Eyes and rain

“Sir, your eyes, colour, good.” řekla mi Zulfiya se vstyčeným palcem, když položila čaj na stůl se slovy „sir, your tea, no sugar.“ Ten Pákistán je docela dobrá země, napadlo mě! Alespoň dnes. Každé ráno cestou k autu zmoknu, než uslyším „rain, not good.“ Záplavy jsou v Pákistánu každoroční realitou, která získala nevídané dimenze před třemi lety, kdy voda zabila asi dva tisíce a poškodila či vyhnala z domů zhruba dvacet miliónů. Od té doby příliš mnoho deště preventivně leká, protože rovnice platí stále, v Pandžábu s Sindhu by už zas mohli vyprávět. Soucítím, taky nechci víc deště. A ráno si dám zas čaj.

P.S. Dva dny poté, čaj už leží na stole: - "English good?" - "Yes, your English is very good" - "Thank you. Trying. Eyes, lens?" - "No, I don't have lenses" - "Colour, very good" zas s tím vztyčným palcem a uznalým přikývnutím.

Revisited

Jeden víkend o čtyři roky později a Islámabád začíná vypadat trochu jinak, než jak jsem si pamatoval. Bezpečnostně mnohem více v pohodě, touch wood, i když checkpointů a policajtů je stále všude dostatek. Nikdo nicméně nikde nevybuchuje, zdá se. Pákistánská strava nechutná jen jako ostrý guláš, případně ještě ostřejší imitace evropské kuchyně. Aniž by mi nějak vadilo, pákistánské guesthousy nejsou tak kvalitní, jak se zdálo při občasných výletech z Pešawárské věznice zvané University Town – alespoň si nepamatuji, kdy mi naposledy koupelnou protekla kanalizace. Islámabád a Pákistán obecně vypadá mnohem nadějněji jako zajímavé místo k návštěvě – ne že bych se sem kdy chystal na dovolenou, ale třeba vyfešákovaný Saidpur působí v jinak značně sterilním Islámabádu jako zjevení. Ještě se zbavít jetlagu a najít někde pivo (prosratý pokoj v guesthousu už jsem vyměnil) a dva týdny mi nebudou stačit.

Radikálové (nad obrázky z tisku)

Napadá mě, jestli pozornost na takzvané radikály není zčásti kontraproduktivní. Ne že bychom je měli tolerovat, respektive nebránit jejich reálné či potenciální oběti, ale asi není třeba démonizovat. Koukám se na obrázky z paralelních antiromských pochodů a nevidím radikály, jen frustrovanou mládež, která si k dodání odvahy oholila lebky a oděla se do těžkých bot. Vidím kluky a holky, které asi doma nikdo neměl rád a oni našli své „let me feel important“ v bandičce podobně frustrovaných a nemilovaných.

Nikoli nepodobně dobám, kdy jsem vídával mladé Čečence, Inguše, Dagestánce, Kabardínce, Ázerbajdžánce, Afghánce či Pákistánce, kteří namísto života v nicotě dali přednost sebezvaným vykladčům historie a náboženství, v jejichž blízkosti našli nejen spoustu sobě podobných ztracenců, ale i dříve nepoznaný středobod, o který se bylo možno opřít a cítit se nakonec v klidu. Chaotické zrání a hledání smyslu bytí potřebuje systém, řád a pocit sounáležitosti, ať už se projevuje v uniformách, odznacích, účesech či gestech. Jen na okraj: dosud mi trochu zatrne, když vidím teenagera s čapkou a několik měsíců neopečovávaným chmýřím na bradě, protože tak to začínalo. Až na pár výjimek nevím, co se s pubertálními muslimskými rekonvertity stalo, pokud si některý opravdu nakonec vysloužil označení radikál, nepochybyji však, že ze začátku nebyl radikálem ani jeden.

Hledě na maršující obdivovatele obdivovatelů Hitlera, Hesse, Himlera a podovných Hovad, kteří si svůj hněv a vzdor personifikovali ve všech českých Romech, též nevidím radikály a ani se moc nebojím jejich metastáz. Spíš napadne, kolik vlasatých neradikálně vypadajících si asi doma libuje, že se nemusejí nahlas projevovat jako frustráti, protože to za ně zvládnou holé lebky. Podobně jako dnes nepotřebujeme v parlamentu sládkovce, když máme Čunky a další.

Co mě to tedy vlastně napadá? Že do ulic zas tak moc radikálů nechodí, většina jich sedí doma a vypadá úplně stejně jako ty a já. A o tom se pořád hodně málo mluví.

Valikův Mers

Valiko prodal Mercedes. Krásný žlutý Mercedes (i když by mě asi Avi zas přesvědčovala, že nebyl žlutý, ale... okrový třeba). Za měsíc má třicáté narozeniny, jež jsem se chystal oslavit vodkou z duty free shopu, co mám přes cestu, bo o ní Valiko už dlouho mluví. Ze čtyřech taxikářů, postávajících před naším domem, je Valiko nejveselejší i nejukecanější. Před volbama mi tvrdil, že jestli „naši“ vyhrajou, možná dostane job na ministerstvu, je přeci vystudovaný inženýr. „Naši“ vyhráli a Valiko dál taxuje - jako posledních dvacet let, koneckonců. Nedávno třeba dovezl Avi, Martina a Kubu na Šiomghvime. Možná poslední kapka pro Mers. Kingkong na předním sedadle.

Mers je od předvčírem pryč a Valiko se včera před barákem se Žorikem a Robinsonem ožral, aby vzpomněl čtyřicet dní po tátově smrti a mohl se oholit. Nechal jsem u kluků alespoň karton cigaret z duty free, vodku necháme holt na jindy.

P.S. Tak prý olivový.

Naháči v Soči

Po válce dvoutisícého osmého se ozývaly hlasy, zda by v odpověď na ruskou agresi na území cizího státu (čti Gruzie) neměla být bojkotována sočská volympyjáda. Emoce dávno vyvanuly a Gruzie má novou vládu, která jednoznačně řekla, že nic bojkotovat netřeba, naopak se těší na vyslání svých tří zimních sportovců a nabídla Rusku spolupráci v oblasti bezpečnosti, anžto se všeobecně předpokládá, že si na sportovní komplexy brousí zuby nejeden bradáč.

Anglický herec a spisovatel, Stephen Fry, předevčírem zveřejnil na svých stránkách otevřený dopis Cameronovi a Mezinárodnímu volympyjskému výboru, ve kterém nabádá k bojkotu her, jakožto jedinou možnou reakci na nedávno v Rusku uzákoněnou homofobii. Fry, Žid a homosexuál, jak sám sebe nazývá, srovnává Soči s berlínskou volympyjádou v šestatřicátém, kde svět jen trapně přihlížel kriminalizaci jiné minority a její vyloučení ze sportovních klání a jež nepochybně zafungovala jako katalyzátor Hitlerova přerodu v nekontrolovatelné monstrum.

Putin se, pravda, už tak deset let moc nemění, takže přerod v superdiktátora asi nehrozí, i když homofobní legislativa de facto posvěcuje praktiky dávno Kremlem kontrolovaných extremistických skupin, se kterými by si Gestapo nezadalo. Nemyslím si, že Fry vyprovokuje více než pár příspěvků na téma, jak je nesprávné sportovní klání politizovat, ve kterých si jejich autoři jen naběhnou na hranu otevřených dveří, protože kdo si ještě myslí, že volympyjáda nemá nic společného s politikou, ať raději skočí z Nuseláku. Jen podobní naivkové ještě mají dilema mezi zúčastnit-se-a-mít-možnost-ovlivnit a ostrakizovat-a-zříct-se-naděje-na-změnu-ba-rozzuřit. Podobně jako Čína před pěti lety, ani Rusko si nenechá kecat do vnitřních záležitostí jako jsou zákony země, a s oblibou a výhledem na nemalé finanční zisky bude dál vodit své západní známé za nos jako užitečné šašky.

Mě asi nejvíc baví, jak Fry s odkazem na principy volympyjsmu vlastně říká: zrušte to, nebo se přiznejte, že vaše sebranka je nahatější než Andersenův císař. Mani mejkz mani a Fryova výborně napsaná výzva nakonec máloco změní. Do Soči se nicméně díky němu vypraví banda bezpohlavních naháčů, což může být s ohledem na ruské homofobní zákony nakonec ještě docela bžunda.

P.S. Přiznávám se, napsal jsem vlastně jen proto, abych tu mohl pověsit odkaz na Stephenův text. :)

Pětiletí (Kde je Roger?)

Před pěti lety byl pátek a protože v pátek se ve mnoha zemích nepracuje, koukal jsem ve svém kábulském obýváku střídavě na BBC a na slavnostní zahájení pekingské potěmkinovské olympiády, načež jsem přestal přepínat a po chvilce nevěřícného zírání na britskou zpravodajskou stanici se jal hledat telefon. Hérátský kolega Skot (národnost, nikoli klasifikace) Roger právě odletěl na dovolenou (respektive na ozdravnou, jinak zvanou R&R) do Gruzie s plány vyrazit do Jižní Osetie, na kterou v televizi létala jedna kaťuša za druhou. Rogerovi jsem se nedovolal, jeho šéf Roberto nicméně záhy přehlušil mé pořvávání do sluchátka, řva zpět, že se mám uklidnit, Rog nestihl letadlo a místo Gruzie nakonec odletěl do Libanonu. Pět let poté je Roger v Libanonu nastálo i s rodinou a já sedím v Gruzii a říkám si, jak to rychle letí a jak je dobře, že Kaťuše už zas jen chodí na břeh.

Něco pro pamětníky:

Pak?

Právě jsem zjistil, že pákistánské vízum je pro občany České republiky zdarma, ergo nás pakistánské úřady řadí do exkluzivního klubu, do něhož patří i Slovensko, Japonsko, Mauricius, Čína a Severní Korea. Zatímco v pákistánském pasu je napsáno, že není platný na území státu Izrael. Nepamatuji si, že bych býval v Kábulu neplatil za pákistánská víza, jen že mi pořád vypadávala z pasu a musel jsem přepřilepovat. Též mi hned vytanulo, jak jsme si vybírali frontu na pasovce na pešavárském letišti podle toho, který z policajtů se dloube v nose jinou rukou, než kterou prohlíží pas. Za chvilku se dozvím, nakolik je reálný můj návrat do Pešaváru čtyři roky poté. Asi vlastně záleží jen na tom, jestli dokážu včas získat vízum. Zadarmo či nikoli.

Kalhoty až na zem

Kdykoli mě napadne, jestli nejsem k Česku příliš kritický, že to s Mindrákovem nebude tak špatné, stačí si přečíst komentáře pod článkem v k internetové verzi jakéhokoli českého masmédia. V lepším případě fakty nepodložené hlouposti vydávané za moudra, většinou však vulgárně agresívní výjevy frustrátů.

Vybavují se sněmy Sládkových republikánů na začátku devadesátých v kovoprůmyslovém kulturním domě na Smícháči, kde jsme tenkrát měli kancl. Zpocení a polomytí chlapíci s pohledem, za který by se nestyděl ani devotní konsument LSD, v oblečení ze sedmdesátých a obligátní igelitkou či dvěma. Jednou jsem vešel na veřejný záchodek v prvním mezipatří, kde tři postávající u pisoáru měli kalhoty spadlé na zem, jejich hanbatou záď naštěstí kryly dlouhé kostkované košile. Igelitky ležely vedle. Vyběhl jsem hodně rychle. Zpátky se mi pořád nechce.

Gruzínská (ne)spravedlnost

Míša pardonoval pravomocně odsouzeného guvernéra Mingrélie (Samegrelo) a vrátil ho zpět na svůj post s komentářem o nespravedlnosti gruzínských soudů. Tengiz Gunava si ze svého čtyřletého trestu neodseděl ani pár měsíců a už je zpátky ve svém kanclu. Jelikož vytáhnout chlapíka z vězení a dosadit ho do guvernérského křesla je dost silné kafe i na maniodepresivního presidenta, napadá mě, zda se po měsících jakési depresivní letargie Míša zas nevydává do boje. Presidentské volby jsou koneckonců už za tři měsíce a v Mingrélii, kde žije spousta běženců z Abcházie, se Míša vždy těšil nemalé podpoře.

Gunavův soud je zajímavý v mnoha ohledech, téměř učebnicový příklad, s čím se nová vládní koalice potýká (a za co je mohutně mezinárodně kritizována zejména Míšovými dávnými známými). Jen naivkové pochybují o totalitních a korupčních praktikách předchozí vlády – od října vládnoucí Gruzínský sen se koneckonců dostal k moci mimo jiné na základě slibu, že kriminálníky potrestá, do čehož se noví vládci též s nemalou vervou pustili. Vyšetřování a soudy fungují víceméně dle stejného scénáře: o někom „se ví“, že je hajzlik, začnou se sbírat důkazy a na základě první indicie se dotyčný obviní a pokud možno pošle do cely předběžného zadržení. Jakmile je pod zámkem, či veřejně označen za špatného, další důkazy o původních i nových obviněních se shánějí snáz a obžaloba se rozroste o další trestné činy. Nakonec se ale nezřídka ukáže, že důkazů nejsou zcela přesvědčující nebo jich je málo, nikoli nutně proto, že be neexistovaly, ale proto, že prokuratura v Gruzii moc dobře nevyšetřuje, protože deset let nepotřebovala (vše bývalo rozhodnuto předem), anebo jsou informace utajené.

Podobně se má i s Gunavou, jehož první obvinění znělo nelegální držení zbraně a drog. O pár dní později prokurátor přidal zneužití pravomoci, zpronevěru a lehké ublížení na zdraví (načež ho Míša jmenoval guvernérem Mingrélie-Horní Svanetie). Na základě velmi sporadických (sporadicky zveřejněných) důkazů mi přijde nejpravděpodobnější, že 1) Gunava opravdu postřelil minimálně jednoho člověka kvůli osobnímu sporu a 2) Nákladal si, jak chtěl, se státními prostředky. Soud nakonec zprostil Gunavu obžaloby z ublížení na zdraví, protože poškození nemohli potvrdit, že střílel Gunava, anžto v té chvíli stáli zády, tedy cítili pouze střelu zezadu v noze, načež viděli Gunavu s pistolí v ruce. Balistika se nekonala. Soud nakonec uznal Gunavu vinným ze zpronevěry tří tisíc tun pohonných hmot a asi 50 tisíc lari (ca. půl miliónu korun), za což mu napařil osm let, ihned snížených na čtyři díky jakési amnestii.

Netuším, do jaké míry se zpronevěru podařilo prokázat, protože veškeré dotazy na osud pohřešovaných peněz a hmot byly smeteny s poukazem, že byly použity při výkonu služební funkce, jež byla vázána státním tajemstvím. Vše v dobách, kdy byl Gunava šéfem generální inspekce ministerstva vnitra. Tato část jednání proběhla za zavřenými dveřmi, takže nevíme, jaké důkazy prokurátor předložil, nicméně se nepatrně zdá (opět: z velké dálky), že důvodem odsouzení byla Gunavova neschopnost prozradit, co se s prostředky stalo, nikoli prokurátorovy důkazy o zpronevěře, tj. důkazní břemeno bylo alespoň zčásti přeneseno na obžalovaného. Jen tak na okraj: říci, že bývalí pohlaváři pod rouškou státního tajemství prošustrovávali gruzínské finance, je jako dva plus dva se rovná čtyři. Informace o "presidentských fondech" či účtenkách za návštěvu strip-baru už jsou koneckonců veřejné. Stále však ještě zarazí - nikterak inovativní - cynismus, se kterým si mocní pěchují kapsy s poukazem na státní zájmy a vnějšího nepřítele.

A jsme u mého oblíbeného tématu, oněch nespravedlivých gruzínských soudů. Opět: kdo chce, ví, že Míšokracie byla postavena na organickém propojení moci legislatvivní, exekutivní a justiční, což mimo jiné znamenalo, že v trestních řízeních stát hravě odsuzoval 999 obžalovaných z tisíce. I proto se valná většina obžalovaných snažila dohodnout o vině a trestu (plea bargaining), v systému, který gruzínské právo zprzněně přijalo od amerických bratrů, a kde dosud nikdo pořádně neví, kam se peníze, jimiž si odsouzení kupovali měsíce a roky svého života, vlastně děly. Od října máme v parlamentu vůbec poprvé opravdovou opozici (strana bývalé vlády lidově zvaná Míšisté), tj. parlament začal (stále se učí) fungovat jako parlament a nová vláda se jala oddělovat od sebe i soudy, které pomaličku začínají fungovat jakž takž nezávisle. Jedním z prvních kroků ministryně spravedlnosti například bylo výrazné zpřístupnění dříve vesměs uzavřených soudních přelíčení. Když si teď tedy Míša stěžuje na nespravedlnost gruzínských soudů, ví dobře, o čem mluví. Sám je tak nastavil.

Vobčan na hradě

Stále si myslím, že průměrně inteligentní, rozumně uvažující vobčan nemohl nedomyslet, že alkáč na hradě je anarchie v lepším a vleklá ústavní krize v horším případě. I s mírnou amnézií si přeci nešlo nepamatovat, že Zeman je mnohem škodolibější a mstivější než jeho předchůdce a bratr v triku. A že má mnohem méně skrupulí a pravidla hry, již tak nepatrně zmatečná, mění kdykoli a jakkoli se mu zachce.

Možná kdyby se mu Němcová pohrdavě nesmála, když přišel hodit šavli na klenoty, pověřil by jí. Takhle si vymyslel vlastní vládu a sestavení se ujal spolupartajník ze strany, jež se shodou okolností jmenuje jako pověřitel a již nikdo nevolil. A ani se kluci (a jedna pani) neohřáli a už padají žaludy. Chápu, chápu, dle jakéhokoli scénáře jsou parlamentní volby za rohem, tudíž je zatraceně málo času na fantrejsynk, dobytí pozic a zvýšení šancí, aby se jinak naprosto nevolitelná partaj, založená k apotheose vrtošivého mocnáře, dostala do příštího parlamentu.

Nu tož se na mě nezlobte, že se dokola budu pošklebovat zvláštní české většinové zálibě v psychopatech. Vždyť je to doopravdy k popukání.