3. února 2014

Vilkam bék

Místo plánovaných jedenácti hodin mi trvalo třicet, ale nakonec jsem včera při východu na letištní parkoviště C uslyšel Hidayatův vilkam bék to Afghánistán mistr Pýtr, a nehledě na únavu i déšť a bahno kolem se začal usmívat. Tu a tam nový panelák, u letištní silnice i trochu víc svatebních hal a dodělaných sto metrů asfaltu směrem na Karte Parwan, ale jinak mi cesta do města přišla vesměs stejná jako dřív. Kancelář jsme posunuli o tři domy dále, bydlení o pár ulic, pouliční krámy i sortiment jsou v naší čtvrti krom ojedinělých novot též dost stejné.

Je skvělé se vrátit, zvlášť když není příliš na dlouho a člověk nemusí kriticky vzpomínat na množství stresu a odumřelých mozkových buněk, jež mě ten půldruhý rok v Kábulu stál. Každou chvilku se na mě někdo vrhne se svým vilkam bék mistr Pýtr. Téměř to vypadá, že i když se od listopadu 2009 spousta věcí v kanclu změnila, strážní, řidiči a radiooperátoři jsou nadčasoví. Jako zasněžené kopce kolem a dnes nakonec i spousta horského sluníčka. Když na člověka Kábul dýchne, jako na mě před lety, ani brýlatý Harry prokletí neodkouzlí. Takže hlavně: rili gud tu bý bék.

Žádné komentáře: