Jihoosetínce (případně: Jižní Osety) nemají v Severní Osetii příliš rádi. Jako na každé náplavky na ně koukají skrz prsty, protože i tak si nežijí nijak bohatě a každý potřebujeme k vlastnímu utvrzení, aby na tom někdo jiný kolem nás byl hůř než my. Kudarci, říká se jim ve Vladikavkaze. Pohrdavě a nesprávně.
Severoosetínská vláda se oněch několik desítek tisíc, kteří Jižní Osetii opustili, pokoušela usídlit v tradičně ingušském Prigorodném okrese, ze kterého Inguše vyhnali v jedenadevadesátém za pomoci ruských tanků. Na severní straně hor žije pár desítek tisíc „Kudarců“, zatímco v samotné Jižní Osetii, respektive Cchinvalském okrese, jak se takzvané okupované území nazývá v Gruzii, zůstaly hlavně babičky a dědové, ke kterým se v létě jezdí na prázdniny. A místní samospráva, kde jsou i dříve narození, z části složená z Rusů, dosazených Moskvou, jež platí zhruba 95% jihoosetínského, hodně rozkrádaného rozpočtu.
Po válce v srpnu 2008 skončila legrace nejen proto, že jsme přišli o pár aut a veškerý majetek v kanclu v okresním (pardon: v hlavním) městě Cchinvali. Čára mezi Jižní Osetií a zbytkem Gruzie se zavřela a její barikádizace ze severní strany pokračuje dodnes. V srpnu například ruští vojáci, které si Jihoosetínci „pozvali“ ke kontrole bezpečnosti „hranice“, postavili ploty tak, že na jihoosetínské straně uvízli dva gruzínští staříci. Do Cchinvali nemůžou, protože nemají dokumenty, do Gruzie se nedostanou přes plot. Ruské uznání jihoosetínské nezávislosti (jemuž následovala Venezuela, Nikaragua, Nauru a Tuvalu) znamená již nepokrytě téměř totální dominanci Ruska v okrese, kde nezůstalo více než 20-30 tisíc obyvatel. Ač nezávislí, téměř všichni jsou občané Ruské federace.
Nelze nepřipomenout mého obíbence mezi jihoosetínskými politiky, bývalého takzvaného presidenta Eduarda Kokoity, předtím sovětského representatnta v zápase. Jeho oficiální životopis praví, že se jako mladý komsomolec vypravil do Moskvy, kde se dozvěděl o kapitalismu a stal se podnikatelem. Aneb praví úplně vše. Halasně jsme u televize povykovali, když se pár měsíců po zvolení místo oblíbených tepláků na veřejnosti objevil v kvádru. Halekali jsme méně, když prohlásil, že problém gruzínsko-osetínských vztahů spočívá v tom, že se Gruzie snaží vnutit Jižní Osetii principy západní demokracie, což protiřečí tradičním kavkazským hodnotám. Vytanul i památný večer, v naší oblíbené gruzínské (sic!) restauaraci Minas ve Vladiku, kde Kokoityho kamarád, jihoosetínský ministr rybolovu (dodnes netuším, čím se takový ministr může zabývat) po třech lahvích vodky s pistolí za pasem tancoval kozáčka.
Dlouhá léta centrum kavkazského traffickingu a šmeliny, na které se hojně podílely dlouhodobě dislokované ruské „mírové“ jednotky, začalo nedávno testovat možné reakce na připojení k Rusku. Současný takzvaný president Tibilov mluví nahlas o referendu a po nedávné schůzce s vyjednavačem EU pustil kachnu, že EU je smířená s jihoosetínskou touhou po právu na sebeurčení, protože tok dějin nelze zastavit. Zvláštní, jak šampioni demokracie mávají vůlí lidu a referendy poté, co se jim podařilo území etnicky vyčistit. Ironické, že před deseti lety by z ruského pohledu bylo podobné nemyslitelné. Nehledě na občasné snahy nacionalistických poslanců prosadit v Dumě bratrské prohlášení o pomoci nebohým Jihoosetům formou anexe území, ruské úřady se tehdy spíše připravovaly, že Míšova čerstvá růžovorevoluční vláda znovupřipojí Jižní Osetii ke Gruzii. Tenkrát se nestalo a dnes Rusko drží Jižní Osetií Gruzii pěkně pod krkem a zatím se nezdá, že by mělo jakýkoli důvod cokoli na tom měnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat