28. listopadu 2015

Ve sprše

Čtu si, že se Holland domlouvá s Putinem na společném postupu vůči Daeš. Vzpomněl jsem si na Sarkozyho, jak se coby mírotvorce angažoval v rusko-gruzínském konfliktu, aby ho pak tehdejší prezident Medvěděv před kamerami v přímém přenosu ztrapnil odkazem na domluvu, která dle Sarkozyho spontánně zděšeného výrazu evidentně nexistovala. Viděl jsem v přímém přenosu a při vzpomínce na Francouzův výraz tváře se dosud usmívám. I když mi asi nikdo už neuvěří, protože pokud není googlovatelné, neexistuje. Hitparádu strašností z té doby holt navždy povede Míša žvýkající svou kravatu.

Jsme o sedm let dále. Chápu, že Holland potřebuje vydělat bodíky rázným zakročením proti obludnému nepříteli. A zatímco francouzská letadla nemsyslně bombardují v Sýrii a Iráku - a z každého zabitého civilisty vyrobí dva budoucí teroristy, šplhá francouzský president do horké sprchy s Moskvou, které ještě relativně nedávno, po ruské anektaci Krymu zrušil zakázku na Mistraly. Asi nezbývá než popřát Mssr. Hollandovi, aby se nikdy nemusel shýbat pro mýdlo.

18. listopadu 2015

Výročí

Zas se nám sešel rok s rokem, včera psychopatický prezident-klaun slavil v klubku pomateným nohsledů a fašistů, kteří z jakéhosi důvodů preferují ruskou trikoloru před českou. Česká policie dělala z nácků VIP a Andrea mě nabádá k návratu na tuchnoucí hroudu, na které se Mussolini jmenuje Miloš, co se nemůže nabažit pozornosti kolem poskakujících sebedůležitých kašpařů.

Dnes zas osm let ode dne, kdy to Burác zabalil. Vzpomínka na něj vyvolává nesrovnatelně více emocí než vize českého prezidentského bahna. Honzíku, pomyšlení na to, že si už spolu nedáme pivo, je pořád stejně smutné.

15. listopadu 2015

Paříž

Připomnělo mi čímsi Breivika. Bomba na jednom místě k odvedení pozornosti a masakr o kus dál. Smutek se mísí s bezmocí a zlostí, kterou zvláštně přiživují různé reakce. Ty nejbizarnější lze sjednotit do několika vzájemně se prolínajících skupin.

Dyk jsem to říkal(a). Nevím, co lidi vede k tomu, aby neštěstí druhých použili k utvrzení vlastního ega. Mnozí navíc nemají příliš ponětí, co se vlastně stalo. Nejde o to, co kde řekli, jen že měli takový nějaký pocit (něcisté!), že vše dopadne špatně. V oblíbené české variantě ještě navíc s dávkou nevraživosti vůči okolnímu světu a zadostiučinění, že jejich černobílý pohled na dění kolem zas ztratil několik odstínů šedi. Zvláštní podskupinou jsou lidé, kteří své zadostiučinění mísí s frustrovanou agresí na adresu kohokoli jinak vypadajícího či smýšlejícího, protože není rozdíl mezi činem několika pomatenců a uprchlíky, druhým největším světovým náboženstvím atp.

Jsme ve válce. Hodně podobné předchozímu, kde autor upřesňuje svůj pohled založený na jedné Huntingtonově knize, kterou pravděpodobně nečetl. Opomíjí přitom, že stejný názor sdílejí civilisty masakrující extremisté s cílem přimět ostatní k témuž poznání. Aneb západní válečné burcování není nepodobné saláfistickým magorům a nakonec nahrává militarizované části naší společnosti, jež opravdu válčit chce. Já v žádné globální ideologické válce nejsem, jen v té syrské, jíž se ale neúčastním. Vůbec mi ono "jsme ve válce" přijde takové... apokalyptické.

Pokrytci litují Pařížany, ale že došlo k výbuchu v Bejrútu, Baghdádu atp., je jim jedno. Jak jinak též vyjádřit, že je člověk spravedlivý, znalý, případně zcestovalý kosmopolita. Přijde mi v čemsi totalitní, jako by chtělo určovat, kdy a čím se máme cítit dotčeni, nad čím smíme smutnit. Nemám na mysli pokrytectví řady politiků, kteří samozřejmě vycítí šanci ke snadnému bodování. I když se na ně vlastně nezlobím, mají to tak nějak v popisu práce. Mě se třeba dotýkají zvěrstva Boko Haram, měl jsem na FB statut Je suis Garissa, bejrútský výbuch mě šokoval, stejně jako každý baghdádský, i když, přiznávám, ty poslední je obtížné počítat. Vadí mi, jak se civilní oběti v Sýrii a kdekoli jinde mění jen ve statistické údaje a při loňské válce v Gaze jsem byl téměř v permanentím šoku. Nemyslím však, že to ze mě dělá lepšího člověka. A určitě by mě nenapadlo kázat jiným, co mají cítit a jak smějí své pocity vyjadřovat. Když jsem včera kondoloval francouzskému kolegovi, přijal téměř omluvně s odkazem na Bejrút. Až pak se podělil, že na jedné z pařížských ulic zůstal ležet kamarád jeho kamaráda. Omlouvat se za vlastní smutek není zcela v pořádku.

Možná ale asi jsme ve válce. Sami se sebou a vlastním strachem. Mr. Snowden rád potvrdí, jak se USA po 9/11 totalitarizovaly. On sám řešil po svém, nalezením útočiště v zemi z nejtotalitnějších. Strach je tvárný a snadno využitelný teoristy i manipulátory všeho druhu. Necháme-li se, ani Marseillaisa nám nepomůže.

P.S. Stále mě fascinují debatéři, kteří přesně vědí, kdo má co, jak a kde udělat, a neúprosně tvrdí, že kdokoli si myslí cokoli jiného je pravdoláskař, sluníčkář, fašista, válečný štváč, srab, debil, nehodící se škrtněte.

7. listopadu 2015

Velká listopadová

Rád připomínám zásadní dějinné milníky, které, ať už lidská paměť a historické knihy přetvořily jakkoli, není radno zapomenout. Jako třeba výstřel z Aurory. Osmadevadesát let od momentu, který pozměnil svět natolik, že se z toho asi jen tak nevyhrabeme. V různém slova smyslu. Banda ideologů ukázala, jak snadno lze držet moc pomocí směsi manipulace a teroru. Začíná vždy manipulací, teror se dostaví jaksi mimochodem.

Je sedmého listopadu a my právě prohráli (na penalty!) finále fotbalového humanitárního poháru. Druzí z třiceti týmů není úplně nejhorší výsledek a důstojná porážka na zítřku nic nezmění. Raději si připomínat fotbalové než lidské prohry.