6. dubna 2023

Vláďa

Dlouho jsem tu nic nenapsal. Úmyslně. Nechtěje přidávat do marasmu českého onlajnu. Aniž bych si namlouval, že cokoli, co jsem tu kdy vyvrhl, mělo nějaký širší význam než, že jsem se pobavil při skládání slov do celku, jehož smysl mi má být jasen nejen po sepsání, ale i třeba deset let poté.

Sedím v Ammánu kousek před čtvrteční půlnocí, tedy začátkem víkendu, který ukrajuje zhruba polovinu Ramadánu. Nakrmil, přebalil a uložil jsem třítýdenního hyperaktivního Dejfída a letmý mrk na ajfoun mi prozradil, že umřel Vláďa.

V životním směřování mě krom různých příbuzných asi nejvíce ovlivnili tři lidé. Jens umřel v loňském prosinci, na výročí Havlovy smrti, Vláďa dnes, oběma bylo krásných devětasedmdesát. Třetí jméno si raději nechám pro sebe, stále žije a je o dost mladší a o dost více fit.

Před pár týdny uplynulo 21 let od mého nasednutí do letadla směr Moskva, které změnilo můj život více, než jsem si kdy býval chtěl a uměl připustit. 21 let od chvíle, kdy nepovažuji Česko za svůj permanentní domov, jakkoli se vždy rád vracím. Dvě dekády, ve kterých jsem se zároveň přestal s Jensem a Vláďou potkávat, byť jsme spolu předtím trávili spoustu času. Během devadesátých s Vláďou klidně i pět dní v týdnu.

Krom samozřejmého smutku hledám, co se ve mně děje. Pocit viny či lítosti nad tím, že jsem se nesnažil v posledních letech potkávat více, se asi úplně nedostavuje. Tuším proč a nemám s tím problém. Spíše zvláštní směs radosti a vděku, že jsme s Vláďou mohli mnohé sdílet a navzájem se respektovali a měli rádi.

Slainte, Vláďo, dík. Nezapomenu.