U Kadira

Kadir mě zahlédl, když jsem vystoupil z auta a rozesmál se. „Kdes byl tak dlouho? Podívej se na kluky, jak jsou velcí,“ ukazoval na syny v krámu a třásl mi rukou. Zašli jsme s Roelem dovnitř, vylezli do patra, sedli na kupy koberců a Roel začal vysvětlovat, o jaký má asi zájem. Po třech čajích a asi padesáti kobercích si Roel nakonec vybral čtyři, které průběžně konzultoval s manželkou v Keně. Já se jen celou dobu kochal, připadal si strašlivě zkušeně a přemítal, který by se mi tak asi vešel do kufru a jaké oblečení budu muset zanechat v Kábulu, abych si udělal místo.

Chodívali jsme ke Kadirovi do krámu jednou-dvakrát za měsíc popít čaj, poklábosit o ničem s ním i různými, téměř vesměs cizokrajnými nakupujícími, než jsme zajeli na oběd do některé z kábulských expatských kaváren. Záhy se výlety do Šar-e-Nau staly společenskou návštěvou, víkendovým rituálem. Když se někomu zalíbil koberec, koupil si, častěji jsme ale jen popíjeli čaj, povídali si, někteří pokuřovali, a všichni jsme se dozvídali více o kobercích. Fred, pravda, neodešel s prázdnou téměř nikdy a Niamh měla nákupní slinu každou druhou-třetí návštěvu. Mně trvalo tři měsíce než jsem zjistil, že se mi koberce líbí, a téměř vždy jsem pak předem věděl, kolik mám v kapse dolarů a jestli mám zrovna na koberec chuť.

Koberců jsem za půldruhý rok koupil kolem čtyřiceti. Dost jsem jich od té doby rozdal, na ostatní se dosud rád dívávám, nejen proto, že jsou nádherné samy o sobě, ale i připomínají krásné kábulské časy. I proto jsem dnes nemohl od Kadira odejít s prázdnou a náš strážný bude mít nové boty a pár triček.