úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (
UNHCR) na Severním Kavkaze (Ingušsko, Čečensko, Dagestán 2003-2005), a v Ázerbajdžánu (2005-2006), projektového koordinátora a posléze ředitele ázerbajdžánské expozitury norské neziskovky
NRC (2006-2008), a programového ředitele NRC v Afghánistánu a Pákistánu (2008-2009). Od ledna desátého do března čtrnáctého roku jsem fungoval v Gruzii coby regionální ředitel NRC pro oblast Kavkazu, v rámci kteréžto práce jsem občas vyrazil vypomoci do jiného koutu země, jako Kyrgyzstán, Jižní Sudán, ještě jednou Pákistán i Afghánistán a strávil čtyři měsíce na turecko-syrském pomezí. Necelé tři roky (2014-2017) jsem pak šéfoval misi NRC v Jordánsku a následně strávil sedm měsíců v Iráku, načež jsem odešel do humanitárního důchodu a několik let se spíše poflakoval, cestoval a dělal různé věci, co mě baví. Od 2021 jsem zpět v terénu, zpět v Jordánsku a ve službách jedné evropské země, která mi zatím účelem i vystavila diplomatický pas.
Na těchto stránkách píšu, cokoli mě napadne při pohledu na svět kolem. Jakési pokračování veřejného blogu na stránkách týdeníku Respekt, který jsem přerušil, když přitáhl zvýšenou pozornost jedněch tajných služeb, což jsem vyhodnotil jako potenciálně profesionálně neetické, a proto raději přestal. Přestal veřejně tedy, v soukromí si píšu dál, aniž bych příliš avizoval, anžto mě baví monology na různá témata, která mě tu a tam napadnou a jež nikdy nechci nikomu cpát. Budu rád za jakýkoli vzkaz, pokud sem někdo někdy náhodou zabloudí. Vítejte Na mýtince.
P.S. Někdy ku konci roku 2021 se mi, jako již poněkolikaté, vrátil pocit, že nemám co říct, respektive nechci do stále více zaneřáděného a chaotičtějšího onlajn prostoru chrlit další chujoviny, a proto jsem tu zmlkl. Zcela cíleně a plánově. Určitě ne navždy, jen se musím asi vypořádat s tím návalem divného narcisismu (self-righteousness?), kterým je přesycen můj virtuální prostor, než zas začnu reflektovat nad okolním světem, aniž abych se vinil, že, podobně jako 99% různě publikujícíh, vlastně jen píšu pro vlastní zmrvené ego.