28. února 2013

Nataša

Nataša má dneska narozeniny. Tedy měla by, kdyby se jich dožila. Kdyby ji nezavraždili. Nepopravili. Čtyřiapadesát by jí dnes bylo, ale není. V červenci 2009 ji někdo unesl z domu, naložil do auta a v sousedním Ingušsku kousek od silnice zastřelil. Dodnes se neví, kdo střílel, ani kdo objednával. Málokdo pochybuje o tom, že poprava měla souvislost s její prací pro lidskoprávní organizaci Memorial, dokumentující čečenské hrůzy. Milá Natašo, you may have been murdered but you were not forgotten.

Tohle jsem napsal, když se stalo 15.července 2009.

25. února 2013

Hromování

Jsou dny, kdy se nemůžu nekopnout k blogu, syrští uprchlíci určitě prominou. Před pětašedesáti lety byl posvěcen pád kdysi jedné z ekonomicky nejlépe spějících zemí do Nepálu, se kterým jsme na konci osmdesátých soupeřili na chvostu první padesátky. Erik Tabery vzpomněl Peroutkovu glosu k pětadvacátému únoru jedenatřicátého, ve které se autor ušklebuje schizofrenii tehdejší komančské rétoriky, jež dosud rezonuje podivuhodně povědomě „...udělá se, co půjde; když nic nepůjde, neudělá se nic; bude se to zkoušet a ochotně se po případě zaujmou zadní posice…” I dále: „Jednak je hromování od komunistické bytosti vůbec neodlučitelno, jednak musí se tato strana vykázati aktivitou před vyššími pány, před moskevským generálním štábem. Tomu tedy může vždy říci, kdyby na ty věci přišla řeč: hle, jak jsme aspoň ústa otvírali.“

Bývalí politruci pomalu oslzávají krajské politická pozice, leč i na to nehledě, příliš se neobávám návratu do dob po pětadvacátém únoru osmačtyřicátého, anžto nevěřím v nakažlivost slizu. Jako jsem stále rád, že nám už komančové nevládnou.

8. února 2013

Úspěchy

Stárnu a opustily mne i zbytečky soutěživosti, které jsem v sobě možná měl. Nerad se přiznávám, že došlo tak daleko, že upřímně potěší úspěchy kamarádů. Takže hurá, Fíša je prý novinář s vytříbeným stylem, za který mu dali Cenu Ferdy Peroutky. S národem, který zhusta neumí číst natož pochopit psaný text, to sice nic neudělá, ale mě potěšilo. Tak se tady o to potěšení dělím.

5. února 2013

Scénáře

The whole world is a stage a my všichni jsme pouzí filmaři. Diskutujeme scénáře s vědomím, že scénárista sám neví, co napsal. Bojí se. Žádný ze scénářů nemá hepáč. Radši zdrhl. Zmizel. Zanechal tři velmi hrubé verze. Scénář první: Vladyka zůstává, lid se bouří, napětí a revolta eskaluje, země se utápí ve stále hlubším h... chaosu. Scénář druhý: Vladyka odchází (nutno vymyslet jak, byť pro děj ne zcela podstatné), zemani se pouští do sebe navzájem, země se zas topí dál. Scénář třetí: Vladyka odchází, zemani se dohodnou na novém králi. No to je teda selanka, které navíc nikdo neuvěří. Pryč s tím šuntem, zůstávají scénáře dva. Zůstává otázkou, ve kterém poteče více krve (jak budeme muset ovlivnit vysílací dobu). Necháme moudré, aby probrali a vymysleli. Mezitím zjistíme, jak hercům zkvalitnit čekání na řež. Rewind, rewind! Sýrie má přes dvacet miliónů obyvatel.

3. února 2013

Astana

Cestou z letiště jsem se zahloubal, nebo jak se tomu řiká, a když jsem zvedl hlavu, zrovna jsme projížděli kolem sochy Nursultana Nazarbajeva. Regulérně ve mně hrklo, ta pikosekunda, kdy vám žaludek poskočí do krku, že jsem sedl do špatného letadla, a místo do Ankary doletěl do Astany. Jako ten strejda, co se chystal z Moskvy do Vladikavkazu a skončil o sedm časových pásem dál, ve Vladivostoku. Můj hrk jen kraťoučký, než se zapnul mozek a vzpomněl si, že z Gaziantepu přímé lety do Astany nejsou. Nemusím se přebalovat do oteplovaček.

2. února 2013

Hurá

Mi trvalo, než jsem zas oživil tento nepodstatný blog, který zničehonic zmizel, zatímco pořád někd bloumám. Zítra z Gaziantepu do Ankary a s vědomím, že má virtuální mýtinka je zas k nahlédnutí.