31. ledna 2014

Džante

Jante je fiktivné město z románů norského spisovatele Aksela Sandemose. Symbol maloměšťáckého útlaku individuality a každý Dán i Nor dobře zná zákon Jante, Janteloven.

Janteloven je popsán v knížce Uprchlík kříží svou stopu, což norsky zní mnohem lépe. En flyktning krysser sitt spor, řekl mi Mads za poslední půlrok čtyřikrát. Poprvé, když se vrátil po třech letech do Oslo a stal se v létě znovu mým šéfem. Podruhé, když jsem v září odletěl do Pákistánu, kde jsme spolu ve dvoutisícémdevatém začali nový program, který má dnes přes šest set zaměstnanců. Potřetí, když v prosinci po pěti letech přiletěl na Kavkaz, kde jsme i on i já před osmi lety v Norské radě pro uprchlíky začínali. Naposledy koncem prosince, když se dohodlo, že odletím na pár neděl do Afghánistánu pomoci přestavět náš tamní program, který jsme spolu přestavovali před pěti lety. Návraty na místo činu, překřižování vlastní stopy.

Zítra ráno, dá-li sníh, vyletím směr Kábul. Pocity zatím smíšené, protože se pracovně příliš nehodí, leč slipy se prý mají plnit a návrat do mého oblíbeného města určitě bude stát za to. Cabool, here I come.

30. ledna 2014

Globalizace

Nekupím věci, často se zbavuji i těch, které jsou funkční, leč jež jsem z jakéhokoli důvodu přestal používat. Platí i o oblečení, jehož dost kusů jsem nedávno přivezl do Gali, spolu s pár pytlů svršků, které nechala v Tbilisi rakouská kolegyně Tina, když se po sedmi letech odstěhovala do Varšavy.

Zavíráme a brzy budu po více než čtyř letech v Gruzii balit i já. I organizace rozdává majetek, který už dále nepotřebuje, zejména místním neziskovkám a institucím, které tak mají téměř vánoce, protože jim jinak zadarmo nikdo nikdy nic nedá. V Gali teď po večerech strážný v místním Sdružení invalidů kouká na naši televizi. Včera měl dle ověřeného zdroje na sobě mé kalhoty a Tinin svetr. Globalizace a-la Galiwood.

29. ledna 2014

Váhající titulkář

Zaujal mě dost zbytečný rozhovor se vcelku nezajímavým člověkem, protože má na jednom serveru tři různé titulky. Na hlavní stránce se článek jmenuje „Neumannová: Kvůli olympiádě jsem uvažovala o dopingu“ a je samozřejmě o bývalé lyžařce, kterou si dnes nádor ponejvíce pamatuje co garantku libereckého tunelu. Uvnitř se už rozhovor jmenuje „Neumannová otevřeně: Doping? Váhali jsme, zda nezkusit EPO.“ Nu a v hitparádě je titulek zas trochu jiný: „Neumannová: Váhala jsem, zda nasadit EPO.“ V samotném rozhovoru se při vzpomínce na doby, kdy se nesmělo, ale stále mohlo, dočteme „Tak jsme na to téma s trenérem vedli krátkou debatu, ale ukončili jsme ji negativně. A velmi rychle, asi po pěti minutách.” Tolik k uvažování a váhání. Je mi jedno, jestli ex-sportovkyně kecá, či zda to bylo minut pět, patnáct či padesát, nesoulad mezi titulkem a obsahem rozhovoru je blatantní. Většina lidí si přečte jen titulek a usoudí, že se přiznala nejen ke šprochu, ale dokonce i k fetu. A to už nikdo nesmaže, ani dementní a viditelně váhající (leč ne zcela uvažující) titulkář. Profesionální šlendrián a sémě zaseto. Kolikrát jsem si řekl, že na tento server už nepolezu, a stále si nedám říct.

22. ledna 2014

Na chvilku alespoň virtuálně v Cchinvali

Napadlo mě při ranním pročítání zpráv.

Jihoosetínce (případně: Jižní Osety) nemají v Severní Osetii příliš rádi. Jako na každé náplavky na ně koukají skrz prsty, protože i tak si nežijí nijak bohatě a každý potřebujeme k vlastnímu utvrzení, aby na tom někdo jiný kolem nás byl hůř než my. Kudarci, říká se jim ve Vladikavkaze. Pohrdavě a nesprávně.

Severoosetínská vláda se oněch několik desítek tisíc, kteří Jižní Osetii opustili, pokoušela usídlit v tradičně ingušském Prigorodném okrese, ze kterého Inguše vyhnali v jedenadevadesátém za pomoci ruských tanků. Na severní straně hor žije pár desítek tisíc „Kudarců“, zatímco v samotné Jižní Osetii, respektive Cchinvalském okrese, jak se takzvané okupované území nazývá v Gruzii, zůstaly hlavně babičky a dědové, ke kterým se v létě jezdí na prázdniny. A místní samospráva, kde jsou i dříve narození, z části složená z Rusů, dosazených Moskvou, jež platí zhruba 95% jihoosetínského, hodně rozkrádaného rozpočtu.

Po válce v srpnu 2008 skončila legrace nejen proto, že jsme přišli o pár aut a veškerý majetek v kanclu v okresním (pardon: v hlavním) městě Cchinvali. Čára mezi Jižní Osetií a zbytkem Gruzie se zavřela a její barikádizace ze severní strany pokračuje dodnes. V srpnu například ruští vojáci, které si Jihoosetínci „pozvali“ ke kontrole bezpečnosti „hranice“, postavili ploty tak, že na jihoosetínské straně uvízli dva gruzínští staříci. Do Cchinvali nemůžou, protože nemají dokumenty, do Gruzie se nedostanou přes plot. Ruské uznání jihoosetínské nezávislosti (jemuž následovala Venezuela, Nikaragua, Nauru a Tuvalu) znamená již nepokrytě téměř totální dominanci Ruska v okrese, kde nezůstalo více než 20-30 tisíc obyvatel. Ač nezávislí, téměř všichni jsou občané Ruské federace.

Nelze nepřipomenout mého obíbence mezi jihoosetínskými politiky, bývalého takzvaného presidenta Eduarda Kokoity, předtím sovětského representatnta v zápase. Jeho oficiální životopis praví, že se jako mladý komsomolec vypravil do Moskvy, kde se dozvěděl o kapitalismu a stal se podnikatelem. Aneb praví úplně vše. Halasně jsme u televize povykovali, když se pár měsíců po zvolení místo oblíbených tepláků na veřejnosti objevil v kvádru. Halekali jsme méně, když prohlásil, že problém gruzínsko-osetínských vztahů spočívá v tom, že se Gruzie snaží vnutit Jižní Osetii principy západní demokracie, což protiřečí tradičním kavkazským hodnotám. Vytanul i památný večer, v naší oblíbené gruzínské (sic!) restauaraci Minas ve Vladiku, kde Kokoityho kamarád, jihoosetínský ministr rybolovu (dodnes netuším, čím se takový ministr může zabývat) po třech lahvích vodky s pistolí za pasem tancoval kozáčka.

Dlouhá léta centrum kavkazského traffickingu a šmeliny, na které se hojně podílely dlouhodobě dislokované ruské „mírové“ jednotky, začalo nedávno testovat možné reakce na připojení k Rusku. Současný takzvaný president Tibilov mluví nahlas o referendu a po nedávné schůzce s vyjednavačem EU pustil kachnu, že EU je smířená s jihoosetínskou touhou po právu na sebeurčení, protože tok dějin nelze zastavit. Zvláštní, jak šampioni demokracie mávají vůlí lidu a referendy poté, co se jim podařilo území etnicky vyčistit. Ironické, že před deseti lety by z ruského pohledu bylo podobné nemyslitelné. Nehledě na občasné snahy nacionalistických poslanců prosadit v Dumě bratrské prohlášení o pomoci nebohým Jihoosetům formou anexe území, ruské úřady se tehdy spíše připravovaly, že Míšova čerstvá růžovorevoluční vláda znovupřipojí Jižní Osetii ke Gruzii. Tenkrát se nestalo a dnes Rusko drží Jižní Osetií Gruzii pěkně pod krkem a zatím se nezdá, že by mělo jakýkoli důvod cokoli na tom měnit.

20. ledna 2014

Černá vdova

Jirka píše, že je v Soči sebevražedná atentátnice. U článku je i pár fotek a dopis, který napsal generál major FSB plukovníkovi MVD. Na fotkách je zmlácená mladá holka, v dopise se zmiňují zvláštní znamení: Pokulhavá na pravou nohu, levá ruka neohybná v lokti, na pravé tváři asi deseticentimetrový šrám. Bez další informace není při pohledu na obrázek třeba spekulovat, kde dvaadvacetiletá k četným zraněním přišla. Že byla čísi manželkou? V normálních společnostech se netrestá za provinění příbuzných. Nehledě na to, že si v jejím rodném kraji holky ženichy příliš nevybírají a ohledně příbuzenského vztahu nezbývá než důvěřovat informacím od ruských tajných. Kdo tedy chce a ještě umí.

Obával jsem se z teroristických útoků v Londýně. V Soči se bojím asi ještě víc, protože nevěřím schopnosti jihoruských policajtů si vše pohlídat. Jako nevěřím ospravedlnitelnosti jakéhokoli teroristického útoku, ať již ho provede palestinský teenager, nebo x-krát mučená mladá Dagestánka. Pokud tedy vůbec existuje. Nebylo by poprvé, co si tajní vymýšlejí. Já bohužel věřím - i tomu, že není jediná.

Taky věřím, že tahle olympyjáda je špatně, nejen kvůli vyvlastňování majetku či ničení čerkeských hrobů. Potěmkiáda nikoli nepodobná Pekingu či Berlínu s tím rozdílem, že na rozdíl od druhých jmenovaných se Rusko rádo tváří evropsky a koneckonců je i členem Rady Evropy. První olympyjáda, kterou pamatuji a zcela jistě nebudu sledovat, protože bych si připadal jako v dokumentu od Leni. Zdravím každého, kdo se z vlastní vůle nezúčastní, leč není mi dobře z toho, že krom etických důvodů nyní už i pro nevěřící Tomáše přibyly i ty bezpečnostní.

19. ledna 2014

Učit se, učit se, učit se

Při čtení článku Tomáše Feřteka o zápisech a vztazích mezi provozovateli (učitelé, politici) a příjemci služeb (děti, rodiče), jsem si vzpomněl na synovcův sešit z nejmenovaného předmětu, plný poznámek s naprosto zbytečnými a bez řádného kontextu nicneříkajícími informacemi, které byly téměř jako přes kopírák stejné s mými poznámkami z téhož předmětu na témž gymnáziu před čtvrtstoletím. Synovec měl sešitů několik, asi aby si spolužáci porovnali poznámky, všechny nicméně stejně nicneříkající, ba s elementárními chybami, když se zapisující žák přeslechl.

Paní učitelka (profesorka, jsme jim říkávali, abychom se my i oni/-y cítili důležitě) si před třiceti lety při příchodu na gymnázium udělala přípravu a materiál jede stále dokola, viditelně bez jakékoli ambice předat žákům nové vědomosti, zaujmout je pro svůj předmět. Jen si odkroutit a rychle domů na zahrádku. Nedivím se příliš, protože iluze nemám a kdo málo čeká, nebývá zklamán. Asi mi je nejvíc líto, že dosud neexistují mechanismy, které by viditelně líné (pardon) učitele donutili alespoň trošku se snažit. I na gymnáziu, které se chlubí tím, že je nejlepší v kraji. Možná ale paní učitelce křivdím a mechanické předávání nesouvislostí se týkalo jen právě toho jednoho tématu, které se probíralo a které paní učitelce zcela nesedí (na onu ca. třicetiletou praxi nehledě). Jedno pololetí nic nezkazí přeci.

18. ledna 2014

Taverna du Liban

Nebylo v Kábulu expata, který nechodil do libanonské. Já sice ne moc často, zejména proto, že jejich takeaway byl na všech recepcích a pařbách, ale docela symbolicky hned můj první večer v Kábulu. 3. června 2008. Nebylo v Kábulu návštěvníka Taverny du Liban, se kterým by Kamal, její majitel, neprohodil pár slov, neposadil se u jeho stolu. Každý, kdo byl v Kábulu jen chvilku, věděl, že Kamalova restaurace je dobrá, výborně vaří, čokoládový koláč po jídle přinesou automaticky, a že Kamal je prima sympaťák.

Včera to taverna schytala a Kamal je mrtev. Líp než BBC nic nenapíšu, nevzpomenout si nelze. Každý, kdo si myslí či hlásá, že je pro víru třeba zabíjet jiné, ať začne u sebe. Raději dříve než později.

15. ledna 2014

Lali

Vzhledem k tomu, že v Gali chytávám grafoslinu, říkám si téměř, jestli není škoda, že tu zavíráme. Ač jsem, pravda, asi jediný. Večery jsou holt dlouhé a tmavé, teď ještě navíc i hodně chladné, takže i kmitání prstů na klávesnici alespoň nepatrně zahřeje.

Včera jsem povečeřel, jak jinak, ve Slad&Ko. Výběr pokrmu proběhl taktéž tradičně:
- Co budeš jíst?
- Co máte?
- Všechno.
- Například co?
- Chačapuri, kuřecí bujon nebo vepřový šašlik s hranolkama.
- Tak ten šašlik.
- Chleba budeš?
- Ne.

Pak se ukázalo, že je i bramborový (zde „moskevský“ případně „stoličnyj“) salát. Tak jsem si ho dal také, i když normálně vůbec nemusím. Když mi Lali po jídle přinesla druhé pivo, sedla si a dala se do řeči. „Měls’ to dobrý, jsem to po tobě dojedla, mám stašně ráda brambory.“ Porce byla opravdu veliká, jako vždy, jen se mi ještě nestalo, že by spolumajitelka, kuchařka a vrchní v jedné osobě bezelstně přiznala, že dojídá po hostech. Jenže Lali není obsluha, Lali je kamarádka, se kterou ráno snídám, pak spolu jedeme do práce (uklízí vedle u Francouzů), večer prohodíme pár vět i víc, pokud v kaféšce zrovna nikdo není, občas se podíváme na fotky jejích vnuků a já se při nich dozvím, jak se daří Giorgijovi ve Stavropolu.

Dnes ráno jsme společně seškrábali námrazu z předního skla, pak se (jak jinak: naposled) cestou kochali při pohledu na mé oblíbené, ranním sluncem krásně nasvícené hory, až jsem přejel vjezd do našeho kancelářského dvora. „Kuda jeděš, Petre, sad midichar?“ rozesmála se. Куда едешь? სად მიდიხარ? Quo vadis? Zatím vcelku vím, neboj, a stále mě to baví.

14. ledna 2014

O oxidech

„Občas si říkám, že tenhle národ, tenhle ruský národ tu vysadili mimozemšťané z jiné galaxie – ne z jiné planety, ale z jiné galaxie – někdy v 9.-10. století, aby tuhle planetu totálně zničili,“ ukončil pan vesnický učitel rozhovor na téma, jak dlouho se chystá zůstat v Abcházii. „Tohle není život, tohle je živoření. Ruští vojáci nám říkají, že vytvoří takové podmínky, že odejdeme sami. Copak jim je ta jejich velká země málo?“ Postávali jsme na dvorku školy a jen se tupě usmívali monologu, který najednou z pana učitele vytekl jako suchý led na jeviště béčkové kapely. „Děti tu chodí do školy, na vysokou je nepustí, takže když rosteš tady, můžeš být maximálně traktoristou. Bude z nás národ nevzdělanců, národ debilů.“ Ne, že bychom lament na též téma slyšeli poprvé, jen u pana učitele, kterého známe tři roky, přišel jaksi neočekávaně. Asi proto, že jsme se dnes viděli naposledy a přitom mu popřáli, ať se mu dobře daří.

Vracejíce se do Gali, shodli jsme se, že si nedokážeme představit, že tenhle překrásný, maličkatý kout kdy bude fungovat více méně normálně. Nejen proto, že politika nedovolí. Dějiny všechno nějak zamotaly a kdysi jeden z nejbohatších krajů CCCP je jednou z jeho největších skládek, kde se normální život zastavil před dvaceti lety a od té doby se nerozjel. Asi trest za to, jak se v sovětských subtropech mívali dobře.

Shodou okolností mi k večeři kdosi pustil zprávy státní ruské televize, ze kterých mi bývalo zle od chvíle, kdy jsem jim začal rozumět. Nezměnilo se nic. Vymývání mozků kořeněné dávkami bulváru a nacionalismu. Dozvídám se, že Rusko dále vesele zbrojí Assada, tentokrát pod rouškou hrdinské podpory ničení chemických zbraní. Že moskevská police spustila webové stránky, kde lze napráskat sousedy. Nebo že je v Moskvě na návštěvě Viktor Orbán, který podepsal s Voloďou kontrakt na stavbu jaderné elektrárny. Zprávy ho líčí jako hrdinu, který se vzepřel tyranské Eurounii. Není divu, že si kluci rozumějí, bez dvou za dvacet.

Ale což, jsou to jen zprávy, jimiž se nakrmí milióny ruských duší, které, jak víme, jsou bezedné. Jak že to říkal pan učitel? Svázán těžkým jhem národ nevzdělanců? Anebo „jak voli, již jdou svorně ve jho spjati [...],“ napsal Dante dle Vrchlického.

V Česku je prý zas nejoblíbenějším politikem Pitomio. Jako by velké části planety potřebovaly komplexní deoxidaci. Kam se jen schovat před tím návalem světového pitomismu? Pojedu do Kambodžy. Nebo na Srí Lanku. To je jedno, jen aby bylo teplo a abych nerozuměl zprávám, politikům, vojákům, ani učitelům.

13. ledna 2014

Poslední výlet

„Poslední“ se řekne gruzínsky „bolo“. Asi odtud mají Slováci své „čo bolo, to bolo.“ Naposledy jsem před pár hodinami přejel most v Ruchi, jinak též engurský, co dělí Abcházii od (zbytku) Gruzie. Lilo jak z konve, pár odvážlivců se vydalo pěšky, jinak byla v permanenci oslí spřežení. Jen náš Nissan zdárně zdolával výmoly. Most postavili němečtí vojenští zajatci po válce, říkala mi před čtyřmi lety Ana, když jsem přejížděl poprvé. Jako by se nic nezměnilo.

Na čáře ruský neužtaktajný dlouho zkoumal můj pas, stránku po stránce ho infračerveně projel, zatímco já jen pobaveně přihlížel. Nakonec jsem se neudržel a zeptal se, jestli je vše v pořádku, že do Abcházie na týž pas jezdím čtyři roky. V odpověd se mi dostalo jen tichého: Pozdravljaju. Gratuluji. A listoval dál. Že by doopravdy BOLO? Be On the Look Out for... Prošel jsem. Naposled. Alespoň pro tentokrát.

Zatímco jsem čekal pod stříškou, než pláštěnky prohlédnou obsah auta, dveře po dveřích, počínaje kapotou motoru a konče odkládacími schránkami uvnitř auta, přiloudala se mladá uniforma: „Tak co, Petře, už tu končíte, že jo? Jak dlouho ještě.“ Mladý FSBčník, kterého jsem předtím v životě neviděl, se choval jako z literatury. Znal mé jméno, věděl víc než obyčejná guma, a dal znát. „Tak kam se chystáš dál?“ Žoviálně pohvízdl, že jediné, co chystám, jsou tři měsíce prázdnin, tak jsem ho za odměnu ujstil, že alespoň na nějaký čas se chystám z Kavkazu vypadnout. Zamrzelo mě, že jsem neměl čas dát se s ním do řeči.

Poslední výlet do Galiwoodu, který v zimě vypadá nepatrně nehostinně, protože ty obrovské baráky nejdou vytápět. Teda ty, co stále stojí, co neshořely. Když jsem přijel poprvé, ani dva přímotopy vedle postele mě nezbavily tunové, vlhkem prosycené peřiny. Předloni jsem zas testoval spaní ve třech svetrech. Dnes je nad nulou, i když slibují sníh, takže možná přeci jen simulace vysohorského kllimatu. A proč ne? Vždyť naposled.

Než jsem našteloval přímotop vedle postele, došlo mi, že jsem si nevzal baterku. Poprvé asi z těch zhruba padesáti výletů do Gali. Zrovna by se safra hodila, ale odpouštím jí. I všem ostatním.