22. září 2015

Obrázky

Mr. Šibík se zase vytáhl. Natočil video v Maďarsku, kde prezentoval uprchlíky jako nevděčné špindíry, kteří dělají bordel, vyhazují jídlo a ničí, co jim je poskytováno. Co na tom, že mnohačetná svědectví od lidí, kteří v Rözske strávili více času, hovoří o jiném, Čech si udělal obrázek. A autor se brání, že objektivita má být vždy na první místě. Pche.

Nevidím problém v tom, že pan Šibík prezentuje prostřednictvím vlastní práce své specifické názory, problém je v tom, že se při tom tváří jako dokumentarista. Poprvé jsem zaregistroval, když byl na začátku 2010 na Haiti, kde se procházel po Port-au-Prince a fotil místa nezasažená zemětřesením, z čehož nakonec nemalá část veřejnosti usoudila, že se vlastně nic nestalo. Ve chvílích, kdy už bylo jasné, že počet obětí přesáhl stovku tisíc. Pamatuji si, jak jsem se večer povaloval v superstudeném guesthousu v Abcházii a (pár piv a téměř stoprocentní vlhko odválo zábrany), napsal mistrovi, že musí se svým materiálem zacházaet zodpovědněji. Hm, možná jsem mu napsal i, že ho považuji spíše za komerčního fotografa, než za novináře, dokumentaristu. Poslal mě a vymazal z FB přátel. Mrzelo mě pak, že jsem nedokázal zareagovat racionálně, fake FB přátelství je mi ukradeno.

Nechci psát o tom, proč je Šibíkova „reportáž“ přitroublá (pár stránek bych dal z fleku), ani o tom, že cesta do pekel negativní medializace byla dlážděna dobrými úmysly humanitárců, začátečníku. Pokud bych si měl vybrat mezi přitroublostí a ne vždy správně směrovaným nadšením, beru vždy to druhé. Mnohem více mě nicméně pálí hysterizace debaty, již je třeba zvrátit, nebo se z marasmu nevyhrabeme desetiletí a naše společnost bude tupět a tupět. I díky Šibíkům a dalším.

P.S. Asi by se slušelo sem někam dát odkaz na Šibíkovu "reportáž", ale raději ne. V zájmu objektivity.

21. září 2015

Syřané prchají hlavně před Asadem

PRAHA V posledních čtrnácti letech se stěhoval osmkrát z jedné země do druhé. Dnes reprezentuje Norský výbor pro uprchlíky a stará se o lidi, kteří prchají před válkou v Sýrii. Petr Kostohryz řídí 1500 zaměstnanců. I díky nim má sto padesát tisíc uprchlíků v Jordánsku střechu nad hlavou či několik set tisíc lidí v jižní Sýrii disponuje základními hygienickými potřebami. „To asi smysl má,“ říká. „I když občas je frustrující, že můžeme řešit jen následky krize. Přitom její příčiny mohou ovlivnit pouze politici, kteří se k tomu z různých důvodů příliš nemají.“

LN Změnil se nějak zásadně v poslední době počet uprchlíků v oblasti, ve které operujete, a směry, kterými proudí?
Ve chvíli, kdy počet uprchlíků v Jordánsku dosáhl asi 630 tisíc, se zavřely hranice. Utečenci totiž tvoří téměř desetinu jordánské populace. Podobně je na tom i Libanon. Tam syrští uprchlíci tvoří asi čtvrtinu obyvatel. Denně sem přichází maximálně 50 lidí. Před nějakými třemi lety to bylo klidně pět nebo i deset tisíc denně.

Situace v Jordánsku je prekérní, protože uprchlíkům docházejí úspory. Vydělávat si oficiálně nic nesmějí, takže jsou závislí na mezinárodní pomoci. A ta výrazně slábne. Jen letos v září vyřadilo OSN asi 230 tisíc uprchlíků ze seznamu příjemců pravidelné finanční podpory, protože na ně nejsou peníze. Přitom tato pomoc za poslední rok klesla z 800 na 160 českých korun na osobu a měsíc.

LN To je důvod, proč od vás uprchlíci odcházejí dál?
Nemálo uprchlíků, asi tři až čtyři tisíce měsíčně, se vrací do Sýrie. Část z nich, zatím ne příliš velká, se snaží dostat do Evropy. V Sýrii je regulérní válka. V mnoha oblastech naprosto nefunguje školství, zdravotnictví, jsou tam problémy s elektřinou, vodou, jídlem.

LN V Evropě panuje představa, že uprchlíci si většinou chtějí ekonomicky polepšit útěkem do EU. Že v uprchlických táborech jsou vlastně již v bezpečí, takže by tam měli zůstat…
Jordánsko má největší uprchlické tábory v regionu. Zaatari je dokonce třetím největším táborem na světě! Přesto většina uprchlíků – asi 85 procent – v táborech nežije. V Jordánsku je sice bezpečno, ale podle nedávných průzkumů OSN tam žije 86 procent uprchlíků pod hranicí chudoby. Mimo jiné to znamená, že se zadlužují, nemohou si najít dlouhodobé ubytování a podobně. Většina uprchlíků v Jordánsku se rovněž za poslední rok musela minimálně třikrát přestěhovat, protože neměli na nájem.

Jejich děti také nemohou chodit do školy, celé rodiny nemají přístup ke zdravotnictví. Země sousedící se Sýrií dnes hostí asi čtyři miliony syrských uprchlíků, ale normálním životem to nazvat nelze. Proto míří dál.

Kromě uprchlíků, kteří žijí v okolních zemích, muselo podle našich odhadů kvůli válce opustit své domovy v Sýrii dalších osm milionů lidí.

LN Budou ochotni se někdy vrátit zpátky domů?
Nepochybuji o tom, že se většina vrátí domů, jakmile to bude možné. Už dnes se lidé vracejí i do hodně rozbombardovaných míst, pokud jim tam nehrozí další nebezpečí. I když je tady i nový trend: vracejí se, aby prodali svá obydlí a vydělali si tak na cestu dál, do Evropy. Chtějí prostě zajistit svým rodinám bezpečný život, který nelze nalézt ani v Sýrii, ani v okolních zemích.

LN Je pro občany Sýrie tím největším nebezpečím skutečně Islámský stát? Nebo prchají před vojáky Baššára Asada?
Minimálně tři čtvrtiny civilních obětí má na svědomí syrská vláda. Kromě jednotlivých bitev jsou největším bezpečnostním rizikem vládní letecké nálety. Hlavně barelové bomby, což jsou plechové sudy naložené výbušninami, hřebíky, šrouby atd.. Ty se shazují z vrtulníků na hustě osídlená území, která nejsou pod vládní kontrolou, včetně tržnic i nemocnic. Spíš než o vojenskou taktiku se jedná o zvrhlé trestání civilistů, kteří žijí na územích kontrolovaných opozicí.

Takzvaný Islámský stát je jinou kapitolou. Na jednu stranu rád medializuje vlastní teroristické činy, jeho agrese je však namířena na etnické a náboženské minority, které ale vesměs území kontrolovaná islámským státem opustily.

LN Co byste poradil politikům, kteří tvrdí, že zastavit uprchlickou krizi můžeme jen vyřešením problémů na místě?
Je třeba investovat do ekonomického rozvoje v místech, jako je Libanon či Jordánsko. Pouze více pracovních příležitostí otevře pro uprchlíky možnost legálního výdělku. Dnes pracují pouze nelegálně, za nízké platy a pod hrozbou trestního stíhání či vyhoštění. Na druhou stranu mi přijde představa, že jakákoliv humanitární pomoc vrátí člověku pocit důstojnosti a smysluplné budoucnosti, dost mylná. Osobně jsem skeptický, že by se proud migrace do Evropy mohl rychle zastavit. Díky medializaci přestávají fungovat tradiční zábrany. Normálně by bylo těžké se rozhodnout, zda se vydat na dlouhou, riskantní cestu. Ovšem syrské sociální sítě jsou plné neuvěřitelně podrobných návodů, včetně přehledu o rychlosti azylových řízení. Je to takový cestovní průvodce.

LN Co tedy s tím?
Jediným možným způsobem, jak zastavit příval uprchlíků, je politické řešení konfliktu a obnova Sýrie. Nejeden evropský politik se ohání heslem „pomozte tam, odkud přicházejí“, ale žádný návrh politického řešení jsem od nikoho neslyšel. Od českých politiků, pravda, ani neočekávám kreativní myšlenky, jako třeba jak odblokovat Radu bezpečnosti OSN, která je paralyzovaná čínským a ruským právem veta. Či pro začátek jak dosáhnout toho, aby Asadova armáda přestala bombardovat civilní objekty.

Právě proto, že se konec války zdá být v nedohlednu, volí část lidí riskantní cestu na západ – vždy lepší přečkat v Berlíně než v osmdesátitisícovém táboru Zaatari. Nakonec je asi nejdůležitější, jestli se k lidem, kteří do Evropy prchají před válkou, budeme chovat důstojně či nikoli.

PETRA PROCHÁZKOVÁ, MILAN ROKOS

Petr Kostohryz pracoval pro OSN i pro organizaci Člověk v tísni, řídil mise na severním Kavkaze, v Gruzii, Ázerbájdžánu i Afghánistánu FOTO ARCHIV

Vyšlo v Lidových novinách 21.9.2015

20. září 2015

O kvótách

Momentálně maximální projev partiotismu. Evropské kvóty. Nikdo neví, o čem bylo hlasováno, nikdo nechápe, jak funguje azylové řízení, ale všichni jsou proti, protože my si diktovat nic nedáme a cizáky u nás nechceme. Protože jsme lepčejší, chytřejší a hlavně se o pivo s nikým nebudeme dělit. A protože každý cizák je Muslim a každý Muslim je terorista. Allahu akbar (jak by řekl pan president).

Velmi stručně: Uprchlíci, kteří do Evropy proudí, žádají o azyl, který je nutno důkladně posoudit v souladu s mezinárodním právem a právem země, která azylové řízení provádí. Čím déle azylové řízení trvá, tím později zjistíme, zda je dotyčný skutečný uprchlík, jenž potřebuje (trvalou či dočasnou) mezinárodní ochranu, či zda se jedná o ekonomického migranta, kterého je třeba poslat zpět dom. S délkou administrativních procesů roste i frustrace a negativní jevy s frustrací spojené, aneb čím kratší dobu žije člověk v zařízení podobajícímu se pasťáku, tím lépe.

Evropa nám nyní říká: „Pojďme si rozebrat, kdo udělá kolik azylových řízení, ať to trvá co nejkratší možnou dobu.“ Naprosto logické, protože nechat veškerou proceduru více méně na jedné zemi bude pouze vést k rostoucí frustraci mezi azylanty. I když v případě České republiky je podobná žádost ošidná, neboť azylové řízení u nás už tak dost trvá. Situace v detenčních táborech je navíc i podle ministra spravedlnosti momentálně horší než ve vězení, takže není vyloučeno, že se nám přidělený kontingent krásně zradikalizuje a vyfrustruje a třeba nakonec spojí s jinými frustráty například z hnutí Myslet v ČR nechceme (znáte z televize). To by, panečku, byla bžunda.

19. září 2015

Veřejnoprávně

Byl jsem pozván do televizní debaty a deset minut před jejím začátkem obdržel nástřel otázek, ze kterých jsem téměř omdlel. Mému nedůležitému a neobjevnému vstupu předcházel pětiminutový rozhovor s generálem, ve kterém moderátor dokola zjišťoval, zda stihneme postavit ploty, jako bychom pro naše chrabré hochy ve zbrani hledali využití. Asi je potřeba se pořádně zadrátovat, abychom se na ten uprchlický póvl nemuseli dívat a nerušil nás při opékání buřtů. Pak rychlý rozbor situace v Sýrii, který jen vyjevil, stejně jako předtím generál, neznalosti místního kontextu. Následoval nedůležitý citát jakéhosi člověka, který nemá rád sionisty, a otázka, zda mají Syřané předsudky. A pak to přišlo:

- Co znamená Allahu Akbar? Je to totéž, co ježišmarja?
- Čemu se budou nejvíc divit, až sem dorazí?
- Budou poslouchat ženské, třeba pocilistky?

Really? A bez koťátek na závěr?

4. září 2015

Extrémisté a média

Na známém televizním kanálu proběhla před pár týdny debata s vedoucím extremistického protiislandského hnutí. Na kritiku ohledně poskytování veřejného prostoru nebezpečným magorům, již bez jakékoli trestní odpovědnosti hlásají hlouposti, za které by měli být minimálně předvedeni na stanici k podání vysvětlení, novinář, který debatu vedl, odpověděl, že hranice mezi tím, s kým ještě hovořit a s kým už nikoli, je nenastavitelná. Svoboda slova, přístup k informacím, pluralita názorů, nepodjatost médií na jedné straně a medializace a implicitní legitimizace extremismu na straně druhé.

Když Česká televize v zájmu zajištění sledovanosti poprvé vytáhla z archivu Majora Zemana, alibisticky k němu alespoň napoprvé přifařila televizní debatu. I když motivy znouvuvysílání mozkovymývačského klenotu byly nepochybně sledovanostní, zpětně viděno, je mi asi sympatické, že si kdosi myslel, že je třeba blábolivou propagandu dát do uvozovek.

Dnes už do uvozovek nedáváme ani nejbizarnější výplody bujných extremistických fantazií a já po nemalém dumání dospěl k závěru, že mi medializace zhovadilostí vadí. Že nemá nic společného s novinářskou povinností objektivně informovat o různých úhlech pohledu, ale pouze posouvá hranici společenské přijatelnosti vůči jevům a projevům, které bychom měli odsuzovat. Které jsou pro naši společnost jako jed, jenž se, podáván v menších dávkách, stane postupně snesitelným, ba všeobecně přijatelným. Vadí mi, že se mediálního prostoru dostává zakomplexovaným náckům, kteří si tak budují vlastní popularitu a pak s kamarády v hospodě oslaví, jak to tomu novináři zas nandali. Možnost otřít se o celebritu imponuje nejen zakomplexovaným kamarádům zakomplexovaných nácků.

Nakonec mi asi vadí, že až na pár výjimek nejsou mezi novináři a komentátory lidé, kteří by se odvážili prezentovat názor, jenž jde proti umouněnému mainstreamu, a určovali debatu na vážná společenská témata, navzdory křičícímu nevzdělanému davu.

Trochu dobové hudby pro ilustraci

1. září 2015

Beslan +11

Jako každý rok jsem si i dnes vzpomněl na první září před jedenácti lety. Hned ráno cestou do práce, která taxíkem trvala třikrát déle než obvykle, protože i v Ammánu dnes začal nový školní rok. O tom ve dvoutísícémčtvrtém jsem napsal už dost, takže nebudu dál. Dosud považuji beslanské dny za to nejhorší, co jsem kdy na vlastní kůži zažil, i když nevylučuji, že pobyt poblíž syrské války a dementní nedebata na téma v českém Mindrákově tento nešťastný žebříček brzy změní.

Napsal dost, třeba tady nebo tady.