Narodil jsem se 27 let po skončení druhé světové. Přesněji tedy, přijmeme-li - jen tak, aby se neřeklo - za konec války 1. září, kdy Japonci podepsali na palubě USS Missouri svou kapitulaci, 27 let, 2 měsíce a jeden den. Kromě toho, že všichni staře vypadající dospělí byli tehdy ukrutně mladí, mé povědomí o druhé světové bylo a dosud z velké části je jako o pravěku, jenž jsem směl poznávat jen skrz zpočátku primárně účelové individuální a kolektivní interpretace. Znamenalo například, že Stalin se nikdy nepachtil s Hitlerem a společně nevymlátili Polsko, americká armáda nikdy neexistovala a poslední velitel 311. bombardovací perutě Britského královského letectva za druhé světové se nejmenoval Jan Kostohryz, DSO.
Letos si připomínáme 27 let od 17. listopadu. Přesněji tedy, 19. ledna 2017 se narodí lidé, kteří budou mít stejný historický odstup ke konci komančské totality, jako já mám ke konci druhé války. Na rozdíl od mé válečné zkušenosti proběhlo posledních 27 let ve svobodné společnosti, kde problémem je přehršel informací, než jejich nedostatek. Postkomančské verze gerojů a nepřátel však zdaleka nejsou tak negativně vyhraněné, jako byly válečné vzpomínky, a denně vidím, jak obtížně se lidé orientují ve světě, který nabízí celé spektrum barev, nejen černou a bílou. Asi i proto mi přišlo důležité si uvědomit, že pro dnes rozené je takzvaně sametový listopad stejným pravěkem jako pro mě druhá světová.
Ba, ba, přiznám, že mě inspiroval výtečný blog Vladimíra Kučery, an jsem si dal k snídani v hotelu uprostřed Oslo, tak se tu o něj též podělím.