19. ledna 2014

Učit se, učit se, učit se

Při čtení článku Tomáše Feřteka o zápisech a vztazích mezi provozovateli (učitelé, politici) a příjemci služeb (děti, rodiče), jsem si vzpomněl na synovcův sešit z nejmenovaného předmětu, plný poznámek s naprosto zbytečnými a bez řádného kontextu nicneříkajícími informacemi, které byly téměř jako přes kopírák stejné s mými poznámkami z téhož předmětu na témž gymnáziu před čtvrtstoletím. Synovec měl sešitů několik, asi aby si spolužáci porovnali poznámky, všechny nicméně stejně nicneříkající, ba s elementárními chybami, když se zapisující žák přeslechl.

Paní učitelka (profesorka, jsme jim říkávali, abychom se my i oni/-y cítili důležitě) si před třiceti lety při příchodu na gymnázium udělala přípravu a materiál jede stále dokola, viditelně bez jakékoli ambice předat žákům nové vědomosti, zaujmout je pro svůj předmět. Jen si odkroutit a rychle domů na zahrádku. Nedivím se příliš, protože iluze nemám a kdo málo čeká, nebývá zklamán. Asi mi je nejvíc líto, že dosud neexistují mechanismy, které by viditelně líné (pardon) učitele donutili alespoň trošku se snažit. I na gymnáziu, které se chlubí tím, že je nejlepší v kraji. Možná ale paní učitelce křivdím a mechanické předávání nesouvislostí se týkalo jen právě toho jednoho tématu, které se probíralo a které paní učitelce zcela nesedí (na onu ca. třicetiletou praxi nehledě). Jedno pololetí nic nezkazí přeci.

Žádné komentáře: