25. února 2014

25.2.

Jedno výročí, keré je třeba připomínat donekonečna. Den, kdy naše země udělala za pár hodin tisíc kroků zpět. Připomínka, že zlo zlem nevymýtíš, že vládce je třeba kontrolovat, ať už se tváří a oblékají jakkoli, že dav v panice hledá útočiště u těch, kteří nabízejí snadná řešení. Že se v krizi nejlépe daří všelijaké lůze.

Ať si kdo chce prahne po dobách minulých, kdy nikdo neměl nic, a proto nikdo nikomu nezáviděl. Já spíše vzpomenu na komančské oběti, mezi nimiž je i dědův bratranec, Josef, který byl odsouzen na doživotí. Dědův bratr, Jan, jediný československý bombardovací letec vyznamenaný královským Řádem za vynikající službu (DSO), zas dostal šestnáct let. V Česku ho nikdo nezná, v Anglii je dosud považován za hrdinu. Doma holt nikdo nebývá prorokem. V Mindrákově tím méně.

20. února 2014

Majdan

Žádný civilizovaný politik nemá právo poslat armádu na obyvatele vlastní země a kdo pošle, je vrah, osobně zodpovědný za každou smrt, kterou armáda způsobí. Slava Ukraini.

19. února 2014

Zub (času)

Málo se ví, že při častém otevírání pivních lahví zuby (7. pád plurál) vám nejdřív odejdou dolní šestky. Stoličky. Kdyby věděli tvůrci známého filmu, dali by velrybě basu piv. Kdybych věděl před 25 lety já, možná bych měl obě šestky dosud celé. Ano, ano, zlámal jsem někdy ve třeťáku na gymplu, bylo po revoluci a smělo se vše. I si beztrestně ničit chrup. Jedna šestka zmizela záhy na smetišti dějin, druhou léta poté zachránila pražská zubařka (rdím se při vzpomínce, jak dlouho jsem váhal jít si nechat spravit).

Zmizelá šestka brnkala už tři roky na nerv mé tbiliské zubařce, ke které vyrazím zhruba jednou za půl roku. Že prý si mám nechat dát implantát, protože dlouhodobě mi díra zkazí i jiné části chrupu, říkala mi vždy. Nepochybuji, že si mě mnohem dříve pamatovala podle chybějící šestky než dle xichtu. Avizovaných šest měsíců s implantátem, prý aby se chytl, než se dodělá nový zub, mi vzhledem k neustálým toulkám ale nepřipadalo reálné – navíc komu by se chtělo po půlhodinovém sezení s otevřenou tlamou začít dojednávat další podobně potupný zážitek, když už jsme si na sebe s prolukou dávno zvykli. Zubařčino nápadné naznačování vyvrcholilo před třemi týdny, když jsem byl opravit plombu a ona si na mě pozvala kolegu. Chvíli zkoumali kvalitu dásní, pak využili toho, že se mi s otevřenou hubou špatně hovoří, natož brání, takže na jejich „Víte co, my vám ten implantát navrtáme hned“ jsem se zmohl jen na awgrhkhauxz&$#@!, či podobně to znělo.

Žádných šest měsíců zvykání si, za dva týdny, tj. měsíc s troškou od začátku akce, budu mít nový zub na místě, kde již téměř čtvrt století zeje díra. A za další dva týdny po více než čtyřech letech mizím z Gruzie. S novým zubem na památku, záplatou na prázdnotu, jíž si již dávno nevšímám. V lecčems je Gruzie přesně takový flastr na píchlou duši. I když je v mnoha ohledech na čase se odsud posunout, vůbec to nebude snadné. Ani s tím novým zubem.

14. února 2014

U Kadira

Kadir mě zahlédl, když jsem vystoupil z auta a rozesmál se. „Kdes byl tak dlouho? Podívej se na kluky, jak jsou velcí,“ ukazoval na syny v krámu a třásl mi rukou. Zašli jsme s Roelem dovnitř, vylezli do patra, sedli na kupy koberců a Roel začal vysvětlovat, o jaký má asi zájem. Po třech čajích a asi padesáti kobercích si Roel nakonec vybral čtyři, které průběžně konzultoval s manželkou v Keně. Já se jen celou dobu kochal, připadal si strašlivě zkušeně a přemítal, který by se mi tak asi vešel do kufru a jaké oblečení budu muset zanechat v Kábulu, abych si udělal místo.

Chodívali jsme ke Kadirovi do krámu jednou-dvakrát za měsíc popít čaj, poklábosit o ničem s ním i různými, téměř vesměs cizokrajnými nakupujícími, než jsme zajeli na oběd do některé z kábulských expatských kaváren. Záhy se výlety do Šar-e-Nau staly společenskou návštěvou, víkendovým rituálem. Když se někomu zalíbil koberec, koupil si, častěji jsme ale jen popíjeli čaj, povídali si, někteří pokuřovali, a všichni jsme se dozvídali více o kobercích. Fred, pravda, neodešel s prázdnou téměř nikdy a Niamh měla nákupní slinu každou druhou-třetí návštěvu. Mně trvalo tři měsíce než jsem zjistil, že se mi koberce líbí, a téměř vždy jsem pak předem věděl, kolik mám v kapse dolarů a jestli mám zrovna na koberec chuť.

Koberců jsem za půldruhý rok koupil kolem čtyřiceti. Dost jsem jich od té doby rozdal, na ostatní se dosud rád dívávám, nejen proto, že jsou nádherné samy o sobě, ale i připomínají krásné kábulské časy. I proto jsem dnes nemohl od Kadira odejít s prázdnou a náš strážný bude mít nové boty a pár triček.

13. února 2014

Vstávej, Pjetr

Potkali jsme se v lednu s Baširem v Tbilisi po osmi letech. Přijel s bráchou z Ingušska na víkend, ale hory zapadly sněhem, silnice se stala neprůjezdnou a oni museli zůstat o pár dní dýl. U piva mi připomněl jedenáct let starou historku se svým otcem Visingerejem.

Když jsme se v nazraňském Targimu přestěhovali o dům dál, rozhodl se Visingerej, majitel našeho již bývalého kanclu, pronajmout baráček Němcům. I Visingerej i Matthias, který tenkrát Němcům šéfoval, za mnou týden chodili nervózní, jak se s druhou stranou domluvit, aby vše klaplo. Němci chtěli kancl za rozumný peníz, Visingerej potřeboval příjem ze slušného nájemného, já se nakonec stal prostředníkem, který vše domluvil. Nakonec jsme si jeden večer sedli v opuštěném baráčku v Targimu 40, že se vše dohodne, a Matthias začal nervózně mluvit. Ani pořádně nezačal a Visingerej ho přerušil větou, která je, prozadil mi Bašir, dodnes rodinným hitem: „Vstávej, Pjetr, tohle nám nevyhovuje.“ Asi jsem byl jediný, kdo hned pochopil, že Visingerej nesouhlasí s výši nájemného dřív než Matthias stačil cokoli navrhnout, jako když nervózní herec na divadelní premiéře vyhrkne svou jednu větu o dějství dřív.

Nechtěně jsem se stal scénáristou večírku, který si všichni účastníci vcelku dopodrobna pamatují, a to nejen proto, že nakonec, jak jinak, skončil strašlivou kocovinou. Matthias dopadl jednoznačně nejhůř. Já sám si vzpomněl až díky Baširovi, leč onen nazraňský mejdan se vybavil, jako by býval proběhl před týdnem, nikoli jedenácti lety. Bašir s bráchou se smáli a opakovali ikonickou větu a mně se v mysli vrátila léta tovaryšská, kdy vše bylo krásně i strašidelně nové a já hloupě naivní a nezkušený, leč nakonec se pracovně vesměs dařilo, jak mělo. Z naivity se časem stal pragmatismus, z nezkušenosti rutina. Což o to, veselých historek je stále více, jen cynismu přibývá. Ne že bych si myslel, že práce nemá smysl, naopak – čím déle to dělám, tím více mě zajímají lidé kolem, jen mě unavuje množství idiotů, se kterými se denně osobně či virtuálně potkávám. Nejvyšší čas si pořádně oddechnout, usnout na pár měsíců a v profesním bezvědomí hloubat, kudy a kam dál.

10. února 2014

Zprava doleva

Považuji vlastní neschopnost přečíst arabskou abecedu za deficit. Netřeba rozumět, stačí klikyháky umět přečíst, a hned se člověk cítí lépe, nejen proto, že pozná názvy ulic (jsou-li), ba kořeny nemála slov. Mmm, pravda, s gruzínskou abecedou fungují jen ty ulice, protože je gruzínština natolik nepodobná jakýmkoli jiným jazykům. Jen občas utěší slůvkem uteklým z perštiny, turečtiny, ruštiny či angličtiny – druhé dva zvládám, první dva velmi neúspěšně tu a tam předstírám.

I mezi arabskou abecedou psanými jazyky jsou naprosto nesrozumitelné, jako třeba paštština, leč zrovna arabština či perština by přeci měly tu a tam jít, což ale nezjistím, dokud si nevyzkouším přečíst. Jak mi kdysi vysvětlovala Sofia: Třeba když vidíš kombinaci k-t-b, bude to něco se psaním (kitab = knížka, maktub = psáno). Nu dobrá, dobrá, zas takový deficit to není, jen výzva a dovednost, která se může často hodit. Navíc když mohou psát zprava doleva milióny dětí na světě, proč bych nemohl i já. Nemluvě o tom, že kolik abeced znáš, tolikrát jsi člověkem, a třikrát je pro mě zatím málo.

Zprava doleva nečtou naštěstí jen děti. Když jsem se před týdnem zpozdil v Dubaji, přes úpěnlivou prosbu mě překnihovali na místo u okna, kde si připadám, že se nevejdu (jak jinak, bude to širokými rameny). Kdykoli na mě okýnko padne, obdivuji se, že nedostávám klaustrofobický záchvat. Na druhém terminálu přede mnou tentokrát naštěstí nastoupil Aghánec, který si ABC přečetl, jak ho učili ve škole, a místo do uličky tak zbylo pro mě. Stres opadl. Docela by mě zajímalo, co ta kombinace znamená v paštštině. Příští štaci to bude chtít nějakou arabskou abecedou píšící zemi.

4. února 2014

Somethingist

Když jsem přijel v červnu 2008 poprvé do Kábulu, třetí den jsem se vydal na party do areálu (ano, areálu) jedné nejmenované mezinárodní organizace. Hrdě jsem si nesl své první afghánské pivo (jak jinak než v plechovce) a spolu s ním zahučel asi do dvoumetrového příkopu a zlomil si kotník, s následky čehož se potýkám dodnes. Byla holt velká tma.

Do Kábulu jsem se tento týden nečekaně vrátil a druhý večer vyrazil na společenskou akci na jedno nejmenované velvyslanectví, kde se též podávalo pivo v plechovce. Cestou ven k autu jsem zas ve tmě zahučel do díry, tentokrát ale do mnohem mělčí. Jak jinak si vysvětlit, než že mi něco posílá signál o něčem. Jsou holt chvíle, kdy se z člověka nemůže nestát něcista (somethingista).

3. února 2014

Vilkam bék

Místo plánovaných jedenácti hodin mi trvalo třicet, ale nakonec jsem včera při východu na letištní parkoviště C uslyšel Hidayatův vilkam bék to Afghánistán mistr Pýtr, a nehledě na únavu i déšť a bahno kolem se začal usmívat. Tu a tam nový panelák, u letištní silnice i trochu víc svatebních hal a dodělaných sto metrů asfaltu směrem na Karte Parwan, ale jinak mi cesta do města přišla vesměs stejná jako dřív. Kancelář jsme posunuli o tři domy dále, bydlení o pár ulic, pouliční krámy i sortiment jsou v naší čtvrti krom ojedinělých novot též dost stejné.

Je skvělé se vrátit, zvlášť když není příliš na dlouho a člověk nemusí kriticky vzpomínat na množství stresu a odumřelých mozkových buněk, jež mě ten půldruhý rok v Kábulu stál. Každou chvilku se na mě někdo vrhne se svým vilkam bék mistr Pýtr. Téměř to vypadá, že i když se od listopadu 2009 spousta věcí v kanclu změnila, strážní, řidiči a radiooperátoři jsou nadčasoví. Jako zasněžené kopce kolem a dnes nakonec i spousta horského sluníčka. Když na člověka Kábul dýchne, jako na mě před lety, ani brýlatý Harry prokletí neodkouzlí. Takže hlavně: rili gud tu bý bék.