Tu a tam se zdravíme, když, pokuřuje na obrubníku, čeká na dalšího zákazníka. Kdykoli se odhodlám zajít dovnitř, přehodí recitaci Koránu na americký popík. Pokud tedy přede mnou zrovna nikdo není – to Korán jede, dokud na mě nepřijde řada. Snažím se chodit v hodinách, kdy je pravděpodobné, že se Mohd bude nudit, a já nebudu muset čekat, což se dnes úplně nepovedlo. Řada ale přišla záhy, řekli jsme si obligátní Kíf(Hál)ak (pozn. překl. „jak se máš“), načež mi Mohd ukradl další větu „Zaj dajman?“ Ano, ano, jako vždy, zaj dajman, neubránil jsem se úsměvu, věda, že tím naše konverzace asi na půl hodiny končí. Než se dostane na obligátní „tamám?“ (pozn. překl. „OK?“) a standardní odpověď, že bez brýlí nevím, takže asi tamám. Pak už jen dýško, poděkování a buď s mírem. Patku si rozcuchám až doma ve výtahu.
26. září 2021
11. září 2021
Najn ilevn
Vlastně mi letos přišlo, jako by se nás kolektivně už zas tak moc netýkalo. Jen ať si Amíci zavzpomínají a zapláčou, ale dějiny jsou dějinami. Není nepochopitelné, protože dvacet let je dlouhá doba, a většina nedohlédne dále než za vlastní humna, takže se nás události, jež známe z televize, zas tolik nedotýkají. Ať už tenkrát byly jakkoli daleko od možnosti chápání, ba uchopení. I proto.
Den, který změnil svět, a posunul Camusovsko-Huntingtonovský střet civilizací o mílové skoky vpřed. Mně se tedy celý koncept příčí a přijde mi vlastně bulvární, nicméně se na něm vozí stále více politiků, kteří potřebují jasně (čti: rasově či nábožensky) definované outgroups, aby mohli ochránit naše mindráky. Takže se střetu nezbavíme, ba naopak musíme s ním umět pracovat. Raději intelektuálně než emocionálně.
Najn ileven dvacet let poté je v různých ohledech smutným sumářem úspěchu magorů v letadlech, jejichž jména zaslouží jen zapomění. Ale na mysli ani trochu neklesám. Nejen proto, že bych se tím zařadil mezi frustrovanou sebranku, co drží u moci prodavače recyklovaných snů.
Čest památce všech obětí.
1. září 2021
Relativně prvního
První září pro mě bývalo výjimeční zhruba od šesti let. Do školy jsem se vlastně vždy těšil, jako nepochybně většina školáků, které jsme před sedmnácti lety cestou do ingušské práce potkávali v Severní Osetii. Sedmnáct let pro mě první září nesmazatelně znamená největší brutalitu, kterou jsou v životě zažil, a asi se už nikdy nezmění. Jako se nezmění má každoroční připomenout oběti beslanské tragédie.
Letošní první září zatím trávím zcela zapomenutelným čekáním na erbílském letišti, kde jsem právě překonal osobní rekord ve frontě na check-in. Hodina třicet. Online je dle Kurdů pro sraby. Vlastně bylo symbolické, protože jsme si včera s Hero povídali o tom, jak je čekání a trpělivost relativní, jak ji přijde zajímavá netrpělivost jejích místních kolegů na různých checkpointech v Kurdistánu, protože prý nezažili Saddámovu vládu, ve které každý projezd checkpointem znamenal strašlivou buzeraci a strach, že se třeba nedostanou dále. A pak se Hero rozpovídala o tom, jak jí jednou zabásli tátu, odvezli do Abu Ghraibu a nikomu nic neřekli. Musel jím říct až sám táta, když se, naprosto nečekaně, po dvou a půl letech zase objevil doma.
Já jen stál v superdlouhé a chaotické frontě a vlastně si spiklenecky užíval, že jsem z nejklidnějších, zabojovav s vlastní netrpělivostí. Protože můžu. Na rozdíl od.