„Pětadvacet kilo,“ hlásí mi, když přeparkuju. Pak se podívá nadšeně na logo, co mám na autě: „Ty jseš z Norska?“ Mám radost, že jsme poznatelní, tak se ho ptám, jak ví, komu logo patří. „Já jsem ze Sýrie, opravili jste mi v Irbidu dům.“ Pak se zamyslí a omlouvá se, že jeho angličtina není příliš dobrá: „Nemáte něco pro studenty? Vystudoval jsem rok stavárny a nevím, jak dál, chtěl bych dostudovat a dělat něco pořádnýho.“ S vysokoškolským vzděláním pro Syřany je to v Jordánsku špatné, když je školné srovnatelné se špičkovými americkými universitami. „Bohužel nemáme,“ odpovídám a nutím mu peníze, které nechce přimout. Prý na jeho účet, když tak pomáháme a pomohli jsme i jeho rodině.
Sedím doma u zapáleného syčícího krbu, ve kterém olivovník ne a ne chytnout. Možná by i ta desetidinárovka hořela líp. Tu už nemám, mám jen nového kámoše, ke kterému zajedu, až zas budu potřebovat přiložit do krbu. Mezitím je třeba něco udělat s tím přístupem k vysokoškolskému vzdělání, říkám si.