Aleppo

Pozastavení bojů trvalo jen necelý týden. Než americká letadla vybombardovala syrské pozice u Deir-ez-Zoru a Assad v odvetu napálil humanitární konvoj u Aleppa. Od té doby bombarduje východní Aleppo vice než kdykoli dříve. S ruskou podporou. A za ruského skřípání zubů. Do poslední kapky krve.

Napadá mě, že mě nenapadá žádné přirovnání. Neuvěřitelný masakr, který nelze nijak ovlivnit, jen sledovat v médiích, pokud si člověk troufne. A mezitím doufáme, že se Rusové s Američanama třeba zas pokusí domluvit na něčem, co masové vraždění a válečné zločiny zastaví.

Milníky

„Kdes byl, když zabili Kennedyho“, „kdes byl, když k nám vrthli Rusáci,“ „kdes byl, když se na Národní hledal neexistující zabitý student?“ „kdes byl, když to letadla napálila do WTC?“ a spoustu dalších, veřejných i soukromých. Milníky, jež jsem zažil, pamatuji dobře. Ten dnešní jsem seděl v podzemní kanceláři na Kavčích horách, Anna K. na Radiožurnálu zpívala „všechno nečeká blízko, tak nelítej nízko“ a Igor volal, ať se jdu podívat na televizi, co ti „moji Čečenci“ spáchali.

Bylo v dobách, kdy za veškeré zlo na světě ještě mohli jen Čečenci, než se presumpce kolektivní viny rozšířila na všechny vyznavače druhého největšího světového náboženství, pro které dnes začíná největší svátek, Eid al-Adha, jenž připomíná Akedu, boží výzvu Abrahimovi, aby obětoval to nejcennější, co má, a ten místo syna našel podřezaného beránka. Pár minut, jež změnily svět? Asi ano. I když svět spíše následně změnila hrstka politiků v čele s republikánským presidentem, napojeným na americký zbrojní průmysl.

Isra

„Je tu příšerně,“ říká mi. V náručí tříletá Maria, za sukni se drží dvě další děti. Do Jordánska se se zbytkem rodiny dostali před půl rokem a teď žijí v uprchlickém táboře Azraq. Třicátnice Isra učila angličtinu na střední škole v Homsu, ze kterého její rodinu válka vynala do Palmyry a odtud pak ještě dál, až na jordánskou hranici. „Z Palmyry jsme utekli, když přišel ISIL, od té doby se tam pořád bojuje. Žádní civilisté tam nezbyli,“ vypráví mi.

Po letech putování z místa na místo se rozhodli odejít ze Sýrie do Jordánska, i proto, že Isřina teta je Jordánka. Na hranici měli štěstí. Dostali se přes ni už po týdnu čekání, na rozdíl od desetitisíců dalších, kteří na možnost vstupu do Jordánska čekají měsíce. Celkem odhadujeme, že na čáře squatuje asi osmdesát tisíc lidí, leč hranice je už dva měsíce zavřená.

Azraq je tábor uprostřed severojordánské pouště, proslulý extrémními klimatickými podmínkami i tím, že v jeho okolí jinak chcípl pes. Padesát stupňů v létě přes den, minus deset v zimě v noci, de facto nemožnost se z tábora dostat, zatímco uvnitř je služeb a možností výdělku poskrovnu. S asi 400 syrskými zaměstnanci jsme v šestatřicetitisícovém Azraqu zdaleka největším zaměstnavatelem. „Já jsem učitelka a manžel je inženýr, v Homsu byl manažer firmy, tady nedělá nic, nudí se, a je konstantně naštvaný. Tábor je hrozná varianta, hlavně pro vzdělané lidi.“ Souhlasím. Tábor je hrozná varianta ve většině kontextů.

Isra doufá, že se brzy z Azraqu dostane a bude moci bydlet u tety. Mezitím se chystá organizovat kroužky angličtiny pro děti. „Chci učit, baví mě to. Tak je alespoň naučím abecedu a počítat,“ plánuje. Načež se zjeví Isřin pětiletý syn a na matčin pokyn zarecituje „Ej bí sí dí í ef dží...“

Než se rozloučíme, popíšu Isře různé možnosti stát se učitelkou v Azraqu, včetně našeho vzdělávacího centra, a Isra se omlouvá, že se ani nezeptala na mé jméno. „Najs tu mýt jů Mistr Pýtr.“ „Najs tu mýt jů tů, Isra, gud lak tu jů ent tu jór femili.“

Beslan

Dvanáct let mám první zářijové dny spjaté s asi nejhorším životním zážitkem. Dvanáct let pokaždé někam napíšu jméno třicetitisícového severoosetínského městečka a vzpomenu si na Támika, který během masakru přišel o prvňáka Žorika, zatímco starší syn se ženou byli těžce raněni. Několik dní, které otřásly mým světem a definitivně mě naučily, že je spousta věcí, které rozumem nepochopím. Vzpomínáme.