Experti

Nevím, jestli je to jen tím, že si častěji všímám, nebo je to opravdu tak, že když chce český novinář napsat cosi, o čem nemá dostatečně informací (páry), odkáže se na "experty." Nejlépe máznout hned do titulku, že experti tvrdí to či ono, aby si pak nikdo nevšiml, jak je zpráva chabá, ba hloupá, a že citovaný (pokud vůbec) zdroj není ani expert, ani nepředpojatý.

Já chci bejt taky expert, kde se mám přihlásit?

Stále Sýrie

Rozum nebere a nebere, nehledě na přesycenost arabskými čtvero ročními obdobími, naznačím tedy jinak, a zároveň se potrénuji ve výrobě tabulek v html. Počet registrovaných uprchlíků v okolních zemích za čtyři a půl měsíce vyrostl více než třikrát (odhadem je míněn odhad vlády země, ve které se uprchlící nacházejí):

Země	1. ledna	15. května	Odhad konec dubna	Nárůst
Egypt	13 001	66 922	140 000	5,15x
Irák	67 625	146 951	117 321	2,17x
Jordánsko	117 321	471 677	513 000	4,02x
Libanon	129 106	469 217	1 000 000	3,63x
Turecko	148 441	347 157	400 000	2,34x
Celkem	475 494	1 501 924	2 203 000	3,16x

Počet obětí konfliktu (odhad opozice): 100 000 osob, nepočítá ty, kteří zemřeli druhotnými následky, tj. například z nedostatku běžných léků. Počet diabetiků, hypertoniků, kardiaků a jim podobních, kteří už své léky potřebovat nebudou, odhadujeme na padesát tisíc.

Počet vnitřních uprchlíků (valná většina zaregistrovaných v tabulce výše se nejprve potulovala různými částmi Sýrie, než se rozhodla odejít do nejbližšího zahraničí): 5-7 miliónů.

Počet obyvatel planety, kterým je úplně jedno, odhadujeme na necelých sedm miliard (z toho asi 10,5 miliónu v ČR). Nedivím se nezájmu, ani dávce škodolibého znechucení, které se nemálo vidí, i když mi přijde zvláštní, že se konfliktu, ve kterém jakýmsi způsobem krom samotné Sýrie figurují USA, Rusko, Čína, Turecko, Izrael či Irán, nevěnuje přeci jen trohu více pozornosti. Zároveň přemítám, že by asi nebylo od věci přestěhovat se na jižní polokouli.

LGBT post scriptum a další příběhy

Petice za důkladné vyšetření událostí uplynulého pátku má za pět dní 12 800 podpisů, včetně mého, a premiér dal jasně najevo, že zákon platí pro každého stejně, tedy i pro částí společnosti apoteozované popy. Takže to s gruzínskou společností nebude zas tak strašné. I když, mějme na paměti, zatímco vzdělaní měštáci podepisují petice a část pravoslavné obce (též ta vzdělaná) stále kroutí hlavou, jak k pátečnímu vyšinutí myslí mohlo dojít, mnou si mnozí prostí ruce, jak to těm nemravům ukázali. A do toho nám president burácí, jak jinak, že za nárůst násilí může nová vláda, jako by právě ta stará, presidentova, neudělala vše pro to, aby se z pravoslavné církve stal stát ve státě, kde už dávno zuří bitva o trůn, v níž mají, zdá se, navrch utilitární autokraté.

Zmíniv presidenta, už pomalu škytáme z jeho neustálých výpadů vůči nové vládě, jimž nelze upřít invenci. Nedávno se třeba opřel do premiéra, že málo jezdí do zahraničí, čímž izoluje Gruzii a vhání ji do ruského područí. Málokdo zapochyboval o tom, že Míša tak chtěl jen zavrtět psem a odvést pozornost od svých přečastých, z eráru placených zahraničních cest. Podruhé za měsíc v USA, tentokráte v doprovodu vybraných spolustranníků na návštěvě u neznámého kongresmena, se kterým je třeba utužovat vztahy, protože bude v příštím volebním období presidentem. Modří jen tuší, leč Míša už ví.

Míša se ale též bojí, protože jeho nejbližším spolupracovníkům včeně bývalého premiéra a stávajícího předsedy Míšovy strany (anglicky UNM) hrozí vazba za zpronevěru státních peněz. Obžaloba ho viní z propůjčení si 5,2 miliónů lari (necelých šedesát našich melounů) na zaplacení agitátorů vládní strany před loňskými volbami. Kdo byl, nepochybuje, že na tomto šprochu je pravdy více než trochu.

Jedním z hlavních důvodů, proč bývalá garnitura padla, bylo nejen „stále méně demokracie a stále více autokracie“, jak popsal rozvoj post-růžovorevoluční gruzínské demokracie s autokratickými prvky jeden místní politolog, ale též, ba i více, rostoucí neschopnost rozlišovat mezi statky veřejnými a soukromými (partajními), nebo nutnosti rozdělení (v demokratické společnosti) moci výkonné, zákonodárné a justiční. Demonstruje to nepřímo i presidentovo varování před uvalením vazby na obžalované politické souputníky, když na své xichtoknize (sic!) varuje, že pokud vláda nezajistí, aby soud rozhodl proti obžalobě, hrozí Gruzii propad to totalitní společnosti. Což zas ale vysvětluje, proč za bývalého vedení soudy rozohodovali 99.9% případů ve prospěch obžaloby (tedy státu). Jenom chránili demogracyjy!

A než jsem tohle dopsal, na petici přibylo 100 podpisů, to vůbec není špatné.

LGBT

Sedmnáctý květen není jen norským státním svátkem, ale též mezinárodním dnem proti homofobii a transfobii. Nezisková organizace Identita svolala na dnešek před bývalou budovu parlamentu demonstraci za práva sexuálních menšin, na kterou se dostavilo několik desítek lidí. A několik tisíc náboženských bigotů, jež pobídl k odporu patriarcha pravoslavné gruzínské církve, když vyzval vládu, aby demonstraci zakázala, protože narušuje základní lidská práva. Právní rozbor, který církev předložila, prý nebyl vůbec špatný. Jen zcestný. Byla z toho strašlivá mela.

Gruzie je velmi konzervativní, silně věřící s dlouhou sovětskou tradicí a dekádou válek a anarchie, ve které právě církev zůstala jednou z mála jistot a symbolů národní identity a sjednocení. Osmdesátiletý patriarcha je nepochybně nejvlivnějším člověkem v zemi, s jehož názory se veřejně nepolemizuje. Pravoslavná církev a spolu s ní i valná většina Gruzínů (tipuji minimálně 95%) považuje homosexualitu za nemoc, o které se nemluví, ba jíž je třeba vymýtit.

Spousta lidí stále věří, že když se kluk zamiluje do kluka nebo holka do holky, je to volba jako každá jiná, v mnoha případech dokonce projev zvrácenosti. Já věřím spolu s moderní vědou v genetiku a děložní prostředí (nikoli absolutně, ve smyslu víry, pouze ve vztahu k určování lidské sexuální orientace :)). Neméně silně věřím v práva menšin jakéhokoli druhu i v právo jakékoli skupiny osob svobodně vyjádřit svůj názor či postoj, aniž by na ně kdokoli házel kameny. Mezinárodní den proti homofobii a transfobii je vyjádřením postoje.

Že je gruzínská společnost manipulovatelná bigotními představami o světě a takřka teroristicky reaguje na jinakost, není vzhledem ke zmíněnému konzervativismu (však si připomeňme Klause a jeho šašky) ani nedávné historii příliš velkým překvapením. Nemůže nicméně nebýt zklamáním pro nás, Gruzofily, kteří bychom si přáli, aby naše oblíbená země v tomto testu z tolerance, vyspělosti, moudrosti a sebevědomí takto flagrantně nepropadla.

Takhle to dneska vypadalo. V minibusu jsou demonstrující za práva LGBT evakuovaní policií (pokud se nemýlím, všichni se vešli do jednoho, možná do dvou), kolem debilní, šílený dav.

Smažák

Klenot české kuchyně, na který vzpomínají téměř všichni západní studenti a bekpekři. Na gymplu téměř mytický pokrm – o co jiného se koneckonců sázet než o smažák v housce z okýnka u Tuzexu. Mistrovské dílo českého kulinářského umění. Jídlo pro studenty a socky. Neměl jsem pár let – v českých hospodách už beztak na pořádný čerstvý originál nenarazíš. Apropos smažák dělají asi všechny sýrožravé země. Smažený suluguni se jí i tady v Tbilisi, chalum zná každý, kdo byl na Kypru, v Řecku nebo na blízkém východě. Já měl třeba před měsícem v Bejrůtu.

Smažák. Kde se vzal, přeletěl mi přes nos. Brambory mám, dokonce nové, vyběhl jsem do (vcelku četných) sousedských krámků v naději, že najdu přijatelný sýr, a hned napodruhé se podařilo. Přímo naproti baráku prodávají eidam, ještě ani nestihli rozbalit. Arménská rodinka obchůdek otevřela před měsícem, tak jim chodím dělat tržbu, aby nezkrachovali jako jiný krám, dvě hospody a fitness centrum, co se ve stejných prostorách za ty tři roky, co tu bydlím, vystřídali. Dnes mají moji noví sousedé další plus a smažák už netrpělivě syčí na pánvi, no to bude zas prasárna k večeři.

Houm svýt houm

Předal jsem Sýrii a jsem zpět na plný úvazek v Gruzii. Připadám si jako přefouklá pneumatika, která se jen pomaličku dostává na optimální tlak, aby zjistila, že pak může jezdit leda tak šedesát a na řádně vyasfaltované silnici. Nemám adrenalínový absťák (alespoň věřím, že nemám), jen se mozek trochu nudí, když už nemusí vměstnat šest kontextů a ve třech z nich plavat jak sumec. Gruzie, Turecko a Sýrie k práci nestačí, je třeba umět i Libanon, Jordánsko a severní Irák. Štika. Asi poprvé v životě jsem měl pocit, že množství informací, jež musím denně zpracovávat je mimo mou mozkovou kapacitu, že se to do hlavy prostě nevejde. Nakonec se ukazuje, že to byl docela dobrý trénink, nehledě na tři měsíce permanentně à bout de souffle.

Zpět full time Sakartvelo-ši je prima, ale asi si budu muset najít nějakého koníčka. Začnu třeba tím, že se objednám k zubaři, už jsem zas půl roku nebyl.

Sluhové (a páni)

”Sloužili Česku, teď dostanou azyl,“ napsaly dnes Lidovky. Jedná se prý o afghánské tlumočníky českého Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT), což jsou vojáci hrající si na humanitárce.

Od samého začátku se jednalo o velmi problematický koncept, nehledě na skutečnost, že si velká část PRT najala do týmů profesionální humanitárce a jiné odborníky. Armáda má válčit, zatímco humanitárka musí zůstat oddělená od politických priorit a jednotlivých stran konfliktu, aby si mohla uchovat nezávilost a důvěru komunit, se kterými pracuje.

NATO je v Afghánistánu od samého začátku jednou ze stran konfliktu. PRTy fungují v naprostém rozporu se základními humanitárními principy a vytěsňují skutečné (apolitické) humanitárky, protože běžný Afghánec ani Talib nerozezná, zda konkrétní aktivitu dělají vojáci (PRTi), na které se střílí, nebo civilisté, se kterými se dokázal dohodnout. Humanitárka musí být založena pouze a jen na potřebách lidí, kterým má sloužit, bez ohledu na jejich vyznání, politickou příslušnost, rasu atp., a její politizace, tj. využívání pomoci k získávání lidských srdcí a duší (hearts and minds) je nejen cestou do pekel, ono to navíc ani vůbec nefunguje, jak dokazuje právě Afghánistán (cosi podobného se plánuje v Sýrii).

Díky PRTům a jim podobným jsme v Afghánistánu museli vyklidit 40 procent lokalit, ve kterých jsme dříve pracovali, protože místní mezi námi a vojáky přestali rozlišovat a naše projekty se staly pro nás a často i pro ně nebezpečné. Nezřídka mělo velmi podobný scénář: Humanitárka v pohodě pracuje, všichni (ano, všichni) vědí, kdo jsme zač a co děláme, až do vesnice dorazí několik Humvees s civilními horlivci z nejbližšího PRTu. Po druhé náštěvě už místní bradáče nepřesvědčíte, že ani my, ani vesničané nemají s vojáky nic společného, a raději v místě přestanete pracovat, protože je jen otázkou času, kdy na vás začnou střílet. Nickie, Shirley, Jackie a Mohammad by mohli vyprávět. Vlastně nemohli.

Zpět k nepřímým obětem PRTu českého, jeho zaměstnancům. Zajímavý je patos v titulku - prý sloužili Česku. Přitom akorát chodili do práce, a pokud někomu sloužili, bylo to Afghánistánu, z něhož teď díky svým zaměstnavatelům mají odejít. Aneb kdo z nás by chtěl uzavřít pracovní poměr, následkem čehož se bude muset přestěhovat do Afriky?

Souhlasím, že když jsme už cosi zbabrali (například život lidem), je třeba se o ně postarat, netřeba však přidávat hrdinsko-nacionalistický patos, hraničící s vymýváním mozku. Navíc zavání zvláštním precedentem, protože i pro udělování asylu existují určitá pravidla (viz článek 3a konvence 1951-ého roku) a asyl neudělují novináři ani politici, nýbrž, v našm případě, Ministrestvo vnitra. Většinou na základě pohovoru, kde dotyčný prokáže, že potěbuje mezinárodní ochranu, protože mu osobně doma hrozí pronásledování z důvodu vyznání, rasy, ..., příslušnosti k určité sociální skupině. Poslední se hodně natahuje a podle všeho nám vznikla nová sociální skupina. Tlumočník PRTu, rizikové povolání. Anebo jde o všechny zaměstnance českých zahraničních misí? Co takhle zahradník na kábulské ambasádě nebo uklízečka na pákistánské?

Ještě jednou: Tlumočníkům to přeju, ale vůbec nezávidím. Doufám jen, že jim alespoň někdo pomůže učinit informovaná rozhodnutí, jak dál naložit s vlastními životy a životy blízkých, včetně třeba vysvětlení, že udělení asylu vylučuje návštěvu Afghánistánu, dle staré dobré rovnice: Bojíš se pronásledování? = Dostaneš asyl. Jedeš domů? = Nebojíš se pronásledování a asyl nepotřebuješ. Ještě jiná rovnice mi neustále tane na mysli, ta o cestě do pekel a dobrých intencích.