Když jsme se v nazraňském Targimu přestěhovali o dům dál, rozhodl se Visingerej, majitel našeho již bývalého kanclu, pronajmout baráček Němcům. I Visingerej i Matthias, který tenkrát Němcům šéfoval, za mnou týden chodili nervózní, jak se s druhou stranou domluvit, aby vše klaplo. Němci chtěli kancl za rozumný peníz, Visingerej potřeboval příjem ze slušného nájemného, já se nakonec stal prostředníkem, který vše domluvil. Nakonec jsme si jeden večer sedli v opuštěném baráčku v Targimu 40, že se vše dohodne, a Matthias začal nervózně mluvit. Ani pořádně nezačal a Visingerej ho přerušil větou, která je, prozadil mi Bašir, dodnes rodinným hitem: „Vstávej, Pjetr, tohle nám nevyhovuje.“ Asi jsem byl jediný, kdo hned pochopil, že Visingerej nesouhlasí s výši nájemného dřív než Matthias stačil cokoli navrhnout, jako když nervózní herec na divadelní premiéře vyhrkne svou jednu větu o dějství dřív.
Nechtěně jsem se stal scénáristou večírku, který si všichni účastníci vcelku dopodrobna pamatují, a to nejen proto, že nakonec, jak jinak, skončil strašlivou kocovinou. Matthias dopadl jednoznačně nejhůř. Já sám si vzpomněl až díky Baširovi, leč onen nazraňský mejdan se vybavil, jako by býval proběhl před týdnem, nikoli jedenácti lety. Bašir s bráchou se smáli a opakovali ikonickou větu a mně se v mysli vrátila léta tovaryšská, kdy vše bylo krásně i strašidelně nové a já hloupě naivní a nezkušený, leč nakonec se pracovně vesměs dařilo, jak mělo. Z naivity se časem stal pragmatismus, z nezkušenosti rutina. Což o to, veselých historek je stále více, jen cynismu přibývá. Ne že bych si myslel, že práce nemá smysl, naopak – čím déle to dělám, tím více mě zajímají lidé kolem, jen mě unavuje množství idiotů, se kterými se denně osobně či virtuálně potkávám. Nejvyšší čas si pořádně oddechnout, usnout na pár měsíců a v profesním bezvědomí hloubat, kudy a kam dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat