30. července 2011

O pracovní morálce

Beztak je to zvláštní. Když je doktor špatný, buď k němu nikdo nechodí, nebo dělá něco jiného (a v nejhorším případě jde do politiky). To samé lze říct o právnících, ekonomech, inženýrech, pekařích – těch posledních, pravda, v politice asi příliš není, i když pravidlo neschopnosti platí možná intenzívněji, třeba jako pro elektrikáře, instalatéry a další profesi za profesí. Neplatí však pro členy ani jedné z komor Parlamentu ČR.

Je-li vaší náplní práce určovat, kam směřuje země, nemusíte se příliš namáhat. Na každé téma nominuje politický klub Brouka Pytlíka, který pro partajní sběr vymyslí jako bude družina hlasovat, což může být v lepším případě založeno no politickém programu strany, leč častěji, zdá se, záleží na lobbistech a politických handlech. Hele, Jouda, vole, my vám dáme ten Temelín a vy nám odmávnete ty myslivecký privilegia, jasný, vole? Málokde najdete takový shuk inkometence jako při pročítání stenozápisů z poslaneckých či senátorských schůzí.

Naši politici ani nechtějí rozumět vlastní práci, protože se to po nich nežádá. Možná i proto ji nezřídka mají jako vedlejšák. Byť nikterak exklusívní pro náš Mindrákov, být ministr a poslanec zároveň, nebo starosta a senátor nedává smysl, respektive se nedá dělat, aniž by dotyčný vykonával každé své povolání v průměru na padesát procent. Honoris causa. Tváří se jako superpýplové, leč svou práci vykonávají v kvalitě, která by většině z nich na jiném pracovišti spolehlivě zajistila výpověď. Co s tím ale, když si hraboši sami vymýšlejí pravidla vlastní hry, takže se jim na kobylku nikdo nedostane. A i kdybychom se náhodou dostali, přijdou po nich jiní, kteří se budou chovat stejně. Ještě chvíli a dosáhneme totalitárních parametrů, kdy národ nerad mění nomenklaturu, protože ta si už alespoň nakradla a není to tak zlé, než kdyby přišli noví a začali hrabat od nuly. Špatný je systém, který zaměstnává nekompetnetní negramoty bez možnosti vyhazovu a jakékoli zpětné kontroly, kde aktivní občanská společnost nemůže nahradit ostudně selhávající sdělovací prostředky.

Ač je příliš mnoho shnilého ve státě českém, zbraně bych neskládal. Nikdy. Politika se mění a celý diskurs pojednává nakonec jen o tom, nakolik bude cílem politické funkce správa věcí veřejných a nakolik osobní prospěch a touha po udržení moci. I na jiných pracovištích jsou lidé, kterým jde především o kariéru a osobní prospěch a nikoli o vlastní pracovní povinnosti, ale jsou vesměs v menšině a vyhoditelní. V českém politickém rybníku je poměr obrácený a kapříci jsou vyměnitelní jen zčásti a jednou za X let. Stále nicméně stojí o to hrabošům připomínat, kde a proč pracují. A stále platí pravidlo, že jediným způsobem, jak cokoli změnit, je stát se částí struktury a měnit vše zevnitř.

29. července 2011

O stromech

V Tbilisi přes den teplota snadno přeskakuje čtyřicet a bez A/C už neumím fungovat ani já. Byli jsme včera s právničkou Nanou na jednom úřadě, kde jsem musel podepsat asi dvacet papírů, a cestou ven si ona posteskla, že je takové vedro proto, že lidi ve městě vykáceli stromy, namísto kterých sázejí ohavné baráky.

Asi na tom něco bude. I na tom, že se skupinka lidí v šumavské chráněné oblasti snaží blokovat politicky objednané kácení stromů za účelem mastného zisku, které náš hochstaplermannschaft sborem svádí na jednoho malého broučka. Nepovažuji se za nějakého pana ekologa, velkého ochránce přírody. Je mi ale zvláštně, když si o stanujících na Šumavě čtu, že jsou ekoteroristé, marxisté, případně pravdoláskaři. Mně jsou na dálku sympatičtí, protože věřím jejich argumentu, že správa parku porušuje zákony a podvádí. Škoda, že to mám z ruky a nemůžu alespoň na pár dní taky zajet na dovolenou do lesa. Hezky voní. A určitě v něm není takové vedro.

27. července 2011

Useful-idiot threshold

Zajímavý, leč málo diskutovaný koncept, který se mi v posledních dnech vrací jak na běžícím pásu. Kdy jsem ještě prospěšný, ba užitečný, a kdy už jsem jen užitečný idiot v cizím představení? Kdyby si Práh užitečného idiotství (PUI) každý důsledně hlídal, asi by bylo na světě lépe. A opravuji svůj předchozí výkřik z „Principy jsou pro blby“ na „Nereflektované, dogmatické principy jsou pro blby.“

Dnes máme 27. července 2011 a v Gruzii bije devátá ranní. Předpověď počasí vyhrožuje teplotami kolem čtyřicítky a mě čeká další převážně kancelářský den, ze kterého se, doufám, následkem usilovného draždění mého Pí Jú Áj nerozškytám.

A hned se mi ulevilo.

23. července 2011

Divný den

Celý den jsem poslouchal norské rádio, ale uzavřít nemůžu než jedním z největších hudebních talentů tohoto století, jejíž život dnes v pouhých sedmadvaceti vyhasl. Rehab, kterému beztak málokdo věřil, se nakonec nepodařil. I won't go, go go. You have gone after all, safe travels and RIP.

Média a AUF

AUF = Arbeidernes Ungdomsfylking. Mládežnická organizace Strany dělníků, která se občas překladá jako sociální demokraté, občas i labouristé. Poslední počet obětí na Utøya je údajně 84 a prý poroste dál. S AUF jsem se potkával někdy od poloviny devadesátých a coby správný apolitický a antikomančský Čech jsem se občas nenápadně poškleboval nad jejich dětskou angažovanosti a vírou v sociální spravedlnost; občas závistivě hleděl, jak mají v hlavě srovnáno. I když mi jejich weltanschauung nebyl nikdy svůj. Co naplat ale, kultura mládežnických politických organizací vytváří uvědomělé demokraty. V Norsku tedy. Kamarád, který mě se svými AUFisty seznamoval a strávil na Utøya spoustu lét, dnes zasedá v městském parlamentu v Oslo a v květnu jsme u něho na balkoně snědli výborně ogrilovaného lososa. Setkání po deseti letech.

V českých médiích jsem si v jedné diskusi u článku přečetl, že děcka byly socani, takže si implicitně zasloužily? Jak někdo může být tak takové hovado, nevěřím očím. Zasraný mindrákov.

Kdo může, varuje v Norsku proti hysterii, jež se ale nevesele plíží sociálními sítěmi. Kdosi na Xichtoknize pověsil obličej Ala Gore-a mladšího s komentářem, že toto je zadržený terorista, a pod obrázkem se strhla debata, jak mu terorismus kouká z očí. V dalších debatách se hojně ozývá volání po trestu smrti pro zadrženého Breivika. Ač o tom, že právě on se převlékl za policistu a střílel na Utøya, nikdo nepochybuje, odsouzení bez řádného procesu a volání po tom, aby stát na sebe vzal roli vraha, bude možná prvním z mnoha testů diskutovaných norských hodnot, které rozhodnou, zda Norsko zůstane otevřenou, liberální, tolerantní, demokratickou zemí. Premiér Stoltenberg několikrát zopakoval: "Na útok musíme zareagovat posílením demokracie." Uvidíme, jestli voliči za pár měsíců budou souhlasit.

Asi bych měl vypnout počítač a dělat něco veselejšího.

Čistit zuby nepomáhá (i když možná?)

Odporná psyhologie. Viděl a slyšel jsem spoustu výbuchů, i několik vražd, ale když se natolik přiblíží k milým, známým a nečekaným místům, zůstává rozum stát. Policie zatkla dvaatřicetiletého Nora, Anderse Behringa Breivika, který dle předběžných informací může stát za bombou ve vládní čtvrti i masakrem na letním táboře. Xichtokniha už má téměř sto různých skupin se jménem norského maniaka. Mezi nimi i několik na jeho podporu. A čistit zuby nepomáhá.

Při poslechu NRK si silněji a silněji uvědomuji, proč mám k Norsku tak obrovský respekt. Ať už mluví premiér, ministr, šéf policie, novinář, sociolog, děcko, které přežilo masakr na táboře mladých socialistů, nebo kolemjdoucí, je cítit spousta síly a odhodlání se z tohohle průseru společně vysekat. Ani jeden politik se nesnaží zbavit odpovědnosti, či ukazovat prstem na jiné. Kompetentní a silní lídři (chtěl jsem napsat vůdci, ale to mi zavání), jejichž jediným společným zájmem je pomoci zemi překonat národní tragedii. Profesionálové skrz na skrz, jejichž emoce nejsou ani trošku kašírované, stejně jako to odhodlání, které jednoznačně říká: "I have a job to do here," jehož (of the job-to-do) součástí je i poskytovat co nejvíce informací veřejnosti. Ve všech rozhovorech přímo či nepřímo zaznívá otázka, nakolik se Norsko následkem terorismu změní. Doufám, že málo pokud vůbec, jakkoli se při dnešní depce zdá málo pravděpodobné. Firmitas, fortitudo, sapientia!

22. července 2011

Sedm vteřin slávy

Koukám v transu na rozmlácenou ulici v takzvané vládní čtvrti v Oslo a připadá mi, jako by mi to bouchlo před barákem. I když po zastřepené ulici chodívám jen několikrát do roka – máme kancl za rohem, asi o padesát metrů dál.

Sleduji BBC, online televizi bulváru VG, který má kanceláře vedle epicentra bomby, a poslouchám norské rádio. Nestíhám se divit, kolik dementů volá do všech těchto médií, aby ve svých sedmi vteřinách slávy opakovali totéž a totéž (byla to rána, vymlátilo to okna atd.), a proč si tvůrci mediální reality myslí, že je lepší dát prostor dementům, než nezatěžovat už tak přetížené telefonní linky, díky čemuž by se třeba více lidí dovolalo dříve svým blízkým, aby je ujistili, že jsou v pořádku.

Je to všechno nějak smutný, tohleto.

13. července 2011

Špijóni

Zprávy o zhacených teroristických útocích spředených ruskými tajnými službami se v gruzínských státních televizích množí. Teď nám navíc zatknuli a obvinili ze špionáže čtyři gruzínské fotografy s těsnými kontakty na přední představitele země, včetně osobního fotografa pana presidenta. Míša se nechal záhy slyšet, že je rozhořčen, ale nemůže nic dělat, protože v demokratické Gruzii nemá ani president na policii a soudy žádný vliv. Málem bychom uvěřili, kdybychom podobnou frašku viděli poprvé.

Osoby a obsazení
Zurab Kurcikidze, fotograf frankfurtské agentury EPA (European Pressphoto Agency), dle řízené mediální masáže špionský don s napojením na ruskou vojenskou kontrarozvědku.
Irakli Genedidze, Míšův osobní fotograf na volné noze obviňován z toho, že Kurcikidzemu prodával tajné fotografie, k čemuž se i přiznal.
Natia Genedidze-ová, fotografka a manželka Irakla Genedidze, propuštěná na kauci 10,000 Lari (ca. 110,000 Kč) s oficiálním odůvodněním, že se beztak přiznala a navíc má dvě děti. Neoficiálně bylo její zatčení pouze vychytralým trikem, jak donutit manžela k doznání.
Giorgi Abaladze, fotograf na volné noze pracující pro gruzínské ministerstvo zahraničí.

Genedize a Abaladze jsou vinění z toho, že pořizovali fotografie Míšových plánů, schématu presidentského paláce a dalších tajných dokumentů a prodávali je Kurcikidzemu, který je posílal dále. Šéfredaktor EPA zněl ale vcelku přesvědčivě, když tvrdil, že veškeré fotky, které Kurcukidze posílal, včetně těch, které šly do Moskvy, byly dány volně k dispozici agenturám po osobním schválení presidentem.

Zdá se, že skutečné důvody zatčení novinářů je spojeno s demonstracemi v předvečer Dne nezávislosti, které skončily policejním masakrem šíleného davu. Několik tbilisských novin zveřejnilo otvřený dopis Giorgie Abaladzeho, ve kterém tvrdí, že zatčení novinářů je osobní pomstou presidenta Saakašviliho za zveřejnění fotografií z 26. května. Coby provládní novinář sledoval Irakli Gegelidze protesty z policejní strany a údajně udělal spoustu snímků policejní brutality včetně jedné oběti, o které v oficiálních médiích nebyla žádná zmínka.

Snaha gruzínských úřadů bagatelizovat skutečnost, že všichni zatčení jsou novináři (a tudíž se nejedná o útok na svobodu médií), je komická, nikoli však příliš směšná, protože dotyčným hrozí 8-12 let odnětí svobody za dle všeho smyšlená obvinění. Gruzínské soudy jsou známy velkou efektivitou, což v místním žargonu znamená téměř stoprocent rozhodnutí v neprospěch obžalovaného. Soud už navíc rozhodl, že se přelíčení vzhledem k tajným informacím budou konat za zavřenými dveřmi. Nikoli náhodou zaujímá Gruzie světově čtvrté místo v počtu vězňů na počet obyvatel a pokud za vším opravdu stojí všemocný Míša, statistiky zas maličko poskočí.

8. července 2011

Highlander

Cestou do Gali mi v autě zahráli. Queeny. Who wants to live forever... Koplo mě na konec osmdesátých, když jsme chodili ke kamarádovi na video a tohle byl jeden z prvních filmů. Tenkrát jsme žrali,tak jsem si po návratu do Tbilisi pustil. Hrozivá srajda. Za pětadvacetiletou vzpomínku na kradmé plížení do kamarádova bytu po odpoledce nicméně stálo. There's no time for us, there's no space for us...

4. července 2011

Galiwood, my love

Gali je poloopuštěné, ze tří čtvrtin zničené městečko na jihu Abcházie, kterému místní láskyplně přezdívají Galiwood, což zní úplně stejně jako ruská výslovnost jedné losangelské čtvrti. Ač téměř výhradně Gruzíny osídlená jížní část Abcházie zhusta připomíná další Ocelové město po výbuchu, má Galiwood obrovskou duši a jezdím sem rád. Přijde mi proto nefér, že něj ta hnusná ruská propaganda, podporovaná židovsko-zednářskými kapitalisty z Gůglu zase dělá middle of nowhere.



Ano, ano, samozřejmě mě napadlo, že obrázky jížní Abcházie strejda Gůgl nemá proto, aby nebyly vidět všechny ty ruské vojenské základny, co se tu vyrojily za posledního půldruhého roku, ale nejsem žádný konspiracionalista, abych to tu psal přeci.