25. září 2019

Gréťané

Je roztomilé sledovat, jak jedna mladá Švédka budí vášně, a s ní i děcka, která v pátek místo do školy chodí povykovat po ulicích. I já jsem před třiceti lety chodil místo školy povykovat, což budilo vášně podobné. Ne kvůli mně, nejsem Švéd, ale kvůli tomu, že se ulejváme ze školy pod pofidérní záminkou. Vždyť se přeci jinak máme tak skvěle.

Na rozdíl od Gréty a spol. jsme si alespoň tenkrát mohli myslet, že nám případné vzdělání k něčemu bude, a nemuseli přemýšlet, zda ještě dožijeme na planetě, která neshoří či se nepromění ve stovky klimatických konfliktů, protože vody, stínu, hmyzu a jiných živočichů bude stále méně. Krom homo sapiens.

Dnes, zatímco hoří lesy v Amazonii, na Sibiři v Indonésii či jižní Africe, koukáme v televizi na zábavné pořady o tom, jak se zeměkoule otepluje a mění se ozonová díra nad severním pólem, jako by šlo o fikci, nikoli o realitu, ve které se dramaticky snižuje produkce kyslíku a zásoby pitné vody na planetě. A není rozdíl, jestli drancují těžaři v Brazílii, výrobci palmového oleje v Indonésii, nebo spekulanti s kůrovcem či řepkaři u nás.

Proto asi chápu, že se mnozí mladších ročníků více a více děsí, v jakých podmínkách budou žít, když se egotistickým šedesátníkům a sedmdesátníkům, co jsou dnes u moci, zdá být vše jedno. Protože zůstat dnes u moci je mnohem důležitější než zajistit budoucnost planety. Přestože se zdá stále reálnější, že už za pár desetiletí budou části Evropy stěží obyvatelné, zatímco se na nás budou valit vlny nebožáků z ještě méně pohostinných krajů.

Momentálně je jistě snazší zesměšňovat švédskou mladici, protože to jde, a dodává nám pocitu vlastní důležitosti. Štve nás, že je slavná, že nás vyrušuje v iluzi vlastní výjimečnosti, když sama je jen prostou dcerkou mezzosopranistky ze Stockholmu. Jako vždy je snazší střílet na nositele vzkazu než se nad vzkazem samotným zamýšlet, ba dokonce jednat.

Historie je plná situací, kdy se tváří v tvář hrozbě lidé jen tupě usmívali a jeden druhého navzájem přesvědčovali, že vlastně o nic nejde. Téměř jako ve sbírce fiktivních slavných posledních slov. Mezi má oblíbená patří třeba „To není ledovec.“ (kapitán Titanicu), nebo „Odkud se vzali všichni ti Indiáni?“ (generál Custer u Little Bighorn). Za dvacet-třicet let se k nim přidají i některá dnešní prohlášení čelných politiků, i když asi příliš úsměvu budit nebudou.

16. září 2019

Habemus agrum

V lednu jsem začal, v září skončil, nikoli úsilím českomoravských soudů, leč snahou jedním soudem nominované notářky. Po 73 letech tak snad již brzy bude změněn zápis v katastru u jednoho pozemku na Chrudimsku. Zajímavý, zábavný a poučný proces, který nicméně nekončí, protože dále je třeba aplikovat na uživatele půdy paragrafy 2991 a 629/1 Občanského zákoníků a následně pozemek dovést k další změně majitele. Krok sun krok, asi by chtělo si dát další mezník, dokdy bych rád dořešil. Abych ale nebyl moc přísný, co třeba březen? Mezitím si alespoň vyplatím to tágo.

13. září 2019

Právo a schíza

Právo a Spravedlnost je název polské politické strany, která se poslední léta spíše profiluje jako neonacistická. I když si spíše říkají konzervonacistická. PiS s jedním s. Asi jim někdo měl poradit, že právo a spravedlnost nejsou totéž, ba jsou nezřídka ve vzájemném rozporu. Kdo se tedy pokusí sloučit, ba zaměnit, nevyhne se jakési schíze. A když schíza vládne, není to žádná sranda. Jak mnozí v Polsku již vědí, či alespoň tuší.

Začínáme tušit i u nás, napadlo mě nad pročítáním zpráv o zastavení čapího trestního stíhání. Podle práva nebylo přesně v moment získání dotace hnízdo Burešovo, takže se (podle práva) jednalo o subjekt, jenž dotaci směl dostat. Co na tom, že o dotaci žádal Agrofert (viz např. daňové přiznání agrofertí akciové společnosti ZZN Pelhřimov přiložené k dotační žádosti) a ani sám Bureš se nikdy netajil tím, že se jedná o jeho oblíbenou zoologickou, přes kterou léta Agrofert pral peníze. Tím posledním se tedy tají. Až tak, že zatajil, když si na podobou praxi v dobách jeho finančního ministrovaní stěžovali z Němec.

Podle práva, práva, práva je prý totiž vše v pořádku. Jen spravedlnost dostala schizofrenický záchvat a kdesi zvrací v pangejtu. Z právního hlediska nešlo v čapí dotaci o podvod, z etického hlediska šlo o jednoznačnou šmelinu, ale na to se právo neptá. A Anonisté mají zas o důvod více vesele hýkat, jak to všem nandali, protože u nás odjakživa obdivujeme vexláky a šmelináře, kteří dokážou systém zmást (chtěl jsem napsat "ochcat", ale nebudu sprostý, pane redaktore).

Právo a spravedlnost. Si aspoň juchněmež, že ta naše varianta je stále milosrdnější než, co se děje u severních sousedů. Taková krásná devadesátá léta, kdy si estébáci mastili kapsy a všem to vlastně nakonec bylo šuma fuk. Hlavně, že jsou koblihy a pár stovek extra na důchod. Juch.

11. září 2019

9/11

Najn ilevn, najn ilevn, najn ilevn, napadá mě spojsta myšlének, kam se od té doby posunul svět, dnes plnoletý ze svého největšího novodobého šoku, z něhož se dosud, ne vždy zcela úspěšně vzpamatovává. Myšlénky si asi prozatím nechám pro sebe a vzpomenu oběti různých teroristických útoků, bez rozdílu vyznání, rasy, barvy pleti či politických preferencí. Nejen kvůli najn ilevn mi přijde, že ono "bez rozdílu" je tak nějak potřeba opakovat stále častěji.

7. září 2019

Rok

Přesně před rokem jsem se šel projít parkem na Zámeckou a zpět téměř nedošel. Pár kroků, jež otřásly mým nedůležitým světem. Počínaje změnou všech plánů na žádné.

V mnohém prapodivný, v mnohém nečekaný, v mnohém překvapivý, v mnohém zajímavý, v mnohém výtečný rok, na různé peripetie nehledě. Takže vlastně nakonec klidně jen tak dále. Pouze bez potřeby vyhledávat lékařskou pomoc tedy.

Vyrážím na procházku stejným směrem jako před rokem. Ne že bych chtěl pokoušeti paní štěstěnu. Na oslavu uplynuvšího. Decentně. Pomalu. Pomaličku.

Negramoti

Přišla mi sms, že mi banka posílá urgentní dopis. Následující den jsem dopis obdržel. Obsahoval výhružku, že jestli do jistého data nedodám nespecifikované informace, přestanou se mnou spolupracovat. S upozorněním, že se mě opakovaně pokusili kontaktovat. Stejný dopis během 24 hodin dorazil i e-mailem a vyskočil na mě v internetovém bankovnictví. Tři stejné výhružky v jeden den. To musí být asi dost velký průšvih.

Jediné, co vím, je, že se mě nikdo nepokoušel kontaktovat. Ač asi generický, je obsah dopisu tedy lživý a nepatrně naznačuje, že kdosi kdesi neudělal svou práci. Protože asi kontaktovat měl. Nevím. Pod nepodepsaným dopisem je jméno paní s titulem „váš bankovní poradce.“ Po telefonu mi vysvětlí, že banka potřebuje kopii mého občanského průkazu. No jo, mělo mi dojít, že když dostanu tři výhružky, půjde asi o něco takto zásadního. Než zavěsíme, posílám scan mailem. Celé trvá asi deset vteřin.

Asi není obtížné si domyslet, jakými myšlenkovými pochody příslušný úředník či úřednice prošli. Zdramatizujeme, trochu zamlžíme, trochu zalžeme, nasázíme nějaké ty paragrafy, ať vypadá seriózně, hlavně žádné mazlení, hezky preventivně zařveme, aby debilové pochopili závažnost situace. A vidíte, funguje to, blbečci se sami ozývají!

Napadá mě, že pokud takovýto způsob komunikace odpovědní lidé v bance nepovažují za podivný, jsou to buď negramoti, anebo jsme se opravdu ve společenském diskursu dostali tam, kam nás veřejněprostoroví burani typu Zemana dlouhodobě sunou: Už se spolu nebavíme, už po sobě jen pořváváme. To je přeci normální. Negramoti či burani tedy? Asi obojí tak trochu.

Dlouhodobě mám pifku na české banky a mobilní operátory, že se ke klientům chovají jako prasata. Kdykoli mi dojde s některým ze zmiňovaných trpělivost, řeší oni mou zákaznickou nespokojenost nastrčením osobního konzultanta, poradce atd. Nejde o poskytování kvalitních a cenově přijatelných služeb, jde o to dokázat dotčeného klienta následně ukecat zdánlivě osobním přístupem. Má nepodepsaná paní poradkyně též říká, jak o ničem nevěděla a jak má teď spoustu práce s uklidňováním dotčených klientů. Vlastně ani nevím, jestli mě zas tak zajímá, protože na výsledku nic nemění:

Nedůvěřuji jedincům ani entitám, které mi lžou a chovají se neprofesionálně. Teď docela dumám, jak s tímto pocitem vůči komerčce naložit. Přihořívá, přihořívá…

6. září 2019

Panoptikum

Johnson se chová jako rozmazlený fracek a Corbyn jako zastydlý hippiesák, který s nostalgií vzpomíná na první četbu Kapitálu s polonahými kámoškami a jointem, aniž by si uvědomoval, že ač možná kdysi bylo lépe, Marxem to asi nebylo. U obou zaráží jedno: jakási posedlost ideologií, jež nebere v potaz následky vlastního konání na davy, o kvalitu jejichž života by jim mělo jít především. Ideologie, jež často natolik přebíjí samotný obsah, že by se i Lenin rděl. Johnson navíc zašel o krok dál a začal de facto vylučovat z partaje poslance (de iure z poslaneckého klubu), kteří si dovolili hlasovat v rozporu s jeho ideologií, což se dotklo i bývalých členů vlády, či vnuka jakéhosi Sira Churchilla.

A mezitím nikdo v Británii nemá tři roky po plebiscitu ani páru o tom, jak může Brexit vypadat, a co bude znamenat pro milióny lidí, kteří v Británii žijí. Ve svém ideologickém zaslepení hraje Johnson na to, že Brexit bude co největší průšvih, aby pak ze všeho mohl obvinit Unii a vzkázat masám: „vidíte, ještě, že jsme odtud zdrhli.“ A masy budou hýkat, jako hýkaly vždy vstříc pomateným ideologům. Aniž by dále věděly, kam je tito novodobí pištci vlastně vedou, protože ani ti ponětí nemají. Wow.

Po třech letech naprosté nekompetence a zmatku ze strany ostrovních politiků se tak nějak zdá, že je vlastně jedno, jestli Británie v Unii zůstane či nikoli. Tedy kdy a za jakých podmínek odejde a zda vůbec zůstane posléze pohromadě. Na srdci spíše leží osud Irska a možné rozdmýchání jen zdánlivě uhašených konfliktů. I osud znavené Unie, která, s Británií nebo bez, bude nadále potřebovat spoustu vizionářství a energie, jež nekonečná, nesmyslná brexitová vyjednávání pouze vysávají.

Pocitově asi nejsem jediný, který to s Brexitem má podobně jako s rozdělováním Československa. Začal jsem emočně a nechápavě, proč že to ti Slováci rozpad chtějí, když jsme ani pořádně nezačali diskusi nad dalším uspořádáním naší nově demokratické země. Načež jsme si po týdnech a měsících mečiarovského slizu na myšlenku rozdělení zvykli a vlastně si přáli, aby k němu už došlo co nejdříve, abychom nemuseli ty žvásty poslouchat. Odchod Britů z Unie si tedy stále nepřeji, ale už jsem přešel přes denial/popírání a anger/hněv, načež jsem vynechal bargaining/smlouvání a depression/depresi a zůstalo jen acceptance/smíření. Zdá se, že zatímco Unie je tak nějak celkově ve stádiu smíření, Britové nadále smlouvají. Deprese se tedy teprve má dostavit. Deprese z vlastní pomalé, dobrovolné sebedestrukce.

Na článek z roku 1992 v Reflexu jsem si vzpomněl, už když jsem tu o Brexitu před třemi lety psal poprvé (a zmínil Johnsonův hlad po premiérském křesle). Šlo o reportáž ze slovenských příprav na rozdělení státu, která si všimla mimo jiné i toho, že si někteří řidiči začali lepit na auta SPZku „SO.“ Načež článek končil větou, která se mi momentálně hodí i na Brexit: „Sbohem Somálsko, budeš nám scházet!“

P.S. Pro případné Somálskomily: Proti této zemi nemám naprosto a vůbec nic. Premiér Chaire případně potvrdí.

1. září 2019

Patnáct

Žorikovi by dnes bylo kolem jedenadvaceti. Žádný Žorik už tedy, hezky správně Giorgij. Ba dokonce Giorgij Tamerlanovič Agajev. Student medicíny či práv, automechanik, profesionální jůťůbr, či voják základní služby, kdo ví.

Kdyby nešel prvního září 2004 poprvé do školy, kdyby tou školou nebyla beslanská první, kdyby v té době nezuřila válka v Čečně, kdyby se ve škole neobjevila banda bradáčů, kdyby se ruská armáda nerozhodla rukojmí „vysvobodit“, kdyby se Žorik dostal ven.

Na Támika vzpomenu docela často, byť jsme se čtrnáct let neviděli ani nebyli jinak v kontaktu. Pokusil jsem teď vygůglovat a našel předloňský článek, dokonce s fotkou a dávno zapomenutým příběhěm, jak jeho žena, která strávila tři dny ve školní tělocvičně společně s tisícovkou dalších rukojmích, kojila cizí děti mlékem, jež bylo původně určeno její osmiměsíční dceři, Viktorii, kterou nechala na čtvrthodinku doma, aby doprovodila dva syny na první školní den. Ze čtvrthodinky nakonec bylo sedmatřicet dní a několik operací. Koukám na fotku Támika se synem Sašou a mám radost ze shledání.

Prvního září evokuje různým lidem různé věci. Mně už patnáct let začátek tří strašidelných dnů a všeho, co následovalo. Vzpomínáme.